Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
jelikož došlo k několika přečinům proti císařskému nařízení, které zakazuje lov draků, je mou povinností svolat císařský soud, který se bude konat ve čtvrtek 25. března od půl deváté večer v prostorách hradu.
Jako hříšníci jsou předvoláni členové cechu Drungor a členové cechu Broučků. Vyzýváme jednotlivé provinilce, aby se sami před soudem přiznali ke svým činnům, či se hájili. Pokud tak nenastane, bude uvalen trest na celý cech.
Řady několika mužů i žen v černém odění postupovala úzkými uličkami temného podzemí, které bylo cítit zatuchlým vlhkem a plísní. Nic se tu nezměnilo. Přibylo pouze několik pavučin od obřích Snovačů jimž se zdárně vyhnuli.
V pokojích - ač spíše připomínaly brlohy - vyskládali věci, které jim po dlouhé plavbě zbyly. Ty cennější poté přemístili do místnosti se zamřížovanými dveřmi. Moc toho nebylo. Byl nejvyšší čas oprášit staré zvyky... "Měli sme vypadnout," nadhodil Ranař a plivl na podlahu. "Máme za p*delí nějakýho šmejdskýho vořecha, co si řiká Vládce a my si tady rovnáme zlaťáky do komínků. Co chceš jako dělat?"
Tarceas ho vyslechl a věděl, že má jeho přítel pravdu. Vyhlídky nebyly nejlepší, a tak jen pokrčil rameny. "Vožerem se."
Nikde jinde v celé Andarii byste těžko pohledali jiné místo vystavěné v takovém souladu s přírodou jako je tomu právě v království elfů. A tak tomu bylo od samého počátku, od prvního kůlu zatlučeného do země. Legendy praví, že tenkrát elfové, bez rozdílu, ovládali řeč zvířat. Dokázali k nim promlouvat, nelovili je pro potěšení. A zvěř, ač divoká, na ně neútočila. Ba naopak. Pomáhali chránit jejich malý kus ráje v panenské přírodě.
A přesto, že elfové tuto schopnost ztratili už před dávnou dobou – dobou, kterou už nikdo nepamatuje, důkaz, že nejde o prostý výmysl, přeci jen existuje. Vždyť právě v Lewanu žije dodnes zvířectvo, které jinde v zemi nenajdete. Ať už karibu, fretky, stříbrné lišky, jeřábi, ...
Cizinec se zašpičatělýma ušima je oděn v oblečení, které připomíná dávné doby. Kdy teprve města byla v rozkvětu. Po městě se šušká, že hledá pomoc. Za kterou se dokáže odměnit něčím, co nikde jinde už není k vidění.
ANDORSKÁ – Legenda o švadleně se zlatým srdcem
Znáte tu povídačku o šlechtičně Josefíně z rodu Fénů? Té, která byla za svou nafrněnost potrestána a doteď bloudí zakletá zemí. Málokdo ale ví, že měla mladší sestru. Byla první, kdo pro ni šil šaty, rukavičky, ... A také první, koho Josefína ze zámku vyhnala. Sama chodila oblečená v prostých šatech, radši dělala radost ostatním než sobě. Po vyhnanství ale nezatrpkla. Bloudila zemí, v torně sbalené kusy látek a šitíčko. A šila všem chudým a potřebným, kteří její dobré srdce a šikovné ruce dokázali ocenit.
V hlavním městě se prý objevila smutná švadlenka. Bezradně postává před prázdným domem, kde mívala Thalma svou dílnu. A údajně nemá daleko k pláči.
Terricovi to nedalo a i letošního roku se vrátil do naší Andarie. Hravost v jeho očích nemizí a dokonce tvrdí, že je jen krůček k novému vynálezu. Nohy ho ale zanesly do míst, kde se člověk opije i z pouhého dýchání vzduchu. Tváře má červené, nos také... je to vážně jen zimou? Kdo si na Terrica vzpomíná, za ním pospíchá... některé hračky nejsou v rukách opilců totiž vůbec bezpečné... zejména v téhle osadě...
Eron s úžasem hleděl na čtyři nádherné krystaly lesknoucí se pod světly loučí. Každý z nich zastával na oko jeden z elementů - vodu, vzduch, oheň a zemi. Ve skutečnosti to byly jen magické krystaly, které dokázaly aktivovat portál do podzemí Černého hradu.
Poté, co přišli o jeden ze svých úkrytů nedaleko Ilerenu, dostali nový úkol. Nalákat ty kazisvěty do pasti. Když sepisoval řádky na svitek pod jménem úslužného vědmáka Širondena, několikrát se podíval s úšklebkem na jeho hnijící hlavu napíchnutou na zlomeném kopí. Každé slovo volil pečlivě - vzkaz musel působit věrohodně. Pak už ho stačilo jen přivázat k nožce sněhově bílého holuba, aby jej doručil a začal tak kolečko událostí, které mělo oslabit císařství...
"Zatracenci," zavrčel skrze zaťaté zuby. Ze střechy bankovního domu sledoval skupinu zatvrzelých odvážlivců, kteří byli odhodláni zachránit ty, kteří uvízli v podzemí Černého hradu. Měli tam uhnít a posloužit jen jako další stavební kámen! Udeřil pěstí do střešní krytiny, která se po prudké ráně sesunula k zemi a roztříštila se. Odplivl si a zmizel ve stínech, aby podal hlášení o pohybu císařských.
**********
Sotva se přehouplo léto, příjemné teploty vystřídal pravidelný lijavec a prudké ochlazení. Nebylo dne, kdy by se po obloze neproháněla šedavá těžká mračna. Dokonce i jižní část země se topila v kalužích a blátivých cestách. Někteří si ovšem tuto změnu nepřipouštěli a i nadále doufali, že se počasí umoudří. Jiní se už sháněli po teplém ošacení a pomalu připravovali pole na zimu. Dokonce si všímali i zvyšujících se hladin řek. Taková změna počasí nevěstila nic dobrého...
Pod podrážkami bot křupalo několika mužům kamení i rozpraskaná hlína, kterou měly na svědomí horké letní dny. Slunce žhnulo vysoko na obloze, po níž čas od času plul nadýchaný obláček. Nic ovšem nenasvědčovalo tomu, že by se počasí umoudřilo a spadla alespoň trocha vody, jež by pročistila vzduch a svlažila zažloutlou trávu. Práce byla v takovém horku úmorná, přesto nikdo z přítomných nepolevoval. Bedny, koše, sudy, zvířata – to vše muselo být do pravého poledne přeneseno do podpalubí lodí, které kotvily nedaleko malého mola. „A co Haďas?“ dožadovalo se odpovědi malé dítě, kterému horko nevadilo a bez jediného náznaku únavy pobíhalo po nádvoří dřevěné pevnosti. Doběhlo k vysokému muži v černém odění a pověsilo se mu na paži, aby se zhlouplo. „Toho berem. Vodnes si ho v bedně do kajuty a nezapomeň na kudlu,“ odvětil vrčivým hlasem a zjizvenou tvář mu zkřivil úsměv. „Tak jo! A ještě slizáka!“ vypísklo dítě nadšením a zase zmizelo. „Stíháme. Už jenom pár beden a sme připravený vypadnout,“ hlásil jeden z mnoha mužů ve stejnokroji. Tarceas se k němu přitočil a kývl. Rozhodnutí, že Skarfové opustí Andarii, padlo rychle. Nikomu se nezamlouvala současná situace v zemi, po níž se rozpínaly síly Černého hradu i Říše. A tak během několika týdnů sehnali zásoby jídla a sesbírali vše, co v sobě skrývalo jejich doupě...
Uprostřed noci se jižním městem rozléhaly zvuky klepání kladiv, řezání pil, ržání nervózních koní a výkřiky rozkazů. Organizované skupinky mužů nakládaly dřevo, plátna, ale i osobní věci na lodě. Jiné skupinky se procházely po paloučku s lucernami v rukou, aby zkontrolovaly, zda je vše připraveno k převozu.
Zhruba ve stejný čas se podobné zvuky ozývaly v západní části elfského města. Lodě byly naplněné, muži seřazeni na svých místech. Stačil jeden výkřik, jeden jediný rozkaz a lodě se daly do pohybu.
„Rozbijte tábor!“ burácel hromovým hlasem obrovský ještěr, když zakotvili. Nozdrami nasál vzduch. Cítil smrt…
„Dobrý večer vespolek,“ pozdravil mužský hlas. Opatrně přistoupil k omšelému stolku. Seděla u něj středně vysoká žena s havraními vlasy, která znuděně přejížděla ukazováčkem po hrdle sklenky naplněné pálenkou. Pro tmu v místnosti byla sotva vidět, za což vděčila i svému černému ošacení. Jí samotné neušel pozdrav cizince. „Ty nejsi zdejší, co?“ zeptala se s posměškem v hlase. Muž se usadil naproti ní na rozvrzanou stoličku a kývnutím hlavy potvrdil ženiny domněnky. „A co tadyhle pohledáváš?“ vyptávala se. „Hledám někoho na špinavou práci.“ „To většinou každej, když už vleze do týdle díry. Vo co jde?“ „Vy tady dole,“ koukl po tmavé místnosti a nepatrně rozhodil rukama, „máte přehled o tom, kdo sedí na křeslech?“ „Jo, bez toho by se tady dole žilo docela na nic,“ utrousila kysele. Smočila prst v pálence a olízla si ho.
Rozmlouvali spolu několik minut a postupně se dopracovali k tomu, co měla obnášet ona špinavá práce. Z hovoru je vyrušila další příchozí postava oděná v pestrobarevném oblečení. „Nazdar! Co to tady je? Nechcete odprejsknout?“ „Ahoj srdíčko,“ zavrněla černovláska, „sedni si a poslouchej. Řešíme tu prácičku.“ „Prácičku? Tak to je něco i pro mě.“
Žena s havraními vlasy v rychlosti přetlumočila mužovu žádost. Ten jen souhlasně přikyvoval a občas doplnil nějaký ten detail. Pestrobarevná postava vypadala spokojeně. „To je přesně prácička pro mě, jsem v tom mistr.“ „A teď cena,“ ušklíbla se černovláska na muže. V ruce jí přistál naditý měšec zlatem. „Večer nevylejzej ven.“
„Dvanáct prasat? Ale to je celý moje živobytí, paní!“ zděsil se muž ve středních letech, načež byl umlčen měšcem. Když do něj nahlédl, vykulil oči. Tolik zlata pohromadě v životě neviděl. „Jsou vaše.“
Prasata sežrala úrodu na polích a rozryla půdu. Nakupené seno i vzrostlá pšenice hořely. Ve farmářské části Andoru nastal zmatek. Muži i ženy se vrhli ke studním, aby naplnili vědra vodou a zachránili alespoň část úrody, která jim ještě zbyla. Netušili, že štiplavý kouř, byl jedním z dalších problémů, který ten večer postihl hlavní císařské město.
Panika kolem polností odlákala pozornost od přístaviště, kde se ve skupinkách pohybovali muži i ženy odění do prostých šatů. Roznášeli těžké bedny, které nazývali „zásilkami“. Každý, kdo neudržel svou zvědavost na uzdě a otevřel víko bedny, skončil ve smrtelných křečích na zemi. Obrovští jedovatí hadi i škrtiči se z nich plazili ven a v ulicích útočili na vše živé. Dostali se do stájí, domovů i obchodů. Ženy hystericky křičely a tahaly své děti pryč, muži se snažili tvory sekat vším, co jim přišlo do ruky, leč mnohdy marně.
Žena s havraními vlasy sledovala celou situaci ze střechy jednoho z domů. Vedle ní seděl mladík, v ústech převaloval stéblo trávy a vypadal spokojeně. „Dobrej chaos. Šerpy budou mít co dělat.“
Kývla. Tohle byl totiž jen začátek…
Několik mužů zavřených v domě sedělo na kožešinách, které byly různě rozesety po podlaze. Bolest hlavy, jež je svírala už několik hodin, byla nesnesitelná.
Pohupovali se dopředu a dozadu jako blázni, drželi se za spánky, a co chvíli sykali bolestí. Hlasy, našeptávání, vřískot, bubny. Všechny ty zvuky se mísily v jejich
myslích a dováděly je k šílenství.
O několik hodin později...
Poslední z mužů seděl na podlaze a opíral se zády o zeď. Objímal si kolena, hlavou
klimbal ze strany na stranu a čas od času zabloudil očima k palcátu od krve, který
mu ležel u nohou. Pokaždé, když se na rudou zasychající tekutinu zadíval, zaskučel.
Kolem něj ležela těla s rozdrcenými lebkami...
