Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Na Andor se snášel čerstvý sníh, barbarka se dívala z okna. Kolik už je ho asi doma? Nutkání podívat se domů jí přepadalo už dlouho, tentokrát neodolala. Pro jistotu s sebou vzala do košíku pálenku a maso, co když se ještě drží?
Na dveře Gladijské tvrze zabušila její ruka jen o chvíli později. „Potřebovat tvoje pomoc.“
Barbar oděn celý v rudé se neptal, prostě šel.
Od kláštera Slunce se plížili dvě postavy,zachumlané v teplém oblečení. Když prokličkovali nepřáteli až pod jeskyni, zarazila ho. Dál musela sama.
Jeden z barbarů si zrovna ulevoval u stromu, obrovský chlap, sotva jí uviděl tasil svůj meč a cosi na ní zadrmolil. Kopí odložila už o něco dál, teď zdvihla prázdné ruce. „Hum! Nezabíjet já nemít zbraň.“
Měla co dělat aby rozuměla tomu co říká, po chvíli pochopila že válečník se jmenuje Bjorn, asi. Z pod pláště vytáhla zabalený košík plný masa a kořalky. „ Už muset mít hlad a žízeň. Mráz už bejt moc i na vás za chvíli tady pochcípat.“ Barbar svojí hatlamatilkou souhlasil. Zvěř už umrzla a zásoby docházeli. „Moct já pomoct vy. Moct s já odejít pryč, pak moct najít jiná jeskyně, nebo moct pomoct vy bojovat se zlo..“
Správně namítal, nač pomáhat těm co u nich loupí. Rozmluva nebyla lehká každé slovo musel luštit pěkně dlouho.. „ Cc z tho mt, kdž mm umt zz vv?“
Učinila nabídku, pak se rozhodla zahrát na jeho hrdost. Lhostejně pokrčila rameny a podívala se na něho. „Moct chcípnout tady na hlad, bojovat a dostat do velká síň a nebo zdrhnout jako slepice.“ Poslední přirovnání pohrdavě frkla směrem k Bjornovi. Nemýlila se, když se začal rozčilovat ona už se usmívala. „Mst rct ostat“ Rozohněný barbar se vracel k jeskyni a nechal jí samotnou. Když osaměla, užívala si každou vločku která na ní dopadla i přes třeskutý mráz, tady byl sníh jíný.. Lepší! Vrátil se zanedlouho i s odpovědí, jak čekala stařešinové zůstávají na místě. Zbytek jí více než potěšil.
Mávla na postavu schovanou za stromy, před nimi se objevil portál k Andoru. Menší polovina z kmene se vydala hledat nový domov, zbytek mužů se za pořádného lomozu vydal za ní Andorem. „Mt honě tt ptí co hřtt?“ Vycenila zuby k úsměvu. „Mět dost pití i holka co hřát.“
Zbývalo oznámit na hradě že mají nové spojence.
Byla pozdní noc, když se přede dveřmi věznice ozval klapot koňských kopyt. Spolu s ním se citelně ochladilo. V momentě kdy klapot ustal, se ozvala obrovská rána a těžké dveře věznice se rozletěly směrem dovnitř. Vzápětí vešla klidným krokem štíhlá ženská postava v rudé róbě a kouzelnickým kloboukem stejné barvy, posazený tak, že jí nebylo vidět do tváře. V jedné ruce držela obrovské ocelové kladivo, které by žena jejích dispozic jen stěží za normálních okolností mohla udržet. Volnou ruku držela dlaní vzhůru, a nad ní jako by levitovaly drobné světélkující krystalky. Na první pohled by se mohly zdát jako krystaly ledu, ale měly krvavě rudou barvu.Žena se rozhlédla po místnosti. Nejdříve směrem ke stříbrem vystužené cele, kde byla uvězněná a spoutaná zrzka, a vzápětí ke schodům, kde se začal ozývat rychlý sled kroků několika strážmých. "Stát!" Ozval se rozkaz jednoho z nich, následovaných výstřelem z kuše.
Šipky se jí zabodly do hrudi a lehce ji jejich náraz vyvedl z ladného pohybu. Klidným hlasem pronesla: "Přicházím vyřešit váš problém s upírkou. A jsou dvě možnosti, jakým způsobem bude řešení probíhat. Buď mi dáte klíč od cely, vrátíte se nahoru a budete dělat, že jsem tu vůbec nebyla. Ráno vše nahlásíte na hradě s tím, že jste nemohli nic dělat. Což je naprostá pravda. Nebo se mě pokusíte zastavit, nebo třeba zkusíte proklouznout ven a jít pro posily. V tom případě se s vámi budu muset vypořádat stejně, jako s těmi tlustými ocelovými dveřmi. Nikdo nebude vědět, co se tu stalo, protože z vás zbude jen krvavá louže. A venku jsou mí věrní lovci, kteří vás odloví, než se dostanete k městské bráně."
Žena cosi téměř neslyšitelného zašeptala a z venku se ozvalo vlčí zavytí. Strážní velmi rychle zvážili své možnosti. Během chvilky ženě přistál u nohou svazek klíčů. Poměrně rychle našla správný klíč od cely a odemkla ji. Drobně se usmála a řekla: "Odcházíme."
Choulila se v koutě železné cely. Neměla ponětí o čase či uběhlých událostech. Všechno, co zbývalo, byl jen přirozený pud přežití. A pak zavětřila. Pach krve ji udeřil do nosu. Nejprve bestiálně zavrčela, špičáky vyceněné jasnou výhružkou. Zvedla se a jedním skokem stála u mříže. Pach krve cítila stále intenzivněji. Její už tak bledá pleť s viditelnými žilkami ještě více zesinala. Náhle hrdelně zařvala a v plápolajícím světle pochodní to vypadalo, že se jí prodlužují i prsty. Novým zajatcům v cele nedaleko ztuhla doslova krev žilách. Bestiální řev zarezonoval věznicí. Zrzka s nepřítomným a zvířecím pohledem chytla mříže vlastní cely a dalším řevem na povzbuzení je ohnula.
Byl to jen mžik, než se protáhla ven. Zmatený voják na pochůzce se úlekem schoval do nejbližšího rohu. Bestie ho stejně nevnímala. Šla za krví, kterou měli noví vězni na sobě až až. Vězeňský dozorce využil možnosti a rozeběhl se pro pomoc.
Než dorazila posila, z útrob věznice se dál ozýval křik vězňů a nelidský řev. Dokonce i psi v okolí věznice stáhli ocasy a uklidili se do bezpečné vzdálenosti. Po jejich vstupu se jim naskytl hrůzný pohled doprovázený náhlým tichem. Dveře cely nových vězňů byly otevřené a všude okolo se válela roztrhaná těla, kaluže krve a kusy servané kůže. Zrzka se skláněla nad jedním z těl a hodovala na něm. V rohu se klepal jediný přeživší, bledý strachem a krůček před ztracením vědomí.
Krvelačná bestie se od přísunu krve nedokázala odtrhnout. Snad jen díky tomu ji vojáci dokázali tvrdou ranou do zátylku poslat do temnot. "Zabijte ji!" Křikl jeden z vojáků, ale jiný ho zadržel. "Je tu na příkaz rytířky... svažte ji a odtáhněte do nejvzdálenější cely!" Štekl. "A ukliďte někdo ten bordel!" Štěkl podruhé a odkráčel z věznice pryč. Věděl, že tohle nezůstane bez důsledků.
U Andorského portálu se objevil podivný, zimou rozklepaný, stařík. Říká, že adventní kalendáře mají malou výhřevnost, protože jsou letos 5x shovívavější než loni, ale nikdo ze strážných neví co to znamená. Asi bude opilý.
U malého stolu, který ozařoval slabý plamínek svíce, seděly dvě postavy téměř identického vzezření. Byly to ženy a lišily se maličkostmi, jež mohl spatřit pouze ten, kdo si je pečlivě prohlédl zblízka. Bedlivému pozorovateli však neunikla rozdílná gesta a jisté odlišnosti v chování. Sešly se spolu v jedné místnosti po dlouhé době a vedly obsáhlý rozhovor až do časných ranních hodin.
“Děti jsou už pryč?” položila jedna z nich otázku. “Ano,” přitakala druhá. “Opustily Andarii před týdnem.” “Spolu?”
Žena odložila poloprázdnou sklenku a slabě se usmála. “Copak by si dva nejvzácnější diamanty vložila do stejného měšce?” “A gardista?” zeptala se zase ta první. “Tady,” druhá k ní popostrčila listinu. “Vše je sepsáno zde. Dál si s ním dělej, co uznáš za vhodné.” “Cokoli?” Otázka vyklouzla ženě z úst rychleji, než ji stihla spolknout. “Hlavu mu netrhej,” dostalo se jí pobavené odpovědi. “Ostatní věci jsme probraly. Tak tedy - hodně štěstí.” Zvedly sklenky a přitukly si.
Ledová sněhová pokrývka se třpytila v odrazu slunečních paprsků, které byly v oblasti severní země spíš výjimečné. Slunce tu svítilo a slabě hřálo obvykle jen dva až tři měsíce v roce. Po zbytek času tu foukal ledový vítr a k zemi se snášely sněhové vločky.
Tentokrát bylo ale léto na severu jiné. Slunce skryla těžká mračna, ze kterých hustě sněžilo, teploty prudce klesaly a poslední toky zamrzaly. Kolem osady se začaly objevovat bytosti z ledu i sněhu. Kus zmrzlé země, kterou místní přijali za svůj domov, odřezávali pomalu od okolního světa.
Lovecké skupiny mužů byly vyslány, aby opatřily maso. Bylo jedno jaké, hlavně aby bylo čerstvé a vydatné.
Cestou si pískali, zpívali a mluvili. A to vše v jazyce, kterému nikdo z Andarijců nerozumněl.
Když narazili na první poplašenou kobylku toulající se v pralese, ušklíbli se. Proč by se namáhali s lovem dravé zvěře, když konina byla dobré maso?
Kobylka padla. A po ní další a další. Každý kůň, kterého potkali, aniž by měli v okolí svého pána, skončil ten večer za hradbami města, aby jej zpracovali a snědli.
