Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Co se to děje na pasece v hloubi lesa? Zevnitř palisády se už neozývají jen skřeky nemrtvých a škrábání kostí o dřevo. I magická zaříkávání jako by utichla. Dusavý zvuk vychází zpoza dřevěné hradby i k uším muže v rudé róbě stojícího opodál. Něco tiše pronesl, slova nedávala smysl. Mumlajíc obešel ohrazení a zmizel v lese. Co bude dál? Co za zvuky vyluzují tvorové zavření na té pasece?
Nikdo asi nemůže říci, kdy začalo na předměstí Andoru hořet. Snad někdy po sobotním poledni, když všichni odpočívali po jídle, či spali a nabírali síly na večer. Bylo však jasné, kde začalo hořet. Byla to jedna z nově postavených palisád. Zevnitř té ohrady se ozývalo nejdříve zaříkávání, potom škrábání kostí o dřevo, oheň se šířil. Netrvalo dlouho a část palisády se zhroutila a ven do prostoru předměstí se vyvalilo množství kostlivců.
"Do zbraně! Do útoku!" po Andoru jezdil muž na válečném koni ve stejnokroji císařství. Od předměstí šla tichá postava v rudé róbě. I jeho kůže měla stejnou barvu. Křičící voják si ho všiml a zavolal na něj, aby se zastavil. A postava se zastavila u portálu, zadívala se na vojáka a lehce kývla. Potom se sehnula a zvedla pár kostí, které se válely na zemi, a schovala je do záhybu róby, otočila se a šla dál. Voják začal zase křičet, navedl svého koně přímo na postavu a tasil svou zbraň. Když rudá postava nezastavila, zaútočil. Boj netrval dlouho. Na jeho konci ležel v krvi voják i jeho kůň a postava si urovnala róbu a odkráčela směrem k farmám.
Byly jich desítky, snad stovky. Světlovlasá elfka pohodila hlavou v zoufalém gestu a opět se snažila nějak zorganizovat malou skupinku, se kterou se snažila nemrtvým zabránit v rozbití další palisády. Netušila, že jsou pozorováni postavou s rudou kůží. Tu postavu viděli až, když likvidovali poslední kostlivce. Stála uprostřed krvavého pentagramu. Někomu se mohlo zdát, že se usmála. Ne vřele, ale chladně, bez emocí, téměř se ušklíbla. Mírně se uklonila a její rysy se rozplynuly.
Jen róba, kterou měla oděnou, spadla na zem...
Světlovláska seděla u kamenného stolu a dívala se do křišťálové koule. Lehkým mávnutím rukou vždy změnila obrázek, co zobrazovala. Na tváři se jí objevil mírný úsměv, když se za ní objevil muž v rudém a opřel se o její ruku, pohled také upřený na obraz v kouli. Na jeho tváři se neobjevil ani náznak emocí. Světlovláska se k němu otočila a on svůj pohled upřel do jejích očí.
„Víš, co tohle znamená, že?“ tiše se ho zeptala. On jen lehce kývl a jeho odpověď jí zarezonovala v mysli. „Skvěle. Máš jeden den.“
Bylo to skvělé, teplo, sucho a místo pro všechny! Jediné co tam nebylo, bylo to nejpodstatnější, jídlo! Nebylo to pro něj daleko, ale musí se pro něj ven, ven ze sluje, tam kde není bezpečno. Neskutečně rychle se množí, množí a sílí, víc hlav víc jí, tak je to…bude jídlo stačit? Jak dlouho?
Jídlo je kousek, jen si pro něj jít, musí se opatrně! Ranní, nebo noční loupeživé výpravy, to je ono, tak se musí! Několikrát to vyšlo, proč by ne teď?!
Ráno, jako každé jiné, když nebude počítán fakt, že už není co jíst, je hlad. Skupina nejsilnějších se vydává pro potravu, skupina čítající 20 hlav. Všechno jako vždycky, všechno podle plánu. Získat nějaké maso, získat něco dalšího, získat jídlo, to musí, to je jejich priorita! Malá část z nich má hotovo, odnáší jídlo tam. Zbytek je stále na polích a rve z nich, co se nechá alespoň trochu pozřít.
Poklidnou výpravu za potravou přeruší několik potvor, pokřikují na sebe řečí, které není rozumět. Všechny jsou ozbrojené, mlátí a pálí do sběračů. Nenechají si to líbit! Brání se tak jak umí, tak jak je to učili, tak jak loví zvěř. Potvory likvidují sběrače, jednoho po druhém a při tom pořvávají ve svém jazyce.
Zlikvidovali všechny, až na jednoho...jednoho, který se stihnul vrátit s lupem a informacemi pro ostatní.
Byla to již několikátá noc, kterou blondýnka strávila na střeše věže sledujíc hvězdy. Naam byl venku, sloužil jí. Jeho moc byla jako volání, kterému se nedalo odolat, pokud sám nechtěl. Sledovala jeho křišťálový obraz vstupovat na andorský hřbitov, viděla jak se jeho ústa pohybují, i jak se země stává neklidnou stejně jako mrtví v ní uloženi. Večer se k ní vrátil. Splnil vše, co mu nakázala a dokonce ještě něco navíc. Donesl nějaké informace a rozšířil jejich vliv. S jeho pomocí vypadalo vše jako hračka a jako něco navíc jí byl snad i něčím jako přítelem? Plnil ji pocit uspokojení. Přistoupila těsně k němu a lehce pohladila jeho tvář. Jeho obličej nezměnil výraz, ona ale věděla, že ho to těší. Ji by to totiž těšilo.
Jeskyně ještě páchla zahnívajícím masem, přestože ji už predátor opustil. Měla ale nové obyvatele. Podivní tvorové snad s jediným účelem – bloudit po okolí a ničit vše co vidí. Ve vzduchu visel nakyslý pach, když se vznášeli kolem stěn a oslizlými výrůstky ohmatávali kámen. Jeden z tvorů najednou objevil škvíru, do které se ho vešla snad polovina. Ostatní se k němu okamžitě sletěli, jako by zapískal neslyšný signál. Tvor-objevitel se mezitím cpal do otvoru, až v něm celý zmizel. Za ním se do otvoru tlačili další. Teritorium se musí zvětšit.
Kdyby v tom dole kopal horník, asi by byl velmi překvapen – velmi nemile překvapen. Podlaha na jednom místě pukla a zvedla se, několik kamenů odlétlo bokem a mezi sutí se vznesl tvor. Otočil se a rozhlédl se po svém okolí. Byl o něco jižněji, nemrzlo tu. Ale nebylo tu sucho. Za chvíli se objevili další a začali zkoumat okolí...
Podzemní chodbou se řítil velký válečník zabalený v kožešinách. Dusal od vchodu, odkud se nesly zvuky boje, až k místnosti náčelníka, kam téměř vlétl po hlavě. Krig, útok, těžce artikuloval. Nebyl zadýchaný, jen nezvyklý hovořit. Útok? Sušinky z Imeru? odvětil náčelník, snad ještě o hlavu vyšší než bojovník, aniž by zvedl hlavu od leštění ostří sekery. Ne krig, zrůdy. Kouknu na ty tvý zrůdy, padnou.
Během okamžiku oba klusali k východu z podzemní jeskyně. Náčelník se zastavil hned, jakmile spatřil první tvory. Nikdy nic podobného neviděl. Vznášeli se a trhali jeho lidi magií. Byl ostřílený válečník, zjizvený mnoha boji, ale i jeho oči se rozšířily hrůzou, když viděl jednoho ze svých mužů doslova explodovat. Byl to Vjall, jeho syn.
Ohlédl se na válečníka, který za ním před chvílí přiběhl, v očích matný lesk. Kdo unese zbraň, ať je u ohně. A kdo ji neunese, unese ji taky. Jediná cesta je skrz ně...
Válečník pochopil. Největší čest je zemřít pro kmen, ale dnes by umíraly i ženy a děti. To je špatně.
Zrůdy se dostávaly čím dál hlouběji, ale po chvíli se proti nim vyřítil náčelník mávající obrovskou sekerou. Roztínal tkáně tvorů a dal jim zakusit bolest. Alespoň o tom byl přesvědčen. Tlačil se ven a za ním celý kmen. Zasáhl ho blesk, seslaný jednou ze zrůd. Chvíli se třásl, ale potom se po ní vrhl. Kožešina chránící ho před zimou hořela, ale jeho to nezajímalo. Musel své lidi dostat ven.
On už svit měsíce nespatřil. Padl ještě v podzemí spolu s polovinou svého kmene.
Paprsky slunce pronikly úzkým oknem do tiché věže. Nic se nepohnulo, snad až na tenkou pokrývku kryjící spící dívku. Zlaté vlasy byly rozprostřené kolem hlavy jako svatozář. Nebylo divu, že spala tak dlouho, dnešní noc ji vyčerpala...
Zamilovala si tohle město. Nikdo na ni nepokřikoval, nikdo ji zde neznal. Od minulé příhody v Andoru byla celkově opatrnější - ne že by se císařskému městu zcela vyhýbala, ale volila lepší převleky. Zde je mohla odložit. Zde mohla obchodovat. A dnešní obchod ji sice stál nemalé peníze, ale už si nemusí dělat starosti s materiálem. Ten obchod ji stál i část dědictví, ale k čemu je dědictví polozapomenutého rodu. Objemný vak s materiálem chrastil s každým jejím krokem, proto hned jak vyšla z bran města a zmizela za prvními stromy, nechala se přenést magií do své věže.
Nad věží se přehnal mrak a na chvíli zakryl slunce. Když se znovu vynořilo, osvítilo polorozsypaný vak na střeše věže. Vak, ze kterého vypadlo několik kostí - snad lidská stehenní, vlčí žebro, gorilí lebka...
Zlatovláska proklouzla ztemnělými uličkami Andoru až k bráně, kde minule došlo k incidentu. Naučila se předstírat to, co není. Za rohem zmizela dívka v róbě, zpoza rohu vykulhala shrbená rozcuchaná žena, kterou každý raději přehlédne. Prošla branou k vězení a vydala se k farmám. Musí najít zbrojíře. Zanedlouho stála u domu s modrými vlajkami, zase narovnaná a sebevědomá. Usmála se na toho, kdo jí otevřel a on dovedl kováře. Dohodli se. Zítra, nejdéle pozítří bude mít svou objednávku hotovou.
Spící dívka krátce zasténala a převalila se na druhý bok. Odhalila čerstvou jizvu na zápěstí se stopami zaschlé krve. Paprsky slunce již téměř dosahovaly na její postel.
Jen úzký srpek měsíce osvětloval zemi. Klečela na střeše veže uprostřed obrazce. Její tělo pokrývala jen tenká róba, lehce se chvěla zimou. Potřebovala pomoc. Velkou pomoc. Pomoc, kterou nemůže žádat od člověka. Stříbřité ostří se zalesklo v ruce, když začala mumlat zaklínadlo. Otevřela své žíly a do stříbrné misky chytala svou vlastní krev. Naplnila ji, cítila svou slabost, ale její magie jí pomohla, stejně jako vždy. Její magie ji nikdy nezradila. Rána se zacelila a přestala krvácet. Odložila nůž a obě své ruce napřáhla nad misku. Začala odříkávat zaklínadlo, krev v misce začínala pomalu vřít a vypařovat se. Rudý oblak získával tvar a když se vypařila poslední kapka, dívka se zeptala tichým hlasem: Kdo jsi? Naam, zněla odpověď snad jen v její hlavě.
Byl tu s ní. Věděla, že je to on. Věděla o něm vše, byl s ní svázán její krví a to pouto mu nedovolí ji zradit. Nedovolí mu ji zradit tak, jak to umí lidé.
Paprsky slunce již ozařovaly postel. Blondýnka otevřela oči a krátce se pousmála. Další den začíná.
