Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Hraběnku vzbudilo šedivé světlo procházející skrze okno. „Věrný?!“ Než si její oči stačily zvyknout na světlo, už stál u ní a díval se do země. „Najdi jiný dům, necítím se tu dobře.“, tiše pronesla „A zameť všechny stopy.“ Sledovala, jak odchází splnit její přání. Poté pomalu vstala a začetla se do své knihy.
Měsíc rozlil své světlo po okolní krajině. Sluha ji přes ramena přehodil plášť, zakouzlil kouzlo a vydali se s cennými věcmi na cestu.
Urostlý válečník s čírem na hlavě přejel očima tabulku na zdi na andorském hřbitově. Zlochtěj, co to být za jméno...
Zachvěl se, chlupy na jeho krku se naježily, přestože byl zvyklý na mnohem větší mráz. Když se otočil, všiml si postavy před sebou a hned se ohnal zbraní. Zaklel, když zbraň jen prošla nehmotnou postavou. Snažil se ji zahnat, ale po chvíli ho postava doslova obklopila. Prostoupila jím a chlad se rozprostřel jeho tělem. Začal se třást a padl na zem, jeho tvář zbledla, získala mrtvolně bledou barvu. Po chvíli se zvedl, měl podivný pocit, ale postava byla pryč - to ho trochu uklidnilo. Vzal koně a nejistým krokem vyrazil do Andoru. Nikdo si ho však v městě císařském nevšímal, chlad ho dohnal na jih, do Thyrisu. Tam narazil na elfa. Elfa milého, přátelského, avšak zároveň nepříliš chápavého pro prudké změny nálad a divné řeči. Snad také zaslechl ten hlas v barbarově hlavě, snad hřímal tak hlasitě. Možná ale jen nesnesl pohled na krev, po které tak toužila barbarova duše! Avšak ta krev stékající po bílé srsti koně vypadala dokonale. Snad ten pohled dokonal proměnu, snad probudil tu touhu a uvědomění si jména. Tchort! Já jsem Tchort! hřměl barbar, mávajíc halapartnou na elfa, přestože si ještě nedávno říkal Toug.
Touha po krvi ho hnala. Andor, Havant a zpět do Thyru. Vůně člověka ho přitáhla do chrámu, ale člověk nevoněl sladce, jen informaci dal užitečnou. Tarkas, Andor, Havant a opět Tarkas. Tak se dozvěděl, že sladkou krev má kdokoli považovaný svou rasou za mladého. Havant. A opět elf z Thyrisu. Touha po krvi už byla příliš silná. Nebo snad síla vůle barbara až příliš slabá? Zaútočil a jeho zbraň ochutnala elfovu krev. Někdo však elfovi přišel na pomoc a barbar klesl k zemi, jeho tělo křehké jak pergamen. Tchort byl rozčilen. Poprvé zažil senzaci z vlastního těla a někdo mu ji bere tak brzy! Ochutná je. Avšak jejich magie byla silná. Dvakrát se Tchort rozplynul a dvakrát znovu zaútočil, ale nakonec i jeho nehmotné tělo podlehlo spojeným silám těch dvou. Zjistí někdo, kdo byl ten barbar a co se mu stalo? Měl nějaké blízké, kteří by plakali pro jeho smrt?
Hraběnka prohlédla svůj obraz na vodní hladině. Zlostně udeřila do umyvadla, které se zakymácelo a rozlilo svůj obsah na zem. „Takhle mě zradit!“ zavrčela jako šelma před útokem. „Zradit a utéct v půli rituálu…“. Sevřela ruce v pěsti. Pohledem zabloudila o sluhu stojícího v koutě. Na tváři se jí objevil úsměv. Opět ji nezklamal. A navíc, zamyslela se, už nepotřebuje jen ženy.
Rozhlédla se po novém domově. Vybalila pečlivě zabalenou knihu a pohár a spokojeně kývla.
U brány stála dívka s košíčkem v ruce, v němž byly naskládány měšce se jmény účastníků. Jen malá odměna. Doufala, že se přeci jen pár hrdinů dostaví. Nečekala dlouho.
Dnešním dnem byl ukončen multiturnaj z důvodu odchodu pořádajícího GM. Všem zúčastněným děkujeme za snahu a čas strávený plněním úkolů.
Konečně, pomyslela si, když se zaslechla zvuk zavírajících se dveří a cvaknutí zámku. Otočila se k barbarce. Nepotřebovala znát její jméno. „Chyť ji!“, mírně kývla na sluhu a s nezájmem sledovala, jak se snaží vyprostit z jeho sevření. Z hraběnčiných úst se začaly ozývat slova neznámé řeči. Pevněji stiskla podivnou zbraň ve své ruce. Dokončila první část rituálu. Vyprostila dívčinu ruku ze sevření sluhy a nelítostně zaryla nástroj do dlaně.
S ledovým klidem sledovala, jak z dívčiny ruky odkapává krev. Zvláštní pohár se pomalu naplňoval krví. Pokračovala v odříkávání cizích slov. Teď. Tvář se jí pokřivila v krutém úsměvu když se krev v poháru se vyčeřila.
„Odtáhněte ji!“, rozkázala ledovým hlasem. Oba přiskočili k ležící dívce zhroucené na zemi. Otočila se ke stolu s knihou. „A zařiď ať mlčí!“ vyštěkla.
Kapitán na lodi sledoval prapodivný pár. Dáma středních let s hrdě vztyčenou hlavou seděla pohodlně na židli. „Víno!“ Ihned se před ní zjevila sklenice vzácné tekutiny v rukou jejího společníka. Nevzdálil se od ní na víc než několik kroků. Sledoval každé její gesto, každý její pohyb. Jí a tu jejich zatracenou truhlu. „Co tam asi schovávaj?“ zamumlal pro sebe kapitán.
Vystoupili z lodi. Byli prozatím v bezpečí. Kapitánovo mlčení stálo za tu hromadu zlaťáků. Nasála pach přístaviště a zasmála se. „Najdi nám dům můj věrný!“ přikázala a ukázala k hloučku postav. „Ať je to místo opravdu klidné, rozumíš?“
Rozhlédla se po místnosti. Spokojeně pokývala hlavou, zařídili vše podle jejích pokynů. Rychle přešla ke stolku s knihou a netrpělivě otočila několik stran. Do ticha místnosti zazněla slova podivného jazyku. Nebude už déle čekat. „Přiveď služku Věrný, nastal správný čas!“
Šest klíčů vede k Pravdě. Možná je to kniha plná vědění o podstatě světa, možná snad magický předmět. Ten jejich spolek mi něco připomíná. A nejen těmi prsteny, to je jen náhoda. Chtěl snad osud aby jsme se jim dostali na stopu právě my? Je za tím něco víc. Už ten název! Jen doufám, že nás nečeká stejný osud. Naštěstí máme před sebou ještě spoustu času, můžeme vše udělat dle svého nejlepšího uvážení. Jak se jim to mohlo stát? Možná je změnila Pravda, dokáže snad nějaký předmět zpřetrhat celoživotní vazby, byli snad již tak zkažení mocí a luxusem? Chceme To vůbec najít?
