Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Pobledlou tvář mladého muže osvětlovala svíce. Seděl shrbený nad knihou v kožených deskách a zapisoval si poznámky do deníku... Horečky konečně pominuly a mohl jsem pokračovat v pátrání. Výzva v bankách se zdá se ujala, v truhle jsem měl čtyři odpovědi. Tři z nich mne vedly na stejné místo - přímo u cesty mezi Andorem a Thyrisem stojí ruina a u jedné z jejích zdí leží polorozpadlý batoh. Jeho nahnilým obsahem je plášť, košile bez rukávů, tunika, léčivé lektvary, mapa cesty z Andoru do Thyrisu a dýka. Obsahoval ještě pečetní prsten Felunu, ten jediný jsem vzal do své úschovy, bylo by neštěstí, kdyby se dostal do cizích rukou. Zdá se, že tato stopa skutečně vede k panu de Miquel, avšak u těchto ruin bohužel i končí. Kéž by se mnou konzul poslal i nějakého stopaře. Od ruiny jsem se vydal do Thyrisu, doufal jsem, že naleznu někoho, kdo by znal cestu k místu popsanému ve čtvrtém svitku - v thyriských bažinách prý stojí domek s molem a v domku je bedna se svinutou mapou, oblečením, pitím a plány lodi. Z toho seznamu mu nic nenapovídá, že by se jednalo o stopu po panu de Miquel, avšak dokud to sám neuvidím, nemohu si tím být jistý. Potom zde zůstává nezodpovězená otázka, jestli je nějaké spojení mezi těmito místy. Dnes si skutečně přeji, abych se nevěnoval filosofii a dalším podobným vědám, ale byl něčím prostším - lovcem, či stopařem. Pak snad bych již pana de Miquel našel a mohl bych se vrátit domů...
Posledních pár slov stěží dopsal, jeho ruka zůstala nehybná na papíře, víčka mu klesla a hlava padla na jeho ruku. Usnul.
O hodinu později se na dveře kajuty ozvalo zaklepání.
"Pane?"
Nikdo neodpovídal.
"Pane?!"
Odpovědí bylo stále ticho. Dveře se otevřely a dovnitř kajuty vstoupil námořník. Pomalu přistoupil ke stolu a lehce spícímu muži poklepal rukou na rameno. Ten se s leknutím probudil a s brkem špinavým od inkoustu na něj namířil. Námořník se jen zasmál.
"Pane, neozýval jste se, tak jsem šel dovnitř. Je čas večeře a kapitán vás žádá u stolu, abyste mu mohl sdělit další plány. Chce vědět, kdy zase budete chtít na břeh. Dochází nám zásoby, tak je musíme doplnit..."
Muž jen pokýval, přejel pohledem zápis v deníku a podíval se na námořníka.
"Já na pevninu budu muset brzy, pátrání musí pokračovat."
Poté zaklapl knihu a vyšel z kajuty...
Druhý den ráno se v bankách celé Andarie ukázal nový vzkaz.
Drazí obyvatelé,
velice děkuji všem, kteří se zatím zapojili do hledání. Z tohoto hledání vyšla jedna jistě potvrzená informace - pan de Miquel se vydal na cestu z Andoru do Thyrisu, zda však dorazil až do Perly Jihu je mi záhadou, neb jediná stopa se nachází přibližně v půli cesty u ruiny domu. Jedná se o zelený batoh s pár věcmi vhodnými pro cestování. Tyto věci zcela jistě patřily panu de Miquel, neb mezi nimi byl tém pečetní prsten Felunský, jež jsemč převzal do své úschovy. Zde však jasné stopy končí a není známo, zda pan de Miquel pokračoval až do Thyrisu, či jinam, ani zda ten batoh odložil záměrně, či mu byl odcizen... Proto vás opět žádám o pomoc s rozluštěním osudu pana de Miquel. Má schránka na Andorském molu je vám k dispozici.
Den se pomalu přehoupl v noc a postava v temněfialové tunice procházela městy. Opírala se o černou hůl a zastavila se před každou bankou každého města, aby na její dveře vyvěsila list.
Vážení obyvatelé města, návštěvníci i dobrodruzi,
obracím se na Vás všechny se žádostí o pomoc i informace. Hledám muže asi pětadvacetiletého, hnědých kratších vlasů, průměrné výšky a štíhlé postavy. Jeho jméno je Santiago de Miquel. Naposledy byl spatřen snad již před měsíci v Andoru, kde také jistý čas bydlel. Jedná se o vysoce postavenou osobu pocházející z ostrova Felunu, za jakékoli informace vedoucí k nalezení pana de Miquel nabízím jménem konzula Felunského odměnu závislou na důležitosti dané informace. Prosím, pokud cokoli zjistíte, vhazujte zapečetěné svitky do schránky na Andorském molu.
Předem děkuji za spolupráci a hluboce zdravím
Alessandro, vyslanec Felunský
Poté, co obešla všechny banky, zamířila postava do Andoru, kde na molu nasedla na lod a obplula na širé moře.
„Už dlhšiu dobu vidieť nad zemou divný mesiac. Kto vie či to má niečo spoločné z tým že sopka zase začala chrliť oheň. Jedno je ale isté. Príliv a odliv v mori je oveľa silnejší ako za posledných niekoľko rokov. Rybári v okolí hlásia že je menej rýb ako obvykle. Asi ich tá voda niekam odplavila. Musíme ďalej pozorovať čo sa deje na oblohe a vode.“ Muž odložil pero a vstal, aby zatvoril okno, cez ktoré začalo pomaly do izby fúkať. Vietor z posledných síl rozfúkal zvitky, ktoré boli rozložené na stole. Muž inštinktívne skočil a začal ich zbierať. Pohľad mu spočinul na jednej strane na ktorej bolo zápis z pred pár dní. „dnes sa nám uľavilo. Zemetrasenie ktoré sme mali v meste bolo oveľa silnejšie ako v posledných dňoch. Ako vždy aj dnes zo sopky vyletelo niekoľko kameňov. Našťastie preleteli ponad mesto a dopadli ďaleko do mora. Ešte dobrú chvíľu bolo vidieť oblak pary, ktorá sa vznášala nad miestom kam spŕška lávy a horúcich kameňov dopadla.“ Muž uložil zvitky znova na stôl a začal ich ukladať podľa času v ktorom boli zaznamenané. Ešte ani neskončil, keď sa okno zase otvorilo a vietor sfúkol sviečku, ktorá bola jediným svetlom v celej miestnosti. Keď trochu vietor ustal, muž vstal a prešiel k oknu aby ho zatvoril a tento krát aj poriadne zaistil. Pohľad mu padol na more, ktoré bolo posiate množstvom malých svetielok. „Čo to len môže byť?“ opýtal sa sám seba. Svetielka sa pomaly pohybovali smerom k blízkej pláži. Podchvíľou niektoré zmizli, aby sa objavili ďalšie niekde inde. Príroda stíchla. Také ticho ako keď sa blíži niečo zvláštne. Muž rýchlo zatvoril okno, obliekol si kabát, zobral lampáš a vyšiel pozrieť von. Dotieravý hmyz začal lietať okolo svetla, ale muž sa nedozvedel nič nové. Tie malé zvláštne svetielka boli príliš ďaleko, aby sa dalo zistiť čo to vlastne je. Vrátil sa preto domov, poriadne zabezpečil dvere a unavený si vliezol do postele.
Nad mořem se pomalu smrákalo, temnota pronikala i do podpalubí, kde s ní světlovlasý muž bojoval pouze několika malými plamínky svící. Stejně jako každý večer, i nyní seděl u svého deníku a zapisoval vše, co se ten den událo. Jak sám říkal, jeden nikdy neví, kdy se nevrátí. A kdyby se nevrátil, jeho následovník by měl alespoň informace, které tak dlouho schraňoval.
... Po krátké době jsem opět vystoupil na břeh. Nejdříve jsem prošel Andor, stejně jako minule nikde nikdo nebyl, jen potulující se hubený kůň. Šel jsem tedy k portálu a vyrazil do dalších měst. V Havantu jsem zahlédl snad nějakého kováře, odkázal mě do jakési obory, kde však nikdo nebyl. Ale i to považuji za úspěch, alespoň vím, kde hledat. Dále jsem vyrazil do lesního města, Lewanu. Měl jsem štěstí a byl jsem odkázán na sídlo nějaké místní skupiny, Menel Sanga. Dokonce mi i otevřeli a jeden elf se se mnou i bavil o mém poslání. Projevil snahu mi pomoci, a proto jsem mu předal svitek s popisem pana de Miquel. Další mé kroky vedly opět do Andoru, kde jsem u portálu zahlédl dva muže, přesněji muže a elfa, kteří na první pohled působili jako nějaké osoby významného postavení. Toto přesvědčení se potvrdilo, když jsem zaslechl muže zvoucího elfa na císařský hrad. Rozhodl jsem se počkat a doufal jsem, že oba brzy vyjdou z kamenných zdí sídla panovnice. Téměř jsem svou snahu vzdal, když se objevil jeden z nich. Měl jsem štěstí a byl velmi ochoten se mnou hovořit. Ukázalo se, že jde o rytíře Templu i Andarijského císařstvi, sira Bořivoje. Zdá se, že o panu de Miquel ví mnohé, avšak není si jistý, zda jsem důvěryhodný. Rozumím mu, neutralita mu velí nestát na ani jedné straně. Věci se začínají obracet k lepšímu rychleji, než jsem čekal. Snad brzy naleznu pana de Miquel a odvezu ho tam, kam patří.
Dnes Alessandro nechvátal. Byl spokojený, začínal se před ním rýsovat konec jeho poslání a návrat domů. Ještě jednou s úsměvem na tváři pročetl svůj zápis, zaklapl deník a pomalu vyšel na palubu, nad níž již začaly svítit hvězdy. Zadíval se směrem k pevnině a na tváři se mu mihl zamyšlený výraz.
Krčma sa pomaly vyprázdnila. Nikto nešiel zisťovať čo sa stalo, čo to bol za zvláštny tieň. Radšej išli každý svojou cestou domov. Nikto? Nie. Gaylen bola príliš zvedavá aby zostala sedieť doma. Zbalila to najnutnejšie a vyrazila do pohoria Uruth. Tam je predsa jediná aktívna sopka v tejto zemi. O žiadnej ďalšej nevedela. Do batohu si hodila kusy mäsa. Dobre si pamätala na poslednú návštevu toho pohoria. Vtedy sa jej podarilo uniknúť smrti len o málinko. Harpye ktoré tam sídlia sú nebezpečné. Vedela však čo na ne platí. Hodiť kus mäsa a má chvíľu na to aby prebehla okolo nich, zatiaľ čo sa ony budú byť o to ktorá z nich si ukradne najväčší kus.
Cesta k sopke jej netrvala ani tak dlho ako očakávala. Kôň dobre poznal les a vôbec mu nevadila tma, ktorá naplnila zem. Hodina už pokročila. Všetky poctivé bytosti už ležia v posteli. A tie nepoctivé sa jej radšej budú vyhýbať.
Harpye stále nespali. „Kto vie či tie potvory niekedy zatvoria oči.“ Pomyslela si Gaylen a rukou vybrala kus mäsa z batohu. Silno sa zahnala a kus mäsa preletel krásnym oblúkom ďaleko od miesta kde stála. Škrekot vždy hladných harpyí naplnil vzduch, keď sa rozbehli na miesto kam dopadlo mäso. Gaylen nečakala. Dobre vedela že táto výhoda nebude trvať dlho a harpye budú hľadať miesto odkiaľ mäso priletelo. To by bol jej koniec, alebo aspoň koniec jej plánu zistiť čo je vlastne pravdy na legende o tom ohnivom mužovi.
Keď prišla až k sopke čakalo ju prekvapenie. „Teda mohla som počítať s tým že po toľkých otrasoch sa nebude dať dostať do nej“ zamrmrala si pod nos. Zem ako by chcela potvrdiť jej slová sa jemne zatriasla a Gaylen len tesne uskočila pred padajúcim kamením. Jej pohľad spočinul na postave, ktorá stála neďaleko. Niečo také v živote nevidela. Legenda je asi pravdivá. Ona to však už asi nikomu nepovie. Ohnivý mužíček zašepkal kúzelnú formulu a vedľa Gaylen vyrástol zo zeme lávový golem. Nie jeden, dvaja, traja ... nestíhala ich ani počítať. Gaylen rýchlo vytiahla meč a pokúsila sa brániť. Boj však trval len krátko. Proti takej presile nemala šancu. Nebolo ani kam ujsť. Podarilo sa jej jedného poraziť, kým jej ďalší dal ranu po hlave a ona upadla do bezvedomia. Viac sa neprebrala. Harpye poletovali v okolí, ale ku golemom sa báli priblížiť.
„Tak a to je len začiatok mojej pomsty“ povedal ohnivý muž a zmizol v sopke.
Zem sa mierne zatriasla. Ty, počúvaj Henry. V poslednej dobe sa nám tu zem trasie čoraz častejšie. Začínam mať strach že tá sopka naozaj vybuchne a zničí všetko v okruhu. povedala Gaylen, držiac si pri tom pohár vína, ktorý jej skoro padol zo stola. Neboj sa. Za celý život čo tu žijem ja a moja rodina z tej sopky nič nebolo. Občas síce vychrlí par horúcich kameňov a trochu lávy, ale to je všetko. Skôr ma trápi tá legenda o lávovom mužovi čo chcel zaujať našu zem, ale bol porazený a vyhnaný do sopky, kde teraz musí žiť. Henry odložil ďalší pohár, ktorý padol pri otrase na zem a ako zázrakom sa nerozbil. Tie otrasy ma ale budú stáť všetky úspory. Zohol sa a začal zbierať črepy tých čo ten pád neprežili. Snáď nebudeš veriť nejakým starým povedačkám. Aj tak to je len pre to aby matky udržali svoje deti ďalej od tej sopky. Neverím že by niekto taký mohol existovať.A o tvoje úspory sa nebojím. dodala zo smiechom Gaylen. V tom sa zem znova zatriasla. Sopka z veľkým rachotom vypľula ďalšiu várku horiacich kameňov a lávy.
V krčme všetci stíchli. Vysielali tiché modlitby k nebu, aby tie kamene nedopadli niekde blízko. Netrvalo dlho a v krčme zase panoval čulý ruch. Barman Henry bol spokojný. Nikto netuší kam kamene padli, ale nebolo to do jeho krčmy, tak ho to vôbec nezaujímalo. Za oknami sa zatiaľ zotmelo. Niekoľko zákazníkov predsa len odišlo, aby hľadalo prípadný požiar, ale väčšina sedela a popíjala ďalej.
Zem sa zatriasla do tretice. Teraz to však nebol silný otras, ale zato bol oveľa dlhší. Ako by im sopka niečo chcela povedať. Popred okno sa mihol tieň. Celá krčma stíchla. Nikto však nevedel prečo. Ten tieň bol veľmi divný, ako by žiaril a nie tienil. Nikto sa ale nechystal ísť von skontrolovať kto, alebo čo to bolo. Len niektorý si šeptom pripomínali starú legendu
Světlovlasý muž se skláněl nad knihou v malé místnosti osvětlené jen několika slabě hořícími svíčkami. Malé zhoupnutí celé místnosti prozradilo, že to byla kajuta lodi. Byl shrbený a psal cosi do značně ošoupané knihy vázané v kůži.
... při západu slunce jsme přirazili k molu v hlavním městě, nazývají ho Andor. Vyrazil jsem do ulic stejně jako tolikrát předtím na tolika místech. Avšak tyto ulice byly jiné, tak tiché. Obešel jsem půl města, než se kolem prořítil někdo na koni, téměř mě srazil a já ani nestačil zvolat na pozdrav, když zmizel za dalším rohem. Zjistil jsem, že města této říše jsou propojena jakýmisi magickými branami a já se rozhodl zkusit navštívit další města. První byl Havant, jak bylo vyryto na kameni portálu. Byl stejně opuštěný jako Andor a můj nejsilnější zážitek z toho města je pach hnoje. V Ilerenu jsem měl štěstí a hned u portálu stála skupina čtyř osob, z nichž jeden se se mnou dokonce i bavil. Poradil mi, kde najít představitele toho města, pokud se to tak dá nazvat, ale na otázku o Santiagovi odpověděl, že to jméno nezná, bohužel. Představiteli města má být jakýsi řád, avšak jejich pevnost se zdála prázdná. V Imeru jsem myslel, že umrznu. Příště, když se tam vydám, si musím vzít teplý plášť a boty, alespoň to. Ani tam, ani v Lewanu, který je skryt v hlubokých lesích, jsem nepotkal nikoho ochotného se mnou mluvit, podobně jsem dopadl i v Tarkasu. Posledním místem, které jsem navštívil před návratem na loď, byl Thyris. Tam jsem měl alespoň štěstí na muže, který nejen že se mnou hovořil, ale také znal zodpovědné osoby toho města. Požádal jsem ho tedy, zda by oné osobě nepředal list s popisem Santiaga. Věřím, že to udělá a i v to, že brzy kontaktuji i představitele dalších měst. Musím splnit svou misi.
Když dopsal poslední tečku, otřel zbytky inkoustu z pera, odložil ho a ještě chvilku foukal na mokrý zápis, aby uschnul. Potom zhasnul svíčky nasliněnými prsty a uložil se k neklidnému spánku...
Zem sa znova zatriasla. Tento krát to však nebolo bez následkov. Sopka v pohorí Uruth vychrlila niekoľko rozpálených lávových kameňov. Kamene preleteli ponad hory a dopadli do Thyriského pralesa ktorý sa hneď rozhorel. Čierny dym zahalil oblohu. Našťastie sa ukázalo dosť odvážnych dobrodruhov, ktorý postupne ohne uhasili. Rozhodli sa vyliať vodu aj na kamene. To však nebol najlepší nápad. Tí čo stáli najbližšie, za to skoro zaplatili životom, keď sa kamene roztrieštili na mnoho malých kúskov.
