Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Ženská postava ve zvláštně bílé róbě klečela před trůnem a snažila se nehledět přímo na tvora, který na něm seděl. Věděla jak pohled na něj působí - okamžitě by její mozek opět naplnil nezměrný obdiv k jeho síle a moci, myšlenky na mnoho druhů smrti, ale nejvíce ze všeho, obrovský strach. To ty jeho obrovské, bezedné oči...ta nekonečná krustost a příslib nekonečných muk v nich... . Pokud chce nejen přežít, ale i získat pro co přišla, nesmí na ní poznat vůbec nic. Bludentrig byl sice avatarem pána trůnu lebek, který se inteligencí nevyznačoval, ale... .
"Měla jsi pravdu Diraniss", prolomil ticho démon "Rassagne vskutku neuspěl a navíc skoro zničil zbytky mých vojsk na Andarii. Ne, že by mi na nich záleželo. Stejně bych se jich zbavil - mágové již vymysleli mocnější zbraně i ochrany pro mé následovníky. Jen mě překvapilo, že město vydrželo. Podivné, ztratit tolik jednotek na tak malém kusu země."
"A ssso ssse ss ním sstalo, můj pane?"
"To, co s každým kdo mě zklame, Diraniss. Byl potrestán. Zbavil jsem ho síly a zbraní a předhodil ho obráncům města. Nechtělo se mu zemřít....dokonce si dovolil na mě poslat své jezdce...a jeden ho opravdu poslechl." Démon se pobaveně zašklebil, přičemž odhalil své špičáky. Diraniss se zachvěla - a nebylo to mrazem. "Překvapil mě...již dlouho mi nikdo nevzdoroval...i já občas ocením trochu zábavy. Ten červ si byl svého selhání dobře vědom, poněvadž ani na místě jeho útoku nebylo dost energie, abych tam mohl existovat déle, než několik minut. A to je i tvá chyba Diraniss... . Ne - nechci slyšet žádné omluvy. Chci, abys mě již nikdy nezklamala...nikdy."
"A Andaria, můj pane? Kdo bude velet tamním sssilám?" Diraniss posbírala odvahu, aby dořekla i zbývající část. "Mošššná, kdybych velela já, nebylo by chyb Rassssagneho, na které jsssem vásss uposssorňovala."
Démon vztekle zavrčel a dlouze si Diraniss prohlédl.
"Andarie je pro mě nedůležitá. Pošlu tam čerstvé síly, až budu mít nějaké zbytečné k dispozici. Pokud se tam chceš vrátit, můžeš... . Posily ale nečekej, dokud nebudu chtít já...nebo dokud mi nedáš opravdu dobrý důvod... ."
Bludentrig luskl a Diraniss zmizela v načervenalém světle teleportu.
Bylo krásné vlahé letní poledne,všude byl klid a vládla příjemná nálada.Thyriský strážnik se na hradbách protáhnul,zívnul a dál pozoroval okolí.Náhle zpozorněl,na jihu se na obloze objevily čtyři tečky.
Jak se blížily rostly a bylo možné rozpoznat čtyři postavy na podivných okřídlených tvorech.
Prolétly nad městem a zmizely v mracích,najednou po nich nebylo ani památky.
Strážník začal sestupovat z hradeb a hledat někoho komu by zdělil onu novinu.
Rassagne se rozhlížel po táboře hučícím aktivitou. Nyní měl nějaké válečné netvory, ještě dosti jezdců, a hordy skřetů. Nebylo to tolik, kolik by chtěl, ale bylo to vše co mohl získat. Koneckonců, on sám vydá za armádu. Stačí tomu paladinskému šotkovi sebrat kameny vedění a může se sám vrhnout do boje. Pomalu vystoupil na vyvýšený pahorek. Armáda zmlkla, sotva se k ní otočil.
"Jiššš sssítra vssstoupíme do Thyrisssu a ssnišššíme vššše, sso jssssme dříve nechali sssstát. Kdo prvni prorasssí na ossstrov uprossstřed měsssta, obdrššší odměnu ss mých vlassstních rukou! Kdo mi přinessse hlavu paladina, ššši kteréhokoliv dalšššího vůdce jejich patetissských houfů, obdrššší poššehnání ššštyř nišššivých sil. Ssssítra budeme pálit, plenit a vssývat naššše bohy!"
Rassagne pokrytý krví, kousky tkání a odštěpky kostí stál nad rozsekanou mrtvolou jednoho ze svých velitelů a prudce oddechoval. Prý deset dní na shromáždění jednotek. To je přece absurdní! Deset dní je příliš mnoho, musí existovat cesta jak armádu shromáždit dříve. Za deset dní už nejspíš bude Bludentrig vedět o jeho Thyriském fiasku!
Možná kdyby vypálil nějaké menší město, než dobyje Thyris, dal by mu Bludentrig více času. Nicméně, když Thyris nedobyje, stejně je zatracen. Možná by mohl nějaké spojence poprosit o pár válečných netvorů. Lycignia není tak daleko, určitě by stihly dorazit dost brzy. Bude to muset velmi rychle promyslet... .
Tělo u ohně se pohnulo a starý barbar pomalu otevřel oči. Pomaličku přesunul zrak k místu, kde měl uvázaného koně a navzdory všem svým zkušenostem sebou trhl.
"To je....to je...Streggan!" potichu vydechl a pomaličku se začal plížit pryč, zatímco soutěskou u Imeru se rozléhalo praštění kostí a mlaskavé zvuky, jak obrovský bíly ještěr žvýkal zbytky nákladního koně.
Scathlok si byl vědom, že po dlouhé době začína opět žít. Konečně opět vládl svému tělu i myšlenkám. Byl si vědom ostnu kdesi v mysli, který stále ještě bodal, ale již to dokázal ignorovat. Konečně, po tak dlouhém čekání, přišel čas vyřídit i poslední dluh, který ještě měl. Pak se může rozhodnout, co se životem dále... .
Dagonfell, stál s rukou na jílci meče. Vzpomínal... . Celý život, místa, která se stala svědkem jeho vítězství, či porážek... . A cesta ho nakonec zavedla opět sem. Trn v mysli sice stále pulzoval, ale již ho nemohl ovládat. Bude muset ještě několik věcí zařídit - a než je vykoná, bude lepší se vyhnout riskování a střetům. Ačkoliv věděl, že ten střet musí přijít. Pomalu se otočil a odkráčel do chodby. Snad si ani neuvědomil, že pravicí pozdravil symbol vlády, na který po dlouhou chvíli hleděl.
Rassagne se procházel po svém stanu a přemýšlel. Byl sám - všichni se mu raději odklidili z dosahu. Před několika hodinami donesl posel výsledek práce veškerých špionů, které měl Rassagne k dispozici. Diraniss zmizela. Posel zaplatil tu zprávu životem a dva strážní též. Byla určitě již mimo Andarii a na cestě k lordu Bludentrigovi. Čas ubýval....již teď byl v podstatě mrtvý. Pokud....nebude mít pro Khornova avatara lepší zprávy, než že jeho úkol nedokonal. Potřeboval by chladnou hlavu, ale od doby, kdy jeho tělo poprvé změnil Chaos se již nikdy nedokázal dokonale ovládat. Možná měl raději zvolit Tzeentche, cestu velkého přeměňovače. I když, Khorne měl své výhody- možná nebylo co vymýšlet. Možná jediné co potřeboval, byl boj. Na to měl stále vojáků dost. Vyšel před stan a překvapeně se zarazil. Jeho nové oči měly zcela jiné spektrum barev, než na jaké byl zvyklý tolik staletí. Rychle se vzpamatoval - Thyris musí lehnout popelem, dříve než se lord Bludentrig dozví o současné situaci.
Další noc se rozprostřela nad velkým městem.
Lampy svítí a několik vyděšených lidí se proplétá tmavými uličkami města, kde se v zapomenutých rozích ukrývají černé stíny.
Měsíc vykukuje z mraků a osvětluje svým bledým světlem krajinu. Na hřbitově jsou v měsíčním světle vidět desítky nových hrobů. Hřbitov tiše spí, jeho klid dnes neruší ani křídla můr, které se většinou v chuchvalcích shlukují kolem prskajících pochodní u vchodu do krypt, aby padly k zemi spálené žárem prskající pryskyřice. Opravdu ale hřbitov spí?
S tichým *PLOP* se v zadní části zamihotal vzduch, objevil se modrý ovál. Opět ten portál. Jako již předchozí noci. Vzduch kolem portálu se zachvěje a z něj opět vystupuje muž. Tvář má stíněnou kloboukem, oblečen je v temné robě a v ruce drží planoucí hůl. To nekromant opět přichází do světa nedávno pohřbených ze svého doupěte.
V tváři mu hraje vítězoslavný úsměv a kruté oči září pronikavým světlem. Dnes pozvedne své služebníky z jejich hrobů a dokončí práci, jež započal minulé noci.
Nekromant se rozhlédl a zamířil do středu hřbitova. Pomalu prochází řadami čerstvých hrobů, jež vytvořil předchozí noci. Má pozvednuté ruce a z jeho hole tryská energie. Pronáší slova vzývání temných sil, jazykem, jež je znám jen málokomu. Z hrobů za ním se vynořují kostlivé ruce. Nekromantovo vzývání slaví úspěch. Za jeho zády se z hlíny hrabou nemrtví – kostlivci, zombie, mumie.
Nekromant se zastavuje vprostřed hřbitova, hůl zabodává do země a pronáší slova moci. Vzduch kolem něj se chvěje energií. Otvírá bránu odněkud z neznáma. Poté velitelsky ukazuje směrem k zemi. V okruhu kolem něj se zhmotňuje několik nezřetelných stínů, co na sebe berou podobu příšer s tesáky a ostrými drápy. To jsou jeho nejsilnější služebníci. Jeho mazlíčci. Každému ukazuje na jednu z krypt, jich je na hřbitově několik. Příšery sklání hlavu a poslušně k nim zamíří.
Nekromant je spokojen. Jeho dnešní práce se zdařila.
Od brány hřbitova se však ozývá nějaký rozruch. Hluk boje, řinčení mečů a palcátů, výbuchy zaklínadel. „Nedají si pokoj, hnidy“ pomyslí si. „Několik patetických hrdinů a ubohých strážných nenaruší mé plány“. Rychlými kroky míří k bráně, kde se několik válečníků a čarodějů, kteří vycítili temná vzývání a svolali pomoc, snaží probít řadami nemrtvých do centra hřbitova.
Pozvedá hůl, z úst mu rychle plynou slova zaříkávání. Z hole šlehají plameny a blesky, které zasahují bojující dobrodruhy. Ti jsou s bolestnými výkřiky vrženi zpět, popálení od kouzel, sežehnuti jeho magií. Těžce se hrdinové sbírají ze země. Kostry je dále nepronásledují, očekávají příkazy svého pána.
Nekromant vyslovuje zaklínadlo, kterým uzavírá brány hřbitova nezvaným návštěvníkům. Dnes ne, dnes ještě nedovolí svým služebníkům vyjít z jeho bran. Ale již brzy, již brzy. „Okamžik mého triumfu se blíží“ pomyslel si. „Musím se připravit, dnešní noc ještě není ta správná pro mé plány“. Rychlým krokem míří k portálu a vstupuje do něj. Ten za několik okamžiků s tichým *PLOP* mizí.
A zatím se hřbitovem rozléhá klapot kostí a skřeky rozvášněných nemrtvých, služebníků temného nekromanta.
