Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
*Z nitra šachty se ozývaly těžké zvuky bušícího kladiva do kovadliny. Za pár okamžiků zvuky ustaly a ozval se radostný výkřik* Ano! Konečně sem na to přišel! Tento tmavý kov je naprosto dokonalý! Dřív sem musel kombinovat mnoho druhů krystalů, ale s tímto kovem to vše není třeba, stačí přidat pouze jednu ingredienci a moje celoživotní dílo bude dokonalé! Budu po celém světě znám jako nejlepší ze svého oboru!
Malé elfí děti se vracely k večeru ze svých hrátek v okolním hvozdu. Pospíchaly, jelikož slunce již předávalo svou moc měsíci a tma se pomalu vtírala do okolního světa. Děti věděli, že tma může být zákeřná. Ještě než zmizel poslední paprsek slunce za obzorem, nad dětmi proletěl mohutný stín a mířil dále k jejich lesnímu městu....Lewanu.
Avšak děti se nebály, zaradovali se a ještě přidali na kroku, aby byly doma dříve. Když už byly na hranici města, zastavili se. Před nimi stál stříbřitý mědvěd a výhružným krokem se k nim blížil. Děti pomalu ustupovali, hvozd začal výhružně šumět....
Stříbřitý medvěd se rozběhnul a mířil přímo na děti, které se hrůzou nemohli ani pohnout. Jakmile skočil, do cesty se mu dostala větev stromu a medvěd spadnul na zem. Větev se znova pohnula a vrátila do své původní pozice. Když se mědvěd znova postavil na nohy, za dětmi stála elfí dívka, v ruce dřímajíc hůl.
Mědvěd se začal měnit do své původní podoby. Dívka si stoupla před děti. Stály proti sobě, tak podobní jeden druhému, přesto tak odlišní. "Zde nemáš sílu, odejdi a už se neopovažuj sem vstoupit": pronesla dívka. Elf se zamračil a zmizel v oblaku kouře.
V husté tmě při svitu luny se na louce ve hvozdu se něco pohnulu. O chvíli později se na louce zjevil stín v celé své kráse, velký, mohutný a majestátný. Chvíli se rozhlížel, jako by někoho čekal. Na to se z okolního přítmí objevilo několik dalších stínů, které těžkopádně k němu přistoupily.
Mluvili dlouho neznámým jazykem, předlouho. Nakonec pokývaly korunama a rozešli se.
*V Lewanu si větříček pohrával s kusem pergamenu, který hnal po tamnějších cestičkách, až jej zdvyhnul mladý elf a začal číst*
Už je tomu dávno, co se ve zdejším lese probudili stromy a začali kráčet mezi námi. Pokoušel sem se o nich něco zjistit, ale informace jsou velmi tajemné, nejasné a zkreslené. Doufal sem, že mi místní obyvatelé tohoto zarostlého města nějak objasní tyto záhady, ale neměl sem štěstí. Názory se velmi liší, sice mě všichni okazovali na mladou druidku, ale tu sem už delší řádku dnů neviděl.
Z toho, co sem tedy zjistil, Entové odmítaly útočit na jisté hadí válečníky, někdo také tvrdil, že byly spojenci. Avšak z mého pozorování vyplývá, že prozatím nikdy neopustili ten hustě zaroslý les, chrání jej, jako by byl jejich....čož mě přivádí na myšlenku......
*zbytek pergamenu je ušpiněn od inkoustu, jako by jej někdo v prudkém trhnutí vylil*
Dusivé vedro posledních dní se zdálo nekonečné. Návštěvník Thyrisu by si pomyslel, že zavítal do města zlodějů. Pohyb místních byl opravdu prazvláštní. Obyvatelé Thyrisu se jím neprocházeli jako každý jiný den, ale přebíhali mezi stíny jednotlivých domů, vyhýbaje se rozpálené pískovcové cestě.
Naprosté bezvětří bylo po odpolední siestě přerušeno teplým a vlhkým vánkem od pobřeží. Listy palem na náměstí se začali líně pohupovat sem a tam. Samuel, pekařův syn, odložil vědro s vodou, zadíval se do dále a nechal slabý vánek hrát si s jeho dlouhými vlasy. Z krátkého opojení krásou jej vytrhlo horlivé zasyčení země hned u jeho nohou. Tsss, tsss, tsss..., ozývalo se stále častěji jak se dešťové kapky v mžiku vypařovaly při dopadu na rozpálenou zem. Z jasné oblohy začalo pršet.
Rybářskou kocábku zakotvenou u Thyriského předměstí jemně rozhoupalo moře. Rytmické bubnování kapek o palubu probudilo kapitána. Vratkým krokem vylezl ke kormidlu. Dlouze zívnul, promnul si oči a ze zvyku vzal do rukou dalekohled a rozhlížel se. Viditelné škubnutí celým tělem tělem předcházelo zběsilému úprku směrem k molu. Tornádó! Zachraň se kdo ..., křičel kapitán, ale následovala tupá rána a šplouchnutí. Kluzká paluba a alkoholové opojení měly za následek komickou scénku kapitána, padajicího do moře. Jen málokdo by se zasmál tomu, co mělo přijít za pár okamžiků.
Aldricku, těch beden s kovy, co jsi posledně nechal přivést, je mnohem víc než dokážeme spotřebovat! Nehledě na to že zásoby papoušků pomalu docházejí ... Nemůžeme rozdávat svoje tajemství každému na potkání.Dobrá, pane Winstone, opustím hřbitovy a bažiny a přesunu se se svým obchodem zpátky do podzemí ... A omezím nabídku sošek, to by mohlo pomoci. Magických bedniček na kovy máme ještě dost?Těch máme ještě dost ... a navíc se vyrábějí mnohem snáz než sošky ... sochařů už nám moc nezbylo.
Kolem Athonova chrámu v Thyrisu silně foukal vítr. Obloha byla zatažená a utápěla celé město ve tmě. Louče po sloupoví chrámu hlasitě praskaly a vrhaly zlé stíny postav uvnitř. Na podlaze z broušeného pískovce stáli muži oděni v černých barvách, přes záda jim vlál modrý plášť a v tvářích měli nenávistný pohled.
"Athone!" zakřičel ten, jež byl nejblíže oltáři.
"Věrně jsme ti sloužili! Šířili jsme víru v Tebe! Prolévali jsme pro tebe svou krev! Věřili jsme v tebe! To vše se ale změnilo. Místo očekávaného vděku jsi nás krutě ztrestal!"
Muž se odmlčel a očima přejel celý chrám.
"Ale já ti za to děkuji. Díky tomu jsme prozřeli. Byli jsme slepí a sami sebe opájeli lží! Víra v tebe byla chybou. Chybou, kterou chceme napravit," zakřičel. "Zříkám se tě Athone! Zříkám se tvého jména! Zříkám se tvé koruny!"
Muž sňal ze své hlavy korunu a mrštil ji do planoucího oltáře. Rotující koruna se v letu vzňala silným plamenem a k zemi dopadl už jen černý prach. Vítr mohutně nabral na své síle a v celém chrámu značně zhoustl vzduch. Athonův kněz se začal třást. Ne zimou či bolestí. Bylo to něco jiného. Jeho oči se proměnily v oheň, když z něj vyšel zvláštní hlas:
"Zklamal jsi mne Alkine. Proklínám tebe i celou Praetoriánskou Gardu! Do sedmi dní a sedmi nocí opustíš toto město, neb poznáš můj opravdový hněv! Kliď se z mého chrámu bezvěrče!"
Spustil se prudký déšť. Armáda modrých plášťů se otočila a rázným krokem vyšla ven z chrámu, vstříc temnotě.
