Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Tělo u ohně se pohnulo a starý barbar pomalu otevřel oči. Pomaličku přesunul zrak k místu, kde měl uvázaného koně a navzdory všem svým zkušenostem sebou trhl.
"To je....to je...Streggan!" potichu vydechl a pomaličku se začal plížit pryč, zatímco soutěskou u Imeru se rozléhalo praštění kostí a mlaskavé zvuky, jak obrovský bíly ještěr žvýkal zbytky nákladního koně.
Scathlok si byl vědom, že po dlouhé době začína opět žít. Konečně opět vládl svému tělu i myšlenkám. Byl si vědom ostnu kdesi v mysli, který stále ještě bodal, ale již to dokázal ignorovat. Konečně, po tak dlouhém čekání, přišel čas vyřídit i poslední dluh, který ještě měl. Pak se může rozhodnout, co se životem dále... .
Dagonfell, stál s rukou na jílci meče. Vzpomínal... . Celý život, místa, která se stala svědkem jeho vítězství, či porážek... . A cesta ho nakonec zavedla opět sem. Trn v mysli sice stále pulzoval, ale již ho nemohl ovládat. Bude muset ještě několik věcí zařídit - a než je vykoná, bude lepší se vyhnout riskování a střetům. Ačkoliv věděl, že ten střet musí přijít. Pomalu se otočil a odkráčel do chodby. Snad si ani neuvědomil, že pravicí pozdravil symbol vlády, na který po dlouhou chvíli hleděl.
Rassagne se procházel po svém stanu a přemýšlel. Byl sám - všichni se mu raději odklidili z dosahu. Před několika hodinami donesl posel výsledek práce veškerých špionů, které měl Rassagne k dispozici. Diraniss zmizela. Posel zaplatil tu zprávu životem a dva strážní též. Byla určitě již mimo Andarii a na cestě k lordu Bludentrigovi. Čas ubýval....již teď byl v podstatě mrtvý. Pokud....nebude mít pro Khornova avatara lepší zprávy, než že jeho úkol nedokonal. Potřeboval by chladnou hlavu, ale od doby, kdy jeho tělo poprvé změnil Chaos se již nikdy nedokázal dokonale ovládat. Možná měl raději zvolit Tzeentche, cestu velkého přeměňovače. I když, Khorne měl své výhody- možná nebylo co vymýšlet. Možná jediné co potřeboval, byl boj. Na to měl stále vojáků dost. Vyšel před stan a překvapeně se zarazil. Jeho nové oči měly zcela jiné spektrum barev, než na jaké byl zvyklý tolik staletí. Rychle se vzpamatoval - Thyris musí lehnout popelem, dříve než se lord Bludentrig dozví o současné situaci.
Další noc se rozprostřela nad velkým městem.
Lampy svítí a několik vyděšených lidí se proplétá tmavými uličkami města, kde se v zapomenutých rozích ukrývají černé stíny.
Měsíc vykukuje z mraků a osvětluje svým bledým světlem krajinu. Na hřbitově jsou v měsíčním světle vidět desítky nových hrobů. Hřbitov tiše spí, jeho klid dnes neruší ani křídla můr, které se většinou v chuchvalcích shlukují kolem prskajících pochodní u vchodu do krypt, aby padly k zemi spálené žárem prskající pryskyřice. Opravdu ale hřbitov spí?
S tichým *PLOP* se v zadní části zamihotal vzduch, objevil se modrý ovál. Opět ten portál. Jako již předchozí noci. Vzduch kolem portálu se zachvěje a z něj opět vystupuje muž. Tvář má stíněnou kloboukem, oblečen je v temné robě a v ruce drží planoucí hůl. To nekromant opět přichází do světa nedávno pohřbených ze svého doupěte.
V tváři mu hraje vítězoslavný úsměv a kruté oči září pronikavým světlem. Dnes pozvedne své služebníky z jejich hrobů a dokončí práci, jež započal minulé noci.
Nekromant se rozhlédl a zamířil do středu hřbitova. Pomalu prochází řadami čerstvých hrobů, jež vytvořil předchozí noci. Má pozvednuté ruce a z jeho hole tryská energie. Pronáší slova vzývání temných sil, jazykem, jež je znám jen málokomu. Z hrobů za ním se vynořují kostlivé ruce. Nekromantovo vzývání slaví úspěch. Za jeho zády se z hlíny hrabou nemrtví – kostlivci, zombie, mumie.
Nekromant se zastavuje vprostřed hřbitova, hůl zabodává do země a pronáší slova moci. Vzduch kolem něj se chvěje energií. Otvírá bránu odněkud z neznáma. Poté velitelsky ukazuje směrem k zemi. V okruhu kolem něj se zhmotňuje několik nezřetelných stínů, co na sebe berou podobu příšer s tesáky a ostrými drápy. To jsou jeho nejsilnější služebníci. Jeho mazlíčci. Každému ukazuje na jednu z krypt, jich je na hřbitově několik. Příšery sklání hlavu a poslušně k nim zamíří.
Nekromant je spokojen. Jeho dnešní práce se zdařila.
Od brány hřbitova se však ozývá nějaký rozruch. Hluk boje, řinčení mečů a palcátů, výbuchy zaklínadel. „Nedají si pokoj, hnidy“ pomyslí si. „Několik patetických hrdinů a ubohých strážných nenaruší mé plány“. Rychlými kroky míří k bráně, kde se několik válečníků a čarodějů, kteří vycítili temná vzývání a svolali pomoc, snaží probít řadami nemrtvých do centra hřbitova.
Pozvedá hůl, z úst mu rychle plynou slova zaříkávání. Z hole šlehají plameny a blesky, které zasahují bojující dobrodruhy. Ti jsou s bolestnými výkřiky vrženi zpět, popálení od kouzel, sežehnuti jeho magií. Těžce se hrdinové sbírají ze země. Kostry je dále nepronásledují, očekávají příkazy svého pána.
Nekromant vyslovuje zaklínadlo, kterým uzavírá brány hřbitova nezvaným návštěvníkům. Dnes ne, dnes ještě nedovolí svým služebníkům vyjít z jeho bran. Ale již brzy, již brzy. „Okamžik mého triumfu se blíží“ pomyslel si. „Musím se připravit, dnešní noc ještě není ta správná pro mé plány“. Rychlým krokem míří k portálu a vstupuje do něj. Ten za několik okamžiků s tichým *PLOP* mizí.
A zatím se hřbitovem rozléhá klapot kostí a skřeky rozvášněných nemrtvých, služebníků temného nekromanta.
Vlahá, temná jarní noc. Nad hřbitovem u velkého města poletují v bezměsíčné noci jen netopýři. Bledý měsíc ani nevykoukne zpod mraků, aby aspon na chvíli zkrotil noční temnotu svým světlem.
Tmu hřbitova najednou prozáří krátký modrý záblesk. Nedaleko hrobky se z ničeho objevuje mihotavy modrý ovál. Teleport. Vzduch kolem čpí magií, světlo portálu prosvětluje okolí. Najednou se portál zavlní a z něj vystupuje muž. Nevelký, s hustým plnovousem bílých vousů, lemujícím strohý obličej, z něhož zpod krempy klobouku jiskří temné, studené oči. Muž je oděny v tmavé robě a v ruce třímá žhnoucí hůl.
Muž se rozhlíží, nasává vzduch nosem. "Ano, to je to místo", pomyslí si. Prochází potichu spícím hřbitovem, něco si tiše mumlá. Občas holí rozryje kyprý rov, na některých místech se zastavuje a zkoumá půdu.
Pak začne vyvolávat, temnou nocí se nese zlý, studený hlas vzývající temné síly. Z trávy najednou raší kyprá hlína, objevuje se starý, dávno zapomenutý hrob.
Muž se samolibě usmívá, skandovaná zaříkadla řeči dávno mrtvých mu plynou ze rtů. Muž pozvedá svou hůl, opakuje slova zaříkání. Nekromant. Kolem něj se najednou země probouzí, jeden rov vedle druhého.
Muž pomalu prochází hřbitovem, na různých místech se zastavuje a znovu a znovu opakuje zaklínadla. Znovu se po celém hřbitově vynořují zapomenuté hroby...zatím prázdné.
Ale co to? Muž pozvedl hlavu, slyší klapot kopyt na ceste ke hřbitovu. Branou vjíždí dovnitř barbarka na koni, doprovázená válečníkem zakutým ve stříbře.
Muž se mračí.. "Co to je za hnidy, jež mě ruší" pomyslí si. Oba nově příchozí k němu zatím zamíří. Oba najednou spustí svým jazykem, jež muži připadá jako kvičení podsvičat. Velitelsky zadrží proud slov a ukazuje jim, aby zmizeli. Ani jeden jej neposlouchá.
Muž svraští čelo, na vyrušování nemá chut. A musí dokončit, proč přišel. Z jeho úst se vyřinou slova útočného zaklínadla, válečník je zasažen ohnivým úderem a klesá k zemi, blesk zasahuje i barbarku na koni.Ta se zakymácí, avšak přesto otáčí koně a odjíždí.
Muž je spokojen. "Ani jeden neni soupeř pro mě", pomyslel si. Avšak jezdkyně se vrací, míři na něj svým kopím. Nekromant znovu vyřkne zaklínadlo a pozvedne ruku. Jezdkyně je shozena ze sedla a v křečích se válí na zemi. Pak její jekot pomalu slábne, pohyby se zpomalují, až ustanou.
"Příliš slabí, bude to snadné" myslí si muž. Jeho práce je stejně již skončena. Pomalu prochází hřbitovem dozadu, míří k modrému mihotavému oválu a vstupuje do něj. Mizí v portálu, prochází jím na druhou stranu. Skrz portál je možné zahlédnout aspon na chvíli obrys jakési tmavé pevnosti, když měsíc přece jen prozáří nachvíli temná mračna. Portál se zamihotal a s tichým PLOP mizí..
Jen řada čerstvých rovů svědčí o tom, co se zde před nějakou dobou událo...
Podivná nákaza se začíná šířit po zemi,z neznámých příčin zatím postihla jen ty jenž kopaly v jakémkoliv dole,nebo jeskyni.
Byly však spatreny podivné výčnělky v jednom Thyriském dole,zjevily se chvíli po prvních nakažených.
Kdo,nebo co toto vyvolává se zatím zjistit nepodařilo.
Byl vlahý letní večer, vál příjemný svěží vánek, ptáci pomalu začinali utichat a na obloze se zjevily první hvězdy. Večer jako stvořený na procházku a manželé Ramsdorfovi toho využili, vzali s sebou i svého pětiletého synka Lukáše.
Všichni se vystrojili a začli svou pouť.
Hrdý otec šel se svou družkou ruku v ruce, oči jen pro sebe a tu nádheru kolem, malý Lukášek zatím skotačil okolo nich. Zatímco manželé procházeli pomaloučku po chodnících města, vychutnávajíce krásný poklid večera, jejich synek, jakmile někde zahlédl příhodně zatravněné místo, už k němu utíkal a dovádět na něm počal. Jenže nic krásného netrvá věčně, bohužel.
Procházeli se zrovna podél kolosea, Lukášek skotačil na trávě a dělal různé kotrmelce. Manželé pokračovali poklidně v cestě. To, že se synek o trošku opozdil jim nevadilo, vždyť byl jen pár metrů za nimi. Jenže ... Jenže pak se ozvalo jeho volání o pomoc. Nebylo žertovné ani bolestivé protože upadl, ale bylo plné strachu a hrůzy. Oba se rychle otočili a uviděli Lukáška, jak vězí do půl pasu v zemi, něco jej stahovalo dolů. Láska k dítěti je však silné pouto, proto nedbajíc nebezpečí, vrhli se mu na pomoc. Bylo však už pozdě. Jejich synek, milovaný syn, se propadl do země. Ani stopy po něm nezůstalo, jen malý dolík prozrazoval ono místo. Možná to byl osud, možná štěstí, to už nikdo neví, jisté však je, že místo kde se manželé zastavili když Lukášek zmizel, jim zachránilo život. Stáli totiž na chodníku, zpod něhož se ozývaly podivné zvuky, jakoby se někdo snažil prohrabat na povrch, ale silná dlážděná cesta mu to neumožňovala. Po chvíli zvuky ustaly.
Ztráta milovaného syna a marná snaha mu nějak pomoci je oba zdrtila. Ona chřadla žalem až nakonec skonala, on se začal topit v alkoholu.
Pokud někdy potkáte v putyce někoho, kdo vám bude vyprávět něco podobného, kupte mu láhev a popovídejte si s ním, jelikož mluví pravdu.
Byla již tma, zvony právě odbíjely půlnoc a místní andorský opilec Lojza se vracel domů z putyky. Kráčel si to krokem opileckým, do všech stran vrávorajícím.
Míjel právě jednu ze zapadlejších andorských uliček, když tu jeho oko něco spatřilo a opilost se rázem jako mávnutím kouzelného proutku vytratila. V matném svitu lampy se tam skláněla postava, vzdáleně připomínající podivně shrbeného staříka, nad nějakým vakem z kůže, ze kterého něco teklo. Lojza nebyl hrdina, ale alkohol v krvi zapracoval a on se začal blížit k postavě ... Bohužel, alkohol zapracoval i na jeho chůzi a postava se otočila. Ta tvář, ta tvář nebyla lidská ... no, možná někdy dříve, ale nyní byla znetvořena a potřísněna něčím tmavým.
Jakmile jej tajemná postava spatřila, něco zamumlala a jakoby se vypařila v oblaku dýmu ... prostě najednou zmizela. Náš hrdina se začal pomalu, sotva jej zacalo opouštět leknutí, blížit k onomu tajemnému vaku.Když se dostal až skoro k němu, zastavil se a jen tupě zíral. To, co uviděl, jeho opileckou mysl úplně ochromilo. Nebyl to kožený vak, byla to obří krysa. Jenže jak vypadala ... Hlava byla oddělená od trupu, tělo roztrženo, vnitřní orgány vyvrhnuty ven, ale co bylo nejpodivnější a nejhrůznější byl fakt, že krysa vypadala jakoby ji někdo zčásti snědl.
Lojza jen zíral na ten obraz zkázy a hlavou se mu honily různé myšlenky, do kterých se občas připletlo něco opileckého. Po chvíli si usmyslel, že toto si nemůže nechat pro sebe, že musí navštívit svého kamaráda Pepu.
A tak se historka o Lojzově nočním zážitku pomalu začala šířit městem ...
