Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
„Hej, Tome! Pocem! Pusť tu síť...friškem! Podívej se támhle, na pravoboku tak 100 sáhů. Vidíš toho parchanta?“
„Co tam je Bobe?“ pustil Tom rybářkou sít, která sklouzla zpět do vody, a přeběhl na příď. „Jo, máš recht. To bude von. Tadle mrcha tady loví ryby, proto jich chytáme míň. Sejmem ho? Možná na něj bude vodměna, třeba někoho sežral,“ zadoufal Tom.
„Vemem harpuny a jdem na něj!“ vykřikl Bob a otočil kormidlem lodi. Loďka nabrala kurz na volné moře, kde se ve vlnách převaloval trup obrovského zvířete. Když se loď přiblížila, vylétly z ní dvě harpuny, které se zabořily do šedého těla. Zvíře se otřáslo, snažilo se potopit, ale harpuna jej zasáhla příliš hluboko. Krev barvila oceán a zvíře za chvíli znehybnělo.
„Ty vogo, Bobe! Máme štígro!“ zařval Tom, „tys ho snad trefil do srdce! Už chípnul. Co s ním?“ „Přivaž ho k boku a poplujem zpátky do Andoru, třeba z něj něco kápne,“ odvětil Bob."z ryb už stejně dneska nic nebude. Ta krev akorát přiláká žraloky."
Za necelé 2 hodiny loďka doplula do přístavu, kde se hnedka seběhlo několik zvědavců, včetně přístavního kapitána. „Co jste to přivezli? No pěknej mořskej had. Ale proč ho sem táhnete?“ zeptal se kapitán. „Hele,šéfe, není na něj vodměna?“ zkusil to Bob. „O žádné nevím, chlapče,“ zasmál se kapitán, „ale příště aspoň ulovíš víc ryb. Ten jich sežere.“
„Sakra pes“ zanadával Tom, „to je pech, vezem ho zbytečně.“ „Bobe, tak aspon bude maso, odtáhnem ho k řezníkovi, ať ho vykuchá“. Jak řekli tak udělali.
„Tak, had je naporcovanej,“ zavolal si je za hodinu řezník. „Třetina masa je pro mě, kůži si podělíme fifty-fifty a plíce si klidně vemte. To nikdo nechce, žrát se nedaj.“ „K čemu nám jako budou, šéfe!?“ zeptal se Tom.
„Hele, nevim mladej,“ rozesmál se řezník, „třeba si je nasaď na hlavu a můžeš se s tím někde potopit rybáři, ulovíš víc ryb…ale neutop se při tom“ vyprskl smíchy. „Já ten hnus nechci.“
„To je ale kus blba, ten řezník,co Tome?“ prohlásil Bob, když vyšli z jatek. „Co s tím? Prej potápět. Nejsem šílenec. Bobe“ odpověděl Tom, „hoď to v přístavu do vody, ryby a rackové to sežerou… A pak přijď dom, bude pečený maso!“ „No jo, už letím“ zavolal Bob a zamířil k přístavu…
U pobřeží Thyrisu se nese nářek a proud rozohněných slov.
" To snad není pravda! Jak se to mohlo stát? Někdo mě okradl, zrovna můj nejoblíbenější náhrdelník z perel. Darovala mi jej prababička. Ten, kdo to udělal si neuvědomil, že okradl nesprávnou osobu! "
Již dlouho jsem neviděl tak blankytné nebe, zcela bez mraků. Zdá se, že se vše začíná obracet k lepšímu. Vychutnávám si teplé počasí a pozoruji klidné moře, ale co to? V dáli se rýsuje něco černého, velkého. Vypadá to jako pevnina. Musím to hned povědět Nicolasovi. I když, mám jej probouzet? Zrovna usnul, pořád se o mě stará a sebe zanedbává. Počkám, až budeme blíže, třeba je to jen má představa. Nebylo by divu po tolika dnech ztrávených na moři.
Temnými zákoutími plíží se nehlučný stín. Kradmým pohybem přesouvá se barák od baráku.
Každým krokem blíže své oběti.
Dech se krátí, napětí se dá krájet. Jeden chybný krok a vše je ztraceno.
,,Ne! Toto musí vyjít. Nemohu už čekat.´´ honí se v mysli temné postavě.
Vteřinu po vteřině šine se čas. Už jen krok, napjetí stouplo zas.
,,Už jen krok, už moc neschází!´´pronesl tajemný hlas uvnitř hlavy.
Malý krůček byl vykonán, Hanebný čin ukován!
Bezměsíčnou nocí zaznělo pouhé zahuhlaní.
A pak ?
Odvaha, boj a krev.
A později?
Beznaděj, zuřivost, oči plné slz a strachu...
Brzkým ránem se ozývá skřípavý hlas neunavitelných.
Hotovo náš pane, dokončily jsme, oč jsi nás žádal, dopřej nám už klidu.
Tajemná postava se rozhlédne, a praví: Sloužili jste dobře, jděte, dojděte klidu.
Následně tichým hlasem začne odříkávat nějaká slova v nesrozumitelném jazyce.
Neúnavní, jeden po druhém se začnou rozplývat v ranní mlze až zůstane jen tajemná postava samotná. Pohlédne na už mizící měsíc v záři vycházejícího slunce a praví: Už brzy, brzy se setkáme.
Valgrim se pohodlně uvelebil na nemocničním lůžku, vytáhl svůj deník a začal psát..
Jsem to ale smolař. Za posledních pár let je to už snad můj třetí únos? Jak je to jen možné. Myslím, že by se mohla posílit stráž u stok, sám na ty nestvůry kolikrát nestačím. Dne 12.10. v podvečer, kdy jsem jako vždy poctivě plnil svoji službu, se ze stok vynořilo několik huňatých krysáků a hned se na mě vrhli. Co jsem mohl dělat, sice nejsem žádná slečinka, ale 5x větší přesilu doopravdy nezvládnu. Po boji, který netrval moc dlouho, sem padl k zemi a ti hnusní krysáci mě svázali a odvlekli někde dolů do stok. Tam mě velkými řetězy připoutali ke stěně, kde jsem byl úplně bezbranný. Bezbrannost, to je věc kterou nesnáším z celého svého srdce... Naštěstí po nějaké době, což jsem již doopravdy moc nečekal, přiběhla skupinka bojovníku a začali bít ty hnusné krysáky hlava nehlava. Po chvíli randálu, se okolí naštěstí utišilo a únosci byli poraženi, jenže nastal další problém. Řetězy byli moc silné, a klíč, ten klíč kterým byli zamčené měl nějaký z těch odporných krysáků. Skupina odvážlivců, kteřá mě přišla zachránit se tedy vydala na další průzkum stok, aby se podívala po klíči, který mi bránil k návratu domů. Ve stokách vypukly opět zvuky boje. Musel jsem čekat, jak to dopadne. Celou dobu co jsem byl připoutaný u mě byla jedna moc milá slečna, hodně ji toho dlužím, při nejmenším aspoň nějaký ten vojenský výcvik, jak si přála. Za nedlouho se moji zachránci vrátili i s tím klíčem, na který jsem tak nedočkavě čekal. Odemkli mé řetězy, a já se mohl konečně vrátit na povrch, na čerstvý vzduch. Děkuji moc všem zachráncům, kteří pro mě přišli, snad jim to jednou budu moci oplatit.
Valgrim unaveně dopsal poslední větu, zavřel deník, a ulehl ke spánku.
Toho dne byl příliv zvláště vysoký. Snad konstelací nebeských těles, snad kvůli neklidné zemi, příliv zasáhnul i tam, kam ani nejstarší pamětníci nepamatují že by kdy dosáhl. Odliv pak s sebou odnesl mnoho trávy, půdy i některých stromů... A u lewanského pobřeží tato odnesená masa přírodní hmoty znovu zprůchodnila mělčinu, která otevírá cestu na ostrov, nedaleko od pevniny.
Jariw si unavene protrel oci, namocil brk do inkoustu a pokracoval v zapisu:
...Me podezreni se potvrdilo. Pri ceste do Thyrisu byla kolona prepadena. Mnoho vojaku padlo, ale ti bidaci sli po me. Netusim kudy jsme jeli, zavazali mi oci. Nakonec me vylozili nekde u more, byly tam domy, slysel jsem plakat divku. Moc dlouho jsem tam nepobyl, sidlo zbojniku prepadli skreti, jeden obzvlaste velky si me hodil pres rameno a odnesli me do ty svoji smradlavy diry.
Netusim kolik casu uplynulo, ale velitel cisarske hlidky, Vilem, privedl skupinu dobrodruhu, aby me zachranili. Nekteri byli zle posekani, ale dokazali nemozne - vymlatili to skreti doupe a vyvedli me na svetlo bozi. Venku sice cekaly zalohy zloduchu, ale zdarilo se dojet do Ilerenu a tady pouzit portal na cestu do Andoru...
Jariw zamyslene namocil brk.
...Cestou jsme potkali jednoho z velitelu zbojniku, kteri me unesli, ale nez jsme od nej ziskali informace, jeden prilis horlivy muz mu podrizl hrdlo. Mam obavy, ze ani ti hrdinni valecnici neudelali definitivni tecku za dnesnim dnem...
Unavene odlozil denik, svlekl kosili a zhroutil se do postele.
