Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Cože? Podivná postava se zvětšovacím sklem v ruce, sedící za stolem a přebírající hromadu drahokamů, rudla a řvala. V návalu vzteku převrátila stůl, při čemž po zdech místnosti probleskla barevná hra stínů letících kamenů, ve kterých se odráželo světlo svící.
„Koho, že vyvolali?! Nemrtvého s křížem na prsou? Kdo to sakra je?! Jakto, že jsem se to dozveděl až teď? A nepokoušej se mě odporovat tím, že jsem nikoho neposílal na výzvědy. Beze mě se přece nemohli nikam dostat. A teď mají náskok a ještě k tomu jsou tři. Musím něco udělat, musím je najít dřív než oni!"
Odešel k oknu a zahleděl se na zasněžené hory. Po nedlouhé chvíli se otočil a pohlédl na rozsypané drahokamy na podlaze.
„Vy krásky za to můžete, do vás jsem se zahleděl a nemohl odtrhnout zrak, do vaší dokonalosti jsem utíkal, abych zapomněl na svou ohyzdnost. Už nemohu dál se ve vás ztrácet. Musím konat, abych Ho osvobodil. Jen On může změnit to, co jsem, v něco dokonalého. Příblížit se vaší kráse. Další vyčkávání nic nepřinese. Musím se stát dokonalým. Dokonale krásným."
Třetí sklenka mu trochu uklidnila vlnami rozhoupaný žaludek, ale jeho mysl zůstala stále nedotčena. Seděl na palubě dvoustěžňové lodi a hleděl kupředu na horizont. Plavba proběhla zatím bez problému a byl za to vděčný – do mořského vlka měl daleko. Ještě, že už brzy bude doma u své ženy, večer na něj bude čekat v přístavu. Úkol od správce zněl tak snadno. Nasednout na největší loď a odjet do Andarie, kde jen musí podepsat smlouvy, předat ten kámen a převzít kov, který zase vezou zpět spolu s jednou smlouvou. Ale nějaký divný pocit ho provázel celou cestu a stejně tak zbytek posádky, jak zaslechl z jejich slov. Ten kámen prý nosí smůlu. Jemu ji ale nepřinesl. I tak si oddechl, když ta věc stála na pevnině. Jen ti vojáci se mu moc nelíbili, když se jich kolem postavilo snad osm, záda mu polil studený pot. Musel ale uznat, že sílu mají. Jejich kůň jen vyvalil oči, když na něj tu věc naložili – usmál se při té vzpomínce. Kdo ale je, že by je chtěl hodnotit? Správcův obchod je správcův obchod a on je jen dobrý sluha, který možná dostaně nějaký podíl, jestli ta načatá spolupráce pokvete..
Na jihu, ve městě písku a slunce, nedlouho po tom, co zdroj světla zašel za horizont, zabouchl Konzul svou truhlu, ze které si bral pár posledních věcí, co bude dnešní noc potřebovat. Vyšel před citadelu, letmo se rozhlédl, když jeho pohled stanul na jednom z mužů pracujících na nádvoří. „Svolejte muže“ pronesl konzul jasným hlasem bez náznaku dotazu. Nedlouho po tom stála šestice mužů připravená na nádvoří. Všichni v tmavém oblečení, všichni připraveni, věděli co je čeká, věděli do čeho jdou...vyrazili.
Trvalo to jen malou chvíli a muži se sjížděli u pevnosti Družiny, tak jak bylo domluveno. Ovšem bylo jich více, vedle šestice mužů z Praetoriánské gardy nyní stála další skupinka. Stejně jako Praetoriáni stáli navlečeni v tmavém oblečení, které je mělo chránit, a připraveni snad na všechno. Byla to skupina, která si říká Bratrstvo hrdinů. Snad bůh dá a dostojí svému jménu…
Sotva se seřadili a prohodili pár plytkých vět dorazil člen Družinářů, těžko říci zdali tušil že se něco chystá, nebo jel jen na projížďku. Jisté ale bylo, že po tom, co seznámen s plánem a prosbou zdali by je nemohl lodí dovézt k břehům Ilerenského předměstí a zase zpět, tak souhlasil. Zejména tedy po tom, co zahlédl mezi skupinou mužů sličnou elfku.
Pluli tichým a klidným mořem, nevědět co je cílem cesty, dalo by se snad i říci že to je hezký výlet. Kombinace napětí, adrenalinu valícího se žilami a snad i strachu však byla silnější než zážitek z plavby, nikdo vyjma kormidelníka, který si cosi mrmlal o směru kterým plují, ani nedutal. Při pohledu do jejich tváří se téměř přesně nechalo určit, co se jim honí hlavou, byly to otázky typu „jak to dneska dopadne?“, „vrátíme se?“, „jak vypadá jižní Ileren a co z něho zbylo?“.
Plavba netrvala dlouho, možná byla kratší než by si někteří přáli. Kormidelník bezpečně a hlavně tiše zavedl loď ke břehu, opatrně shodil můstek, a muži se jeden za druhým začali vyloďovat. Tichý pozorovatel by se až podivil jak bravůrně a tiše si skupina počíná, nebylo slyšet jediného zašustění, zacinkání, nic. Bylo jasné proč, nechtěli upoutat pozornost. Jejich cílem bylo nepozorovaně se vylodit, vypáčit zámky u domů, respektive toho co z nich zbylo a zachránit majitelům, kteří se museli narychlo sbalit a utéci před blížící se hrozbou zbytky jejich majetku.
Postupovali tiše, do doby než narazili na prvního z okatých hledačů. Sekat do něčeho sekerou, bodat kopím případně vyslovovat magické formule, které mají popálit tu démonickou potvoru tiše dost dobře nejde. Ale i přes to si počínali jako jeden sehraný celek, jako jedno tělo. Konzul jakožto největší přítomná autorita jen ztišeným, ale intenzivním hlasem vykřiknul „zabte ho co nejrychleji, nesmí utéct“. V podstatě to ani říkat nemusel, každému je jasné, jaká je jeho práce a proč se démon, který je spatřil, nesmí dostat ke svým druhům. Postup byl pomalý, obezřetný, plný skrývání, práce se zaseklými zámky a opatrné stěhování toho co z nájemních domů zbylo na loď.
Měli štěstí, žádný z hledačů si nezachránil život, žádný neutekl krvavému kopí. Ale co bylo podivné, na bývalém předměstí Ilerenu, dnes spíše shluku polorozpadlých, případně vypálených ruin bylo až prapodivně málo démonických přisluhovačů, jako by jejich páni cosi připravovali.
Vyčerpávající mise se blížila ke konci, všechno co se zachránit dalo, bylo naloděno, většina mužů a žena byli také na lodi. Ti co zbyli na břehu chystali past, jeden z domků byl vyskládán až po strop, tedy to co z něho zbylo těmi nejvýbušnějšími lektvary. Plán byl triviální, ale efektivní. Jeden z přítomných měl přilákat nějaké pátrače, druhý rychle hodit do domu lektvar, který plnil funkci roznětky a společně utéct směrem k lodi.
Dobrovolná volavka se vydala splnit svoji část mise, ovšem co se za ním vydalo by jaktěživ nečekal. Ze tmy se vyhrnul zástup pátračů, i ve tmě bylo znatelné jak září všemi barvami, jak jejich obrovské oči mrkají a prohlíží terén. Jakmile je spatřil dal se na úprk, běžel co mu nohy stačili, sotva popadal dech, běžíc okolo domu jen vykřikl „házej!“. Jeho přítel jen co zaslechl ono vyheknutí, odhodil lektvar a běžel tam, kam měl. Jen tak tak, co stihli doběhnout k lodi a odrazit od břehu se ozvala ohromná exploze, která splnila svůj účel jak doufali.
Loď plula směrem k pevnosti Družiny, tím klidným mořem, kterým se prve vydala na záchranou misi. Výrazy ve tvářích cestujících se změnili, mísily se výrazy únavy s výrazy štěstí z úspěšné mise a toho že zpět cestuje stejný počet hrdinů, který jich plul směrem tam…Netrvalo dlouho a kormidelník bezpečně zavedl loď k molu. Hrdiny čekal poslední úkol, naložit náklad na batožiny nákladních koní, ty odvézt do bezpečí k provizornímu Thyrskému tábořišti a věci předat někomu kompetentnímu.
Jak si naplánovali, tak také udělali, věci byly bez jakýchkoli komplikací bezpečně dopraveny do stanové osady, složeny ze hřbetů koní, a uloženy mimo dosah rukou nenechavců. Rytíř Bořivoj informován o počinu dobrodruhů si přijel pro majetek obyvatel města, který jeho řád spravuje…
Seděl na trůnu udělaném pro mnohem menší osobu. Vypadal až komicky. Snad i proto se blondýnka rozesmála hned, jak vešla do sálu. Jeho pohled ale umlčel její smích. Proč jsi zde? Podívat se na starého přítele, proč myslíš? řekla s náznakem sarkasmu. Překvapivé. Líbí se ti ten trůn? Máš v něm pocit vládce? Nebo jsi opět zapomněl, že stále ještě patříš mě, stejně jako město. Ne. Ne? Ne na co? její hlas zněl už docela rozčileně. Ne na vše. Výborně. Tak se zvedni, chci si sednout, řekla o něco klidnějším hlasem a udělala několik kroků k trůnu. Odpovědí jí po chvíli bylo jen ticho, potom promluvil. Ne. Neodporuj mi! vykřikla, téměř až zavřískla. On se jen usmál. Nesmíš mi odporovat! Okamžitě mi to místo uvolni.
Sedící tvor se opět se usmál a pohodlně seděl dál. Blondýnka vztekle bouchla o dlažbu holí a v dlani druhé ruky se jí začal zhmotňovat plamínek. Rudá róba zavlála a sedící postava se zvedla. Vyvolalo to jen samolibý úsměv na dívčí tváři. Měl jsi pravdu, není pohodlný. Ještě, že máme někoho, jehož zadek je už do něj tvarován. Vzápětí přehodila nohy přes područku a krátce se zasmála. Jak jdou práce? Všude jsou mračna prachu, moc toho není vidět. Dnem i nocí. Brzy skončí. Skvěle. Ale víš ty co? Ti tví pracanti mají proti lidským velkou výhodu. Nepotí se! Zasmála se a odpovědí jí bylo krátké zamručení. Smích na její tváři vystřídal zachmuřený výraz. Neviděli si už do myslí. Byl tu už moc dlouho? Nebylo v tom něco jiného? A opravdu jí na příkaz mohl říci ‘ne’, aby ho za chvíli splnil? Tolik záhad.
Quarazom i jeho společník byli s novým doupětem nadmíru spokojení. Doupě jim poskytovalo maximální míru bezpečí. Úzká skalní pěšina, která byla v podstatě jedinou přístupovou cestou, byla nepřetržitě střežena armádou. V momentě kdy by se někdo jen pokusil projít, byl by nemilosrdně roztrhán. Druhá z možných přístupových cest byla ta od druhého konce poloostrova, na kterou vedla cesta pouze lodí, ovšem i z té strany byli démonní poskoci, připravení zabít cokoli by se byť jen hnulo.
Už několikrát se pokoušel Regnum s Quarazomem a jejich armádami dobít lidské město, ovšem bez úspěchu. Nebylo jim jasné, co lidi chrání, jestli je to víra, jednota, či nějaký další element o kterém nevěděli. Jisté bylo, že Ilerenští oplývají neskutečnou měrou odhodlání, odhodlání ubránit své milované město, pokud se tomu tak nechá říkat. Quarazom již delší dobu cítil obrovskou sílu tam někde za hradbami města, sílu která kdyby se obrátila proti nim, mohla znamenat konec cesty.
Čas je tlačil, Regnumův vztek a nenávist vůči lidskému pokolení rostli každým dnem. I Quarazomovi přišlo věčné, nekončící bojování před branami Ilerenu až příliš dlouhé. Přišel s plánem…
Regnumův úkol byl prostý. Měl zaútočit na brány Ilerenu, zaměřit pozornost obránců na sebe. Neprotestoval, dá se říci, že se mu úkol líbil, co by mohl chtít víc, než možnost zabíjet něco, co tak nenávidí. Přišel od jihu se středně silnou četou, která zaútočila přímo na palisády, tím byla zaměstnána většina obránců a Regnum rychle spěchajíc nad kostel v naději že tam nikdo nebrání a on jednoduchým povelem napadne obránce i z boku. Zmýlil se, i tam byli obránci, „bude to dobrý boj“ pomyslel si.
Boj byl tuhý a dlouhý, bojovalo se jak na severu u kostela, tak přímo před branami u palisád. Obrovské ztráty byli na obou stranách, chvíli to vypadalo že útočníci vedou, chvíli tomu bylo přesně naopak, jisté bylo jedno, Quarazom se připravoval a jeho plán zatím vycházel přesně jak měl.
Nastal čas a Quarazom se vydal splnit svou část plánu. Cestou ke kostelu potkal Regnuma velícího armádám, v jeho tváři poznal ten výraz který k Regnumovi patřil, běsnící divoké oči a chuť po dalších nebožtících. Zběžně prohodili pár slov, kdy se Quarazom ujistil, že všechno probíhá jak má a pokračoval ke kostelu. Cestu mu usnadnili nepříliš zdatní dělostřelci, kteří místo do některého z útočníků odstřelili kus palisády.
Hned jak se Quarazom dostal do kostela, začal odříkávat formule. Paradoxně právě z tohoto svatého místa chtěl uvolnit dřímající sílu, kterou cítil a chtěl ji připoutat k sobě a svému druhovi …jen na chvíli ho vyrušil jeden z obránců, zaplatil tím nejcennějším co měl, životem.
Quarazom ztichl, z věže kostela se zablesklo. Blesk zamířil do zahrad paláce Rytířů Templu, přesně tam, kde byl pochovaný jeden z nich. Ze sochy, která byla bleskem roztříštěna na tisíce kousků vystoupil on, přízrak, který ztělesňoval duši bývalého herolda Ilerenského, herolda Gelborona, který nyní přisluhoval svým temným pánům…
Tmavovlasý chlapec seděl na břehu moře, nohama pohupoval ve vzduchu a sledoval splávek na vlnící se hladině. Dnes ty ryby nějak neberou, pomyslel si. Slunce se pomalu dostávalo do zenitu, měl by jít domů. Splávek se zacukal a chlapec zatáhl za vlasec, žádná ryba na háčku neuvízla, jen trochu větší vlna si z něj udělala dobrý den. Náhle se mu voda začala ztrácet před očima, tam kde před chvílí byla hladina byl jen písek. Zvedl zrak k horizontu a uviděl něco, co si neuměl představit ani v nejhorších snech. Přímo proti němu se hnala zeď zpěněné vody, vyšší než třípatrový dům. Zahodil prut a s křikem se rozeběhl k domovu. Doběhl jen na kraj vesnice, když ho vlna dostihla. Lidé vzburcovaní jeho křikem pomalu vycházeli z chýší jen proto, aby byli smeteni zuřícím živlem. Ti, kdo zůstali uvnitř, si nevedli o mnoho lépe. Voda je odnesla spolu s jejich domovy a našli smrt v temných vodách oceánu...
Když druhý den vysvitlo slunce nad jilantským obzorem, neosvítila žádné smějící se tváře dětí. Nevidělo žádné ženy vařící jídlo, nebo peroucí plínky svých ratolestí. Nevidělo muže na rybářských bárkách, ani kácející dřevo v lesích. Vidělo jen trosky chýší, mrtvoly lidí i zvířat. Vzduchem se kromě zápachu nesl křik mrchožroutů, kteří v okamžiku nejhorším našli záchranu ve vzduchu. A teď jim začala hostina...
... Lodi nakonec zůstal jen jeden ze tří stěžňů a třetina posádky. Mág nebyl nikde k nalezení, nejspíše také skončil ve vlnách. Modrý kámen se leskl na slunci, nyní již úplně suchý. Pevnina na obzoru vyvolala vlny jásotu a s ještě větším nadšením se setkala posádka lodi, která je potkala a nakonec pomohla dosáhnout domovského přístavu. Přístav byl poničen, přes ostrov se prý přehnala vlna vyšší než domy. Z modrého kamene se stal pomník obětem té bouřky a správce daroval loď, nyní přejmenovanou na Posedlý mág, se vším co se na ní nacházelo, samozvanému kapitánovi, který ji dovedl zpět domů.
Celý den vyzvedávali věc z mořského dna. Když se nad hladinu vynořila část modrého kamene tak nevěděli, zda se smát, nebo být zklamaní. Modrý kámen, ale kámen. Alespoň to si mysleli, dokud se nepodívali na Zarputila, který s očima rozšířenýma šokem beze slov zíral na kámen. Mluvili na něj. Štouchali do něj, ale probrala ho až lehká facka. Potom začal zuřivě gestikulovat a křičet, ať to hned dostanou na palubu, že to musí zkoumat. Moře se začínalo vlnit čím dál divočeji, jak tahali kámen ven z vody. Do té doby jasná obloha rychle temněla. Námořníky to však nutilo jen pracovat rychleji. Chtěli odsud zmizet. Kámen byl zvednutý nad hladinu a poslední kapky z něj padaly zpět do moře. Kousek za lodí se začal tvořit vír. Z nebe jakoby padalo druhé moře. S novým nákladem a prudkým větrem bouřky v zádech vyrazili domů. Loď už nerozrážela vlny lehce jako na první cestě. Radostná nálada je už dávno opustila. Měli strach ze zloby moře. Bouřky byly obvyklé, ale tahle byla neobvyklá. Vlny si s lodí pohrávaly jak divoký potok s lodičkou z kůry, vítr jim zlomil jeden ze tří stěžňů. Pět mužů skončilo ve vodě, nikdo je již nikdy neviděl. Za zády se jim vytvořila snad kolmá stěna z vody a hnala je kupředu.
To příjmení mu nevadilo. Vlastně mu odpovídalo. Zarputil Posedl ho přijal za své. Každý na ostrovech ho již znal a on té známosti uměl využívat. Přesvědčit správce, aby mu zapůjčil starší loď, pokud si na ni najde posádku, nebylo tak těžké jak čekal. Ani nalezení posádky mu netrvalo dlouho. Znali ho a nejspíše mu i věřili. A nejspíše věřili i tomu, že mág na palubě je před černým kruhem ochrání.
Vypluli za jasného jitra. Foukal dobrý vítr a jejich loď, přestože již něco zažila, rozrážela vlny jednu za druhou. Na palubě panovala dobrá nálada, která zasahovala až do kajuty, kde nad mapami a magickými knihami seděl Zarputil. Kolem lodi skákali ochočení delfíni, na které dohlížel jeden z členů posádky. Trvalo jim jeden a půl dne dostat se k hranici černého kruhu. Teď museli spoléhat na zvířata, ta kruhem nejspíše ovlivněna nebyla. Nejspíše. Delfíni ukazovali směr stále rovně, doufala posádka, ale kormidelník nadával, že musí kličkovat a bojí se plavby v kruhu. Odhadli, jak dlouho pluli a jak hluboko jsou v kruhu. Jejich cílem byl střed a věřili, že ho dosáhli. Zarputil se spolu s delfínářem pokusil zvířatům vysvětlit jejich úkol. Prohlédnout dno, jestli na něm neleží něco neobvyklého. Dlouhé hodiny se loď kývala v lehkém vánku, než se zvířata objevila s radostným mlaskavým voláním. Něco tam je. Teď byl čas pro mága. Stál na kraji lodi, opřený o zábradlí hleděl do vody a tiše zaříkával. Po chvíli se z mořské vody vytvořil sloupec vysoký do půlky prostředního stěžně a nabral lidskou podobu. Klidně hleděl na mága a čekal na svůj příkaz. Úkol nebyl složitý, ne pro ztělesnění vody samotné. Konce lan hozené z lodi uvízly v modrém těle tvora a ten zmizel pod hladinou. Námořníci byli čím dál nervóznější a byla na nich vidět úleva, když nad hladinu vystoupla hlava elementála a lehce kývla. Druhé konce lan byly připevněny k rumpálu na palubě a tak jím začali točit. Střídali se v krátkých intervalech. První hodinu se loď jen potápěla hlouběji a hlouběji, začínali se bát, že věc je příliš těžká. Odlepila se však ode dna a začala stoupat. Všichni čekali, co bude odměnou za jejich námahu...
