Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Byla krásná jarní noc, hvězdy a měsíc jasně zářily na obloze. Skrz hluboké lesy putovala větší skupina drobných postav v černočerných kápích. Procházeli kolem skřetích pevnůstek a pobořených lidských příbytků. Po několika dlouhých hodinách se konečně zastavili, rozhlédli se a navzájem na sebe kývli. Jedna z nich shodila ze zad kožený vak a vysypala jeho obsah na zem. S žuchnutím se ne příliš velký kámen barvy noční oblohy zabořil do trávy. “Tak a teď už jen stačí sehnat dost materiálu.” Znovu na sebe přikývli a rozešli se do různých směrů.
Toho samého dne se hrstka zbojníků a dalších pobudů vesele bavila u táborového ohně. Popíjeli a rozdělovali si lup, který před pár chvílemi získali od nebohého kupce a jeho rodiny, jejichž těla ležela opodál. Přes spoustu smíchu a zábavných historek o tom, jak se kdo z nich při přepadení předvedl, si nevšimli, že k nim přichází něco neobvyklého. Když si poprvé všimli nově příchozích, stály už drobné postavy v černých kápích na dosah ruky. Ihned vyskočili na nohy a tasili zbraně.
“Kdo k čertu jste?” ozval se jeden ze zbojníků, kterému se podařilo překonat své prvotní vyděšení.
“Chceme támhle to,” řekla jedna postava v kápi a ukázala na mrtvoly kupce a jeho rodiny. “Zaplatíme vám za ně.”
V tu chvíli z dalšího zbojníka, ze kterého opadl prvotní strach, vypadlo: “A co když vás zabijeme a…” Než však stihl doříct větu, musel čelit šílené bolesti v hrudi a ještě děsivějšímu pohledu, když jedna z postav třímala v ruce jeho vlastní srdce. Během dalších pár vteřin se skácel mrtev k zemi a strach se opět usadil v srdcích zbojníků. Uskočili mimo jejich dosah a začali pomalu ustupovat.
“Tohohle si vezmeme taky,” zaznělo klidným hlasem postavy, stále třímající lidské srdce v ruce.
“Kdo u všech bohů jste?! Nechte nás být!”
Další z postav v kápích vytáhla ne příliš velký měšec, rozhlédla se a hodila jej zbojníkům k nohám. “Když si budete chtít přivydělat, najdete nás jiné noci, na tomto místě.” Ostatní pak vzali těla a vlekli je zpět do temnoty lesa. “Na shledanou,” řekl poslední z nich, zasmál se tichým hlubokým smíchem a odešel za ostatními. Zbojníci ještě několik chvil stáli jako opaření a až po několika minutách se první z nich dokázal pohnout. Opatrně se vydal k měšci. Když pohlédl dovnitř, jeho oči se rozzářily: “No do pytle… chlapi! Tolik jsme nevydělali za poslední měsíc!”
“Jo ale viděls co udělal Lojzoj? Vždyť mu vyrval srdce! Ani mu to nedalo moc námahy!”
“Pouvažujeme o tom později, teď chci odsud hlavně co nejdřív vypadnout.”
O několik týdnů později
V jedné krčmě seděl za barem nešťastný krčmář. U jednoho stolu sedělo několik ozbrojených pobudů, kteří se opíjeli jeho vínem a hlasitě se bavili. Znal je. Chodívali sem čas od času a nikdy neplatili. Věděli, že si to můžou dovolit. Když se jednou domáhal zaplacení, málem mu zlomili ruku. Proto vždy, když některého z nich už jen zahlédl v okně, ukrýval svůj nejdražší alkohol, aby mu jej nevypili. Počítal s tím. Kdo by si myslel, že provozování krčmy je jednoduché, asi by se mu vysmál. Člověk musí počítat i s vedlejšími výdaji, jako jsou právě výpalné nebo hrstky pobudů. Jeho dnešní hosté ho však z těchto výdajů trápili nejvíc. V poslední době k němu chodí častěji, než by bylo zdrávo, a podle jejich oblečení si domyslel, že se jim v poslední době musí celkem dařit. Jemu však nikdy nic neplatili a s takovou bude muset v brzké době zavřít. A jelikož si na hospodu půjčil od zdejších lichvářů, přijde i o střechu nad hlavou.
Zarmouceného krčmáře si všiml jeden z pobudů a zavolal ho k sobě.
“Krčmáři, pojď sem. Copak tě trápí. Snad ne my a naše společnost!” hlasitě se zasmál.
“Nene, velkomožný pane, tedy… vlastně trochu. Víte pane, jste tu často… a… pijete a jíte zadarmo a… já s takovou budu muset brzo zavřít,” vydal ze sebe zoufalým hlasem.
Pobuda vytáhl malý měšec a položil ho na stůl: “Chceš si přivydělat? Něco bych pro tebe možná měl.” Přisunul měšec ke krčmáři, který jej otevřel a zkontroloval jeho obsah. V očích se mu zaleskla podnikavost, příliš neotálel a odpověděl:
“Jsem jedno ucho.”
Mág v rudé róbě se zjevil na trávou zarostlém paloučku přímo před dalším mágem, oděném v čistém bílém hedvábí.
„Pane?“
„Hm?“
„Je po ní. Akorát se tam zrovna začali dobývat nějací čmuchalové. Takže je možné, že jsme přišli o zdroj.“
„To nevadí. Hlavní je, že nic nevědí. Surovin už máme dost. Dobrá práce. Teď je necháme zapomenout. Stejně teď není správná magická konstelace hvězd na rituály.“ Usmál se a společně odešli do neznámých rozvalin.
Honosně oděný mág si zvesela vykračoval ulicemi Andoru. Minul několik obchodů a zastavil se až u stánku, kde jiný čaroděj oděný v rudé róbě prodával svitky a vykupoval bylinky.
„Zdravím tě Canute, jak to jde?“
„V rámci možností mistře. Něco málo se prodalo a něco se vykoupilo.“
„Tak to tu sbal a odnes k nám. Stěhujeme se. Máme už vše, co potřebujeme.“
„Jistě pane. A co jste udělal s tou zelenou holkou?“
„Zatím nic, ale už jí nepotřebujeme. Až odneseš věci, stav se v jeskyni a zabij ji.“
Amazonka pomalovaná válečnými barvami vedla skupinu medvědů přes husté lesy. Zastavila se, až když měla na dohled vysoké pískovcové hradby. Začala troubit na roh a trpělivě vyčkávala ve společnosti svých řvoucích medvědů, až se objeví nějací lidé. Po chvíli se dočkala.
„Slyšte lidé a obyvatelé kamenných příbytků! Jestliže nepřivedete naši šamanku zpět do Temného lesa do týdne, nebude už nikdy pro nikoho z vás v lesích po celé zemi bezpečno!“ To se však některým z příchozích nelíbilo a pustili se do potyčky. Na její stranu se postavila jen elfka oděná v zářivě zelených barvách. Ani to však nestačilo. Vyslankyně i s většinou medvědí eskorty ležela nehybně na zemi.
Dalšího dne k večeru v Temném lese:
„Nadyah se ještě nevrátila?“ Jiná zelená válečnice zavrtěla hlavou. „Začněte se připravovat, příští týden vyrážíme!“
Město Lewan a Menel Sanga zvou zájemce na druhé letošní veřejné cvičení, které se uskuteční ve čtvrtek 24.5. od šesté hodiny večerní na lewanském cvičišti.
Na místě bude k dispozici základní tréninkové vybavení, obvazy pro léčitele a občerstvení.
Temným lesem se nesly válečné pokřiky a komandování. „Zpevněte ty barikády! Nechci tu vidět ani jednu tu zelenou mrchu! A připravte kanony! Já jim dám, unášet dcerky bohatejch pánů!“ Početná skupina žoldáků budovala opevnění, a ačkoliv je neustále zasypávaly deště šípů, od jejich úkolu je to neodradilo. Poté se začala ozývat kanonáda. „Jestli nám nevydáte vaši šamanku, srovnáme tenhle les se zemí!“ Pokřikoval vůdce žoldáků. Toto dění však neuniklo zvědavým dobrodruhům. Poté co je velitel zasvětil do situace, přidali se na jeho stranu. Společně se jim podařilo způsobit dryádám značné ztráty. Ačkoliv svou šamanku vydat nechtěly, ona sama se nemohla dál dívat na to, jak umírají její družky a rozhodla se tedy, že se dobrovolně vzdá.
Velitel žoldáků pak předal šamance váček s neznámým obsahem. „Prý už budeš vědět co s tím.“ Šamanka přikývla a rozpoznala teleportační runu. Pronesla zaklínadlo a přenesla se do neznáma. Dobrodruhům se však v hlavách usadily pochybnosti. Vážně je ona ta zlá? Co když lžou? Když velitel řekl svým mužům ať sbalí věci, a že zajaté amazonky si berou s sebou na hraní, dobrodruzi se pustili do dalšího boje, tentokrát proti žoldákům, kterým doteď stáli po boku.
Muži v rudých róbách upravovali místnost. Přenášeli různá magická magická činidla a úhledně je skládali do polic. Do místnosti zvesela vkročil honosně oděný muž.
„Už se ti žoldáci přihlásili o peníze?“
„Ne pane, zatím ne.“
„Třeba je nakonec ty divoženky dostaly. To by bylo vynikající! Splnili by úkol, a nás to nic nestálo.“
Verena klečela na špinavé zemi v potemnělé místnosti. Po stěnách stékaly pramínky vody, která zamořovala celý prostor vlhkostí a hnilobou. Kolem ní ležely cáry černých šatů, které ještě před pár hodinami dostala darem od jednoho jižanského vojáka. Po těle jí naskakovala husí kůže, cítila lezavý chlad, ale neodvážila se pohnout, aby si protřela alespoň paže. Opodál seděl na starém polstrovaném křesle vysoký muž oděný celý v černém. Prsty poklepával o opěrku, sledoval ji bystrýma tmavýma očima a vyčkával. V posledních dnech nebyl v příliš dobrém rozmaru a cokoli dalšího se nezdařilo, přilévalo jen olej do ohně. „Snažily jsme se. Řekl si, ať to zařídíme, tak…“ mlaskla a na sucho polkla, aby nalezla ta správná slova „… jsme je zatáhly do hospody, kde chvíli pili. No a pak se šlo k jednomu z nich domů. S Lyrou je hrozná spolupráce!“ vyjela náhle. Chtěla se konečně postavit, zmizet odsud a odmítala za to nést vinu sama. „Na každýho šišlá jak na spratka. Vůbec mě nevnímala, nesoustředila se na úkol! Neudělala nic!“
Muž opustil křeslo, přistoupil k Vereně a hrubě ji popadl pod paží. Smýkl s ní ke dveřím, které rázně otevřel, až sebou třískly o stěnu. Táhl ji chodbou nedbaje na její nahotu. Na cestu jim svítila mdlá světla loučí, míjeli se s dalšími obyvateli zdejších brlohů a zastavili se až v psinci. V kójích zuřivě zaštěkalo několik hladových psů, cenili zuby, tlapami se opírali o mříže, na které muž přitiskl Verenu s jasnou výhrůžkou. Sevřel jí vlasy, zatáhl a natočil ženinu tvář směrem do psího kotce. „Poslal sem vás tam, ať to vyřídíte jednou pro vždycky. Řek sem snad něco vo tom, ať ty panáky hezky poprosíte? Ty a ta zrzavá děvka máte poslední šanci, Vereno. Estli to znova poděláte, skončíte na druhý straně týdle kóje! Nehodlám přijít vo další náklad chlastu!“ zavrčel. Víc neřekl. Se škubnutím ji pustil, otočil se na patě a opustil psinec. Verena si konečně protřela paže a s upřímnou hrůzou v očích pohlédla na rozběsněné psy.
Velho odložil brk do lahvičky s inkoustem, dlouze si oddechl a zadíval se z okna. Mág Canut seděl nehnutě na židli a sledoval svého mistra. „Tyhle svitky vezmi s sebou. Prodej je. A vykup co nejvíce bylin. Musíme mít zásoby kvůli případným pokusům.“ pravil Velho s vážnou tváří. Poté se zvedl, přešel k vysoké knihovně a prsty přejel po řadě svazků. „S těmi dryádami to zkusíme nejdříve po dobrém. Najdeme někoho, kdo by byl ochotný je sledovat a předávat nám podrobné zprávy.“ „Mistře, dobře víte, že sledování dryád je téměř nemožné. Každému, kdo se k nim přiblíží, prostřelí hlavu šípem.“ namítl Canut. „Máš pravdu, přesto to zkusme. Když to nepůjde po dobrém, tak to půjde po zlém. Donutíme jejich šamanku, aby nám vydala své tajemství, ať se jí to líbí nebo ne. Věřím tomu, že bude rozumná.“ odpověděl s jistou dávkou sebejistoty Velho.
