Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Brzkým ránem se ozývá skřípavý hlas neunavitelných.
Hotovo náš pane, dokončily jsme, oč jsi nás žádal, dopřej nám už klidu.
Tajemná postava se rozhlédne, a praví: Sloužili jste dobře, jděte, dojděte klidu.
Následně tichým hlasem začne odříkávat nějaká slova v nesrozumitelném jazyce.
Neúnavní, jeden po druhém se začnou rozplývat v ranní mlze až zůstane jen tajemná postava samotná. Pohlédne na už mizící měsíc v záři vycházejícího slunce a praví: Už brzy, brzy se setkáme.
Valgrim se pohodlně uvelebil na nemocničním lůžku, vytáhl svůj deník a začal psát..
Jsem to ale smolař. Za posledních pár let je to už snad můj třetí únos? Jak je to jen možné. Myslím, že by se mohla posílit stráž u stok, sám na ty nestvůry kolikrát nestačím. Dne 12.10. v podvečer, kdy jsem jako vždy poctivě plnil svoji službu, se ze stok vynořilo několik huňatých krysáků a hned se na mě vrhli. Co jsem mohl dělat, sice nejsem žádná slečinka, ale 5x větší přesilu doopravdy nezvládnu. Po boji, který netrval moc dlouho, sem padl k zemi a ti hnusní krysáci mě svázali a odvlekli někde dolů do stok. Tam mě velkými řetězy připoutali ke stěně, kde jsem byl úplně bezbranný. Bezbrannost, to je věc kterou nesnáším z celého svého srdce... Naštěstí po nějaké době, což jsem již doopravdy moc nečekal, přiběhla skupinka bojovníku a začali bít ty hnusné krysáky hlava nehlava. Po chvíli randálu, se okolí naštěstí utišilo a únosci byli poraženi, jenže nastal další problém. Řetězy byli moc silné, a klíč, ten klíč kterým byli zamčené měl nějaký z těch odporných krysáků. Skupina odvážlivců, kteřá mě přišla zachránit se tedy vydala na další průzkum stok, aby se podívala po klíči, který mi bránil k návratu domů. Ve stokách vypukly opět zvuky boje. Musel jsem čekat, jak to dopadne. Celou dobu co jsem byl připoutaný u mě byla jedna moc milá slečna, hodně ji toho dlužím, při nejmenším aspoň nějaký ten vojenský výcvik, jak si přála. Za nedlouho se moji zachránci vrátili i s tím klíčem, na který jsem tak nedočkavě čekal. Odemkli mé řetězy, a já se mohl konečně vrátit na povrch, na čerstvý vzduch. Děkuji moc všem zachráncům, kteří pro mě přišli, snad jim to jednou budu moci oplatit.
Valgrim unaveně dopsal poslední větu, zavřel deník, a ulehl ke spánku.
Toho dne byl příliv zvláště vysoký. Snad konstelací nebeských těles, snad kvůli neklidné zemi, příliv zasáhnul i tam, kam ani nejstarší pamětníci nepamatují že by kdy dosáhl. Odliv pak s sebou odnesl mnoho trávy, půdy i některých stromů... A u lewanského pobřeží tato odnesená masa přírodní hmoty znovu zprůchodnila mělčinu, která otevírá cestu na ostrov, nedaleko od pevniny.
Jariw si unavene protrel oci, namocil brk do inkoustu a pokracoval v zapisu:
...Me podezreni se potvrdilo. Pri ceste do Thyrisu byla kolona prepadena. Mnoho vojaku padlo, ale ti bidaci sli po me. Netusim kudy jsme jeli, zavazali mi oci. Nakonec me vylozili nekde u more, byly tam domy, slysel jsem plakat divku. Moc dlouho jsem tam nepobyl, sidlo zbojniku prepadli skreti, jeden obzvlaste velky si me hodil pres rameno a odnesli me do ty svoji smradlavy diry.
Netusim kolik casu uplynulo, ale velitel cisarske hlidky, Vilem, privedl skupinu dobrodruhu, aby me zachranili. Nekteri byli zle posekani, ale dokazali nemozne - vymlatili to skreti doupe a vyvedli me na svetlo bozi. Venku sice cekaly zalohy zloduchu, ale zdarilo se dojet do Ilerenu a tady pouzit portal na cestu do Andoru...
Jariw zamyslene namocil brk.
...Cestou jsme potkali jednoho z velitelu zbojniku, kteri me unesli, ale nez jsme od nej ziskali informace, jeden prilis horlivy muz mu podrizl hrdlo. Mam obavy, ze ani ti hrdinni valecnici neudelali definitivni tecku za dnesnim dnem...
Unavene odlozil denik, svlekl kosili a zhroutil se do postele.
Jariw seděl ve své pracovně a zapisoval si do svého deníku:
Již několik dní pozoruji nepříjemný ruch ve svém okolí. Často vídám neznámé tváře lidí procházejích se mi pod okny kanceláře a i mého pokoje. Občas bych přísahal, že jsem zahlédl oči, jež mi nakukovali ztemnělým oknem do pokoje. Jako by mě sledovali. Jistě je to jen z vyčerpání státními záležitostmi jež musím řešit. V císařství se toho děje příliš a já musím věnovat pozornost všemu, abych mohl podávat zprávy císařovně Kilias.
Na sobotu mám naplánovanou cestu do města Thyris. Vzhledem k rozměrům nákladu, který povezeme, budeme muset celou cestu absolvovat po cestách. Doufám, že mě do té doby únava přejde a budu se moct plně věnovat svému úkolu v Thyrisu.
Osušil vlhký inkoust a zavřel knihu. Ještě chvíli seděl u stolu, než sfoukl svíčku a vyrazil ulehnou na své lůžko.
V malé boudě, uprostřed lesů pobíhal plešatý stařík s úctyhodným plnovousem od kotlíku ke kotlíku. Tu něco přimíchal, tam něco přilil. Celou dobu si pro něco mumlal a co chvíli se podíval na malé hodiny, ve kterých se sypal písek. Jak se zdálo, přípravy dospěly do finální fáze. Oba kotlíky začínaly bublat. Stařík skočil za převrácený stůl dokonale nacvičeným parakotoulem a na hlavu si narazil improvisovanou helmu vyrobenou z kusu drátu, šnečí ulity a čepičky na spaní. Směs v pravém kotlíku nabyla černou barvu dehtu a kotel se pomalu se syčením rozpouštěl. Naproti tomu, druhá látka začala potichu pobublávat a hrála všemi barvami duhy. Alchymista, vědec, řemeslník, malíř, sochař a poustevník v jedné osobě ještě chvilku vyčkával. Když nabyl jistoty, že je to bezpečné, vydal se shlédnout své dílo. Pomalu ponořil lžíci do barevného lektvaru, trochu nabral a pomalu polkl, vyčkávajíce. „Snad to tentokrát vyšlo.“ Chvíli se nic nedělo. Pak začínal cítit že to přichází. Něco přichází. Až to přišlo. Škyt. Z úst mu vyletěla malá bublina duhové barvy. Zklamaně zabručel. „Zase to nevyšlo. Pořád si nepřipadám jiný. Akorát mě teď bolí žal--“
Mezitím duhová kulička doplula vzduchem k protější stěně a tam praskla. Ozvala se rána podobná úderu hromu a stěna s polovinou střechy zmizela v mraku třísek a stébel. Leonardo da Quirm se po chvíli dusivého kašle a počítání končetin zvedl ze země. Popadl hůl, která ležela opadál, pak opírajíce se o ni vyšel ven. S pohledem na zbývající polovinu chaloupky myslel jenom na jedno. „Musím jít hledat dál.“
Zamykat se nepokoušel ...
...i sešli se dva entové u tvořícího se portálu v jejich hvozdě a sledování několika místními mezi sebou rozmlouvali, seč okolní jim nerozumněli. Chvíli na to jeden ukázal vetví k severu a oba se tím směrem vydali. Zvědavý to místní je následovali až na místo, které chráněno magií bylo, jenž pouze jeden vstup mělo. Na tom místě vždy jeden zástupce druhu hvozd obývajícího čekal, co Entové jim sdělit chtějí. Místní stojící za bariérou ničemu nerozumněli, leč ti, jenž odvážili se vstoupit překvapeni byly, sic nejen Entům, leč i zvířatům najednou rozumněli. Co Entové sdělit chtěli však vědí jen ti, jenž je následovali...
Temnou nocí se ozývají zvuky stavební práce.
Měsíční svit lehce sklouzává po skaliskách dolů k travnatým pláním. Oblohu proťal klikatý blesk.
Kapky se začínají snášet z výšin nebeských, další záblesk osvítil travnaté prostranství.
Zlehka osvítil pracovní úsilí neunavitelných.
Krok za krokem, kámen za kamenem, poleno k polenu skládají neúnavní stavitelé svými bělostnými končetinami.
Kapky deště v měsíčním svitu pomalu dopadají na nehybnou postavu v povzdálí.
Okolím se nese jeho tichý hlas, mumlající neznámá slova rušená šuměním deště.
