Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Ohnivý mužíček pobehoval po svojej sopke. Po dlhšej dobe k nej prišla skupina nebojácnych hrdinov a on sa musel pripraviť na ich. Z lávy vyvolal pár golemov, povolal svoje stráže a začal využívať sopečných kameňov aby zlikvidoval skupinku čo sa začala zbierať pred vchodom do sopečnej hory. Nečakal však že tým skupinu len vyprovokuje a tá sa prekope cez zasypané dvere. A to bola jeho skaza. Stráž nebola dostatočne silná, jeho meč sa odrážal do brnenia ktoré mali na sebe jeho nepriatelia a jeho hrdosť mu nedovolila utiecť a skryť sa. Po krátkom boji podľahol. Sopka tesne pred jeho smrťou stihla vyslať silné otrasy po celom svete. Vzápätí sa strop sopky začal rúcať a uzatvoril celé vnútro sopky.
Thyrisom otriasol veľmi silný otras. Sklá na oknách praskali. S pod zeme sa ozval tupý a dunivý rachot. Zrútila sa časť klenby v kanalizácii a otvorila dávno zabudnutú časť mesta. Skupinka dobrodruhov vošla do stôk, presekala sa cez stvorenia čo žijú v tých kanáloch a dostala sa až k miestu kde padla klenba. Po chvíli práce sa im podarilo preraziť si cestu do podzemia. Čo tam našli? To vedia už len oni. Chvíľu ich však bolo počuť hovoriť o nejakých podivných hodinách, divnej knižnici a nejakých knihách v nej a to celé je v rozpadnutom meste pod zemou...
K čomu to celé slúžilo? Na čo sú tie zvláštne hodiny? To všetko ukáže len čas.
Na tváři mladé ženy se rozlil spokojený úsměv. Dnešek se podařil. Přesvědčit toho barbara k donesení balíčku bylo lehčí, než čekala. Pár drobných na pivo a ani se neptal, co v něm je. A hradní stráž? K smíchu! Někdo jim před dveře položí bedýnku a řeknou si jen "Hele, bedna." Banda tupců, která je jen její výhodou. Ještě teď se jí cukaly koutky od smíchu, když v křišťálu viděla ty hrdé stráže vyklízet nádvoří před pár rarachy. Tohle ještě bude zábava...
S nadšením se rozhlížel po Andoru. Vše mu přišlo nové. Nový byl sníh, přestože dle stáří už pěkných pár zim musel zažít. Nové bylo město, protože si nepamatoval kolikrát ho jeho nohy sem již zavedly. Nový byl i klobouk, který nosil již od mládí. Nové bylo úplně vše. Na chvíli se zastavil u portálu a povídal si s človíčkem. Portál byl také nový! Prý vede do pekla, řekl mu. První tlačítko a mluví s ďáblem, druhé tlačítko a mluví s andělem. Skvělé! Musel to zkusit. Zmáčkl první tlačítko a objevil se v opevněné vesnici. Nikde nikdo. Zkusil to znovu. Město z pískovce a teplo, potom ostrovní vesnice páchnoucí hnojem a opět Andor. Ten druhý tam pořád stál a smál se. Zmatený mužík zkusil druhé tlačítko a hned na portálu ho ovanul ledový vítr, tohle není pěkný, pomyslel si. Dalším tlačítkem se vrátil do Andoru a první věc, co slyšel, bylo hlasité HUA! Rozesmál se a odpověděl. Polonahý barbar na černém koni na něj zařval znovu a hlasitěji. Opět odpověděl. Kdo ví, kdo z nich dostal dřív rozum, ale polonahý jezdec mužíkovi v róbě za chvíli zacpal ústa lahví kořalky...
Šli spát až po půlnoci, opilí a veselí. Občas se k nim někdo přidal, ale většinou si jich nikdo nevšímal. Nikdo si kromě polonahého barbara nevšiml pergamenu pokrytého podivnými čarami, který mužíkovi koukal z kapsy. Nikdo jiný ho z té kapsy nevytáhl. Jen několik dalších se přidalo k jejich radostnému HUA!, když se jim povedlo hrubou silou překonat jemný zámek na "chrastítku", aby vydalo své poklady - knihu a prsten. Jen pár jich sdílelo nadšení, když mužíkovi řekli jeho jméno. Wellios.
Stránky denníka sa prevrátili vo vetre, ktorý vnikol do domu cez rozbité dvere. „Cítim sa hrozne unavená. Ako by som celú noc nespala. Obyvatelia mesta na mňa pozerajú nedôverčivo. Ako by som v noci robila niečo iné ako spala vo vlastnej posteli.“
„Cisárovná bola spokojná s tou robou, čo som ušila. Zase mám peniaze na nájom a nemusím sa báť toho, že ma vyhodia na ulicu. Zajtra volíme starostu ...“
Ďalšie stránky sa obrátili vo vetre. „Kto vie, čo ma tak ničí. Už nemám skoro žiadnu silu v tele. Každé ráno vstávam viac unavená, ako keď si líham večer do postele. Už som navštívila aj doktora. Nič mi nenašiel, vraj som úplne zdravá.
Vedľa sa nasťahoval nový sused. Je to celkom kus chlapa. Musím za ním zájsť a predstaviť sa. Kto vie ako to dop..."
Denník sa otvoril na poslednej popísanej stránke. „Včera sa na mňa obyvatelia mesta pozerali fakt škaredo. Začínam sa báť ísť sama do mesta. Nové plesové šaty mám hotové. Zajtra ich musím odniesť na hrad. Okolo domu už niekoľko krát prešiel herold. Keď som prišla do mesta spať z prechádzky, tak horel portál. A v Imeri zase horel nejaký stĺp. Niekto búcha na dvere. Idem sa pozrieť. Aby som nezabudla na suseda...“
Ohnivý mužíček sa skláňal nad kotlom, keď do sopky vletel tieň. Preletel párkrát po vnútrajšku sopky, a potom si to zamieril späť do lávy, odkiaľ pred časom vyletel. Mužíček zaklial a kopol do kotla. Strašne ho zabolela noha, tak zaklial ešte raz, ale kopanec si už odpustil. „Toľko práce a aj tak s toho nič nebolo. Keď potrebuješ niečo urobiť, musíš si to urobiť sám.“ Pár krát dupol nohou o zem a zo sopky vyletelo pár lávových kameňov a zamierilo si to smerom k jednému mestu. „Ja vám to spočítam...“
Uprostřed portálu v Havantu to zajiskřilo, jako vždy, když se někdo přemisťoval a zjevila se zahalená postava.
Rozhlédla se po liduprázdných ulicích Havantu a lehkým krokem sestoupila z portálu, což doprovodilo lehké škobrtnutí a ošklivý pád. "Au!" vyjekla dívčím hlasem záhadná osoba. Opartně vstala a vyšla do temných uliček. Došla až do blízkého krámku patřícího cechu Lovců, kde zahlédla obchodnici Cornelii. Ta zrovna rovnala pár věcí v obchodě a ani si nově příchozí nevšimla. Zahalená osoba tiše přešla ke stolku a položila tam svitek, jehož nadpis zněl až příliš jednoduše, "Odměna"...
*později téže noci*
Zahalená postava dorazila do svého příbytku. Odložila plášť a posadila se na postel, kde se schovával její věrný pes Pytlíček. Rozsvítila svíci a její dívčí tvář se zaleskla ve svitu ohně.
"Tak Pytlíčku uvidíme kolik lidí na tomto světě je schopno se najít když mají nějaké pojítko. Zítra se vydám do města a usnadním jim luštění naší hádanky." Podívala se do kouta svého pokoje ve velkém domě, kde se ukrývala její truhla s poklady.
"No snad ti, kdo to dokáží, ocení co dostanou." Podívala se na strop pokoje a když usínala tak bylo slyšet jen jemné zamumlání: "Tohle je snad to nejcenější, co svět nabízí."
Jednoho dne se ovčí král procházel po svém království. Nebylo to ledajaké království, bylo plné pastvin, pahorků a luk, na kterých se pásla stáda ovcí. Takový malý ovčí ráj.
A jak se tak procházel, uzřel rozlehlé louky, na kterých byla spousta nespasené trávy, která si rostla, jak chtěla. Obrátil se proto na prvního bečáka, svého nejvěrnějšího rádce. Proč je všude spousta ovcí, ale tady není ani jedna?Můj pane, sem patří ovce z jedné velké země, z Andarie. Tam jsou ovce zotročovány ještě víc než kde jinde, jsou nuceny dávat vlnu až do skonání těla a nestříhají je jednou za čas, ale hned několikrát denně. Král se rozčílil: "Tak takový vděk mají tamní tvorové k mým dětem... Tomu se musí učinit přítrž!" A tak král mávl rukou a mnoho ovcí opustilo svět Andarijský, aby šly za lepším...
Starý sedlák sfoukl svíčku, když zjistil že synek už spí. Dnes bylo slyšet takové divné bečení... ale tomu by stejně nikdo nevěřil, vždyť je to jen pohádka pro děti. Nebo ne?
Polední slunce svítilo, ale neoslňovalo ji. Nehřálo, ale třpytilo se na hřebenech mořských vln. Stála na vrcholu věže a hleděla k severozápadu. Náhle se pousmála a otočila se k obrazci na podlaze. Stoupla si do jeho středu, ze záhybu pláště vytáhla křišťálovou kouli a zadívala se do ní. Zavřela oči a tichým, melodickým hlasem začala zaříkávat. Jako by sám vítr šeptem opakoval její slova. Když dokončila větu, otevřela oči a zahleděla se do křišťálu. Viděla tvář toho, kterého hledala. Vybavila si vůni jeho potu smíseného s pachem koní, což jí na tváři vykouzlilo úsměv. Vypadal pořád stejně, byl pořád tam, kde dřív. Věděla vše, co potřebovala. Dvěma slovy zrušila obraz v kouli a odložila ji. Zadívala se k západu a na tváři se jí rozlil široký úsměv.
Je zajímavé, jak se ta tekutina liší od vína... Vždyť čím stařší víno, tím prý lepší. Nevím, vlastně jsem víno nikdy nepil. Mluvčí odložil číši na stůl a zamračil se na hostinského který zvědavě nakukoval do poháru hosta. Pane, nechcu k tobě být nezdvořák, ale tady se móže pit enom naše chlas-pití, cizí si sem lidi nesmí nosit. Dyť víte, kazí to vobchod a utíká mi tím vejdělek. Tady máš ušlý zisk. O stůl cinkla mince. Teď mi ukaž kde je můj pokoj. Doufám že je ve vyšších patrech, ať to nemusím poslouchat celý den.
Muž pohodil hlavou k oknu, odkud se ozýval z náměstí nářek ženy, hledající své ztracené dítě.
