Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Byla pozdní noc, když se přede dveřmi věznice ozval klapot koňských kopyt. Spolu s ním se citelně ochladilo. V momentě kdy klapot ustal, se ozvala obrovská rána a těžké dveře věznice se rozletěly směrem dovnitř. Vzápětí vešla klidným krokem štíhlá ženská postava v rudé róbě a kouzelnickým kloboukem stejné barvy, posazený tak, že jí nebylo vidět do tváře. V jedné ruce držela obrovské ocelové kladivo, které by žena jejích dispozic jen stěží za normálních okolností mohla udržet. Volnou ruku držela dlaní vzhůru, a nad ní jako by levitovaly drobné světélkující krystalky. Na první pohled by se mohly zdát jako krystaly ledu, ale měly krvavě rudou barvu.Žena se rozhlédla po místnosti. Nejdříve směrem ke stříbrem vystužené cele, kde byla uvězněná a spoutaná zrzka, a vzápětí ke schodům, kde se začal ozývat rychlý sled kroků několika strážmých. "Stát!" Ozval se rozkaz jednoho z nich, následovaných výstřelem z kuše.
Šipky se jí zabodly do hrudi a lehce ji jejich náraz vyvedl z ladného pohybu. Klidným hlasem pronesla: "Přicházím vyřešit váš problém s upírkou. A jsou dvě možnosti, jakým způsobem bude řešení probíhat. Buď mi dáte klíč od cely, vrátíte se nahoru a budete dělat, že jsem tu vůbec nebyla. Ráno vše nahlásíte na hradě s tím, že jste nemohli nic dělat. Což je naprostá pravda. Nebo se mě pokusíte zastavit, nebo třeba zkusíte proklouznout ven a jít pro posily. V tom případě se s vámi budu muset vypořádat stejně, jako s těmi tlustými ocelovými dveřmi. Nikdo nebude vědět, co se tu stalo, protože z vás zbude jen krvavá louže. A venku jsou mí věrní lovci, kteří vás odloví, než se dostanete k městské bráně."
Žena cosi téměř neslyšitelného zašeptala a z venku se ozvalo vlčí zavytí. Strážní velmi rychle zvážili své možnosti. Během chvilky ženě přistál u nohou svazek klíčů. Poměrně rychle našla správný klíč od cely a odemkla ji. Drobně se usmála a řekla: "Odcházíme."
Choulila se v koutě železné cely. Neměla ponětí o čase či uběhlých událostech. Všechno, co zbývalo, byl jen přirozený pud přežití. A pak zavětřila. Pach krve ji udeřil do nosu. Nejprve bestiálně zavrčela, špičáky vyceněné jasnou výhružkou. Zvedla se a jedním skokem stála u mříže. Pach krve cítila stále intenzivněji. Její už tak bledá pleť s viditelnými žilkami ještě více zesinala. Náhle hrdelně zařvala a v plápolajícím světle pochodní to vypadalo, že se jí prodlužují i prsty. Novým zajatcům v cele nedaleko ztuhla doslova krev žilách. Bestiální řev zarezonoval věznicí. Zrzka s nepřítomným a zvířecím pohledem chytla mříže vlastní cely a dalším řevem na povzbuzení je ohnula.
Byl to jen mžik, než se protáhla ven. Zmatený voják na pochůzce se úlekem schoval do nejbližšího rohu. Bestie ho stejně nevnímala. Šla za krví, kterou měli noví vězni na sobě až až. Vězeňský dozorce využil možnosti a rozeběhl se pro pomoc.
Než dorazila posila, z útrob věznice se dál ozýval křik vězňů a nelidský řev. Dokonce i psi v okolí věznice stáhli ocasy a uklidili se do bezpečné vzdálenosti. Po jejich vstupu se jim naskytl hrůzný pohled doprovázený náhlým tichem. Dveře cely nových vězňů byly otevřené a všude okolo se válela roztrhaná těla, kaluže krve a kusy servané kůže. Zrzka se skláněla nad jedním z těl a hodovala na něm. V rohu se klepal jediný přeživší, bledý strachem a krůček před ztracením vědomí.
Krvelačná bestie se od přísunu krve nedokázala odtrhnout. Snad jen díky tomu ji vojáci dokázali tvrdou ranou do zátylku poslat do temnot. "Zabijte ji!" Křikl jeden z vojáků, ale jiný ho zadržel. "Je tu na příkaz rytířky... svažte ji a odtáhněte do nejvzdálenější cely!" Štekl. "A ukliďte někdo ten bordel!" Štěkl podruhé a odkráčel z věznice pryč. Věděl, že tohle nezůstane bez důsledků.
U Andorského portálu se objevil podivný, zimou rozklepaný, stařík. Říká, že adventní kalendáře mají malou výhřevnost, protože jsou letos 5x shovívavější než loni, ale nikdo ze strážných neví co to znamená. Asi bude opilý.
U malého stolu, který ozařoval slabý plamínek svíce, seděly dvě postavy téměř identického vzezření. Byly to ženy a lišily se maličkostmi, jež mohl spatřit pouze ten, kdo si je pečlivě prohlédl zblízka. Bedlivému pozorovateli však neunikla rozdílná gesta a jisté odlišnosti v chování. Sešly se spolu v jedné místnosti po dlouhé době a vedly obsáhlý rozhovor až do časných ranních hodin.
“Děti jsou už pryč?” položila jedna z nich otázku. “Ano,” přitakala druhá. “Opustily Andarii před týdnem.” “Spolu?”
Žena odložila poloprázdnou sklenku a slabě se usmála. “Copak by si dva nejvzácnější diamanty vložila do stejného měšce?” “A gardista?” zeptala se zase ta první. “Tady,” druhá k ní popostrčila listinu. “Vše je sepsáno zde. Dál si s ním dělej, co uznáš za vhodné.” “Cokoli?” Otázka vyklouzla ženě z úst rychleji, než ji stihla spolknout. “Hlavu mu netrhej,” dostalo se jí pobavené odpovědi. “Ostatní věci jsme probraly. Tak tedy - hodně štěstí.” Zvedly sklenky a přitukly si.
Ledová sněhová pokrývka se třpytila v odrazu slunečních paprsků, které byly v oblasti severní země spíš výjimečné. Slunce tu svítilo a slabě hřálo obvykle jen dva až tři měsíce v roce. Po zbytek času tu foukal ledový vítr a k zemi se snášely sněhové vločky.
Tentokrát bylo ale léto na severu jiné. Slunce skryla těžká mračna, ze kterých hustě sněžilo, teploty prudce klesaly a poslední toky zamrzaly. Kolem osady se začaly objevovat bytosti z ledu i sněhu. Kus zmrzlé země, kterou místní přijali za svůj domov, odřezávali pomalu od okolního světa.
Lovecké skupiny mužů byly vyslány, aby opatřily maso. Bylo jedno jaké, hlavně aby bylo čerstvé a vydatné.
Cestou si pískali, zpívali a mluvili. A to vše v jazyce, kterému nikdo z Andarijců nerozumněl.
Když narazili na první poplašenou kobylku toulající se v pralese, ušklíbli se. Proč by se namáhali s lovem dravé zvěře, když konina byla dobré maso?
Kobylka padla. A po ní další a další. Každý kůň, kterého potkali, aniž by měli v okolí svého pána, skončil ten večer za hradbami města, aby jej zpracovali a snědli.
Zvuky děl byly ohlušující a neutichající, především ze strany obránců. Společné síly andarijských hrdinů a vojsk Paní neúnavně bránily každou píď Kyrského ostrova. Za každý metr postupu platili útočníci krutou daň. Sabotážní akce před samotnou bitvou velmi prospěly obraně. Přesto se však hordy nepřátel zdály být nekonečné. Mezitím skupinka obránců proklouzla portálem na vlajkovou loď říšské flotily, kterou měl v drápech Kulhavec. Měli dva úkoly. Získat knihu, potřebnou k definitivní porážce Vládce a zároveň se zbavit jednoho z říšských generálů.
Na palubě galéry: “Chcípněte, vy prašiví psi!” pokřikoval bledý muž v hnědém rouchu na skupinku, která se vloupala na jeho loď. Metal kouzla, posílal své muže do boje. O něco později na vlastní kůži pocítil, že to nejsou obyčejní hlupáci, kteří si přišli pro smrt s kudličkama v rukách. Naopak měli zbraně vyrobené k jedinému účelu. K jeho porážce. Situace pro něj však zatím nebyla kritická. Ve své aroganci si byl jist, že své nepřátele porazí.
Boj na galéře byl pro hrdiny zdlouhavý. Nebylo jisté, zda se podaří splnit oba úkoly, i proto se někteří oddělili od skupiny a vydali se potají hledat knihu do velitelské kajuty. Jeden z nich měl štěstí a tento malý poklad opravdu našel. Dokonce měl takové štěstí, že se v kajutě minul s nečekaným hostem, který prahl po knize také. S obrovským zarostlým mužem v otrhaném hábitu a s vyřezávanou holí do tvaru nahého ženského těla. Tu čest měl ze skupiny dobrodruhů jiný muž, který ho ihned oslovil. “Co tady děláš?”
“Něco hledám. Hádám, že tu samou věc co vy. Dejte mi ji a já vám pomohu.”
“Uvidíme."
Na palubě, kde stále probíhal lítý boj, se znenadání objevil Streggan a začal rozsévat smrt v říšských řadách. Císařští dobrodruzi postupně získávali výhodu. Kulhavcových mužů ubývalo, až nakonec zbyl sám. Skupina společně se Stregganem bez váhání zaútočila na generála. A i přes veškerá kouzla, která na ně metal, nakonec padl bezvládný k zemi. Zabili ho? Těžkou soudit. Generálové obvykle neumírali jako běžní smrtelníci.
Streggan se proměnil zpět do své běžné podoby - tedy té, které by se dalo říci lidská. Obrovský muž z podpalubí najednou stál kousek od skupiny císařských. “Myslím, že máte něco, co patří mně.” “Máš na mysli knihu?” zeptala se elfka - pravděpodobně vedoucí skupiny. “Ano.” “Co se stane, když ti jí nedáme?” zkusila další otázku, zatímco opodál jeden z andarijských čarodějů narychlo cosi zapisoval do knihy. “To bych si ji pak musel vzít sám.” “Dobrá. Nemusíme být nepřátelé. Můžeme být spojenci.” “Souhlasím. Když mi dáte i tu knihu, kterou má u sebe Paní, tak se můžeme do tří měsíců zbavit Vládce.” “Popřemýšlíme o tom.” “Zašili jste mu všechny tělní otvory? I řiť?” zeptal se poté mimoděk zarostlý muž. Rukou ukázal na Kulhavcovo tělo. “Ne, na tu jsme zapomněli.” “Postarejme se o to, že tenhle parchant už zůstane mrtvej. Na tuhle chvíli jsem čekal dva tisíce tři sta osmdesát šest let. Tak ať to nezvoráme. Doneste ještě dvě velké bedny. A jednu z nich hodně zatižte.”
O pár minut později letěly obě bedny přes palubu. Na přídi se otevřel portál, do kterého Andarijská skupinka vešla. Hned poté začal Streggan ničit loď na malé třísky.
Na pevnině:
Ženská démonická postava na oři s planoucíma očima, jež vyfukoval nozdrami plameny, projela cvalem po mostě od vstupní brány města Kyru v doprovodu několika vojáků. Přímo před mostem sváděli andarijští tuhý boj s nepřáteli. Rozhodla se konečně dát průchod své magii. Konečně si ji nemusela nutně šetřit. Cítila, že největší nebezpečí dnešní bitvy je pryč. Zasypala nepřátele rozličnými kouzly až z nich zbyly jen ohořelé kusy masa. “Pojďme je vytlačit zpět do přístavu!” zavelela. Nikdo z andarijských ji nemusel poslouchat, přesto poslechli, protože cítili to nejdůležitější. Naději. Nepřítele společnými silami vytlačili zpět - tam, odkud přišli..
Kdesi na moři:
Na přídi černé eflské zlatem zdobené galéry stála elfka s narůžovělými vlasy, které zdobila čelenka z temného kovu. Po jejím boku stála žena. Vlasy měla zrzavé jako liška a v rudých očích jí jiskřilo. “Zdá se, že to přece jen stihneme včas.” “Něco na nás ještě zbylo,” ušklíbla se elfka. Otočila se a začala křičet na posádku rozkazy v elfském jazyce. Troubením rohu se nesly rozkazy dál - k několika desítkám dalších černých elfských lodí.
Pozdě v noci na černém hradě:
Hradem se nesl vzteklý až démonický řev. “Za tohle budou pykat! Svolejte radu, ať se připraví na záložní plán! A hned mi zjistěte, odkud jsou ty černé lodě!”
