Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Křupající sníh pod jeho nohama byl zcela nový pocit. Nechladil ho, nevadil mu. Stejně ho sem jen poslala splnit úkol. Ty zrůdy ho zaujaly. Všiml si, že jich jsou tři druhy – malé různých druhů, střední se dvěma očima a potom velké, oko velikosti menšího medvěda. A všiml si, že jsou silné. Jejich kouzla mu ubližovala, ale ne tak jako človíčkům. A on jim... pomáhal? Došlo mu to, když mlátil holí asi třetí stvůru. Sledoval pomalu hořící domy a přemýšlel o tom, co mu říkala elfka. Nepatří tohle k přátelství? Měl by se jí zeptat? Nebo raději ne? Nohou obutou do sandálu šlápl na mrtvolu tvora a šel dál do města, jež má pomoci chránit. Zdroje jsou omezené, cokoli udělá zde je oslabí jinde. Pár lichů, temných rytířů stačilo pro první noc. Několik chromajzlů a mumií přibylo pro další. Když stál opět na věži tak věděl, že ty pocity jsou pořád stejné. Plnil úkol. Zapalovat nebo hasit, bylo to stejné, když to vedlo ke stejnému cíli.
“Svet sa rúca. Každým okamihom sa blíži k neodvratnému koncu - zániku v plameni ohňa a zkazy.” - neznámy mních
"Dobré miesto, zlý čas", zavrčal Semat a prešiel pohľadom na obriu postavu démona stojaceho opodiaľ. Nedá sa nič robiť, budú musieť využiť situáciu a možnosti aké majú - keby aspoň tí červíci neboli takí paličatí. 'Toto je naše mesto, zmizni a nechaj nás na pokoji', kričia. Aké patetické. Očividne sa ich ilúzia nádeje na ubránenie mesta stále nevytratila. Nato, že sa už vyše mesiaca boja vystrčiť čo i len nos zpoza dverí im hrdinské reči nechýbajú, priam naopak - zakaždým svoj heroický prednes obohatia o nové, šťavnatejšie frázy. Ich osud záleží na tom ako si budú počínať v nasledujúcich dňoch. Najvyšší čas, aby sa o tomto "obchode" dozvedela aj druhá strana barikády - škoda len, že pálenie je taká zábava.
Zuřila. Takhle vzteklá nebyla snad celé měsíce. Od doby, co jí dělal společnost Naam, byla vlastně klidná. Až do dneška. Dva a půl dne se neukázal. Nepodal zprávy. A teď, když se vrátila z nočního výletu s další materiální pomocí, tak si stál na střeše a hleděl na širé moře, ani ji nevnímal. Krev její krve! S tichým zaduněním odložila soudek, který nesla, vedle dárkového koše plného kosti a dalších věcí. Chvíli stála bez hlesu a potom si odkašlala. Konečně se k ní otočil a zadíval se dolů na ni.
„Ty ses úplně zbláznil!“ Drobná blondýnka se rozkřičela, když zjistila, co ty dva dny dělal. V pondělí zvládl vše, co bylo dohodnuto, ale také něco navíc. Ten jeho rozhovor s elfkou na téma dobro a zlo, přátelé a nepřátelé. Nevadilo jí, že elfce dal tu truhličku. Vlastně ji sama chtěla nějak vrátit majiteli. Vadilo jí, že mluvil. Dokud neznal jazyk, byl dokonalý. Teď bude muset vše urychlit. Nebo ne? Hrozila jí zrada? Byla si jím tak zatraceně jistá, tak moc mu věřila... možná příliš.
Dlouhé hodiny seděli nad košem s kostmi, brašnou se zbraněmi a štíty. Dávali dohromady své zbraně. Musí jich sehnat víc. Musí JI srazit na kolena. Musí JI pokořit tak, jak pokořila ona ji. Musí JI dostat do pozice, kdy bude prosit o milost a odpuštění. A ona se nad NÍ možná slituje. Možná...
Chodby pod zemí vedoucí přímo ke zdroji jídla byl dobrý nápad, co dobrý, skvělý! Relativně v bezpečí se tak dala sehnat potrava pro všechny a ještě zbylo. Skupina se rychle množila a jejich já sílilo s každým nově narozeným. Ale bezpečí tunelů bylo relativní, co chvíli se něco pokoušelo do děr dostat, co chvíli tam někdo něco strkal, nebo lil, škody nebyly veliké, ale byly…
Obyvatelé blízkého města zuří, stádo jim je na obtíž. Ještě aby ne, ničí a požírají jejich plody, úrodu, byliny. Na svá pole umisťují strašáky, různá zvířata, nic platné. Jeden ze zoufalství dokonce poslal psa přímo do díry…chutná pochoutka pro pár hlav.
Všichni se snaží krysy vymýtit, všichni až na malou skupinku. Ta stádo krmí, pomáhá jim.
Dalo by se říci skvělá situace, ale něco opět chybí. Není to potrava, té je dost, je to prostor. Stádo se rychle množí, rozrůstá, ale prostory jsou stále stejné. Když se tam skupinka prvně schovala, byly to obří síně, nyní je tam hlava na hlavě. "hrabat další komory, tunely, víc místa" říká neslyšný hlas, který se honí jednotlivcům myslí…
Na Andor pomalu padala tma. Mezi domy se mihla rudě oděná postava a zmizela mezi farmami. Klid přerušilo až chrastění a blekotání koster na předměstí. Štiplavý dým spolu s křikem lidí zatarasených v hořícím domě se šířil spolu s panikou. Skupina zachránců se snažila porazit stvůry a vytáhnout oběti z ohnivého pekla, ale odpor byl příliš velký. Jeden z nich málem zaplatil vlastním životem, když na něj padl hořící trám. Jako by se všichni bohové spikli proti Andoru a seslali na něj svůj hněv...
Nedaleko od dohořívajícího domu se několik postav snaží zbavit vířících kapek krve uprostřed pentagramu. Na tvářích se jim odráží zoufalství jejich srdcí, když vše, co minule fungovalo, selhává. A do toho ten smích. Chraplavý zvuk, mezi kterým se dají rozeznat některá slova – ‘hlupáci‘ a ‘změnil‘. Na chvíli je zarazí, když se z krve začne formovat postava a se sebevědomým úšklebkem je přejede pohledem. Kapky krve kolem ní víří. Mág se ji pokusil znehybnit kouzlem, ale selhal. Bard na ni vystřelil ze svého luku, ale šíp prošel postavou. S velmi silným přízvukem pronesla něco o hlupácích, sevřela pevněji svou hůl a začala se pomalu rozplývat. Světlovlasá elfka stojící na hranici pentagramu se nevzdala a s výkřikem skočila po postavě, která ji k sobě pevně přitiskla a oba se rozplynuli...
Pentagram. Kapičky krve. To je stejné, ale místo je jiné. Elfka se vyděšeně rozhlédla a snažila se odtrhnout od postavy, která ji po chvilce pustila. Stáli naproti sobě a hleděli na sebe, postava v rudé lehce naklonila hlavu, jakoby tázavě. Elfka se pak rozkřičela, moc odpovědí ale z tvora nedostala a k tomu ty, které dostala, ji mátly. Rudý zrovna skrýval pobavený úsměv, když se přiřítil jezdec a začal na něj útočit. Pohodil tedy hlavou a udělal krok do útočiště krvavých kapek. Jeho rysy se pomalu rozplývaly a křik smrtelníků ze ztrácel...
Stáli spolu na vrcholku věže a hleděli na západ. Blondýnka a vedle ní snad o dvě hlavy vyšší muž v rudé róbě. Mlčeli, ale přitom vedli rozhovor. Řekl jí o všem. O ohni, o marné snaze narušit znovu magii pentagramů, dokonce i o elfce, která nese kapku jejich krve.
Opět se blížila noc a opět se válečníci sešli na dalekém severu. Barbaři bojují o svůj domov. Sníh křupal a slunce se dotýkalo obzoru. Městem se rozléhal zvuk kopání, jak se snažili odstranit zával. Snad čekali od začátku větší odpor takzvaných očí, boj šel až snad příliš snadno. Dobyli most, za kterým viděli další oči. Přetnutí lan toho mostu bylo to nejjednodušší, co mohli udělat. Jak se most s rachotem zřítil do řeky, zřítil se s ním i přístup přes vodu. Postupovali dál. Kradli zrůdám dobyté území a ohrazovali ho. Snad v rychlosti stavěné palisády jim dodají aspoň náznak bezpečí. Snad...
Vzduch nad pouští se podivně tetelil. Snad to byla fata morgana. Kdyby byl někdo poblíž, možná by zahlédl nějaké obrazy. Třeba by rozeznal pár na noční procházce. A třeba by zastavil zrůdy zlatavé barvy, které se zjevily odnikud...
Oči se posbíraly k jakémusi protiútoku. Sníh se barvil krví zrůd i obránců. Chvíli byli na ústupu ti, chvíli ti. Kdy tenhle boj skončí?
Liška vyděšeně uskočila před obrazem lovce, který se zjevil odnikud. Prchla do lesa a doufala, že ji nebude sledovat. Obraz se vlnil, lovec stopoval něco velkého. Liška se po chvíli vrátila, ta zvědavost bude jednou jejím koncem. Viděla zelené tvory, divné, s očima na stopkách. Páchli smrtí...
Jejich cílem byl portál. Blížili se k vystěhované pevnosti, a čím blíže byli ke svému cíli, tím pomaleji postupovali. Najednou se za nimi zavlněl vzduch a několik z nich vykřiklo. Skupina ozbrojenců postupuje ke kamenné stavbě se čtyřmi sloupy.
Byli téměř u portálu. Náhle se v dálce zjevují zrůdy podobné očím vytrženým z důlku.
Téměř se ho dotýkají, boje přituhují. Zrůdy začínají ozbrojence trhat na kusy.
Náhle se objevují oči. Někdo volá k ústupu. Krev mrtvých obránců stříká až na zdi blízké pevnosti.
Oči se začínají zakusovat do řad obránců, začínají jatka. Snaží se o ústup. Na bojišti je klid. Masakr skončil a obraz se rozplývá...
Několik jich přežilo. Většina se válí ve vlastní krvi před branami pevnosti. Těch několik, kteří viděli obraz i realitu, se chvěje. Priority se mění. Hrdinské dobývání území se stalo záchranou zraněných spolubojovníků a vyzvednutím padlých pro řádný pohřeb.
Téměř to vypadalo, že někdo nakreslil obraz na skálu. Trojice tvorů stála v úzkém kruhu, snad hovořila. Obraz byl nečekaně jasný. Během chvilky se jeden z nich zadíval přímo do vlnící se trhliny. Rychle něco řekl zbylým dvěma a vykročil. Věděl, že šance je jedinečná. Chvilka agonie přešla a on stál na trávě u skály, vedle něj tři malí fialoví tvorové, kteří by se snad krčili strachy, kdyby to uměli. Mávl na ně rukou a vyrazil k severu, potvory zůstaly na místě...
Palisády zatím držely zrůdy v nových hranicích. Snad to tak zůstane dlouhou dobu. Ale od jihu se něco blížilo. Kráčelo to lesem, vyhýbalo městům a cestám a nesl se za tím pach zmaru.
Dalo by se říci, že by se jim mělo dařit skvěle, ale toho hlavního nebylo stále dost, ne pro ně všechny. Výpravy za jídlem dopadaly všelijak, někdy byly úspěšné, někdy ne, někdy skončily masakrem nejsilnějších.
Přibývalo jich, ale to nebylo to nejpodstatnější, něco se začalo měnit. Jejich mysl se začala spojovat v něco, jeden celek. Jedna mysl, mnoho těl. Už nezraňovali je, ale působili bolest jemu, nezabíjeli je, ale oslabovali jeho, tak to je. Sluj byla prosáklá něčím novým, nebyla to magie, bylo to něco jiného, něco jako mentální energie…
Už se nenechá oslabovat tupými nájezdy na pole a následnými boji, už nebude hloupě lovit zvěř. Je to prosté, nejmenší z něho pro potravu dojdou, po tmě, tiše, v bezpečí tenkých chodbiček…
Slunce se pomalu sklánělo k obzoru, když se začaly řadit skupiny ozbrojenců. Sníh křupal pod nohama a lehce pokyvovali, když herndall mluvil. Všichni věděli, proč přišli. Věděli, do čeho jdou. A věděli také, že dnes poteče i jejich krev. Létavé potvory se zakusovaly do jejich řad a válečníci jim vraceli rány. Kněží běhali od jednoho zraněného ke druhému, měli až příliš mnoho práce, když skupina neměla nikoho, kdo by čaroval magické zdi a musela se tak spoléhat jen na hrubou sílu a jediné krytí před kouzly poskytovaly domy. Nezastavili se. Chvílemi ustupovali, když byli v příliš velké nevýhodě, ale nikdy to nevzdali. Občas se zastavili, aby si odpočinuli.
... měnili si úder za úderem. Válečník v temné zbroji a kopiník v černém. Chvíli měl převahu jeden, během okamžiku bylo vše jinak...
Skupina na křupavém sněhu zírala na výjevy, které se před nimi odehrávaly. Jeden z válečníků zaťal ruce v pěst, snad poznal ten výjev. Obraz se však náhle zavlnil a jako by z něj vystoupila jedna z bestií. Opět byl čas prolévat krev.
... šermíř došel k palisádě. Sundal si helmu a krátce se usmál. Potom se zhroutil k zemi spolu s dívkou, která k němu přiběhla, na tváři zoufalství...
Obrazy zmizely. Válečníci museli přesunout bitvu dál, pokud chtěli dosáhnout svého cíle – nejlépe bránitelného místa v Imeru. Zával na řece byl odstraněn, mezi vraty tvrze se setkali se silným odporem. Pomalu postupovali a čistili budovy od bestií. Část z nich se ale zastavila na dvoře a sledovala další obrazy visící v rozvlněném vzduchu.
... mladá žena tmavé pleti se krátce zasmála. Válečník se stejně bílými vlasy, ale světlou kůží, s ní hovořil na potemnělém palouku. Žena se krátce otočila, když za ní vyšly ze stínů dvě postavy, ale vzápětí svůj pohled vrátila k válečníkovi, krátce pokývla hlavou a zazubila se...
Boj probíhal už jen v patře poslední budovy. Poslední tvorové se dvěma očima padali pod údery zbraní. Tělo jednoho z nich vydalo mlaskavý zvuk, když na něj dopadl jeden z válečníků, skučící a držící si popálenou nohu, která ho již neudržela. Přibíhaly posily. Poslední zbytky odporu byly zlomeny.
... nemrtví pobíhali mezi plameny jako smyslů zbavení. Z hořících domů vybíhali obyvatelé a padali za oběť nečistým hordám. A postava s tmavými vlasy měla ruce založené na hrudi kryté rudou róbou a smála se...
Slunce se už schovalo za obzor. Válečníci se pomalu rozešli do svých domovů. Jen jeden válečník a kněžka zůstali ve tvrzi a snažili se zlikvidovat důkazy řádění těch bestií.
