Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
V malém městečku se mezi obyvateli začínala šířit nervozita, císařští vojáci si také šeptali víc než dřív. Hlavní příval strachu, však přišel když se začali balit z města cechy.
Venku už dávno svítily hvězdy, když usedali ke stolu. Nemělo cenu chodit kolem horké kaše, karty byli rozdány v jejich neprospěch. "Nezvládneme ho udržet, a zbytečně tam necháme sto chlapů." Elfka se na židli opět zavrtěla, ve snaze se uvelebit. "Já vím, všechno už jsem slyšel. Můžeš je odvelet, pod jednou podmínkou." Jeho odpověď jí vyrazila dech, čekala přemlouvání, prosby a vysvětlování, všechno krom pochopení a souhlasu. Pokývla mu aby pokračoval. "Slib mi že dostaneš pryč moje obyvatele, třeba bankéřka.." Než dokončil co chtěl hlas mu několikrát přeskočil. Zadržela ho. "Dobře vím jak bylo naposledy mě. Nenechám je tam padnout. Slibuji, že je dostanu pryč s vojskem. Potřebuji uvolnění jednotek písemně."
Katty spala neklidně, válka jim sebrala skoro všechny kšefty. Dokonce ani její citronovou limonádu už si nikdo nejezdil kupovat. Uprostřed noci s ní zatřásl hostinský, oči vytřeštěné strachem. "Vstávej, přišli pro nás. Musíme pryč!" "Co? Tondo kdo přišel?" Rozespale mžourala za něj, kde stáli dva z císařské posádky. "Tak honem. Vemte si jen to důležitý co poberete a mizíme. Přišel rozkaz k evakuaci."
Pod rouškou tmy se skupina rozespalých a vystrašených civilistů vydala k Andoru, obklopená vojáky ohlížejících se stále přes rameno a jednou z rytířek. Snad je nikdo neviděl. U Andoru už se odvážili mluvit. "Ale co můj krámek?" "Krámek? Chceš skončit přibitá na dřevě a bez kůže?" Pak už bylo ticho.
Ulrich seděl v klidu své pracovny a popíjel víno z Thyrských vinic. Letošní sklizeň byla velmi dobrá. Když v tu chvíli ho vyrušil obrovský výbuch a otřes. Cosi zavrčel a vydal se ke dveřím. Svým rodným jazykem spustil z ochozu na své podřízené sedící v hale pod ním: “Okamžitě zjistěte, co se děje! Do deseti minut chci mít zprávy!” Ti na nic nečekali a rychle se vydali směrem ke dveřím.
Za několik minut byli zpět. Neměli na tvářích zrovna radostné výrazy. Po delší době mlčení je Ulrich pobídl: “Tak spusťte!”
“Zdá se, že něco vybouchlo uvnitř kanalizace. Z některých kanálů se vrací voda nahoru. Z dalších navíc vylézají ta žabí stvoření, která tam žijí.”
Další muž si odkašlal: “Někdo zaútočil zápalnou lodí na přístav. Než jsme zvládli dostat oheň pod kontrolu, shořely nám tři lodě.”
“Válečné?” dotázal se Ulrich.
“Jedna válečná to schytala napřímo, další dvě byly menší pirátské bárky.”
Ulrich jen něco zavrčel když si ve své hlavě sumíroval informace. Pak se podíval na posledního: “A ty nic neneseš?”
“Na polní oblast zaútočily hořící opice.”
Ulrich s podivem zdvihl obočí: “Cože?”
“Erhm… na polní oblast zaútočily hořící opice, hlídky většinu z nich postřílely, Ale shořelo několik stohů slámy a dvě ovčárny včetně ovcí.”
“Jak na nás mohou útočit hořící opice?! Co to je za nesmysl chlape?!”
“Opravdu!”
Další přitakal a potvrdil tvrzení svého kolegy.
“Dobrá. Zdvojnásobte hlídky na hradbách, ztrojnásobte hlídky uvnitř města. Veškerá víka od kanalizace zaházejte pytlema s pískem. Písek ať napytluje zdejší plebs z přístavu a slumů. Zabarikádujte a hlídejte sklady jídla zbraní. Zajistěte, ať se tam ty žáby nedostanou. Stejně tak zdejší lůza. Ať v přístavu zajišťuje pořádek zbytek Kulhavcových jednotek. Vy pak budete zajišťovat pořádek mezi nimi. A pošlete dvanáct čet pročesat okolí města. Chci tam lehkou jízdu, lučištníky a halapartníky!”
“Máme to hlásit i Beztvářnému?”
“Budeme hlásit, až budeme mít co hlásit!”
**********************************
O půl hodiny později v kanceláři Ulricha
Jeden z podřízených rázně zaklepal a vkročil dovnitř. “Pane, dostali jsme jednu z nich. Podle popisu je to ta nová gardistka!”
Ulrich si promnul ruce. “Výborně. To by nás mohlo dostat z problémů. Informujte rovnou i Vládce. O všem.”
“Zařídím, pane!”
**********************************
O další půl hodiny později na Černém hradě
Muž s havraními vlasy a s korunou na hlavě seděl na svém trůnu, obklopen podivnými postavami v černých róbách a kápích. Zprávy z Thyrisu nebyly dobré, ale zároveň nebyly zas tak špatné. Usmíval se a díval se do dáli před sebou, kde stál mohutný stůl. Na něm ležela obří mapa Andarie. “Nadešel čas, dejte plány do pohybu. Ať se všichni připraví. V sobotu zaútočíme. Zároveň dejte vědět do Thyrisu, ať provedou operaci Návnada a Zpráva. A taky, že se za naším novým hostem během týdne zastavím osobně.
Prsty poklepával o desku starého psacího stolku. Sepisoval na svitek řádky, které byly možná urážlivé, ale dle jeho názoru bylo nutné, aby pravdy vyšly na světlo světa. Škrtnul jedno slovo. Pak druhé. Byl rozladěný tím, že si s tím dává takovou práci a nikdo to neřeší. Jak je možné, že si teplá místečka pohlavárů drží lháři, zloději i děvky? A přitom tu už řadu měsíců linčují jednoho z nich z údajné velezrady! Pokrytci. Kdo z nich byl horší? Ten, který chtěl celý tento prohnilý systém dost možná svrhnout, ačkoli tvrdí, že je nevinný nebo ti, kteří se jen tváří, že jim na všem a všech záleží, i když mají sami ruce od krve?! Praštil dlaní do stolu.
Rozhodl se během týdne. Harmonogram služebnictva, který nosil jídlo vězněnému starostovi, znal dobře. Stejně tak věděl, kdo bude hlídkovat u dveří. Do kapsy si strčil tři lahvičky, kus hadru a přes hlavu si přehodil neviditelný plášť. Prošel hradními chodbami a v rohu společenské místnosti gardistů čekal. Služebná přišla téměř na minutu přesně. V rukou nesla podnos s jídlem a pitím. U pokoje vězněného zaťukala a ohlásila se. Byl jí v patách. Pak už bylo vše rychlé. Dveře pokoje se zavřely, odložila podnos, najednou ji držel omráčenou čpavkem v náruči a tiše položil na podlahu. Starosta Thyrisu na to koukal s povytaženým obočím. "Jsem Zachariáš Ziran, pane," šeptal tiše, když se mu zjevil. Z kapsy vytáhl dvě fialové lahvičky. "Tohle vypijte. Budete na chvíli vypadat jako žena," vysvětloval a koukl po služebné na zemi. Na podrobnější vysvětlování nebyl čas. "Tak to ji asi budeme muset svléknout," zašeptal nazpět vězněný a svázal si přeroslé vlasy do ohonu.
"Jak vám mohl utéct?!" řval kapitán císařské stráže. "Ta služebná z toho pokoje zase odešla, pane," bránil se voják na stráži. "Ta služebná je v tom pokoji a nahá! Jestli zjistím, že jste chlastali ve službě, ponesete si následky!"
"Slez dolu, Emmi!" zařval na dívku v chlapeckém oblečení, která se stala spolehlivou součástí lodní posádky během několika málo měsíců. Z koše na vrcholu stěžně sledovala dalekohledem obzor. "Je čas vodjet zpátky domů," oznámil jí, když před něj předstoupila. Lodě byly narvané zbožím i zlatem. Kořist bylo potřeba uschovat a získat informace o tom, co se dělo na pevnině Andarie. "Máma bude ráda, ne? A ty moc nečum," zavrčel jako pes na mladíka s naušnicí v uchu, který po dívce loupl pohledem. "Asi jo," kývla "aspoň si dám konečně k jídlu něco jinýho než rybu a zelí."
Lodě s černými vlajkami, na kterých se skvěly bílé lebky, pozměnily kurz. Na palubě zavládlo mírné napětí. Byla to už řada měsíců, kdy se vydali na širé moře, aby se obohatili o kořist a vyhnuli se bojům s můrami. Moře nebylo jejich domovem, jen je přiživovalo. Svou podstatou nebyl nikdo ze Skarfů pirátská verbež, i když by se pár podobných rysů našlo. Teď tak nějak ale všichni cítili, že je čas se vrátit - do neznáma.
Na Andor se snášel čerstvý sníh, barbarka se dívala z okna. Kolik už je ho asi doma? Nutkání podívat se domů jí přepadalo už dlouho, tentokrát neodolala. Pro jistotu s sebou vzala do košíku pálenku a maso, co když se ještě drží?
Na dveře Gladijské tvrze zabušila její ruka jen o chvíli později. „Potřebovat tvoje pomoc.“
Barbar oděn celý v rudé se neptal, prostě šel.
Od kláštera Slunce se plížili dvě postavy,zachumlané v teplém oblečení. Když prokličkovali nepřáteli až pod jeskyni, zarazila ho. Dál musela sama.
Jeden z barbarů si zrovna ulevoval u stromu, obrovský chlap, sotva jí uviděl tasil svůj meč a cosi na ní zadrmolil. Kopí odložila už o něco dál, teď zdvihla prázdné ruce. „Hum! Nezabíjet já nemít zbraň.“
Měla co dělat aby rozuměla tomu co říká, po chvíli pochopila že válečník se jmenuje Bjorn, asi. Z pod pláště vytáhla zabalený košík plný masa a kořalky. „ Už muset mít hlad a žízeň. Mráz už bejt moc i na vás za chvíli tady pochcípat.“ Barbar svojí hatlamatilkou souhlasil. Zvěř už umrzla a zásoby docházeli. „Moct já pomoct vy. Moct s já odejít pryč, pak moct najít jiná jeskyně, nebo moct pomoct vy bojovat se zlo..“
Správně namítal, nač pomáhat těm co u nich loupí. Rozmluva nebyla lehká každé slovo musel luštit pěkně dlouho.. „ Cc z tho mt, kdž mm umt zz vv?“
Učinila nabídku, pak se rozhodla zahrát na jeho hrdost. Lhostejně pokrčila rameny a podívala se na něho. „Moct chcípnout tady na hlad, bojovat a dostat do velká síň a nebo zdrhnout jako slepice.“ Poslední přirovnání pohrdavě frkla směrem k Bjornovi. Nemýlila se, když se začal rozčilovat ona už se usmívala. „Mst rct ostat“ Rozohněný barbar se vracel k jeskyni a nechal jí samotnou. Když osaměla, užívala si každou vločku která na ní dopadla i přes třeskutý mráz, tady byl sníh jíný.. Lepší! Vrátil se zanedlouho i s odpovědí, jak čekala stařešinové zůstávají na místě. Zbytek jí více než potěšil.
Mávla na postavu schovanou za stromy, před nimi se objevil portál k Andoru. Menší polovina z kmene se vydala hledat nový domov, zbytek mužů se za pořádného lomozu vydal za ní Andorem. „Mt honě tt ptí co hřtt?“ Vycenila zuby k úsměvu. „Mět dost pití i holka co hřát.“
Zbývalo oznámit na hradě že mají nové spojence.
Byla pozdní noc, když se přede dveřmi věznice ozval klapot koňských kopyt. Spolu s ním se citelně ochladilo. V momentě kdy klapot ustal, se ozvala obrovská rána a těžké dveře věznice se rozletěly směrem dovnitř. Vzápětí vešla klidným krokem štíhlá ženská postava v rudé róbě a kouzelnickým kloboukem stejné barvy, posazený tak, že jí nebylo vidět do tváře. V jedné ruce držela obrovské ocelové kladivo, které by žena jejích dispozic jen stěží za normálních okolností mohla udržet. Volnou ruku držela dlaní vzhůru, a nad ní jako by levitovaly drobné světélkující krystalky. Na první pohled by se mohly zdát jako krystaly ledu, ale měly krvavě rudou barvu.Žena se rozhlédla po místnosti. Nejdříve směrem ke stříbrem vystužené cele, kde byla uvězněná a spoutaná zrzka, a vzápětí ke schodům, kde se začal ozývat rychlý sled kroků několika strážmých. "Stát!" Ozval se rozkaz jednoho z nich, následovaných výstřelem z kuše.
Šipky se jí zabodly do hrudi a lehce ji jejich náraz vyvedl z ladného pohybu. Klidným hlasem pronesla: "Přicházím vyřešit váš problém s upírkou. A jsou dvě možnosti, jakým způsobem bude řešení probíhat. Buď mi dáte klíč od cely, vrátíte se nahoru a budete dělat, že jsem tu vůbec nebyla. Ráno vše nahlásíte na hradě s tím, že jste nemohli nic dělat. Což je naprostá pravda. Nebo se mě pokusíte zastavit, nebo třeba zkusíte proklouznout ven a jít pro posily. V tom případě se s vámi budu muset vypořádat stejně, jako s těmi tlustými ocelovými dveřmi. Nikdo nebude vědět, co se tu stalo, protože z vás zbude jen krvavá louže. A venku jsou mí věrní lovci, kteří vás odloví, než se dostanete k městské bráně."
Žena cosi téměř neslyšitelného zašeptala a z venku se ozvalo vlčí zavytí. Strážní velmi rychle zvážili své možnosti. Během chvilky ženě přistál u nohou svazek klíčů. Poměrně rychle našla správný klíč od cely a odemkla ji. Drobně se usmála a řekla: "Odcházíme."
Choulila se v koutě železné cely. Neměla ponětí o čase či uběhlých událostech. Všechno, co zbývalo, byl jen přirozený pud přežití. A pak zavětřila. Pach krve ji udeřil do nosu. Nejprve bestiálně zavrčela, špičáky vyceněné jasnou výhružkou. Zvedla se a jedním skokem stála u mříže. Pach krve cítila stále intenzivněji. Její už tak bledá pleť s viditelnými žilkami ještě více zesinala. Náhle hrdelně zařvala a v plápolajícím světle pochodní to vypadalo, že se jí prodlužují i prsty. Novým zajatcům v cele nedaleko ztuhla doslova krev žilách. Bestiální řev zarezonoval věznicí. Zrzka s nepřítomným a zvířecím pohledem chytla mříže vlastní cely a dalším řevem na povzbuzení je ohnula.
Byl to jen mžik, než se protáhla ven. Zmatený voják na pochůzce se úlekem schoval do nejbližšího rohu. Bestie ho stejně nevnímala. Šla za krví, kterou měli noví vězni na sobě až až. Vězeňský dozorce využil možnosti a rozeběhl se pro pomoc.
Než dorazila posila, z útrob věznice se dál ozýval křik vězňů a nelidský řev. Dokonce i psi v okolí věznice stáhli ocasy a uklidili se do bezpečné vzdálenosti. Po jejich vstupu se jim naskytl hrůzný pohled doprovázený náhlým tichem. Dveře cely nových vězňů byly otevřené a všude okolo se válela roztrhaná těla, kaluže krve a kusy servané kůže. Zrzka se skláněla nad jedním z těl a hodovala na něm. V rohu se klepal jediný přeživší, bledý strachem a krůček před ztracením vědomí.
Krvelačná bestie se od přísunu krve nedokázala odtrhnout. Snad jen díky tomu ji vojáci dokázali tvrdou ranou do zátylku poslat do temnot. "Zabijte ji!" Křikl jeden z vojáků, ale jiný ho zadržel. "Je tu na příkaz rytířky... svažte ji a odtáhněte do nejvzdálenější cely!" Štekl. "A ukliďte někdo ten bordel!" Štěkl podruhé a odkráčel z věznice pryč. Věděl, že tohle nezůstane bez důsledků.
