Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
S prací začali hned po setmění. Zatímco muž plnil sudy výbušnou směsí, žena smotávala dlouhé kusy provazu. Pracovali beze slov, aby nevzbudili děcko, co spalo ve stejné místnosti. Navíc dobře věděli, co dělat.
Až pozdě večer konečně zavelel: "Je čas, převleč se."
Když byla ve zbroji a balila převlek, musela se chechtat. "Takže přes Thyris?"
V lese přes sebe přehodili temně modré pláště, nandali si masky a zamířili k dřevěnému hradišti. Uvnitř města nepobyli dlouho, potřebovali prozkoumat vnější stranu hradeb. "Hlídej!" nařídil jí než zabořil lopatu poprvé do země. V práci je však nikdo nevyrušil, město bylo tiché.
Zbývalo jen odevzdat plánek s označenými místy ukrývající nálože.
“Jsi s tím hotov?”
“Ano pane,” pronesl muž, jehož bledou tvář pokrývaly černé skvrny, které se každou chvíli měnily. Skláněl se zrovna nad kamenem, který pokrývaly nápisy a tlačítka. “Je to hotové.”
“Výborně, vrať se do hradu a přiveď sem část armády. Zítra asi budou překvapení.”
Postava v černé zbroji stála kus od řeky v lese a pozorovala oblohu. Když nad ní proletěl velký stín, zapsala cosi na pergamen. Pak popošla až k ústí řeky, kde čekal velký zarostlý muž v róbě. Kývli na sebe.
“Vše je připravené. Snad každý sehraje svou část správně.”
Svíral v ruce svitek s neúhledným písmem, který mu přinesl jeden z jeho mužů. Četl ho v přítmí pokoje, zatímco si u rozpadlé skříně jednou rukou dovazoval kalhoty a poté šátral v polici po košili. Bylo mu jedno, že jeho ošacení páchne špínou a chlastem. Patřilo to k němu. “Zase sme vám dobrý, volové…” zamručel. Jeho další úvahy přerušil výkřik. “Tatííí!” vřískalo malé děvče. Přiběhlo s uslzenýma očima. Vlasy mělo pocuchané, plné pavučin a prachu. Oblečení špinavé od hlíny a místy potrhané. “Tááátiiii, Haďas!” “Co je s nim?” zeptal se klidným chraplákem. Časy, kdy v něm zatrnulo pokaždé, když slyšel její vřískot, naštěstí minuly. Zvykl si. “Kobruše!” vysvětlovalo uslzeně. On však nebyl o nic moudřejší. Navlékl se do košile, chytil děvče za ruku a táhl ji dlouhými chodbami ke kuchyni, kde si hrávala. Měla tam dvě bedny. V jedné měla svého prvního hada, kterého jí daroval a pojmenovala ho Haďas. Ve druhé ji dovezl z jihu královskou kobru - Kobruši. “Tys je strčila do jedný bedny?” zeptal se uslzené dcery, když mu došlo, co se stalo. Kobruše vyřídila Haďase. Nadobro. Děvče kývlo. “Chtěla jsem je skamarádit,” vysvětlovalo a lítostivě se podívalo do bedny na mrtvého mazlíka. “Sem ti řikal, že to nejni dobrej nápad. Máš kudlu?” zeptal se jí zcela automaticky. Vzal si od ní dýku, kterou mu vzápětí podala. Vyřízl Haďasovi zub, přešel místnost a vytáhl ze šuplíku koženou šňůrku, kterou kolem něj omotal. Ukázal hadí náhrdelník děvčeti. “Tak ať máš na něj památku, ne? Jo a,” začal, “budeš muset na pár dnů k mámě. Máme s klukama práci.” “Já chci taky pomáhat!” vyhrkla. Otcovo vrtění hlavy ji neodradilo. Pověsila se mu na ruku a hučela do něj další hodinu a půl, dokud ji nenacpal do sedla a nedovezl k domu její matky.
Byla jedna z těch mrazivých nocí, kdy na nebi nebyly vidět ani hvězdy. Využili toho a vplížili se podél hradeb k ležení otrokářů, kteří okupovali Margaard. Napočítali jich dobré dvě stovky. Skarfů bylo podstatně méně. I tak věřili tomu, že dokážou ovládnout situaci.
Prvních několik mužů odchytili postupně, když se šli vymočit. Útok na další z nich proběhl přímo z lesa, kde zůstali skryti ve stínech. Do tětiv luků zasadili otrávené šípy a vyslali je k ležení otrokářů. Ozvaly se výkřiky bolesti i překvapení. A právě tyto výkřiky přilákaly jejich největšího nepřítele. Na černé obloze se jako stín prohnal Temný drak. A ač si Skarfové mysleli, že jsou dokonale skryti před jeho zrakem, mýlili se. Neunikl mu žádný z jejich pohybů. Křídly rozvířil koruny stromů, ze kterých popadal sníh a následně zahltil zabijáky svým dechem. Nikomu se v daný moment nic nestalo, i tak je ale překvapilo jejich odhalení. S drakem bojovat nemohli, neměli s sebou vhodné vybavení. Dali se proto na ústup.
Daleko od Margaardu, někde mezi Ilerenem a severem, se jeden z mužů začal hroutit v sedle. “Amigo, vstávej, vole!” povzbuzoval ho jeden ze Skarfů. Ale ani jemu nebylo nejlépe. “Do pekel! Co to je?!” ozval se další, když si sáhl na čelo. Měl na něm podivný vřed. “Ta svině nás něčim vošlehla!” stěžovali další. Vředů přibývalo. “Tare? Vole, Tare!” zařval nejbližší jezdec, který ho spatřil padat z koně. “Hej, Tarceas dole!”
Noční nalodění
Ticho nočního přístavu rušil - ostatně jako vždy - hluk z nedaleké krčmy. Zpěv, hudba, rozbíjení skla a hádky nad karbanem se nesly po jeho celé délce.
Asi hodinu před půlnocí zde zakotvily dva trojstěžně. Oba působily vedle ostatních loděk majestátně a se svými jmény “Siréna” a “Mořský had” se tu vyjímaly.
Kapitán Welton okřikl svou posádku na Siréně, aby se uklidnila. Všechny námořníky zlákala nedaleká zábava v krčmě. Nikomu z nich se nechtělo těsně před Vánoci odplout do neznáma a na dobu neurčitou. Nikdo z nich ani nevěděl, zda se vrátí živí.
Na Mořském hadovi bylo ticho. Velící kapitán Umbrecht držel svou posádku zkrátka. Vyčkávali a o dobrou hodinu později se i dočkali.
K lodím přicházela skupina mužů ve zbrojích a s tmavě modrými plášti hozenými přes ramena. Doprovázela je dvojice v kápích a teplém ošacení. Všichni si nesli batožiny s tím nejnutnějším pro výpravu.
Umbrecht, Welton, dvojice a velící mužů ve zbrojích se sešli v kajutě jedné z lodí. Rozložili na stole mapu, její rohy zatížili svícny a po krátkém tichu padla ona palčivá otázka. “Kam plujeme?”
Velící zapíchl prst k okraji mapy na jihu a klidným hlasem odvětil: “Sem.” “Ale to jsou neprobádané vody. Nikdo je nikdy nezmapoval,” namítl rázným hlasem Umbrecht. “Jiná možnost není,” odvětil velící. “Je to až za Asárií. Na takovou plavbu nemáme zásoby. Budeme je muset po cestě doplnit,” ozval se Welton, když si spočítal délku trasy. A jeho výpočty byly jen hrubý odhad. Počasí bylo v tomto ročním období na moři nevyzpytatelné. “Zásoby nebudou jediný problém, Weltone. Ty vody nejsou neprobádané pro nic za nic.” Umbrecht se zachmuřil ještě víc. Odebral se na Mořského hada a zavelel k vyplutí.
Noční plavba "Tady je podpalubí. Sítě na spaní jsou támhle, pitná voda a zásoby jídla jsou hlídané. Všichni budou dostávat svůj příděl pravidelně. Nemusíte mít obavy," vysvětloval Welton. Vyzbrojené jednotky modrých plášťů si s Umbrechtem rozdělili půl napůl. Na Siréně zůstalo dvacet mužů s velícím a dvojice. Se zbylými dvaceti muži se Umbrecht na druhé lodi snažil domlouvat gesty, což ho nikterak netěšilo. "Vy dva," oslovil dvojici, "máte spaní připravené v mojí kajutě. Je to pro vaše dobro, věřte mi," dodal s pohledem upřeným na jednoho z nich. Z jeho poslední věty zaznívalo varování. "A teď pojďte, najíte se, musíme ještě probrat pár věcí," mávl rukou a vedl je po schodech nahoru na palubu a poté zamířil do kajuty, kde za nimi zavřel dveře. Na stole, kde předtím rozložili mapu, čekaly talíře plné jídla a poháry vína. Welton s velícím se usadili naproti sobě a bez ostychu se pustili do jídla. "Jestli jsem to v tom zmatku dobře spočítal, nastoupilo vás čtyřicet tři?" položil Welton otázku směrem k velícímu, který přikývl. "Celá má posádka, já a tady dvojice. Počítal jste správně."
Další otázka padla z úst jednoho z dvojice: "Tušíte kde by mohl Krkavec být? Jeden z vašich lidí ho zná. O koho jde?" "Mhm," zahučel velící s plnou pusou kuřete, "zná ho Cukrouš. Je na Mořským hadovi, pluje tedy s námi. Krkavec mu poslal zprávu, že míří dál na jih. Vtipně k tomu využil krkavce." "A co nás tam čeká?" zeptal se znovu jeden z dvojice. "To nikdo neví," odvětil mu Welton s vážnou tváří. "Jih je mezi námořníky obávaný. Koluje plno legend o potopených lodích a ztracených posádkách, které zmizely právě daleko na jihu..." "Kdy bude nutná první zastávka?" ozval se hlas druhého z dvojice. Byla v něm cítit nervozita. "Za šest dnů. Doplníme pitnou vodu v Midě. Je to taková ostrovní obchodní smyčka," pousmál se kapitán Sirény. "Najezte se a běžte se vyspat. Čeká nás dlouhá cesta."
V období od 15. - 31. října se můžete zúčastnit soutěže o nejrychlejší průchod místem plným pavučin, chichotajících se obrazů, podivných průzračných bytostí a blikajících světel!
Nezáleží na počtu pokusů ani na sestavě skupiny, ale pouze na vaší rychlosti! Strašidelný dům čeká právě na vás!
Důležité je vejít a zase odejít s hlavou na krku!
Soutěž bude ukončena o půlnoci 31. října.
Pro první tři vítězné skupiny jsou připraveny kouzelné odměny.
"Dávej bacha, tupče!" sykl tiše jeden z maskovaných mužů na druhého, kterému se smekla noha na střešní krytině. Opatrně přelézali střechu polorozpadlého domu v chudinské čtvrti Andoru, aby se nepozorovaně dostali
do zad městským strážníkům. Byla deštivá noc, což se jim moc nehodilo, protože se hlídači před kapkami deště chodili schovávat pod převislé stříšky věznice.
Vhod jim přišel až povoz se zběsilým koněm, který kolem nich s hlasitým dupotem proběhl a za povozem jeho pán s křikem, aby ta mrcha zastavila!
Využili onoho momentu, aby se přiblížili, a jakmile kůň s chlapem zmizel ve tmě, zaútočili. Museli být přesní, aby nestihli spustit poplach.
Jeden ze strážných přesto sáhl po rohu, aby zatroubil, ale stihl jen napůl zakvičet než byl nadobro umlčen. Maskovaní se obezřetně rozhlédli jestli se někdo neblíží, zatáhli těla mezi sloupoví věznice a pokračovali ve svém úkolu.
Trvalo dalších dvacet minut než přemohli i stráž na ochozech. Poté se dostali k věznicím, kde v jedné pospával na pomočené slámě muž a ve druhé zbídačená žena. Nebudili je, vytáhli z kapes úzké trubičky a vyfoukli z nich šipky napuštěné jedem, jež po několika vteřinách každého z vězňů usmrtila.
Kapitán Coltaine stál před velikým stolem v andorské starostovně. Ruce držel sepnuté za zády a tvářil se rozčileně. "Jak mohli nováčci hlídat věznici?!" zopakoval již po třetí. Očima propaloval kastelána Karamona - dočasného správce
Andoru. "Šest mrtvých strážných a dva vězni!" zuřil.
Karamon seděl ve vysokém ušáku a nevěděl, jak zareagovat. Tušil, že kdyby řekl cokoli, nic to na věci nezmění.
Byl to malér. Veliký.
Skupina otrhaných a raněných mužů seděla v rozpadlé pevnosti uprostřed lesů a bědovala. Zapíjeli svůj neúspěch kořalkou, dojídali zbytky pečínek z ohně a přemýšleli, co budou dělat dál. "Budem pokračovat, todle musí jednou vyjít," ozval se jeden. "Prachy potřebujem!" zvolal druhý. "Už nám to překazili podruhý, nemá to smysl," zahudrala žena, která obcházela muže a ovazovala jim rány. "Mlč! Musíme sehnat loď a vypadnout dřív, než se to tadyhle sesype úplně," řekl další. "A co se takhle s někym spojit?" navrhl jednooký habán. "S kym jako?" ozval se zase první. "Musíme to líp promyslet. Z děcek nic nekáplo krom krve a z tý bankéřky sme akorát domlácený. Takhle to dál nejde. To nás dřív vybijou do posledního chlapa a ženský, než se vodsud dostanem," přemýšlel nahlas habán. "Já nikomu poskoka dělat nebudu!" Zaprotestoval druhý a v kruhu se ozvalo souhlasné mručení, načež ho jednooký umlčel stisknutím krku. "Už teď seš bídná krysa a jestli vodsud chceš vodejít po svejch, nic jinýho ti stejně nezbyde. Je nás málo a těch císařskejch zmetků moc!" Pak ho pustil, podíval se po ostatních a s dlouhým nádechem nasál příjemný večerní vzduch do plic. Při výdechu se ušklíbl. "Zkusim najít Erona..."
