Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Bělostné prsty dokresluji pečlivě malovaný pentagram.
Rychlý pohled z okna k nebesům následovaný ošklivým zaklením.
„Čas! Potřebuju víc času." proletí místností mužova slova.
Rychlý pohyb rozmetal klubko prachu u mužových nohou.
„Konečně" zvolal muž „ Konečně je Pentagram hotový." pronáší muž slova sám k sobě.
Rozmístění magických předmětů je dílem okamžiku.
V dáli zní kokrhání kohouta.
„Už ? Už je zas den ?" podivil se muž.
„Musím si pospíšit, nevím jak dlouho mu ještě budu schopen odolávat" opět pronesl ve svém monologu muž.
Pomalým krokem došel k oknu a zahleděl se do nebeských výšin. „ Už brzo má mila! Už brzo se opět setkáme."
Šoupání temné róby zní místností a pomalu utichá, stejně jako mužovy kroky se vzdaluji…
Místností se prohání první ranní vánky, hrají si, dovádějí. Stránky obrací….
A na nich ?
Na nich tajemnými symboly popsán krvavý rituál…..
Tma ! „Jsem slepá ?" honí se hlavou mladé elfce.
Strach svírá její srdce.
„Co se mnou bude ? Co jen ten muž chce?" tisíce otázek a žádná odpověď.
Temnou místností zní zvuk řinčení řetězu na dívčiných rukou.
Mladý medik namočil brk do inkoustu a rychlým, úledným písmem začal zapisovat:
Dnes, hodinu po poledni, zaklepali u mě rybáři. Prý z vody vytáhli cosi podivného. Očekával jsem jakousi hlubinnou rybu či variantu mořského hada, avšak jejich úlovek mě značně udivil a polekal. Nechal jsem TO přenést do mého sklepa a pustil se do zkoumání. Závěry, jež vyvozuji, jsou tyto: Jedná se o bytost zvnějšku podobnou člověku či snad elfovi. Výška a váha odpovídají mladé ženě, kůže má však našedlou, snad dříve zelenou barvu. Místy se kůže leskne drobnými šupinkami jako u pstruha.
Dále - za ušima se nachází žábry, avšaak vnitřní stavba dokazuje, že dýchá jak pod vodou, tak na vzduchu. Mezi prsty u nohou jemné plovací blány také napovídají, žte se jedná o obojživelníka.
Na těle jsem nalezl několik bodných ran, vždy tři blízko sebe, stejného tvaru. Snad od vidlí? Zdá se, že byla napadena a ubodána.
Mladík zamyšlené odložil pero a ohlédl se k přikrytému tělu - tvář té bytosti, krásná jako měsíční záře lesknoucí se na hladině moře, mu dnes nedá spát.
Válečník sedící v husitském táboře zapaluje svíčku a otevírá deník. Pomalu roztřesenou rukou od dlouhého držení meče namáčí pero do inkoustu a zapisuje.
Nedělní noc.
Zrovna jsem byl v Tarkasu, když se mi donesla zpráva, že Valgrim pořádá odvetnou výpravu do stok. Mé následující kroky směřovaly do tábora, kde už má zbroj a meč čekaly. Směr Andor, ano tam! Na druhém náměstí již byli shromáždění hrdinové, kteří se rozhodli Valgrimovi pomoct. Valgrim měl krátkou ale výstižnou řeč. Jde se do stok, bít ty krysáky, o nic jiného nejde. Šlo to celkem dobře, dobrodruhové postupovali vpřed, hlouběji a hlouběji. S Valgrimem po boku jsem postupoval dál odhodláni zabít jejich velitele. Pomocí mého meče krysáci padali i samotný velitel, když zapištěl, "Sklapla past" to mě zarazilo. Ze severní strany začali vybíhat další a další krysí válečníci, začali jsme se stahovat. Jenže z jižní strany skoro to stejné. Nakonec se mi podařilo dostat ven, ale pár bojovníků zůstalo dole. Jejich duše bloudili k léčiteli odkud se vraceli zmožení a bojem vyčerpaní lidé, elfové a barbaři. Ven se dostal i Valgrim a jeho stráž. Tam u vchodu do stok se začal organizovat protiútok. Můj pohled směřoval dolů a u vchodu byla ponechána jen dvoučlenná krysí hlídka. To byla naše šance! Probíjeli jsme se hlouběji do stok přes nepřipravené krysí muže. Dorazily jsme po pár minutách na místo kde většina měla své věci. Po chvíli se kanálem ozývaly navztekané hlasy. Zleva já nemám krys, z druhé strany já nemám kopí. A za mnou Erastes mne žádal o měděný meč, zbraně které nosil mu také chyběly. Valgrim nám oznámil, že mu vzali zbroj a ostatním zbraně. No postupovali jsme dál s tím, co jsme měli k dispozici. Probojovali jsme se až k místu, kde velitel měl své doupě. Po dlouhém boji velitel krysáku podlehl. Svázaný a bezmocný byl odveden na hrad. Na hradě s Valgrimem ujednal smlouvu, velitel krys sdělí heslo k truhle se zbraněmi, výměnou za svoje propuštění a slib, že je nenapadneme. Velitel tedy utekl a Valgrim bojovníkům odevzdal zbraně a jako své díky za pomoc i pár zlatek.
Vyčerpávající den..
Morgant zavřel deník a sfoukl svíci.
Dveře v námořnické krčmě se otevřely a dovnitř vklopýtal muž, celý odraný, pokrytý strupy krve, v roztrhaných šatech.
„Rum, rychle!“ zasípal na hospodského. To se už ale k němu hrnulo celé osazenstvo putyky.
„U všech bohů, co se ti stalo, Rolande?“ ptal se jeden přes druhého. „A kde je Tobiáš?“
Muž zvedl hlavu. „Tobiáš už nepřijde! A nechte mě aspoň vydechnout, všechno vám řeknu.“
Po chvíli začal muž tichým hlasem vyprávět.
„Vypluli jsme před 2 dny na lov perlorodek. Asi víte, že nejvíc jich bývá kolem ostrovů na jihu. Nejsou tam žraloci, piráti se taky ukazují minimálně a mohli jsme si vydělat. K jednomu menšímu jsme dopluli, zakotvili a začali lovit. Když se slunce chýlilo k západu, zjistili jsme, že nemáme vodu – jeden žok jsme vypili a druhý měl díru, takže voda vytekla. Rozhodli jsme se, že u ostrova zakotvíme a najdeme ji. Potůček jsme našli, už se smrákalo, rozdělali jsme oheň a že přespíme na pevnině. To byla ta chyba“, povzdechl si. „Mělo nás varovat, že nad námi občas přelétl nějaký stín, že i džungle je moc tichá..Už jsme skoro spali, oheň dohoříval. Najednou mě vzbudilo šumění křídel a takové..pískání..a v tom to přišlo. Sesypalo se na nás hejno nějakých létajících bestií.. Tobiáše úplně obklopily, ke mě se jich slétlo méně, tak se mi podařilo jim vytrhnout, skočil jsem do křoví a pádil na pobřeží. Přes prales, ve tmě..křídla jsem slyšel zasebou.
Tobiáš celou dobu řval, ale pak..pak najednou jeho křik utichl. Mě ty bestie dál nepronásledovaly, skočil jsem do moře, doplaval k lodi a celý zbytek noci se klepal na dně, aby si pro mě nepřišly,“ otřásl se. „Ráno jsem napnul plachtu a vydal se domů. Neměl jsem odvahu se přesvědčit, co se s Tobiášem stalo.“
„Vypravíme se tam a Tobiáše najdeme,“ zavolal někdo z davu posluchačů. „ Jo.“ „Jasně“. „Zvedejme kotvy“ přidalo se pár dalších.
„Nebuďte blázni, Tobiáš je už dávno mrtvý,“ unaveně řekl Roland, „umřete tam taky, pokud se tam vypravíte. Podívejte se, jak jsem pokousanej, ty mrchy se na mě snažily úplně přisát. Mě už do těch končin nikdo nedostane“
„To je fakt, s Tobiášem je ámen.“ „Stejně mu nepomůžem“ „Jo, Roland má pravdu“ „Je to už moc dlouho“, ozvalo se několik dalších hlasů. Dva chlapi se zvedli, a odvedli Rolanda k léčiteli. Ostatní se postupně zase usadili ke stolům, kde dlouho do noci probírali, co se stalo.
Do těch končin se nevypravil žádný z nich…ale ten příběh se šířil do dalších hospod a námořnických krčem po celé Andarii…
„Hej, Tome! Pocem! Pusť tu síť...friškem! Podívej se támhle, na pravoboku tak 100 sáhů. Vidíš toho parchanta?“
„Co tam je Bobe?“ pustil Tom rybářkou sít, která sklouzla zpět do vody, a přeběhl na příď. „Jo, máš recht. To bude von. Tadle mrcha tady loví ryby, proto jich chytáme míň. Sejmem ho? Možná na něj bude vodměna, třeba někoho sežral,“ zadoufal Tom.
„Vemem harpuny a jdem na něj!“ vykřikl Bob a otočil kormidlem lodi. Loďka nabrala kurz na volné moře, kde se ve vlnách převaloval trup obrovského zvířete. Když se loď přiblížila, vylétly z ní dvě harpuny, které se zabořily do šedého těla. Zvíře se otřáslo, snažilo se potopit, ale harpuna jej zasáhla příliš hluboko. Krev barvila oceán a zvíře za chvíli znehybnělo.
„Ty vogo, Bobe! Máme štígro!“ zařval Tom, „tys ho snad trefil do srdce! Už chípnul. Co s ním?“ „Přivaž ho k boku a poplujem zpátky do Andoru, třeba z něj něco kápne,“ odvětil Bob."z ryb už stejně dneska nic nebude. Ta krev akorát přiláká žraloky."
Za necelé 2 hodiny loďka doplula do přístavu, kde se hnedka seběhlo několik zvědavců, včetně přístavního kapitána. „Co jste to přivezli? No pěknej mořskej had. Ale proč ho sem táhnete?“ zeptal se kapitán. „Hele,šéfe, není na něj vodměna?“ zkusil to Bob. „O žádné nevím, chlapče,“ zasmál se kapitán, „ale příště aspoň ulovíš víc ryb. Ten jich sežere.“
„Sakra pes“ zanadával Tom, „to je pech, vezem ho zbytečně.“ „Bobe, tak aspon bude maso, odtáhnem ho k řezníkovi, ať ho vykuchá“. Jak řekli tak udělali.
„Tak, had je naporcovanej,“ zavolal si je za hodinu řezník. „Třetina masa je pro mě, kůži si podělíme fifty-fifty a plíce si klidně vemte. To nikdo nechce, žrát se nedaj.“ „K čemu nám jako budou, šéfe!?“ zeptal se Tom.
„Hele, nevim mladej,“ rozesmál se řezník, „třeba si je nasaď na hlavu a můžeš se s tím někde potopit rybáři, ulovíš víc ryb…ale neutop se při tom“ vyprskl smíchy. „Já ten hnus nechci.“
„To je ale kus blba, ten řezník,co Tome?“ prohlásil Bob, když vyšli z jatek. „Co s tím? Prej potápět. Nejsem šílenec. Bobe“ odpověděl Tom, „hoď to v přístavu do vody, ryby a rackové to sežerou… A pak přijď dom, bude pečený maso!“ „No jo, už letím“ zavolal Bob a zamířil k přístavu…
U pobřeží Thyrisu se nese nářek a proud rozohněných slov.
" To snad není pravda! Jak se to mohlo stát? Někdo mě okradl, zrovna můj nejoblíbenější náhrdelník z perel. Darovala mi jej prababička. Ten, kdo to udělal si neuvědomil, že okradl nesprávnou osobu! "
Již dlouho jsem neviděl tak blankytné nebe, zcela bez mraků. Zdá se, že se vše začíná obracet k lepšímu. Vychutnávám si teplé počasí a pozoruji klidné moře, ale co to? V dáli se rýsuje něco černého, velkého. Vypadá to jako pevnina. Musím to hned povědět Nicolasovi. I když, mám jej probouzet? Zrovna usnul, pořád se o mě stará a sebe zanedbává. Počkám, až budeme blíže, třeba je to jen má představa. Nebylo by divu po tolika dnech ztrávených na moři.
Temnými zákoutími plíží se nehlučný stín. Kradmým pohybem přesouvá se barák od baráku.
Každým krokem blíže své oběti.
Dech se krátí, napětí se dá krájet. Jeden chybný krok a vše je ztraceno.
,,Ne! Toto musí vyjít. Nemohu už čekat.´´ honí se v mysli temné postavě.
Vteřinu po vteřině šine se čas. Už jen krok, napjetí stouplo zas.
,,Už jen krok, už moc neschází!´´pronesl tajemný hlas uvnitř hlavy.
Malý krůček byl vykonán, Hanebný čin ukován!
Bezměsíčnou nocí zaznělo pouhé zahuhlaní.
A pak ?
Odvaha, boj a krev.
A později?
Beznaděj, zuřivost, oči plné slz a strachu...
