Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Poslední paprsky skomirajiciho slunce proletli štěrbinou ve skále a za zabodli se do démonových očí, ten zařval. Nebylo to ale bolestí nýbrž potěšením. Po mnoha dnech težké dřiny první ikdyž maličký úspěch. Ještě než mu zmizel z tváře zlověstný škleb sluneční paprsek zmizel a okoli se zase ponořilo do šera.
*Tmavou Thyriskou noc náhle oslnilo světlo od jednoho z Thyriských ostrovů*
Ještě než se seběhli všichni obyvatelé města, začal kněz s modlitbou.
Jakmile se seběhli i poslední zvědavci, země na ostrově se silně zatřepala a ze země vytryskl velký plamen ohně. „Očisti se mým ohněm, zkažený knězi.“ promluvil sloup ohně na kněze. Kněz na nic nečekal a poddajně vstoupil do plamene. Když se jeho již kůže začala spálením svráštět, vystoupil z plamene. „Teď se plameni poddej úplně, zahojí ti tvé rány. Až se probereš, hrdě se prohlašuj za mého kněze!“ znovu promluvil plamen. Kněz znovu neváhal, sebral zbytek svých sil a vstoupil do ohně. Plameny byly ještě žhavější, avšak ne ničivé. Naopak. Kněz omdlel, ale když se probral, jeho kůže byla jak dřív. A jeho víra a víra ostatních přihlížejících byla již zaslíbena jen Athonovi…
"Teď běžte a hrdě si říkejte moji služebníci!" promluvil na skupinku lidí ten mocný sloup ohně. Než vyšli na zemský povrch poslední lidé, pár nevřících z nich ještě stihl potrestat. Budou mít trvalé následky? To ví jen sám Athon. Na povrchu v troskách bývalého kostela již hrdě stál zástup lidí. Se vztyčenou hlavou hleděli na mocně plápolající oheň na zvláštní pochodni v ruce modropláštníka. Oheň ani pod náporem větru neplápolal, jako by všechen vítr kolem spálil. Někteří říkali, že sem tam cosi našeptával...
Bratr Sik zvedl oči plné slz k nočnímu nebi. Už je to více jak den povzdechl si. A jedna z mnoha slz mu stekla po tváři až na jeho zašpiněné roucho. Proč ??? Neměl jsem mu dovolit se přiblížit tak blízko, měl jsem být opatrnější neměl jsem .... Povzdechl si a otřel si stále mokré oči do cípu pláště. Slunce a Energie tě provázej na tvé cestě ať už tě ta cesta zavedla kamkoliv Taku příteli můj. Stalo se a já zde jsem již sám má energie tě nedokázala ochránit to já jsem měl jít na průzkum jako první ne ty. Kdoví kde je Ti konec kam tě ten portál jen přemístil. Vrátíš se někdy nebo ne? Žiješ ještě vůbec? Další proud slz se spustil z jeho znavených a krví podlitých očí.
Bratr Sik se prodiral dál lesem směrem k Imeru a klášteru. Čeho si však nevšiml přes znavené oči byl temný stín, temější než noc který jej následoval neslyšne se vznášející několik stop za ním nad zemí.
V noci, kdy měsíc dosáhl poloviny své poutě, setkali se u mostu, jenž rozděluje Andorské a Thyriské území, dva odvěcí rivalové. Oba zahaleni v temných zbrojích, třímajíc každý jeden z mocných artefaktů. Po obou stranách mostu vyčkávali skupinky bojovníků, které si s sebou přivedli. Po mnoha podivných a záhadných slovech mezi oběma rytíři započal boj. Byl to boj nelítosný a nejeden obyčejný smrtelník byl při něm smrtelně zraněn. Po vyčerpávající bitvě, jíž dva rytíři svedli, jali se jakoby odpočinku, aby mohli provést poslední útok a jeden druhého zabít.
Však co se nestalo ...
"Je pozdě Dagonfelli, magické proudy se již otevřely" zvolal jeden z nich a pohybem rukou vyčaroval podivný průchod, černý jak noc sama, ve kterém následně zmizel. Druhý rytíř ještě chvíli sečkal na andarijském světě, než se pak rozhodl jej následovat.
O pár okamžiků později ...
"Ten portál nesmí zůstat otevřený, zničíme most!" vykřiknul jeden z nich. Ostatní okolostojící, doteď ochromeni slovy, jež druhý rytíř před odchodem pronesl, jen mlčky kývli. Skupinka odvážných rozmístila hromadu výbušných lektvarů po celém mostu. Když všichni ustoupili do bezpečné vzdálenosti, vhodili na most další výbušný lektvar. Nastal mohutný výbuch, avšak s opačným účinkem, než mnozí čekali. Most se zatřásl, avšak portál pohltil většinu výbuchu a k údivu okolostojících, se rozdělil na dva. I přesto byl výbuch natolik silný, že znemožnil průchod přes tento most ...
Byl brzký soumrak, když skupinka elfů zamířila daleko na jih. Černý hvozd je uvítal podivným šuměním, byl ztichlý, jiný než obvykle. Elfové se na sebe dlouze zadívali, mlčky kývli a vstoupili. Věděli co hledají, přesto v sobě neskrývali rozrušení. Temný hvozd je pohltil.....
*o mnoho později v lesní svatyni*
"Dokázali jsme to, porazili jsme jej" pronesl jeden z elfů. Přesto jim toto vítezství kazilo vědomí, jak velkou oběť za něj museli zaplatit. Jeden z elfů vytáhnul podivně zářící kus kamene, který pomalu začal stoupat k nebesům, až se připojil k mnoha hvězdám na noční obloze, zářící nejjasněji ze všech. "Podívej, je zase s námi" pousmál se jeden z nich, když se u oltáře zjevila druhá záře, jenž před několika dny zmizela. "Vždy bude s námi, v našich srdcích" pronesl teskně a s těžkým srdcem druhý z nich....
Noc se již dávno přehoupla za svoji polovinu i přesto dvě postavy ve tmě stále nehybně stáli proti sobě a dívali se navzájem do svých očí. Pod rouškou tmy dva tajní milenci uprostřed paloučku daleko od civilizace. Jen Ti dva a jejich oči v kterých se odráželo světlo hvězd. A pak se cosi na kraji palouku pohnulo ...
Oftermis zas a znova lomcoval vztekle sloupem a stále nedosahoval uspokojivého výsledku. Krom několika pro něj neznatelných kaminků co na něj spadli z výšky žádná změna. Zanechal lomcovaní se sloupem a rozlétl se k průchodu na povrch. Neozvala se žádná rána ale i tak jeho silné tělo narazilo do nečeho pevného co zarazilo jeho pohyb a odmrštilo jej zpět do podzemí. Vztekle zařval a vyslal k bariéře několik kouzel. Jedno prošlo ven v podobě zářící ohnivé koule která se rozprskla naproti o skalní stěnu. S vítězným zařváním se rozlétl proti východu a zase jako už tolikrát narazil do té podivně světélkující bariery.
