Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Rybáři se tomu místu vyhýbali snad odjakživa. Ne proto, že by tam nebyly ryby, těch tam bylo snad až příliš. Nežili tam ani mořští hadi. Ani najít to místo nebylo příliš těžké. Těžké bylo se odtamtud dostat. Lodě se začínaly točit v kruzích, navigace selhávala. Slunce se zdálo být vždy tam, kde ho námořníci mít chtěli a ne tam, kde mělo být. Hvězdy se ztrácely. Plout rovně, tak snadný příkaz, se stávalo nemožným. Raději oželet bohatý úlovek, než zkoušet své štěstí, říkávali. A tak se na námořních mapách mezi ostrovy začalo šířit označení černého kruhu. Nejdříve pomalu, jen na nejbližších ostrůvcích, ale později takovou mapu vezla obchodní galéra a vyvolala zvědavost mezi pověrčivými námořníky v přístavních krčmách. Začali kruh překreslovat i na své vlastní mapy a tak se jedna z takovýchto map dostala do Phyristie. A co jiného zajímá mágy víc, než pořádná záhada? Snad jen plný žaludek. Jeden z nich se jmenoval Zarputil a protože to byl muž svého jména, tak získal svolení arcimága a rozhodl se celou záležitost důkladně prozkoumat. Dlouhé roky strávil na moři, cestoval mezi většími i menšími ostrůvky, snažil se nalézt každého, kdo kdy černým kruhem projel a přežil to. Dílek po dílku skládal obraz záhady, které věnoval svůj život. Sedmnáct let trvalo, než se rozhodl, že má obraz kompletní... a než se rozhodl, že černému kruhu se musí učinit konec.
Nad zálivem se zvuk nese lépe než okolními lesy. Možná, že kdyby se někdo dostal blíže zničenému městu, všiml by si rozdílu. Nebo by jej možná zaslechl. Tam, kde by dříve zaslechl pouze skřípání poloprázdných čelistí a hučivou mluvu dlouho mrtvých kouzelníků, tam kde se nad vodou nesl křik obětí, které nestihly utéci dokud byl čas. Tak tam se neslo spíš bušení, tlučení, vrzání a jiné zvuky ne zrovna připisovatelné kostlivé hordě. Ale nikdo si toho nevšiml. Nikdo se k městu moc nepřibližoval. Ani nemohl...
Rengum chodil slují sem a tam, nervózní, vzrušený a plný očekávání s jakou reakcí Templářů se Quarazom vrátí z Ilerenu. Sice tušil, že se lidi svého města nebudou chtít vzdát bez boje, ale strach je někdy mocnější než vůle člověka. Netrvalo však dlouho a Quarazom se vrátil a přinesl zprávy ve které Regnum doufal. Ilerenští bez boje neopustí město.
Jakoby znovuzrozený cítil svou příležitost, cítil blížící se boj. Po věcích strávených v nicotě, po tom neskutečně únavném Setamově vyjednávání s lidmi teď opět cítil, že se blíží momenty, které ho naplňují - strach, křik a bojová vřava.
Nelenil, musel se připravit, musel naplánovat postup, musel připravit vojsko k postupu. Chodil, rozkazoval a připravoval se. Když se začaly lesem směrem od Ilerenu řinout duté rány a pokřiky, věděl, že není sám kdo nepodceňuje přípravy. Věděl, že to nebude snadné, ale o to víc se těšil.
Ten den se blížil! Den kdy měli udělat další významný krok za tím co hledali, den kdy mělo být další lidské město zabráno, srovnáno se zemí a prohledáno do poslední skulinky.
Quarazom je připravený severně od Ilerenské brány, Regnum jižně. Každý obklopený četou pátračů. Hluk z Ilerenu se rozléhá po okolních hvozdech. Dalo se rozumět i slovům jak jejich vůdci křičí na vojáky, aby se sešikovali a připravili na boj. Napětí se téměř dalo krájet. Regnum vyčkával, když tu se k němu přiblížil jeden z pátračů s jasnou zprávou od Quarazoma: „ÚTOK“. Vyslal tedy celou četu oproti lidským vojákům. K jeho překvapení lidé nelenili a vystavěli si jakési palisády, které znemožnili frontální útok na bránu, tak jak si ho naplánoval. To byly ty zvuky, tlukot palic o dřeva, pomyslel si. Lidé se bránili jak šílení, byli ale silnější a jejich víra v lepší časy je držela na nohou. Ačkoli Regnum i Quarazom posílali další a další pátrače, nepovedlo se jim nic víc, než zničit část palisád. „ÚSTUP!", zavelel Regnum a stejný rozkaz jaký dal svým vojákům, poslal i Quarazomovi.
Regnum zuřil. Žádná zvěř, kterou cestou postkal, neušla smrti. Vrátil se do jeskyně. chodil sem a tam a čepelí na své holi ryl do stěn jeskyně. Jeho běsnění bylo přerušeno příchodem Quarazoma. Ten se na něj s jeho typickým podivným úsměvem podíval a pronesl: „Klid příteli. Bitvu vyhráli, nikoli však válku. Příště je nepodceníme! Už teď se mi v hlavě rýsuje plán!“
Byl to večer, jako každý druhý. Správce majetku Templářského řádu, Praeceptor Feanor, se vracel z polností s bohatou sklizní. Slunce akorát zapadlo, ale pracovní povinnosti ještě zdaleka neskončili. Musí přeci ještě udělat kupu hřebíků na opravu kostela, který byl poškozen při nedávných útocích. A připravit prkna. Mnoho a mnoho hladkých prken. Nedá se nic dělat, když Bůh dá, do půlnoci budu mít hotovo. Šeredně se mýlil.
Uběhlo sotva pár minut v dílně, když uslyšel od brány silné zabušení. Ne, teď má moc práce, žádné zakázky nepřijme a nikam nepůjde. Rychle si to rozmyslel. Takový křik a rámus, který se rozprostřel za hradbami templářské pevnosti, neslyšel už dlouho. Vyběhl a viděl hořet budovu těsně u hradeb. Co ho ale znepokojilo víc, byla démonická postava se třemi posluhovači, gigantickýma očima, která se vznášela nad zemí. Už je viděl dříve. A nikdy to nevěstilo nic dobrého.
Ustup démone, zapovídám tě zpět do pekla, kam patříš! zvolal jasným hlasem Feanor. Démon se na něj s podivně klidným úsměvem podíval a promluvil: Mám pro tebe nabídku. Nabídku, která ušetří životy mnoha lidí. Nabídku, která se neodmítá. Máte týden na to, abyste vyklidili toto město, které tímto zabírám. Udělejte tak a nikomu se nic nestane. Neuděláte-li to, zemřete.
Na tohle žádný Templář nikdy nepřistoupí, zplozenče pekel! Zhyň! S tímto výkřikem se statečný řemeslník vrhl vstříc démonovi a jeho posluhovačům. V tu chvíli bylo k boji připraveno již více řádových bratří, kteří se jali démony zabít. Ten nejmocnější z pekelníků, ale bez problémů unikl. Když se dostavil Komtur Erlist, jeden z mistrů Řádu, zbýval na živu už jen jediný démonický pohůnek. I toho brzy zapudili zpět. Komtur jen potvrdil slova svého podřízeného: Na tohle žádný Templář nikdy nepřistoupí.
Bankéř se krčil za svým pultem. Třásl se a doufal, že ty zrůdy neumí otevřít dveře. V rukou držel kus trámu, co odpadl ze zdi, jedinou svou zbraň. Přestal dýchat, když zaslechl vrznutí dveří. Potom druhé. Někdo dveře otevřel a poté i zavřel? Přikrčil se blíže k pultu, zavřel oči. Jako malému chlapci mu matka říkala, že bubáci zmizí, když zavře oči. Proklatě, nefungovalo to! Tiché kroky... tiché kroky, ne chrastění kostí. A to... to co se teď ozývalo, je to snad lidský hlas? Je to ženský hlas, co se ptá jestli tu někdo je? Kus trámu, který pustil na zem, udělal větší rámus než očekával. Sebral všechnu odvahu co měl a pomalu vstal. Stála tam, v šedé zbroji i plášti a gestem ho volala k sobě. A on šel. Pojďte, říkala a jemu to znělo jak božská hudba. Pojďte, pomohu vám dostat se k tržnici, tam je klid.
Šli pomalu, drželi se ve stínech. Nemrtví jsou jen hloupé nástroje, ujišťovala ho. Říkala mu, aby se nebál, protože bestie cítí strach stejně jako dravec krev. Snažil se nebát. Ale ne vždy to pomohlo. Jedna mumie si jich všimla, ale žena se otočila a zpod pláště vytáhla hůlku. Andor má o sochu víc. O kus dál byl holičův dům a u něj lich mlátící do dveří. Další socha. Holiče našli uvnitř, v ruce křečovitě svíral nůžky a mával s nimi před sebou, obě oči zavřené. Žena musela na holiče dvakrát křiknout, aby oči otevřel. Šel s nimi. Zbytek cesty nebyl až tak těžký. Šli lesem a k tržnici přišli od severozápadu. Byla tichá. Vlámali se do dvou stánků u moře a žena zmizela, skryla se rouškou noci. Zůstal za ní jen zlatavý vlas zachycený na brance tržnice.
Pískovcová knihovna byla naplněna překřikováním, dohady. Každý chtěl být slyšet a každý chtěl mít poslední slovo. Dva muži v modrých pláštích stáli na okrajích místnosti a zdálo se, že nevnímají okolní svět, třetí seděl u pískovcového stolu, na tváři se mu odrážela únava celého dne. A mágové stáli a debatovali... a debatovali... Po hodinách dohadů se konečně na něčem usnesli a rovnou se rozhodli vše vyzkoušet. Měsíc, jež vyšel nad vrcholky stromů, je nalezl shromážděné kolem krvavého pentagramu před branami města. Za několik okamžiků už kolem nich létala kouzla všech škol a vzduch se naplnil štiplavou vůní magie. Kapky krve nad pentagramem začaly vířit v bláznivém rytmu a najednou... zmizely. První vítězství bylo dosaženo? Ale co s krvavým symbolem v zemi? Než se začala rozvinout debata do všech možných směrů, přišel muž. Muž ve stříbrné zbroji. Muž, z něhož vyřazovalo něco, v co už snad nikdo nevěřil, že tam je. Zavrčel na hlouček, uhnuli mu. Ztěžka poklekl ve středu pentagramu a zarazil před sebe zářivý meč. Šla z něho slova, o kterých nevěděl, že si je pamatuje, ale některé věci změní máloco. Třásl se vyčerpáním, ale vytrval. Těsně předtím, než se sesunul k zemi se obrazec rozplynul. Zaplatil.
Noc druhá – úterý
Včerejší úspěch je naplnil nadějí. Ale v Ilerenu to bylo jiné, než v Thyrisu. Obrazec se bránil. Zda sám, nebo ho bránil jeho stvořitel – kdo to může vědět? Dostat se k němu stálo mnoho potu, krve a dřiny. Objevili se i démoni a jeden z drakolichů překousl nějakého nebožáka ve dví. Ale živí mají proti mrtvým i několik výhod. Odhodlání namísto slepé poslušnosti. Rozum namísto hrubé síly. A mají víru – víru sami v sebe i v něco víc. A tak živí postupovali přes všechny své ztráty, přes zoufalství i přes strach. Překonali nepřátele a někteří i sami sebe a dosáhli pentagramu. Opět nebylo příliš obtížné se zbavit kroužící krve. Ale obrazec, to bylo něco jiného.
Kaplan řádu templářského překročil čáry krve a s odhodláním vlastním snad jen duchovním začal s obřadem. ...abys vyšel ven a opustil toto Božího místo. Neboť to tobě, prokletý zavrženče, přikazuje Ten, jenž kráčel po moři a vztáhnul pravici k tonoucímu Petrovi...
Potácel se, pentagram s ním bojoval. Co je silnější? Je to krev, nebo tvar? Nebo je to templářův obřad? ...a odejdi od tohoto místa, neboť soud Boží se blíží!
Poslední slova téměř vykřikl. Jako by si nebyl jistý silou těch slov a chtěl ji dodat svým hlasem. A uspěl, když se hroutil k zemi tak viděl, jak se obrazec rozplývá. Zaplatil.
Den třetí – středa
Kamenná věž shlížela na krvavý výtvor. Stejně jako před pár dny z výtvoru vyšli nemrtví a povstali. Dnes však ne pro útok, však pro obranu. Věděl, že přijdou. Po dvou úspěších budou chtít další, natěšeni jak děti na novou hračku. V duchu se smál. A smál se i nahlas, když po tuhém boji živí dorazili k obrazci a snažili se ho zničit. Vzal si zpět svou krev, utišil ten obrazec. Udělal to sám, prostě... chtěl. Mágové hlasitě debatovali nad pentagramem, jeho zajímalo něco jiného. Věděl, že dnes jim něco chybí. Věděl, že dnes neuspějí. A tak se smál. Smích ho bavil, stejně jako jiné věci...
Quarazom se podíval na osmiokého zlatavého průzkumníka, vznášejícího se před ním. „Cože? Jejich hlavní město padlo?“ Rozesmál se jasným a zvonivým smíchem. „No aspoň něčemu bylo to dlouhé čekání dobré. Ti červi teď budou oslabení a zmatení. Tím líp pro nás.“ Mezitím, co si mluvil pro sebe, vyšel před jeskyni, která se v poslední době stala jejich domovem. Nebyla sice tak pohodlná, jako domy tam na severu, ale už brzy to bude jinak. Brzy už budou mít jeskyni za sebou. Brzy budou mít něco lepšího! Jen jediná věc ho trápila, nedostatek informací. Ale to se mělo změnit. Přešel ke skupince malých a rychlých hledačů a vyslal je hledat. Jakmile zmizeli mezi stromy, podíval se na osamocené zlatavé stvoření, které jediné zbylo v jeho blízkosti. „Ty máš jiný úkol. Sleduj je z povzdálí. Zjisti, kolik těch červů bude bojovat a jak. A hlavně… Vrať se!“ S mávnutím poslal osmiokého pryč.
Čekání se čím dál tím víc protahovalo. Tu se najednou ozvalo zašustění z podrostu u lesa. Za malou chvíli vylétla malá zlatavá koule a zastavila se u svého pána. Z jejích původních osmi očí zbývalo už jen pět, ale to nevadí. Ony dorostou. Neměla žádná ústa, kterými by podala své hlášení, ale to Quarazomovi nevadilo. V její mysli se čte snadno. „Takže naše malá skupinka byla rozprášena? Nevadí, každého z těch slabochů příště nahradí tři silnější.“ Quarazom se ušklíbl. „Celkem asi patnách obránců? Z toho množství odjinud? Tohle bude snadnější, než jsem myslel.“ Bouchl holí do země a začal se smát. Tohle se bude Regnumovi líbit.
Dvě postavy se plížily podél zdi. Šly opatrně a s jasným cílem. Proniknout do hradu a zjistit, co se děje. Věděly jen to, že hrad je plný nemrtvých. Vyhnuli se mumiím, ale i lichovi. Jedny dveře je pustily dovnitř. Oddechli si jen nakrátko, na žebříku zarachotil temný kostlivec, za ním další. Boj byl krátký, naštěstí unikli. Na střeše už jeden z nich to štěstí neměl. Slepec se pokoušel přelézt cimbuří, když dostal po hlavě šamšířem. Ten druhý unikl se zprávami. Se zprávami, které vůbec nebyly příznivé. A první, první tam stále leží. První oběť dlouhého večera.
Blázni... Ten hlas zněl posměšně, když tichá vůle hnala z hradních bran hordy nemrtvých.
Obránci však stáli, dlouho drželi linie. Kostlivci, lichové, dokonce mumie se o jejich řady rozbíjely. Potom přišli ale nakažené zombie, chromajzlové... a démoni. Obrovské kostnaté zrůdy procházely řadami obránců jak horký nůž máslem. A draci. I těch se pár objevilo, odporných drakolichů. Prastaré stvůry jež odmítly klid smrti.
Blázni... Bylo to spíše jen konstatování skutečnosti, když postava v rudé róbě stála nad tělem ve stříbrné zbroji a chraplavě se zasmála. Od portálu k hradu doléhaly zvuky boje a troubení nejdříve posilám a po chvíli rytířovy rozkazy k ústupu. Naam se uchechtl a odvlekl za nohu zbytky hrdiny. Možná, že z toho hrudního plátu bude skvělé zrcadlo. Výkřiky zoufalství a zvuky boje pomalu utichaly.
