Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
první adventní neděle nám všem připomíná blížící se Vánoce a s nimi spojené svátky klidu a míru. Každé ráno je vzduch o něco mrazivější a v některých místech už spadly k zemi první sněhové vločky.
S tímto dnem je spojené i to, že byly do všech dostupných měst umístěny zlaté truhlice, do kterých můžete vložit dary pro své blízké či přátele. Jako každý rok vložte dar s lístkem do pytlíčku, na kterém bude jméno osoby, která má být obdarována.
Dary budou na Štědrý den čekat na své majitele pod vánočním stromem ve městě, do jehož truhlice byl pytlíček vhozen.
A v neposlední řadě! Každé město, cech či jednotlivec si může zakoupit vánoční strom za symbolických 100 zlatých. Stromky lze objednávat od 7. prosince.
„Tady to je. Teplé pláště, boty, krumpáče, lana, zásoby jídla na několik dnů.“ Statný muž klečel na koleni a ukládal věci do torny. „Kailtesi?“ „Slyšel jsem,“ houkl k němu přítel. Zvedl se z rozvrzané židle a strnule přešel ke krbu, kde vyhasínal oheň. „Bude to náročné.“ „Ano, ale to víme už dlouho.“
Na krátký okamžik se zastavili u jeskyně. Zhluboka se nadechli a vešli dovnitř, připraveni čelit nástrahám království. Sníh jim křupal pod nohama, dech se srážel u úst. Mluvili jen, když to bylo nezbytně nutné, aby na sebe neupoutali pozornost.
Byl sám. Zásoby jídla došly. Šaty měl promáčené, vous mu neustále pokrývaly zmrzlé vločky sněhu. Netušil zda je den či noc, netušil, zda je jeho přítel naživu. Jediné, co věděl, že přijde, byla smrt. Nikdy nevěřil na babské povídačky, které se vypráví dětem. Tentokrát ale pohádka nelhala…
Stvoření Ledové královny
Zima. Mrazivé roční období, kdy peřinky třpytivého sněhu pokrývají celou zemi až k hranicím jižanských měst, kde i v těchto měsících svítí slunce.
Zima několikrát mávla dlaní. Kolem hlavy jí poletovaly vločky a přímo před ní se seskupovaly do nejasného obrazce. Jedno, druhé, třetí mávnutí a hle! To, co se zdálo být nejasným, se najednou proměnilo v siluetu postavy. Byla to žena. Bělostná kůže zářila v odlesku měsíčního svitu, stejně tak i splývavé vlasy, které čechral slabý vítr.
Královna zakroužila ve vzduchu prstem, na kterém jí ulpěl chomáček ledové mlhy. Jemným fouknutím jej poslala k neznámé siluetě, přičemž se kolem ní ovinul a zahalil tak křivky těla do mrazivého hávu, na který se sesypaly sněhové vločky a celou tuto ledovou nádheru dokrášlily svou nevinností a třpytem.
Zima přistoupila blíž, prohlížela si své dílo. Chvíli chodila kolem dokola, prsty si přemýšlivě mnula bradu, až jimi nakonec luskla. Další mávnutí ruky s sebou přineslo několik drobných rampouchů. Kroužily ve vzduchu, tvarovala je k dokonalosti, dokud z nich nevzešla koruna. Opatrně ji usadila na temeno hlavy ledové bytosti.
"Ledová královna," pronesla s hrdostí v hlase. A tak vdechla život své nové mrazivé dámě.
Pohádka
V časech tak dávných, že je už dnes nikdo z nás nemůže pamatovat, se proslýchalo, že je zde království, které po celý rok pokrývá tuhý led a sníh. Mnoho udatných bojovníků se jej vydalo hledat, ale nikdo z nich se nevrátil. Několik babských klevet vypráví o jejich hrozivé smrti, kdy jim srdce zmrzlo a poté se roztříštilo na tisíce kousků. Kde je však pravda?
Dětem se vypráví pohádka o Ledové královně z Bílého království, jejíž krása byla dokonalá. Oči měla modré jako studánky, dlouhé vlasy jí splývaly volně až do pasu a připomínaly barvu čerstvě napadaného sněhu stejně jako její šaty, které se překrásně třpytily v odlesku slunce za mrazivého rána.
Nejeden muž podlehl jejímu šarmu. Čistá mysl se jim zvrátila a oni byli ochotni obětovat i svůj vlastní život jen, aby dosáhli přízně sličné paní. Zapomněli na přísahy, zapomněli na rodiny. V ruce často svírali meč a neváhali setnout byť jen malé dítě, pokud tak kázala královna.
Ovládáni její krásou a mocnou magií, pomáhali rozšiřovat vliv Její Výsosti po celé zemi, až jednoho dne objevili národ, který učaroval samotné královně. Věru, netoužila po těch živých, toužila po tom, co svedli s kovem. Jejich um byl dokonalý, jejich zbraně neporazitelné! Chtěla je, musela je mít!
A tak na národ, který celá léta žil v poklidu dolehla pohroma v podobě Ledové královny. Jednoho po druhém lákala do svých osidel a ti, jež se vzpírali, bez milosti zabila. Někteří uprchli s myšlenkou pomsty. Pár z nich se o pomstu pokusilo, ale běda. Nikomu se nepodařilo přijít na způsob, jak Ledovou královnu zničit.
Až o nějaký čas později, prohlédl tajemství královny mladík jménem Noar. Aby vyprostil podmaněný lid ze spárů zlé paní, je třeba její srdce rozehřát. Do té doby je nesmrtelnou. Ale která zbraň pronikne ledovým srdcem?
Ale toto všechno jsou jen pohádky pro děti. Snad byste tomu nevěřili nebo ano?
pátral jsem v celé zemi po rostlině Střepinatce ostnatého. Díky Vaší vydatné pomoci jsem rostliny vypátral a vzal si pouze to, co z vědeckého hlediska potřebuji.
Některá místa, která jste uvedli na svých zprávách ovšem zela prázdnotou a rostlina se zde nevyskytovala! Když se to stalo již po páté, pátral jsem důkladněji a zjistil jsem, že rostliny byly zničeny!
Tento fakt mne velmi zarmoutil, protože to zničilo mou snahu o převratný objev ve vědě.
Velectěný a uznávaný alchymista a vědec Tradiarus, v tento čas žijící v prostorách andorského hradu, kde bádá nad podivnostmi tohoto světa, vás žádá o pomoc!
V těchto podzimních měsících téměř po celé zemi kvete rostlina s názvem Střepinatec ostnatý! Jeho květy jsou jasně růžové a listy rudé jako krev! Netrhejte jej! Extrakty květu jsou velmi vzácné a každá kapka bude využita k vytvoření speciální tekutiny, která má léčivé účinky.
Deset kapek z deseti květů, vážení obyvatelé! Jestliže vaše oko tento květ spatří, zapište si místo, kde se nachází. U andorského hradu je k dispozici schránka, kam vhoďte vaše poznámky. Odměna vás jistě nemine!
POZOR! na trny květu! Neporaňte se! Jediné píchnutí může způsobit velmi nepříjemné a hnisavé boláky v okolí rány!
Pátrání bude pokračovat do té doby, dokud nebude vyhlášeno jeho ukončení v trubačích.
Slunce svými paprsky prořízlo mračna. Bylo teplé podzimní dopoledne, po přístavišti se potulovalo několik psů a žebráků. Jednomu chudákovi u nohou přistál zlaťák. Nevěřícně jej uchopil mezi prsty a zkusmo kousl do zlaté mince. „Je pravý.“ pronesl hluboký mužský hlas. Několika ladnými kroky, tiše jako kočka, se přiblížil k žebrákovi. Tvář a vlasy měl zahaleny v tlustém vlněném šálu šedé barvy. V ruce třímal dlouhý černý luk. Druhou rukou sáhl do náprsní kapsy, ze které vytáhl pomačkaný svitek. „Odnes to do města a vyvěs zprávu na viditelné místo.“
Žebrák se na něj podezíravě zadíval, opatrně natáhl ruku ke svitku. „Co tam stojí?“ „Brzy se to dozvíš. Teď jdi a vyvěs zprávu. Splníš-li, oč jsem tě žádal, další zlaťák je tvůj.“
Muž kývl. Uchopil svitek a šouravým krokem se vydal k bance. Chvíli se rozhlížel, kde je to nejvhodnější místo na umístění podivné zprávy, když v tom zahlédl nástěnku u portálu. Rozevřel svitek a připíchl jej starou zrezivělou dýkou do rámu vývěsky. Při pohledu na obsah svitku otevřel ústa dokořán. Nechápavě těkal očima po jednotlivých slovech v textu, ale nerozuměl jim. Jen ta kresba…
Nad obzorem se mihlo několik temných stínů. Některé byly menší, jiné větší. Ztrácely se mezi plujícími mraky po obloze, zrychlovaly a zase zpomalovaly. Některé se střemhlav vrhly k zemi a pod svá stínová křídla ukryly kořist.
Koně v ohradě hrabali kopyty do hlíny, vyděšeně se trhali od kůlů, vzpínali se na zadních, dokud jejich ryk neukončilo jedno pevné stisknutí čelistí.
Do rána se po celé zemi a širém kraji ztratil bezpočet koní, dobytka a... lidí.
