Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Seděl v trůnu v rozsáhlém hradě, jeho róba volně splývající k zemi. Se zamyšleným výrazem na tváři sledoval portál vlnící se přímo před ním, dokud z něj nevystoupila ona. Její sebevědomý úsměv, když se rozhlédla. Místo jejího dětství – kdysi plné smíchu a her, později tichých rozprav a hihňání nad tím kdo se komu líbí. Také místo smutku a nenávisti. Teď bylo jejich. Dala si ruce v bok a rozhlédla se. Stráže zmizely a byly nahrazeny nemrtvými služebníky. Kam zmizely, to raději nechtěla vědět. V nové ložnici... nové... dekorace, řekl tvor na trůnu a vstal. Snad se zalíbí. Udělal k ní dva kroky a ze své výšky se na ni zahleděl. Splnil jsem úkol. Drahý příteli, odvětila mu tiše a chytila se jeho paže, když vyrazili na obchůzku. Skončí brzy, ale ještě to neskončilo. Tvor po ní střelil pohledem. Vydrž tu ještě se mnou, drahý. Nevzdají se tak snadno. Možná by se vzdali, ale je s nimi Amelie. Vždy byla oddaná. Nebo možná hloupá. A nebo oboje. Krátce se zasmála. Upevni svou moc nad hradem, drahý. Jak si přeješ. Získám pro tebe třeba celé město, pokud je to tvé přání - a pokud tím splním svůj úkol. Ale potom, potom budu volný a nepokusíš se mi stát v cestě. Nechci, aby tě potkala... nehoda, jak tak ráda sama říkáš.
Slyšela jeho slova ve své hlavě, rozčílily ji. On cítil její vztek a ona zase jeho pocit uspokojení. Čím déle nosil tuhle schránku, tím víc emocí pociťoval. Nechápala to. Nemůžeš se mi vzepřít, řekla rázně a zadívala se na něho. Jsi vázaný krví. Nemůžeš, prostě to nejde! Nehody, nevybírají si... odpověděl jí tiše. Dodrž slovo, neporušíš pouto. Kdyby se na něj dál dívala, možná by si všimla náznaku úšklebku. Vynechal ze svých reportů jeden detail. Krev její krve už nebyla tak čistá jak si ona myslela...
Jeho kroky nebyly na hliněné podlaze stájí slyšet. Snad jen tiché šustění róby mohlo prozradit jeho chůzi. Rozhlédl se a neviděl budovu, neviděl jednotlivé stání pro zvěř, viděl plameny. V jeho mysli se už promítal obraz blízké budoucnosti. Magie tohoto světa se mu zalíbila. Pár kouzel a představy se staly skutečností. Ve vzdáleném rohu si všiml postavy, vstoupil do uličky a vydal se k ní. Odejdi človíčku... Nejsi nepřítelem... Nechci tvou smrt, říkal chraplavě a špatně slyšitelně v hučení plamenů. Kam? Jsou tam plameny! Nechcete začít hasit? Hasit? Nepravděpodobné... odpověděla postava v rudé róbě. Je tu cesta, jdi..., uhnula na kraj uličky, když se kolem něj elf prořítil.
Zanedlouho nebylo ze stájí nic než ohnivé peklo. Andorští už ani nehasili, jen dívka v červených šatech lila vodu na dohořívající zbytky stájí. Naam byl spokojený. Na tohle čekal. Brzy přijde správný čas.
Pozdě v noci se vrátil do věže, světlovláska na něj čekala, nervózně poklepávala prsty po kamenném stole v přízemí. Vykřikla, když se vedle ní zhmotnil. Oči se jí rozzářily, když jí popsal hořící stáje a to, že nikdo nehasil. Zírala na něj s neskrývaným překvapením, když promluvil o ‚obchodě‘, který uzavřel - i když vynechal některé podrobnosti. Po dlouhé době dala plný průchod emocím a pevně ho objala, měla dobrý důvod. Překvapeného Naama dokonce políbila na tvář. Jeho kůže byla chladná jak noční vítr z moře. Po chvíli ji k sobě přitiskl, potřebovala to a on to věděl.
Brzy to skončí. Věděli to oba. Obávali se toho, ale zároveň byli nedočkaví. Již brzy...
Nemusel nic říkat a už od pohledu bylo jasné, jak je Quarazom spokojený, ze stavu, do kterého se hledání stroje dostalo. Jeho tvář a výraz v ní mluvil lépe než slova, která by měla vyřknout to, jak se cítí. Byl více než spokojený, všechno vycházelo podle jeho představ a dá se říci i plánů. Setam byl zaslepený svojí marnivostí, zahleděný do svých hračiček, do blýskavých cetek, kamínků a zrcadel. Trávil celé dny ve svých komnatách. Armáda našla hromadu blyštivých kamenů a mincí v jakési sluji, která kdysi snad mohla sloužit drakům, nebo jiným obřím tvorům jako domov, hotový ráj pro Setamovy oči. Ale ještě větší radost než ze Setamova nic nedělání měl z Regnuma. Jeho zuřivost z něho čišila plnými vědry. Chodil sem a tam, škrábal svou berlou do stěn pevnosti, trhal laně, které před ním nestačily utéci, pálil havrany, kteří sedali na sněhu, choval se jako šelma lapená do klece… Quarazom dobře věděl, že to takhle Regnum nevydrží…
O dva dny později, časně z rána vyšel Quarazom z pevnosti a jen se pousmál, když viděl Regnuma šikujícího armádu. Nebylo to nic, co by nečekal. Nemusel se ptát co dělá, bylo mu to jasné. Regnumovi chybí pach krve a spáleného masa, bojová vřava a pocit vítězství. Netrvalo dlouho a vrata od pevnosti se rozlétla a z nich se vyřítil Setam v doprovodu jeho stráží. „Co si jako myslíte že děláte?!“ Regnum jen zamručel: „To co ty nesvedeš. Jdu splnit náš úkol!“ Semat omámený vztekem zařval: „Tohle je ale moje armáda! Já tady byl první! Já vám sem pomohl, já sem šéf, nemáte žádné právo…“ Pokračoval by dál, kdyby do něho Quarazom nestrčil a klidně nepronesl: „Nech si tu tvoji armádu, já a Regnum odcházíme. My svůj úkol splníme a ty se tady můžeš dál kamarádíčkovat s těmi malými otravnými červy a čekat až k tobě přijde stroj sám.“ Dobře věděl, co říká, stejně jako dobře věděl, že v okolí Ilerenských skalisek se pomalu dává dohromady další armáda. Sic menší, za to ale oddaná a pod Regnumovým vedením bojeschopná. Armáda, o které Setam díky své slepotě snad ani neví. Než se Setam stihl vzpamatovat, odešli pryč.
Quarazom se podíval na Slunce nad hlavou a sklonil svůj pohled opět na Regnuma. Už tu trčíme příliš dlouho. Regnum jen mlčky přikývl a pohledem zabloudil na malé stavení, kde se nacházel jejich třetí společník. Vypadal, jako by chtěl něco říct, ale Quarazom jej předběhl. Musíme si něco vyříkat, prohlásil a vydal se k domu, aniž by čekal na svého společníka. Ten se však během chvíle opět objevil po jeho boku. Přeci nebude stát někde stranou, když se zase začíná něco dít.
***
Setam stál čelem k zrcadlu v jediné místnosti domu a prohlížel si nový šperk co kdesi našel. Zrovna obdivoval, jak krásně mění barvy, když tu se najednou ozvala rána. Dveře vyletěly prudce ven z pantů a narazily do druhého ze tří zrcadel, která se v místnosti nacházela. Nemusel se ani ohlížet, aby věděl, kdo za to může. To bylo moje oblíbené zrcadlo! Ozvala se další rána a dvě zbývající zrcadla se taktéž odebrala do zrcadlového nebe. Když to říkáš, prohlásil znuděně Quarazom. Ale je tu jedna důležitá věc, která nesnese odkladu. Jak si to k sakru představuješ!? Spolčit se s těma červama a teď tu jen sedět a čekat? Znechucení z Quarazoma jenom prýštilo. Setam se na něj se zuřivým pohledem podíval a rozkřičel se: To byla moje oblíbená zrcadla! A vůbec, budeš poslouchat mě, já jsem tu šéf! Setam začínal být čím dál tím víc rozzuřený. A o to Quarazomovi šlo. Když byl rozzuřený, dělal chyby. Vypadni! A hned! A ty Regnume jdi s ním a hlídej ho. Nechci, aby udělal nějakou kravinu. Zůstaneme tady a nehneme se nikam! Quarazom se otočil a vyšel ven. Vůbec nevypadal naštvaně. Dokonce se i usmíval. Regnum a nehnout se nikam? To dřív vyjde Slunce na západě, než by ten zůstal s velkou armádou na jednom místě. Ještě to zabere pár dní, než jeho zuřivost zvítězí. A pak? Pak Regnum za ním přijde sám s návrhem na další boj.
Byla spokojená, prozatím. Poslední krok byl před ní. Lidé už městu nevěřili tak, jako dřív. Naam dělal svou práci, nezradil ji. Ty dvě elfky, co ho zaujaly, nehrají žádnou roli v jejím plánu. Ale kdo ví, možná pro ně ještě najde využití. Nesmí dál čekat. Nesmí si dál užívat hru, kterou hraje, protože potom by se vše mohlo obrátit v prach stejně, jako se v prach obrací Imer. Cítila dotyk Naamovy myšlenky ve své hlavě a s úsměvem se otočila. Musela zvednout hlavu, aby mu viděla do tváře. Připomínka je na místě, slyšela jeho bezhlasá slova. Dovol mi opustit ostrov. Jdi a konej vše, co si žádáš, zformovala v hlavě odpověď blondýnka. Ale vracej se zpět, každý den.
Postava v rudé róbě udělala jen krok k ní, dala jí ruku na rameno a mlčky kývla. Potom se otočila a po pěti krocích se rozplynula ve vzduchu. Světlovláska se neubránila myšlence na elfky. Proč ho tak zajímají? Co s nimi plánuje? Potřesením hlavy ty myšlenky zapudila a začala se věnovat své rozdělané práci. Ruce skládané na stole chybělo už jen pár kůstek a velká dávka magie. Doufala, že ty informace budou za tu práci stát.
Hrabání dalších prostor se neskutečně vleče, i když pracují všechny co mohou, nepostupují dobře. To ale není jediná zpráva, a ani tahle není dobrá. Sběrači se z polí vracejí s prázdnou, na polích nezbylo nic!
Majitelům polí došla trpělivost, svá pole sklidili a k nové sklizni již nezasadili. Pole tak zejí prázdnotou, a jediné co na nich roste je plevel, ten se jíst ale nedá! Nemáme jídlo, respektive nemáme ho dost. To málo, co je ze zabité zvěře nestačí…
Temná noc, jen málo duší bloudí světem. Havantský herold Seltyr Evelor je jednou z nich, i když ne tak docela. Má plán, a jeho tažný kůň mu pomůže v uskutečnění toho plánu. Hlavou mu probleskla myšlenka, jednoduchá a přitom snad účinná metoda, jak alespoň nějaké krysy vypudit z jejich nor.
Nad díry které krysy využívají jako vstup, či výstup z jejich útočiště postaví vatry, vatry ze suchého, ale i vlhkého dřeva, trav, a dalších čadících ingrediencí. Jakmile oheň podpálí, začne čadit a díky podtlaku se kouř nasaje i do podzemí, doufejme…
Krysy, oslabené dvoudenním strádáním se krmí drobnými zbytky potravy co kde našli. Když jejich klid narušil nějaký člověk. Netrvalo dlouho a zabil je všechny, všechny, na které se dostal. Mnohojeden po tom co člověk zabil všechno, co se kryse podobalo, neviděl co se nad zemí děje, nebyla jediná hlava, která by dění zahlédla, jen slyšel jakési otřesy, rány, slabé dunění, po nějaké době klid…první hlava co ze sluje vykoukla, viděla jakési dřevěné stavby, vatry.
Den po tom, co Seltyr postavil vatry, se vydal svůj plán dokončit. Dorazil před palouk, kde v noci budoval, a zase tam byly, ty otravné nenažrané bestie, co okrádají Havantský lid včetně jeho samého o úrodu z polí. Za pomoci magie, kterou vládl se krys bez větších problémů zbavil. Jal se podpálit vatry, přiložil ke každé část dobře proschlé slámy, prolil ji olejem určeným do svítilen a zapálil, vatry se pomalu rozhořívali a čadili neskutečně, zdálo se že plán vycházel přesně jak měl…
Kouř díky ohni, který pod ním hořel rychle stoupal do oblak, ale z děr, nad kterými vatry nestály, se zatím žádný dým nelinul. Až po chvíli, z jedné se začalo slabě kouřit, netrvalo dlouho a kouř sílil, když najednou začali vybíhat ven krysy. Nebylo jich tolik, co Seltyr čekal, ale málo jich rozhodně také nebylo, zřejmě se mu povedlo začadit jednu z větších komor. Chvíli s krysami bojoval, on, medvědi, které s sebou přivedl, i jeho pomocníci sestávající se z čiré magie se do bojů zapojili. Nakonec boj vyhráli, ovšem když se vrátil na palouk, stalo se něco, s čím nepočítal, něco co nemohl čekat.
Postavil se doprostřed palouku, když v tom najednou cítil podivný tlak v hlavě, jako by něco začalo vytlačovat jeho mysl tou svou, cizí. Intenzivní pocit bolesti, prolínající se se závratěmi a slabostí po chvíli ustal. Uslyšel hlas, hlas někoho, kdo při něm nestál, někoho koho neviděl, hlas, který nebyl podobný žádnému co znal, říkal „ty! človíčku! Co ty chtít?! Proč ubližovat já?!“. Seltyr byl zmatený, nevěděl, jak má reagovat, mluvit, či si snad odpovědi jen myslet? Rozhodl se pro druhou variantu a tak se snažil si v hlavě vyvolat obraz polí. Podivný hlas „jídlo!“ Seltyr se soustředí, aby co nejlépe vyobrazil práci Havantských na poli a jejich následné zklamání, když zjistí, že jsou pole prázdná. Opět ucítil ten podivný tlak „hlad! Já muset jídlo hledat, já moc hlav moje hlava hlad!“. Seltyr v hlavě vyvolá obrazec jeho samého, jak nosí jídlo tam, kde právě stojí, na palouk. „tlak“ v jeho hlavě se mírní „ty nemít dost jídlo, aby všechna moje hlava ne hlad, ty muset nosit každá den hromada jídlo aby Mnohojeden ne hlad“. Jejich diskuse pokračovala dál, dohodli se na tom, že Seltyr donese jídlo, dost jídla na to, aby to zasytilo všechny hlavy Mnohojednoho na jeden den, ten výměnou za to nechá pole po jeden den bez svých sběračů. Co bude dál, ukáže čas…
Bylo pravé poledne. Podivné stvoření oděné do roucha, které se lesklo mnoha odstíny modři, zvedlo svůj pohled z osamoceného lidského domku a podívalo se na oblohu. Je čas na zábavu, zamumlalo si pro sebe a vyrazilo k domu, který již nějakou chvíli pozorovalo. Z podrostu za ním se líně vynořily tři obrovské modré oči a jaly se následovat svého pána. V okolí domu nikdo nebyl. Zbývalo ještě necelých deset metrů k domu, když tu stvoření udeřilo svojí vyřezávanou holí prudce do země. Ozvala se obrovská rána. Místo vchodových dveří zela obrovská doutnající díra. Zevnitř se ozvaly výkřiky a dětský pláč.
Stvoření prošlo dovnitř domu, zatímco své následovníky nechalo venku. Nasálo pach kouře, vznášející se uvnitř, a usmálo se. Podívalo se na početnou rodinu, která očividně ještě před chvíli obědvala. Děti se choulily strachy v koutě, zatímco jejich otec mezitím stačil popadnout sekeru a chystal se bránit. Stvoření se na něj upřeně zadívalo. Ale to se dělá? Takhle vítat hosta? S tou sekerou bys mohl někoho zranit, pravilo sarkasticky stvoření a opět prudce udeřilo holí do země. Ohnivá koule proměnila sekeru v doutnající oharek a ošklivě spálila ruku, která ji držela. Pro příště už si budeš pamatovat, jak jednat s hosty. Na důkaz svojí zdvořilosti a dobroty se ti i představím. Mé jméno je Quarazom. Jak se jmenuješ ty?J-j-já js-sem D-D-Doryl, zakoktal se muž. Takže, Doryle, abych nás oba nezdržoval, chceš žít? Muž rychle přikývnul. Dobře, v tom případě ti dám jedinou možnost. Odevzdej mi tři své děti, jinak všichni zemřete.Ne! V žádném případě. Radši zabij mě, ale mé děti nech žít! vykřikl muž. Quarazom se na něj zadíval a pokrčil rameny. Smůla, svoji šanci jsi dostal. Naposled udeřil holí do země. Obrovský výbuch rozmetal dům po okolí.
Uprostřed kráteru stál Quarazom a kolem něj se vznášeli tři jeho následovníci. Zajímavé, že na to nikdo nikdy nepřistoupí. Pokčil rameny a nasál vzduch: Mám rád pach spáleniny a krve. Vzduch najednou zhoustl. Pohyb byl najednou příliš namáhavý. Vše kolem se roztočilo a rozmazalo. Zavřel oči. Když je znovu otevřel, byl úplně jinde. A jindy. Když spatřil své dva kolegy, pochopil ihned co se stalo. Správné místo, pravil. Špatný čas, dopověděl za něj Setam. Při pohledu na ty dvounohé červy kolem se musel Quarazom usmát. Tady bude zábavy mnohem víc.
Slunce ten den pražilo na střechy všech domů v Andoru. Starý řezbář, jehož krámek na Andorském přeměstí vlastnila jeho rodina uz 17 generací, právě pro svoje vnoučata vyřezával dřevěná zvířátka. Skrze popraskané rty si pobrukoval melodii a rytmicky podupával nohou. Byl by to další klidný, pomalý a zapařený den, kdyby právě do dveří nevtrhlo dvé grobiánů, kteří se na blíže nespecifikovaný popud rozhodli vyhladit část Andoru a připravit živnou půdu pro nemrtvou havěť. No starouši, je čas zavřít krám. Stejně je krize a ty už dosluhuješ, no ne? řekl jeden z těch dvou, na rozdíl od další osoby muž, a pěchoval výbušňáky pod stůl.
Řezbářův pohled padl na dvouhlavňovou kuši, ktera lačně čekala pod protějším stolem. Mezi nimi byla ale celá místnost, takže by ho nejspíš zapíchli dřív než by vůbec stihl udělat dva vratké kroky. Tak ať slouží, šéfe, rozloučila se druhá osoba, tentokrát žena, v níž rozeznal drowku. Než zabouchla dveře, hodila do místnosti odjištěný výbušňák. Vyřezávaná zvířátka nebyla jediná, koho rázová vlna v domě rozmělnila.
Podobný osud následoval i zbytek domů v předměstí. Někde si mysleli že to jsou jen koledníci, tak je pustili dovnitř, jinde si museli výpomoct paklíčem z výbušného lektvaru. Podstatné je, že všechno lehlo popelem. A z popelu povstali nemrtví. Ale to už je, milá vnoučátka, jiný příběh. řekl nemrtvý řezbář a na čelisti bez rtů a kůže vyloudil úsměv. Úsměv na své kostlivé ratolesti.
