Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Pět dní před bitvou
Muž s dlouhými havraními vlasy a korunou na hlavě stál před zříceninou, ze které stoupal neustále dým. Naproti němu stál o několik metrů dál muž. Byl o poznání vyšší a zarostlejší.
“Mám pro tebe informaci, kterou jsi chtěl. Útok proběhne za pět dní ve večerních hodinách. ”
“Výborně, taková informace si zaslouží odměnu. Nicméně mám pro tebe ještě jeden úkol. Když ho splníš, dám ti mnohem víc. Ale ještě jedna otázka. Souhlasíš tedy s Thyrisem?“
“Rozhodně.”
“Takže Thyris. Dobrá. Myslel jsem si to.”
“O jaký úkol by se jednalo?”
“Máš ještě ten kámen, který jsem ti dal? Ten, který má být dopraven během bitvy na Kyr?”
“Někde nejspíš jo.”
“Tak ho ukryj v Thyrisu. Ideálně někde v centru. A jelikož jednáme férově, odměnu dostaneš celou hned. Následně odkudsi vytáhl truhličku, která vzduchem dolevitovala až k nohám druhé postavy. ”
*** Den před bitvou
Muž v kápi vešel do pískovcové budovy v Thyrisu. Ihned byl pozdraven mužem, který čekal na zákazníky.
“Dobrý den, mé jméno je Lionel, Thyrský bankéř, jak vám mohu pomoci?”
“Chci si tu uložit jednu věc.”
“Ale jistě, beze všeho. Smím prosit vaše ctěné jméno?”
" Ty mě nepoznáváš?" odkryl kousek kápě.
“Bohužel, pane."
Muž v kápi se k bankéřovi naklonil a zašeptal mu cosi do ucha. Pak se odtáhl a rázně dodal: "Tak si to zapamatuj."
Jistě pane, omlouvám se. Nicméně vás poprosím o pět stříbrných. “
Muž v kápi předal bankéři pytel a pět stříbrných. Cosi zamručel a otočil se k odchodu.
“Byla radost s vámi obchodovat, pane.” Ledabyle mávl rukou, následně přidal cedulku na pytel a odnesl jej do úschovny o patro níž.
*** Po bitvě
Na břehu moře severovýchodně od Thyrisu stály dvě postavy. Jedna drobnější, oděná v černočerné zbroji a kápi, druhá o poznání vyšší, ramenatá, oděná v otrhané temně zelené róbě, třímající zvláštně tvarovanou hůl. Celé okolí bylo přímo poseto hejny havranů. O chvíli později se nad nimi mihl obrovský stín, který následně přistál před nimi.
“Zdravím tě, starý příteli," pronesla postava v temné zbroji hlubokým mužským hlasem.
“Jaké jsou vaše rozkazy, paní?” dotázal se temný drak rozladěným tónem.
“Paní? Tak mi neříkej. Ještě ne," odvětila postava ve zbroji. Skřehotavým hlasem a stejným stylem se i zachechtala. “Lovec Duší bude vhodné oslovení,” dodala postava tajemným ženským hlasem.
***
Černým hradem se neslo hlasité klení. “Aaaargh! Ty dvě zpropadené laciné coury!” Ze země vyšlehl obří plamen. Zrovna na místě, kde postávala jedna z Tajemných postav Černého hradu. Ozvalo se krátké zakvílení a vteřinu poté plamen uhasl. Na místě zbyla jen drobná hromádka popela. “Však já si je podám, jednu po druhé!" pronesl muž s dlouhými havraními vlasy a korunou na hlavě.
***
Elfka v plátové zbroji stála před stolem na kterém byla rozložena mapa, nikoliv však Margaardu, ale Thyrisu. Vypadala znaveněji, než dny před tím. Zbroj i tělo měla špinavé od krve. Cizí, i té vlastní. Zakřičela a začala shazovat věci ze stolu, nakonec vztekle praštila pěstí do stolu. Jizva, ve tvaru suchých větví stromu na jejím krku se o něco protáhla, a dosáhla až k její tváři, zároveň barva jizvy začala nabírat tmavě šedou barvu. “Ten parchant! Jak to mohl všechno vědět!” Po chvíli se vydýchala a uklidnila. “Thyris byl vždycky stoka. Dáme mu ochutnat její chuť.”
***
Na balkóně Kyrského starostovského sídla postávala černovlasá žena, neskonale krásná, oděná v šatech, které ladily s jejími vlasy. Hleděla směrem k Andarii. Na tváři měla vážný výraz. Tiše pronesla: “Tak už to začalo.”
Elfka v plátové zbroji stála před stolem, na kterém byla rozložená mapa Margaardu. Vypadala značně znaveně. Na okraji stolu měla šálek čaje a několik prázdných džbánků. Nehnutě zírala do plánů. “Na co jsem zapomněla? Co mi uniká? Co můžeme udělat lépe?” mumlala si pro sebe.
**
Muž s dlouhými havraními vlasy a korunou na hlavě seděl na svém trůnu a zrak měl upřený na stůl stojící opodál. Usmíval se. “Zajímavý plán. Kdybych o něm nevěděl, nejspíš by měl i naději na úspěch. Škoda. Škoda, že stále stojí na opačné straně. Však i ta nejpevnější větev časem ztrouchniví a zlomí se. Obzvlášť, když tomu trochu pomůžeme.”
**
V dřevěném městě bylo i večer velice rušno. Postava s kápí na hlavě a v černočerné róbě procházela městem a sledovala své pilné včeličky. Jedna z včeliček k postavě přispěchala a rychle spustila: “Už je vše téměř připraveno pane!”
Postava se otočila a světlo luceren jí až nyní ozářilo tvář. Tvář, která scházela. Pod kápí byla pouze maska, ve které se podivně přelévaly barvy na různých místech, z bílé na černou a zase zpět.
“Výborně, pak je tedy dokonáno.“ Na malý moment se odmlčel. “Vlastně ne. Ještě je potřeba udělat jednu věc. Přiveďte všechny zbylé obyvatele. Posloužili nám dobře, ale čas jejich užitku vypršel. Teď jsou pro nás spíše přítěží. Všechny je přibijte na kříže. Ať nepřátelé vidí, co způsobili. Nikdo nebude moct prozradit náš plán.” To celé řekl hlubokým, ale klidným, naprosto nezaujatým mužským hlasem.
Včelička hlasitě polkla, přikývla a běžela předat zprávu dál.
“Téměř bych byl i zvědav, co řeknou na naše překvapení.” Z rukávu dlouhého roucha vytáhl smotaný svitek. I v tomto stavu na něm byly viditelné zeleně zářící runy neznámého původu. I člověk bez magického citu byl schopen poznat, že z něho magie přímo sálá.
Bez mrknutí oka sledovala křišťálové sklo své věštecké koule. V pomalém tempu svými dlaněmi kopírovala její obliny. Do červeného stanu se neúnavně opíraly sluneční paprsky a mořský vánek deroucí se trhlinami v látce rozbíjel alespoň trochu to téměř nesnesitelné dusno uvnitř. Ženě s havraními vlasy mající zálibu v křiklavých barvách to zjevně nevadilo. Působila jako v transu. Dokud náhle nevykřikla a neodskočila od věštecké koule tak, až se zrnka písku od jejích bot rozlétla všude okolo.
"Jaj, dilino! Amen savoren akana chudena! Ča vareko baro zoralo šaj amen šegetinel!" Ulevila si nadávkami na toho neschopného břídila, kvůli kterému celému andarijskému lidstvu hrozilo, že se stane loveckou kořistí a kvůli kterému je potřeba rychle najít nějakého schopného hrdinu. Úlek vystřídalo zamyšlení. Jedna myšlenka vystřídala druhou... kde ho vzít. A co by z toho mohla mít.
V hlavě si připomínala obrázek z koule. Muže v nafialovělém hávu, který se vinou své neschopnosti a blížící se katastrofy hroutil blízko kamenného oltáře.
Byl jeden z těch zimních večerů, kdy se po obloze honila v nepříjemném větru černá těžká mračna. Sníh v pustinách dosahoval výšky několika metrů a vyšlapané cestičky mezi lesíky se pomalu ztrácely pod čerstvě nafoukaným prašanem.
Kolem padlého Ilerenu, kde stále žhnula místy láva, se sníh měnil v břečku. Podrážky vysokých bot pleskaly v loužích, když zahalená postava přešlapovala po nerovné desce starého portálu a svěřovala tajný plán postavě naproti ní. "Mají v plánu zaútočit ze západu, aby odvedli pozornost. Hlavní útok ale povedou od brány u portálu. Přinesou si zbraň na draka a chtějí se zbavit i rudých kamenů."
"Kdy dojde k útoku?"
"To ještě nevím. Až to zjistím, přijdu."
"Postavím nejlepšího sněhuláka na světě!" ozývá se se smíchem z dětského hřiště.
Kluk s rozčepýřenými vlasy běhá po hřišti s koulí sněhu před sebou, jak brouk se svou kuličkou... Kluk se náhle zastaví a podrbe ve vlasech.
"No, jo.. dyť já nemám vše!" Přiskočí ke svému batohu a s povzdechem vytáhne neznámý předmět.
"Sněhuláka postavím, i kdybych to měl vyměnit za pomoc!"
Ulicemi nočního písečného města putoval k jednomu z menších domků muž v karmínových kalhotách, vestě a třírohém klobouku s perem. Jeho chůze byla tichá a nijak nespěchal. V ruce svíral svitek ovázaný modrou stuhou. Stínů, které se pohybovaly mezi vzrostlými palmami a ostatními domy, si nevšímal. Snažil se si zachovat chladnou hlavu. Počkal na tajné znamení, které mu předal jiný muž ukrývající se nedaleko od něj. Zaklepal na dveře a tichým vydechnutím se připravil na svůj herecký výkon. Nic. Zkusil to znovu. “Paní Doro! Nesu naléhavé zprávy z přístavu! Váš manžel! Jeho loď byla přepadena!” spustil řeč, kterou si cestou opakoval neustále dokola. Do hlasu vkládal naléhavost i důležitost. Musel být důvěryhodný. “Paní Doro! Váš manžel!”
Dora uvnitř místnosti rozsvítila lucernu, rychle si přes ramena přehodila šátek a spěchala ke dveřím. Na okamžik se zarazila. Když ovšem uslyšela třetí zabušení na dveře, nezaváhala. Šlo o jejího manžela, kterého milovala a vždy mu byla oporou i pomocnou rukou. Pokud potřeboval pomoc i nyní, nesměla otálet. Otevřela dveře a podívala se na muže se svitkem v ruce, který jí podával. “Loď vašeho manžela byla přepadena, poslali mě sem se zprávou,” sdělil jí s naléhavostí v hlase, a jak k ní natahoval ruku, vyhrnul se mu rukáv bílé košile na předloktí. Vytetovaný černý obrazec zkrouceného hada Doře napověděl, že se nejedná o žádného poslíčka z přístavu. Zlostně zavrčela, v očích jí zajiskřilo a seslala proti muži ohnivé kouzlo, které ho poslalo o několik metrů vzad do křoví. Než se však zmohla na něco dalšího, byla v obklopení černě oděných postav. Na krku cítila ostří dýky, ruce jí drželi od těla. Snažila se pohnout, ale nešlo to. Byla jako v kleštích. “Prašivý prodejný psiska!” prskla vztekle. Zapomněla se natolik, že byla její podoba Dory naráz pryč a znovu vypadala jako ona - Vilma. “Co s ní? Řekli živou?” zeptal se Ranař.
Tarceas před ženu předstoupil, stáhl si šátek pod bradu a na jeho zjizvené tváři se objevil nepěkný úšklebek. “Prej živou, ale nehody se stávaj,” zavrčel posměšně. “Vemte ji dovnitř, trochu si pohrajem. A ticho, hovada!” upozornil je, když se skupina začala zlověstně radovat. Vtáhli ženu do místnosti, hrubě povalili břichem na stůl, k jehož nohám jí přivázali rozpažené ruce. Jeden z mužů si prostě rozvázal kalhoty a vyhrnul jí noční košili. “Ještě ne!” štěkl po něm Tarceas, který naznačil dalším mužům, aby se chopili nástrojů. “Toho budete litovat! Usmažím vás!” vyhrožovala Vilma a prskala po nich nadávky tak dlouho, dokud jí nechytili jazyk do kleští a nevyřízli ho. “Lepší,” zavrčel spokojeně dlouhán. Nacpal jí do zkrvavených úst kus hadru, který našel v polici. Pak mávl na smečku černě oděných. “Tak dělejte, nemáme na to celou noc! Musim ji pak ještě vopracovat.” Nechal je, ať si s ní dělají co chtějí. Bylo mu to jedno. Seděl ve vysokém ušáku, jednu nohu pokrčenou, přes ní přehozenou ležérně ruku a v druhé ruce si pohrával s nožem. Vzpomínal na poslední rozhovor, který vedl u břehu řeky se zadavatelem. Dora - Vilma měla být nebezpečná. A oni tu byli přece na špinavou práci. Sevřel rukojeť nože, zvedl své téměř dvoumetrové tělo z křesla a chopil se práce.
Ranní slunce ozářilo zlaté hradby Thyrisu. Několik místních trhovců zděšeně vykřiklo, když nad hlavní bránou spatřili přivázané tělo stažené z kůže. Kůže visela z těla pouze v oblasti kotníků, takže působila jako bizarní vlečka šatů. Byl to odporný a děsivý pohled. A zhruba uprostřed zkrvavené hrudi byl nožem připevněn lístek.
“Máte ji?” zeptal se zadavatel. “Jak se to veme. Řekněme, že má Thyris novej prapor,” zachechtal se štěkavě Tarceas.
Na kusu země, který se nacházel v nejmenovaném moři, seděly tři postavy na vyřezávaných křeslech a rozmlouvaly spolu již několik hodin. Jedna z postav byla vysoká a útlá, druhá postavou spíše hromotluk a třetí byla něco mezi tou první a druhou. Nad hlavami jim poletovala světélka ohníčků, která vytvářela dlouhé stíny. “Tři zkoušky jsou za námi,” konstatovala jedna z postav. “Nejsem s výsledkem příliš spokojený, přesto nejsme ještě u konce.” “Poslední zkouška byla příliš nebezpečná,” řekla další postava. “Nebezpečná?” ozvala se poslední z postav. “Tvá zkouška mohla stát většinu z nich život,” ozvala se námitka. “Byli posláni do samotného pekla!” “Houževnatý národ se jen tak něčeho nezalekne!” oponovala postava burácivým hlasem. “Jsou odvážní a jejich víra je pohání kupředu! To se o ostatních říci nedá. Okrádají se navzájem, lžou, stáhnou ocas jakmile by jim byl zkřiven vlásek a nevěří v nic!” “Všichni nejsou takoví,” oponoval mu hlas útlé postavy. “Všichni ne, ale většina ano. Má pravdu. Měli bychom přitvrdit a žádat si více. Laskavost musí jít stranou. Tohle trvá už příliš dlouho.” Poslední slova byla pronesena s vážností i odhodláním, kterému zbylé postavy přitakaly.
