Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Boj v Ilerenu
Kámen Duše se rozpadl na prach. Zem před ilerenskými hradbami rozrytá od úmorného boje byla prosáklá krví válečníků a monster valících se v hordách z portálu.
Bojovníci se opět zformovali do šiku. Přes louku posetou mrtvolami se nesl řev oblud chystajících se k dalšímu výpadu. Nezřetelné obrysy jejich těl se míhaly v tetelícím se rudě žhnoucím astrálním průchodu.
Odhodlaní obránci pokryti blátem a krví, s potlučenou zbrojí, opřeni o své pavézy nabírali síly k dalšímu boji. Tiše se nesly přes potemnělou krajinu modlitby válečníků, snad budou vyslyšeny a dojdou vítězství. Kněží a jejich pomocníci, v tom krátkém okamžiku klidu odnášeli raněné.
Rytíř spolu kaplanem templářského řádu listují podivnou knihou a po očku sledují dění okolo do tmy zářícího portálu. Jeden z obránců ji vyhrabal mezi těly rozsekaných oblud. Je to vlastně vzkaz, podivný vzkaz, varování, vysvětlení a rada andarijským.
V tom potemněla magická brána, všichni úlevou vydechli, v krátké chvíli zcela zanikla.
Před ilerenskými branami boj skončil. A ze tmy, proti obráncům kráčí šedý stín s úsměvem na rtech přehlíží své spolubojovníky. „ Bylo to tak snadný.“
Rytíř k němu rázně kráčí. Bude pochvala, nebo trest? Co s člověkem, který neuposlechne rozkazu, na vlastní pěst riskuje ne jen svůj život ale i životy ostatních, co s ním, když mu jeho plán vyšel? Nejraději by tomu šťastlivci Bořivoj přebarvil mečem na plocho zadek na modro.
List Andarijským!
Věštby a varování říkají.Blíží se čas, kdy naše zem bude těžce zkoušena.
Pro tento nadcházející boj vzejde z našich řad věštbou, zkouškami a s pomocí Boží válečník, jež ponese zbroj a třímat bude mocnou zbraň. Tyto artefakty k nám z neznámého světa spolu se vzkazem, který bude předán do všech našich měst posílá „neznámý“ přítel.
Již se v našem císařství ukázalo několik částí zbroje, víme že jsou mezi vámi.
Žádáme všechny, aby stáli v jednotě s císařským stolcem a odevzdali tyto artefakty některému z rytířů.
Budou bezpečně uloženy na císařském hradě, přístupny na požádání k nahlédnutí. Do doby kdy jich bude třeba. Vyvoleným, který oblékne tuto zbroj a ponese mocnou zbraň bude ten nejschopnější z nás.
Kdo bude bránit císařské vůli, vystavuje se přísnému trestu
Bořivoj, z Boží vůle rytíř andarijský, rytíř řádu templu a chrámu šalamounova
"Safrlot" povzdechl si muž. "Utekl mi". "Hledač jeden uhledanej, nenajezenej." Kdepak asi je?"Jen aby to nenarušilo konjunkci sfér". Ale je sám, stejně zhyne, tam jsou krutí, až moc civilizovaní. Thyris? .., v lese? ...
Odhodlaně zamířil k zakázanému sklepu. Zrovna se pohádal s vůdcem svého cechu a tak se rozhodl, že poruší všechna pravidla. Už od dob, kdy vstoupil do cechu, mu říkali, že tam nikdy nesmí vkročit. Ale to mu teď bylo jedno. Jemu, Kalboneovi nikdo nebude rozkazovat.Nyní pomalu sestupoval po schodech. Došel až na konec chodby a uviděl staré dřevěné dveře. Vzal za měděnou kliku, ale ta se utrhla a v ruce se mu rozpadla v prach. Pořádně se opřel do dveří, doufaje, že panty budou stejně kvalitní. A měl pravdu. Panty se rozpadly a dveře spadly na zem. Do nosu se mu vryl pach stáří. Ale neodradilo ho to a vstoupil do sklepa. Sklep nebyl na první pohled ničím zajímavý. Byl úplně prázdný, jen u zdi byla velká truhla. Přistoupil k ní a otevřel ji. Byl tu jen velký pytel a svitek. Vzal svitek a otevřel ho. Přivřel očí a nahlas četl: „Já kdysi chtěl zradit cech. Vytvořil jsem speciální kouzlo, které dokáže dělat klony. Celý cech byl skoro zničen, kdyby ovšem nepřišli spojenci ze země Andarie. Porazili mě a zahubili hlady v cele, na poslední chvíli jsem ukryl své dědictví. A ty, pokud máš v duši aspoň trochu zla a nenávisti k cechu, otevři pytel a pomocí věcí uvnitř znič nejdříve lid Andarijský. A pokud máš cech v lásce, BUĎ PROKLET!“ Kalboneux dočetl a otevřel pytel. Byl to luk, kompletní kroužková zbroj a široký meč, ovšem všechno tmavě modré. Oblékl si zbroj, vzal luk a meč a vydal se do přístavu na cestu do Andarie…
Mnohohlasný hovor se odráží od kamenných stěn jednacího sálu sídla andorského starosty.
Šum lesa, horská bystřina, hukot včelího úlu. Bořivoj mrskne fousem, zamrká, rozežene tak přicházející dřímotu. Tolik únavných dní a kolik jich ještě zbývá?
Přejede pohledem shromáždění a zastaví se na Shangallarovi. Souhlasně na sebe kývnou, debata může začít. Tentokrát snad kultivovaná, blýskne mu hlavou a mimoděk při tom sevře ruku v pěst.
V očích Santiaga de Miquel jde snadno vyčíst napětí a nejistotu, strach z toho jak se tihle lidé, které přišel žádat nemaje jiného důkazu o své pravdě nežli svých slov, rozhodnou.
Klidně ho mohou nechat i zabít. Nemá však jiné možnosti než riskovat. Myšlenky se mu honí hlavou, naděje, zoufalství, odhodlání, strach. To vše probíhá v člověku, když stojí na prahu velkého neznáma…
Unavení účastníci pomalu opouští vydýchaný sál. Soumrak přešel v temnou noc a chodby andorské pevnosti osvětlují jen skromné louče. Stíny odcházejících se míhají po stěnách jako duchové nešťastných nebožtíků. Znepokojení, odhodlání, či nejistota se zrcadlí v ohněm osvětlovaných tvářích.
Ta patřící Santiagovi je s jistotou plná naděje, jasně tak vypovídá o výsledku rokování. Ať je skutečným důvodem pro rozhodnutí, které dnes padlo cokoli, povedlo se mu tyhle lidi přesvědčit, dostat do pohybu. Ten s knírem jasně řekl, že důvod k tomu, že se andarijští vypraví do jeho ostrovního království a budou riskovat boj s nebezpečným protivníkem je zcela jiný nežli jeho touha po spravedlnosti a po tom co mu právem náleží avšak vedlejším efektem pro prince bude s jistotou to proč je přišel žádat, trůn, koruna a žezlo!
S jistotou? Ozvalo se tiše Santiagovi někde hluboko v nitru. A co ten, kterého nechali v půli jednání vyvést? Jeho řeč byla jasná praktická a vlastně nejvýhodnější pro andarijské…dostat z prince co nejvíc informací, provést invazi, dosadit vlastního protektora a celý rod, a šlechtu jeho milovaného království nechat popravit. Nasucho polkl, a rázuje k ubytovně na předměstí.
Starosta vyprovází Bořivoje ze svého sídla, šustot plášťů, vrzání zbrojí, těžké kroky se odráží od stěn.
„ Co nejdřív svoláme všechny kteří pojedou. Musíme zajistit co nejvíc lodí, rozhodneme o velení jednotlivým oddílům, vybereme lidi do skupiny která se pokusí dostat do paláce tajně.“ Shangallar zároveň se souhlasným zamručení odevírá vstupní bránu . „ Musíme taky zajistit dostatek stavebního materiálu, proviant, a další zásoby. Taky bychom tam mohli uvíznout na delší dobu, hlavně nic nenechat náhodě.“
Bořivoj odvazuje koně, plácá jeho bok, pak se vyhoupme na hřbet a s přitakáním pomalu odjíždí. „Takto učiníme, opatruj se a Bůh s tebou.“ Starosta sleduje do tmy se nořícího jezdce. „Dobrou noc rytíři.“
...Byl jsem bláhový, když jsem si myslel, že by mi mohli všichni uvěřit, že jsem následovník Felunského království, doufám, že jsem aspoň nějak přesvědčil starostu Shangallara, když jsem mu ukázal prsten s naším znakem. Pokud neseženu pomoc, tak to dopadne hodně špatně...ikdyž možná už dopadlo, ale nechci na to ani pomyslet..moje Marianna, nemůže být mrtvá...
Ruka v kožené rukavici se zvedla od uzdy a zaťatou pěstí utvořila známý signál. Dupání koňských kopyt po dřevěném molu se rázem zastavilo a modré pláště jezdců se již nevzdouvaly tak, jako při poklusu.
"Vojáci, změna plánu." řekl velící a dramaticky se odmlčel.
"Macros je příliš mocný na to, aby zůstal na svobodě," pokračoval, zatímco si sundával rukavici "a příliš hloupý na to, aby moci využil. Jedním neohrabaným rozhodnutím nás všechny zahubí. Do příjezdu Phyristijských bude pod dohledem." zakončil svůj výklad uhlazením pěšinky.
"Vojáku, sundej plášť a vrať se tam. Jakmile... "
"... Troubení rohu je signál. Až zazní, vyrážíme."
Zanedlouho se stali pobití skřeti, rozesetí po Lewanském přístavu, němými svědky dalšího boje.
***
Dveře se otevřely a do místnosti pronikl řezavý severský mráz.
"Pane, zvěd je zde," ohlásil voják v modrém plášti. "Mám jej pustit na dvůr?"
"Udělej to. A přines žold, ať neumísim lozit nahoru," rozkázal jeho nadřízený, uhlazujíc si pěšinku. Potom se rázným krokem vydal na dvůr.
***
Plápolavý plamen svíce osvětloval postavu modropláštníka stojícího u stolu. Ten očima přelétl svitek ještě jednou; zaměřil se přitom na slova nejednota, zmatek a především na žádná stopa po knize ani Macrosovi. Na jeho rtech se objevil sporadický úsměv.
"Věci se nevyvíjí podle plánu. Nevyvíjí se však ani špatně." řekl stručně modropláštník a spokojeně sroloval pergamen se zprávou od zvěda. Rukou pokynul opodál stojícímu vojákovi, aby zvěda odměnil o měšec se zlatem.
"Dej ho sledovat. Pokud to bude hrát na obě strany, zbav se ho."
Větřík lehce vanul od moře. Malá skupinka stála před bránou v Ilerenu. "Hej hola hospodo!" Odpověd se dostavila vzápětí. "Tady není hospoda." Brána se pomalu rozevřela a vyšel rytíř společně se svým doprovodem.
Vůdci obou skupinek se pozdravili. "Tak tedy k věci : co uděláme s truhlou? Myslím že ji budem muset přemístit." Shangallar přikývl. "Dobrá dáme ji do Andoru, do síldla starosty...." Po skončení rozhovoru se skupina tryskem rozjela k portalu a dál po smluvené trase. Shangallarova skupina zůstala u truhly pro případ, že by se opět začli kolem ní množit zplozenci temnoty.
Po chvilce se Shangovi rozblikal v mošně krystal, byl to Bořivoj. "Shangu, pojďte nám pomoc, útočí na Nás." Padlo několik povelů a skupinka vyrazila za bitvní vřavou do hraničního města.
Následovala urputná řež. Hrdinové padali pod náporem skřetů ale díky schopným lečitelům se vždy rychle postavili na nohy. Boj trval téměř dvě hodiny. Po boji byla provizorní palisáda v troskách. Brána do hradu vyražená a v přístavu plavala hromada skřetích těl a trosky jejich lodí.
Boj utichl, když posledni ze zlobrů zmizel v oblačku kouře,když misto knihy našel jen prazdnou věž. V Ilerenu zůstala jen mála skupinka. Císařští a Praetoriani. "Musíme knihu střežit a třeba i zničit... Né musíme ji odvést mágům na ostrov ti budou vědět co sní..." Hlouček vytrhl jeden zbrojnoš, Lewan je v ohrožení pořebujeme Vás tam. Skupina tedy vyrazila k Lewanu ale jen Shangallar a Bořivoj společně s Amem zamířili do Andoru pro truhlu s knihou. Tu naložili a odjeli do elfího města.
Když tam přijeli bylo po boji. Začal se probírat další postup v této záležitosti. A také se podtvrdila jistá doměnka. Kniha nebyla v truhle. Opět byla v rukou Macrose. Ten ji patrně získal pod vlivem náhrdelníků, který ho donutil pozvednout meč i proti svému přítely. Ale vše dobře dopadlo. "Musíte najít Zedda..." Prohodil Macros a poté se zhroutil na lavičku.
Dobrodruhové se rozjeli hledat Zedda do podzemních kobek skřetů, kde by se mohl nalézat. S Macrosem zůstalo jen pár lidí. Když se však od vůdce vojáků preatorie ozvalo "HEJ ELFE DEŠ S NÁMI A DEJ SEM TU KNIHU! VOJÁCI ZBYTEK POBIJTE!", zavladla panika. To už Shang na nic nečakl a namířil si to do lesa krokem ne podobným sprintu. Za ním uháněl jen jeden voják, kterýho paralyzoval a stáhl se. Dále byl děj velmi zmatený někteří hledači se vrátili a teď začli pátrat po Preatorii a Macrosovi Preatroie hledala Macrose, který jim utekl.
Celé tato záležitost skončila v Ilerenu před rytířem. Preatoria se snažila vše urovanat avšak je zřejmé, že slodovala vlastní cíle. Poté byla porada ukončena, roztžka však stále trvá. Ochránci knihy začli být nejednotní a proto se mějte na pozoru komu věříte!
sepsal kapitan Shangallar
Dne 17. měsíce Av, se okolo dvacáté hodiny večerní před Ilerenskou tvrzí začali sjíždět přizvaní páni. Plán a cíl jejich schůzky byl jasný. Bylo nanejvýše nutné se sejít a poradit se, jakým způsobem bude dále postupováno v té nepříjemné, skřetí záležitosti.
Nejdříve přijeli elfové z Lewanských hvozdů, jmenovitě Rytíř Chane, Naladris Marschall a sličná elfská dívka Sylvanas. Ty ještě u vstupní brány dostihl další přijíždějící a to pan Walldezz. Nedlouho po něm přijel barbar Konrád a elf Attanon. Jako předposlední se dostavil nově zvolený starosta města Andorského Shangallar a nakonec zapisující Edmund Platfus. Ty všechny pozval do tvrze Rytíř Bořivoj.
Radili se nějakou dobu, shrnuli si skutečnosti, které mají spojitost s knihou a tajemným amuletem, jež nosí pan Macros. Snažili se přijít na kloub zejména tomu, jak kniha přivolává skřety a zejména tedy Murdoka. Přes počáteční spory, a nesmyslné nápady, které byli vyvráceny sotva byly proneseny se nakonec usnesli. Slečna Sylvanas si všimla, že kniha vydává jakýsi zvuk, je li to zpěv, či melodie, to jest sporné ale zvuk je to bezesporu. Byl to rytíř Bořivoj, kdo přišel s nápadem knihu nějakým způsobem odhlučnit, odstínit, chcete-li. Problém tedy spočíval v tom jak.
Netrvalo dlouho a pan Walldezz vstal a pronesl „Zvuk slyší zejména skřeti, pro nás je jen těžce slyšitelný. Je tedy jasné, že musíme využít skřetů k tomu, abychom knihu odstínili. Jak donutíme skřety ke spolupráci je věc druhá, Ale toto považuji za nejschůdnější cestu k námi vytyčenému cíli.“ Ostatní bez výjimky souhlasili, i když na výrazech jejich tváří bylo patrné, že se jim jakýkoli druh spolupráce se skřety příčí. Bylo tedy rozhodnuto, půjde se na lov, chytí se jeden skřetí šaman, odvede se do tvrze a tam bude mučen tak dlouho než začne spolupracovat.
Vstali tedy od stolu s tím, že se vydají na lov zmíněného skřeta. Ovšem všechny z nenadání, jako blesk z čistého nebe přepadla dřímota a všem se zdál tentýž sen. Byli na nějaké písčité zemi, možná ostrov, poloostrov a dost možná i pevnina ovšem kde to bylo, to nikdo nedokázal říci. Všude kolem bylo mnoho skřetů, avšak žádný si jich nevšiml, možná ani nevěděli, že se mezi nimi pohybují. Objevil se portál a z něho vystoupila bytost, sálala z ní magie silná, že takovou nikdo z přítomných dosud neviděl, ale bylo jasně patrné, že temná. Bytost si zavolala jednoho ze skřetů a na místě ho popravila, jediným slovem. Šla za dalším ze skřetů a vyptávala se to na knihu a na Murdoka. Skřet se třásl strachy a vykoktal ze sebe jen to, že knihu drží lidé a Murdoka zřejmě zabili. Bytost se rozzuřila, ale skřeta nechala naživu, dala mu rozkaz tak jasný, že se nedalo nepochopit, oč jí jde. Rozkaz zněl „Získej knihu a to za každou cenu!“. Bytost se otočila, odešla k portálu a zmizela. Všichni se probudili, tam kde usnuli, v Ilerenské tvrzi.
Diskutovali o tom, co se právě událo, když najednou zaslechli Shalangara „Podívejte se střílnami ven“. Skoro všichni se nahrnuli ke střílnám a mžourali do tmy směrem ke stavení, ve kterém je ukryta kniha, cosi se tam vznášelo. Tušili, že to nebude nic dobrého, tak se ozbrojeni vydali na ono místo. Co se tam vznášelo, byli temné víly, které doprovází knihu tam, kde se vyskytne. Pustili se tedy do nich, někdo magií, někdo mečem, jiný šípy, každý tak jak nejlépe umí. Netrvalo to dlouho a i poslední z bestií ležela mrtvá na zemi.
Bylo tedy nad slunce jasnější, že budou problémy. Sen, který se všem zdál, byl jasným znamením, že skřeti přijdou do Ilerenu a nebude jich jen pár.
Skupinka se rozdělila, elfové museli zpět do Lewanu, jejich povinnosti je volali a zbytek se vydal na lov, lov skřeta, který jim měl pomoci. Vydali se do nedaleké skřetí sluje s tím, že polapí jednoho z tamních šamanů. Nevedlo se jim zle, ovšem ani příliš dobře. Hrnuli se proti nim obrovské zástupy skřetů, bylo jich takové množství, že se šamani nedali polapit, ale pouze zabíjet. Než totiž někdo stačil vytáhnout lano, aby skřeta svázal, měl v zádech další 3 skřetí válečníky, kteří usilovali o jeho život. Lov tedy nedopadl dobře, sic hrdinové zlikvidovali nepřeberné množství těch zelených potvor, ale nepodařilo se jim zajmout ani jediného.
