Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Vážení obyvatelé Andarie! Na rase či pohlaví vůbec nezáleží, udržíte-li se v sedle a nebojíte se prohry. Protože konkurence bude bezpochyby obrovská! Přiďte otestovat své jezdecké dovednosti na Andarijské dostihy!, které se konají tuto nedeli v 19:00 hodin. Pakliže se nebojíte předvést svůj um, přijďte!
Na vítěze čeká skvělý válečný kůň, přímo z císařských chovů.
Již se smrákalo, když oblohu rozzářila záře,něco bíle velké se blížilo k zemi. Hvězda se blížila k zemi strměji, avšak ne kolmo. Jak se tak pohybovala, přelétla nad Thyrisem, bažinami, Andorem a havarovala ve skalách za městem. Jaké však bylo překvapení, když místo hvězdy našli hledači sličnou dívku. Ta jim vysvětlila, že práve ona je ta hvězda, že nedávala pozor při letu,zakoukala se a spadla. Při pádu bohužel ztratila svůj měsíční kámen. Lidé ji slíbili pomoci a jali se kámen hledat. Ten se však rozpadl na několik části a ty roztroušeny byly. Mezi špatné vlastnosti střepů z měsíčního kamene patřilo, že se nositel po nějakém čase v kontaktu s ním promění v kamennou sochu. Také takový jedinec získá vždy nějakou kouzelnou vlastnost a kámen se stane jediným smyslem jeho života. Po několika bojích ve spojení s určitou dobou strávenou hledáním, bylo vše vykonáno. Úlomky kamene byly nalezeny, kámen složen nazpět a tak se mohla hvězda vrátit zpět na oblohu. Před tím však podarovala své zachránce pár lahvičkami lektvaru jež vyrobila ze zbytku hvězdného prachu jenž měla u sebe.
Mladý muž seděl u stolu v podpalubí lodi, přerostlé vlasy mu padaly přes ramena téměř až na knížku, nad kterou se skláněl. Rukou přejel po zarostlé tváři a začal psát.
Mise je nejspíše u konce. Dnes jsem v doprovodu družiny slečny el Moor prozkoumal ostrov pirátů, po Santiagovi de Miquel jsme nenašli ani památky, až na potrhanou mapu Felunu. Na mapě byla značena cesta od pobřeží k paláci. Snad se ty krysy neodváží napadnout mé drahé město. Nevím, kde se pan de Miquel nachází, ani zda je mezi živými. Podle mne již nežije. Zklamal jsem, nenašel jsem odpovědi, které jsou tak potřebné. Vrátím se na Felun a nechám konzula rozhodnout o mém osudu...
Nasliněnými prsty zhasnul svíčku a odebral se na své lože, kde usnul neklidným spánkem. Jaký bude jeho další osud? To neví nikdo...
Rubius von Castrheim bubnoval bříšky prstů své pravé ruky o desku dubového stolu. Byl neklidný, neklidný, jako už dlouhou dobu nebyl. Neměl rád novoty, a teď po měsících, kdy se musel ukrývat jako štvaná zvěř, prchat před neustálými pronásledovateli, měl konečně spatřit břehy nové země, země, kterou donedávna ještě neznal. Ten neklid, trhanými pohyby upravoval krajky na rukávech své košile, ten neklid umocněný navíc i prostředím ve kterém se nacházel. Jeho druh neměl problém se stísněnými prostory, ovšem toto bylo něco jiného. On, stejně jako celé pokolení rodu Castrheimů, nenáviděl moře. Když však byl nucen prchnout z Mousillonu, nebylo jiné cesty. A teď daleko od břehů jeho rodné země sváděl souboj z nejtěžších, o vlastní příčetnost. Viděl, co se stalo několika jeho vrstevníkům. Zrůdy, parodie na to, co kdysi bývali, podlehli jediné touze neschopni racionální myšlenky. On však vydrží, věděl, že cíl je blízko. Muž středního věku nesoucí mu zprávu o blížícím se konci cesty mu udělal hned dvojnásobnou radost. Skelné oči v bledém obličeji nad rozervaným hrdlem sledovaly Carstheima, když zvedl před oči vybroušený křišťálový pohár a usrkl rudé tekutiny. Tak významná železitá chuť, skoro rozeznával stopové množství soli, pozůstatek dlouhého života na moři. „Konečně“, vydechl.
Stál uprostřed hřbitova, v rudé róbě a klobouku, obklopen svými nemrtvými. S úšklebkem je přejel pohledem. Nemělo smysl s nimi mluvit, jediní s jistou dávkou rozumu byli lichové a k hovoru s nimi slov nepotřeboval. Prudce se otočil a na nejbližším náhrobku rozložil svitek, na který rychle něco napsal. Potom mávl na poblíž stojícího kostlivce a když se stvůra připotácela až k němu, zastrčil mu svitek mezi žebra a pokynul mu směrem k blízkému městu. Jsem zvědav na vaši reakci, pomyslel si, buď budu mít slušnou hromádku zlatých, nebo se řady mých společníků pěkně rozšíří. Netrvalo dlouho a mágovi se dostalo odpovědi, však ne takové jakou si přál – na okraji hřbitova začala svištět tětiva luku a za okamžik se přidaly i další zvuky boje. Zavelel tedy a rozhodl se zaútočit plnou silou. Kostlivci, mumie i lichové se spolu se svým pánem opřeli do skupinky a hřbitov již ani v nejmenším nepřipomínal místo klidného odpočinku zemřelých. Boj byl tuhý, temná magie mocná a ne vždy ochrana stříbrem bojovníkům stačila. Nakonec však, zakrváceni a znaveni, stáli nad mrtvolami vítězně. I mága se rozhodli pohřbít tak, jak se patří, žehem. Ve chvíli, kdy plameny pomalu trávily zbytky těla, dostalo se hřbitovu požehnání – ...in nomine Sigmar...
Vycházející slunce zalilo palubu lodi svými paprsky a malým oknem zasvítilo až do podpalubí, kde se vyslanec felunský skláněl nad svým deníkem. Píšu s jednodenním zpožděním. Slečna Ria na rozdíl ode mne uspěla, přestože nevím jak moc. Na pirátském ostrově se jí zdařilo ukořistit několik map, které mapují cestu z tohoto ostrova do Senadijské republiky i republiku samotnou. Chybí pouze mapa Felunu, podivné. Na mapě trasy od pirátů k Felunu byla vyznačena trasa, která k mému děsu mířila k farmám. Došli jsme k závěru, že Felunu hrozí nebezpečí útoku a já se vydal zpět na loď, abych zjistil situaci. Děkuji všem bohům za existenci komunikačních krystalů. Felun mi hlásil klid a přijali mé varování, následně mě popohnali k intenzivnějšímu pátrání, zdá se jim, že polevuji jak se cíl blíží...
Alessandro dopsal zápisek, odložil brk a podíval se ve směru přicházejícího světla.
Mladému muži padaly vlasy do tváře, když jako každý večer seděl ve své kajutě a psal. Hledání vypadá nadějně, další svitek odkazující do Thyriských bažin sepsala dáma, která dokonce připsala, kde je možné ji nalézt. Uvolila se mi ono místo ukázat a dokonce mne obdarovala koňským společníkem. Na místě jsme byli okamžitě napadeni páchnoucím lapkou, byl rychle poražen. Srub je jakýmsi skladištěm s molem, u něhož stála i napůl naložená či vyložená loď. Paní Ria si uvnitř všimla podivného prkna, pod nímž jsme nalezli lebku. Po krátkém záchvatu zoufalství, že nemáme již koho se zeptat na účel onoho místa se paní podařilo přimět mrtvé tělo lapky k hovoru a spolupráci, něco tak děsivého jsem mnohokrát v životě neviděl. Nicméně účel to splnilo a podařilo se nám získat nějaké informace. Z nich vyplynulo, že pokud pan de Miquel prošel touto chatou, odplul na jeden z obydlených ostrovů mimo císařství. Já jsem nyní na cestě na Kyr a paní Ria se nabídla, že prohlédne ostrov pirátů. Snad se jeden z nás setká s úspěchem.
Muž zaklapl deník a vyšel na palubu, která už tolik měsíců byla jeho domovem. Noční vítr mu pročísl vlasy a on zavolal na nejbližšího námořníka, kdy přistanou na Kyru. Během hodiny odpověděl mu mořský vlk.
„Neverím že nejaký muž z lávy vôbec kedy žil. Už dávno sopka zo seba nič nedostala. Prichádza zima a nepredpokladám že by nám tu chcela hriať. Asi už zase spí.“ Prehlásil hostinský a dolial pivo do džbánu. Nikto si už dávno nespomenul na sopku, naozaj bola dlho ticho. Pred chvíľkou ale vbehli do hostinca ufúľané deti a brblali si niečo o sopke, podivnom dyme nad ňou a o mužíčkovi čo v sopke žije. Hostinský ich rýchlo vyhnal von, aby si aspoň utreli špinu s topánok, skôr ako mu stihnú pobehať po celej miestnosti. Potom neochotne zobral vedro s vodou, handru a išiel utrieť to čo stihli zablatiť, aby to hostia neroznosili po celom baráku.
V sopke mužíček dokončoval posledné prípravy. Všetky ingrediencie boli pripravené. Do lávy postupne hádzal rôzne bylinky, sušené krídla netopierov, žabie oči, jašteričie chvosty a iné podivné suroviny, ktoré bežný človek ani nepozná. Popri tom odriekal podivné zaklínadlá. Už niekoľko dní, možno aj týždňov zháňal všetky potrebné suroviny a teraz už pár hodín odrieka zaklínadlá a vhadzuje tie suroviny postupne do lávy. Bežný pozorovateľ by si povedal že sa zbláznil. On ale vie presne čo robí.
Po pár hodinách jeho snaženia z lávy vystúpil zvláštny dym. Zakrútil sa ako had nad miestom odkiaľ vyšiel a potom v divnom tvare, podobajúc sa na postavu človeka zastal pred ohnivým mužom. Muž pohliadol do miesta kde by mali byť oči dymu a ticho mu niečo šepol. Dym zmenil svoj tvar a vyletel smerom hore do sveta. Mužíček podskočil radosťou, mädlil si ruky a pomaly sa odobral oddychovať. Dielo bolo dokonané, ďalej to je v iných rukách.
