Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Uprostřed noci se jižním městem rozléhaly zvuky klepání kladiv, řezání pil, ržání nervózních koní a výkřiky rozkazů. Organizované skupinky mužů nakládaly dřevo, plátna, ale i osobní věci na lodě. Jiné skupinky se procházely po paloučku s lucernami v rukou, aby zkontrolovaly, zda je vše připraveno k převozu.
Zhruba ve stejný čas se podobné zvuky ozývaly v západní části elfského města. Lodě byly naplněné, muži seřazeni na svých místech. Stačil jeden výkřik, jeden jediný rozkaz a lodě se daly do pohybu.
„Rozbijte tábor!“ burácel hromovým hlasem obrovský ještěr, když zakotvili. Nozdrami nasál vzduch. Cítil smrt…
„Dobrý večer vespolek,“ pozdravil mužský hlas. Opatrně přistoupil k omšelému stolku. Seděla u něj středně vysoká žena s havraními vlasy, která znuděně přejížděla ukazováčkem po hrdle sklenky naplněné pálenkou. Pro tmu v místnosti byla sotva vidět, za což vděčila i svému černému ošacení. Jí samotné neušel pozdrav cizince. „Ty nejsi zdejší, co?“ zeptala se s posměškem v hlase. Muž se usadil naproti ní na rozvrzanou stoličku a kývnutím hlavy potvrdil ženiny domněnky. „A co tadyhle pohledáváš?“ vyptávala se. „Hledám někoho na špinavou práci.“ „To většinou každej, když už vleze do týdle díry. Vo co jde?“ „Vy tady dole,“ koukl po tmavé místnosti a nepatrně rozhodil rukama, „máte přehled o tom, kdo sedí na křeslech?“ „Jo, bez toho by se tady dole žilo docela na nic,“ utrousila kysele. Smočila prst v pálence a olízla si ho.
Rozmlouvali spolu několik minut a postupně se dopracovali k tomu, co měla obnášet ona špinavá práce. Z hovoru je vyrušila další příchozí postava oděná v pestrobarevném oblečení. „Nazdar! Co to tady je? Nechcete odprejsknout?“ „Ahoj srdíčko,“ zavrněla černovláska, „sedni si a poslouchej. Řešíme tu prácičku.“ „Prácičku? Tak to je něco i pro mě.“
Žena s havraními vlasy v rychlosti přetlumočila mužovu žádost. Ten jen souhlasně přikyvoval a občas doplnil nějaký ten detail. Pestrobarevná postava vypadala spokojeně. „To je přesně prácička pro mě, jsem v tom mistr.“ „A teď cena,“ ušklíbla se černovláska na muže. V ruce jí přistál naditý měšec zlatem. „Večer nevylejzej ven.“
„Dvanáct prasat? Ale to je celý moje živobytí, paní!“ zděsil se muž ve středních letech, načež byl umlčen měšcem. Když do něj nahlédl, vykulil oči. Tolik zlata pohromadě v životě neviděl. „Jsou vaše.“
Prasata sežrala úrodu na polích a rozryla půdu. Nakupené seno i vzrostlá pšenice hořely. Ve farmářské části Andoru nastal zmatek. Muži i ženy se vrhli ke studním, aby naplnili vědra vodou a zachránili alespoň část úrody, která jim ještě zbyla. Netušili, že štiplavý kouř, byl jedním z dalších problémů, který ten večer postihl hlavní císařské město.
Panika kolem polností odlákala pozornost od přístaviště, kde se ve skupinkách pohybovali muži i ženy odění do prostých šatů. Roznášeli těžké bedny, které nazývali „zásilkami“. Každý, kdo neudržel svou zvědavost na uzdě a otevřel víko bedny, skončil ve smrtelných křečích na zemi. Obrovští jedovatí hadi i škrtiči se z nich plazili ven a v ulicích útočili na vše živé. Dostali se do stájí, domovů i obchodů. Ženy hystericky křičely a tahaly své děti pryč, muži se snažili tvory sekat vším, co jim přišlo do ruky, leč mnohdy marně.
Žena s havraními vlasy sledovala celou situaci ze střechy jednoho z domů. Vedle ní seděl mladík, v ústech převaloval stéblo trávy a vypadal spokojeně. „Dobrej chaos. Šerpy budou mít co dělat.“
Kývla. Tohle byl totiž jen začátek…
Několik mužů zavřených v domě sedělo na kožešinách, které byly různě rozesety po podlaze. Bolest hlavy, jež je svírala už několik hodin, byla nesnesitelná.
Pohupovali se dopředu a dozadu jako blázni, drželi se za spánky, a co chvíli sykali bolestí. Hlasy, našeptávání, vřískot, bubny. Všechny ty zvuky se mísily v jejich
myslích a dováděly je k šílenství.
O několik hodin později...
Poslední z mužů seděl na podlaze a opíral se zády o zeď. Objímal si kolena, hlavou
klimbal ze strany na stranu a čas od času zabloudil očima k palcátu od krve, který
mu ležel u nohou. Pokaždé, když se na rudou zasychající tekutinu zadíval, zaskučel.
Kolem něj ležela těla s rozdrcenými lebkami...
Celé náměstí hlavního císařského města bylo zamořeno krysími výkaly. Bylo je slyšet všude. Drobné pacičky ťapající na kamenné dlažbě a pískot. Všudypřítomný, nervy drásající pískot. Sežraly vše, co jim přišlo do cesty. Vytratily se zásoby obchodníků, měšťanů i hradu.
„Vybito sto padesát krys, pane. A zdaleka nejsme u konce.“ oznamoval voják svému veliteli, který rozmrzele přecházel po nádvoří hradu. „Pokračujte!“ zavrčel. Když se chtěl vrátit do své pracovny, zkřížil mu cestu vysoký muž tmavé pleti a ve zlaté zbroji. „Náš tábor je plný krys. Sežraly všechny naše zásoby!“ Zatímco si cizokrajný voják stěžoval, u hlavní brány do hradu se utvořila skupinka – spíše chuchvalec těl – povalující se na zemi. Císařští se prali s Asárijskými. Nadávali si, nešetřili pěstmi ani kopanci…
Tábořištěm u Thyrisu se ozývaly rány kovářského kladiva. Zbrojíř koval již třetí zbraň, kterou Legát opatřil magickými runami, stejně jako ty dvě předchozí. Mělo jich být celkem pět. Pro pět odvážlivců, kteří toužili skoncovat s Kulhavcem.
Muž s ohavně zjizvenou tváří a mrtvolným pohledem nasedl na černého plnokrevníka. Ostrým škubnutím opratí a kopnutím do slabin vyburcoval koně k trysku. Mířil na odlehlé místo nedaleko Ilerenu, kde na něj měl čekat prodejce s knihou.
Ticho lesa v něm probudilo podezření. V ruce sevřel dlouhou dýku, rozhlížel se, mhouřil oči. Nikde nebylo živáčka. Ani ten pták nezaskřehotal! A pak se ozval výkřik: „Za Rockhuna! Za Eliu!“
Než stačil otočit koně a prchnout, stáhli ho ze sedla a proťali runovou zbraní. Byl překvapen, dokonce šokován! Zranili ho obyčejní smrtelníci. Z hrudi mu vytékala krev – bylo to něco, co neznal už po celá staletí. Rozzuřeně zařval, ohnal se zbraní a zasáhl jednoho z opovážlivců, který na něj útočil. Zařval znovu a na pomoc si přivolal obrovské písečné golemy. Zařval potřetí a v nastalém zmatku vytvořil magický portál, do kterého skočil spolu s jedním z bojovníků, jež mu ležel raněný u nohou.
„Odkud máte ty zbraně! Tak mluv nebo tě vykuchám jako svini!“ řval na bojovníka. V táboře se začalo šikovat vojsko kolem hlavního stanu. Hranice ležení byly napadeny Andarijskými, kteří si přišli pro svého kolegu a pro Kulhavce.
Netrvalo to dlouho a sám velký generál musel uprchnout. Paralyzoval nepřátelskou skupinu několika zaklínadly a raněný se táhl skrze houští lesa, kde ho dostihli dva muži. Oba byli oděni v tmavých róbách i kápích, oba v ruce svírali runové zbraně a zasadili Kulhavci několik posledních smrtelných ran.
Nad mrtvým tělem Kulhavce se objevila zlatavá záře, ze které vystoupila stejně zlatavá postava ženy. „Kulhavče! Myslíš si, že mě můžeš zradit? Zmýlil ses. A za to tě čeká trest mnohem vyšší než-li samotná smrt!"
Poté zmizela společně i s padlým generálem.
nechť je známo, že na území naší země dorazilo spojenecké vojsko princezny Nimodei z dalekých jižních ostrovů Asárie. Vojsku byly poskytnuty prostory Sigmarova valu a jeho okolí. V této věci je zakázáno na vojsko jakkoli útočit nebo vyvolávat spory.
Sigmaritům, kteří obývali prostory Valu, byly odneseny jejich soukromé věci do prostor banky.
Město Andor a Thyris žádám o doplnění počtu zásob.
IMERSKÁ – LEGENDA O BÍLÉ LIŠCE
V dávných dobách existovaly jen ryšavé lišky. I narodila se v jedné smečce liška bílá, se srstí bělostnou jak sníh. Ostatní lišky se jí smály, odstrkovaly a nakonec jí ze smečky vyhnaly. Smutná liška se toulala krajinou, vyhladovělá, slabá. Ryšavým liškám bylo hej, dokud se někomu nahoře v oblacích bílé lišky nezželelo. Jistě, byla jiná, ale to nutně neznamenalo, že je ošklivá. Mračna se zatáhla a začaly z nich padat velké sněhové vločky. Brzy celou zemi pokryl bělostný sníh. Smečka ryšavých lišek se najednou neměla kde schovat. Větší zvěř je lehce lovila a naháněla. Vždyť taky jejich kožešina zářila na hony daleko. Jen bílá liška byla pro oči dravců neviditelná.
Počet ryšavých lišek se nebezpečně tenčil. Přežila jen hrstka, která bez ustání utíkala, nevěděla kam. I tak se stalo, že znovu natrefily na bílou vyhladovělou lišku. A tentokrát k ní s pokorou a omluvou sklonily hlavu. Nalovily jí drobnou zvěř a postaraly se o ní, dokud opět nezesílila. Bílá liška jim odpustila a přála si, aby byli jako ona. Aby se mohli predátorům lehce schovat. A její přání bylo vyslyšeno. Zbytek ryšavých lišek se přes noc proměnil v lišky s bílou kožešinou, a stal se tak hrdým členem smečky původně zavrhované bílé lišky.
Kdesi v ruinách původního Imeru se klepe zimou vysílený cizinec.
ANDARIJSKÁ – LEGENDA O STATEČNÉM PODKONÍ
Před mnoha lety, kdy bylo v zemi andarijské stále více skřetů, než bylo zdrávo, žil na hradě král. Ano král. Císařství v té době ještě neexistovalo. A ten král měl překrásnou dceru, s vlasy zářivějšími než samo slunce. Tajně si na ní myslel hradní podkoní. A protože si byl vědom svého postavení, snažil se králi alespoň zalíbit tím, že pro něj vyšlechtí nový druh koně. Trvalo to roky, ale nakonec se mu zadařilo. Tou dobou už ale byla princezna vdaná a měla malého synka. Podkoní smutnil, ale práce s koňmi mu dopřávala radost. Jednoho dne byl hrad napaden armádou skřetů. Nikdo netušil, kde se jich tolik vzalo. Ale přemýšlet nebyl čas. Skřeti se probili přes hradby a pobili každého, kdo se jim postavil do cesty. Nejvěrnější stráž se snažila královskou rodinu dostat tajně z hradu pryč, ale byli prozrazeni. Podkoní to, schován, tajně pozoroval a viděl, že bude s královskou rodinou brzy zle. Vrátil se do stáje pro svého nejlepšího koně z jeho vlastního chovu a vyrazil, tak trochu jako sebevražedný blázen, vstříc královské rodině. Kůň zlověstně ržál a překvapené skřety na moment rozehnal. Podkoní neváhal. Věděl, že nezachrání všechny, ale... chytl do sedla malého královského synka a uháněl s ním k hradbám. Kůň se odrazil a s lehkostí, k překvapení všech, přeskočil hradby a vodní příkop pod nimi. Hrad sice toho času lehl popelem a nikdo v něm nepřežil, ale díky statečnému podkoní královský rod nevymřel a poslední dědic byl zachráněn, aby za pár let, v jeho dospělosti, mohl zemi vyrvat ze spárů skřetů, a navrátit ji lidem.
I ve vánoční čas se před stájemi dohadují tři osoby. Dokáže někdo jejich spor vyřešit?
MARGAARDSKÁ – LEGENDA O ROZHÁDANÝCH BRATRECH
Odmala obdivovali všechny magií nadané. Už jako malí kluci si přísahali, že jednou vynaleznou něco, co bude magii podobné a bude to obyčejným lidem rozdávat radost. Někdo by řekl, že na dětský slib zapomenou a když vyrostou v dospělé muže, bude se jejich život ubírat očekávaným směrem. Jenže místo toho Reeve s Terricem trávili celé dny zavření ve sklepě a snažili se stvořit to „něco“. Reeve vyučený alchymistou miloval pohled na oblohu a své pokusy s různými látkami, kdy se potemnělý sklep rozzářil všemi možnými barvami a zdmi rezonoval třaskot. Terric se pro změnu oddal jemné mechanické práci a hodiny se snažil sestrojit drobné mechanismy. Společnými silami dokázali své touhy skloubit a vyrobit to jejich očekávané „něco“. Terric chtěl několik kusů rozdat po celé vesnici, ale Reeve si uvědomil, že takovou věc by mohli prodat za nemalý obnos. Jistě by zbohatli. Terric s bratrem nesouhlasil, připomínal mu jejich dětský příslib, kterému se ale zlatek chtivý Reeve vysmál. Ten den se bratři pohádali téměř do krve. Terric sebral svých pár věcí a vyrazil do světa. Od té doby prý bloudí světem a rozdává lidem radost sám.
A mezi lidmi se špitá, že se v Hradišti objevil zas.
Po dlouhých čtyřech letech zavítala opět na Andarii. A její návrat nevypadal o mnoho jinak, než někdejší příchod do pískovcového města. Tentokrát si ale našla obchůdek v jiném městě. Lewanskou branou vedla koně naloženého množstvím zavazadel, které už na dálku voněly rozličnými vůněmi. Sem tam o sebe zacinkalo několik flakónků. Po domluvě se zdejší Aranduri si předplatila nájemné pouze do Vánoc, aby se pak mohla znovu vydat na cesty a konec roku oslavit ve své domovině.
Opuštěný obchod se brzy proměnil v útulné místo plné vystavených parfémů. Po vstupu dovnitř každého návštěvníka udeřila do nosu libá vůně sladkých květů, i svěžího ovoce. Gellieta ovšem nebyla spokojená. Tížilo ji vědomí, že při její letošní návštěvě zřejmě nebude dost radosti pro všechny. Chybělo jí několik druhů květin. Pamatovala si, že se ve zdejší krajině daly sehnat, ale to ovšem netušila a zabijáckém dešti, který začal pustošit před pár dny zdejší krajinu. Proto znovu usedla ke stolu a jala se psát.
Vážení obyvatelé Andarie,
Po dlouhých čtyřech letech cestování se navracím do vaší krajiny rozdávat radost v podobě sladkých i svěžích parfémů, dámských i pánských. Bohužel už teď vím, že jich nemám dostatek pro všechny. Dovoluji si Vás proto požádat o pomoc při sběru specifických květin. Času není nazbyt, Vaši krajinu pustoší smrtící déšť a je třeba květy nasbírat, než dočista uhynou. Ocením květy fialek, jasmínu, orchideje, lilie, šeříku, levandule a růže. Ti z vás, kteří mi takové květy zanechají v truhlici před obchodem, opatrně zabalené v pytlíčku i se svým jménem, dostanou ode mě darem slevu na parfém téže vůně.
Zbylé vůně si bude možné zakoupit od šestnáctého dne přímo v mém obchůdku, ovšem nasbírá-li se květin malé množství, budou bohužel i parfémy dostupné v omezeném počtu.
