Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Pomalým klusem dojela až k západní andorské bráně. Rozhlédla se a jistá si směrem vyrazila k paláci. Jak jela městem, uvědomovala si, o kolik hezčí teď Andor je a jak si její práci Kilias nezaslouží. Její starý známý se jí neozýval. Snad už bude brzy konec a ona úspěšně zmizí. Přijela k zadním dveřím, aby ji nebylo hned tak vidět, sesedla a uvázala koně. Známými cestičkami se dostala lehce až do ložnice. Byla stejná, jako když jí opouštěla. Neustlaná postel, hromada lebek v rohu, starý noční stolek se zrcadlem, psací stůl, na zdi tapiserie a obraz muže dávno zašlé krásy. A vedle dveří, jako stráž, socha krásné, avšak nebezpečné a krvelačné děvy podsvětí, jenž drápy své do krku oběti zarazí a její život bolestivě ukončí. Kerstin vytáhla z pod pláště ampulky s krví a rozlila ji do rýh pentagramu, který zde, stejně jako sochu, zanechal Naam. Přešla k posteli a z polštáře vzala císařovnin vlas. Když usedala do středu krvavého obrazce, cítila nervozitu. Přeci jen už jednou podobnou věc dělala a nedopadla dobře. Ale ona se učí ze svých chyb, podruhé stejnou neudělá. Začala meditovat. Sála energii z okolí, tvořila svou vlastní, nabírala síly. Pevně stiskla hůl v levé ruce, ukazováček ruky pravé ponořila do krve, která už v tuto chvíli vášnivě vířila. Do sfér nechodila často, bála se jich, ale teď nemá na výběr. Rediviva inanimatae statua zašeptala tichá slova, zavřela oči a ponořila se do rubínového snu.
Stála jsem uprostřed zničené šedé planiny, nedaleko šlehaly do výše plameny, které by úplně pohltily i trolla, na druhé straně se rozkládalo jezero plné černé tekutiny, stála jsem tam, kde to zbožní nazývají peklem. Přede mnou se vinula klikatá Stezka a zpoza její pomyslné hranice na mě koukalo nespočet párů rudých, fialových i zlatých očí s tlamou plnou dlouhých tesáků. Démoni všech druhů i velikostí, lační po krvi a životní síle příchozích, jeden přes druhého zírali, prali se, cenili zuby a snažili se vstoupit na bílou Stezku, po které jsem kráčela. Měla jsem strach, oni to cítili a já to neskrývala, jdouce krok za krokem hlouběji a hlouběji do jícnu ztracena. Tehdy jsem pochopila, proč si mágové volí hole - byť je to zde pouhý klacek, bez její opory bych daleko nedošla. Věděla jsem kam jdu, sídlo Zzaru bylo pár minut trmácení se, i když zde byl čas velice relativní pojem. Démonky, tak krásné, že by jim smrtelné ženy záviděly, ukájely své sadistické touhy na nebohých duších, jenž se jim zaprodaly za dlouhé věky existence. Když jsem udělala krok k okraji Stezky, sesypaly se ke mně jako roj sršňů a na jejich dokonalých tvářích se objevila tu a tam děsivá grimasa, občas milý úsměv milující matky, jenž měl oblomit mé srdce nebo spiklenecký úšklebek čirého mládí. Prolhané mrchy. "Podívejme se, kdo nás opět navštívil," ozvalo se zpoza hradby těl, která se v dalším okamžiku pomalu rozevřela. Lady Melisande... pronesla jsem odhodlaným hlasem s přídavkem hořkosti. Ale copak miláčku, nebyla jsi snad s Naamem spokojená? Že jsi ho neuhlídala už není má chyba, řekla medovým hlasem.
Stiskla jsem hůl a její poznámku přešla s mírným záchvěvem vzteku. Mám pro tebe nabídku. Poslouchám, odvětila stejně medově. Dovolím ti vstoupit na náš svět ve chvíli, kdy bude má sokyně na blízku. Tvá odměna je duše mé sokyně a všechna životní síla, kterou dokážeš pohltit z lidí, kteří jí v tom okamžiku budou hlídat.
Usmála se na mě snad přátelsky, pokud vůbec ví, co to slovo znamená. A jak si můžu být jistá tím, že to není past?
Zbledla jsem, toho jsem se bála. Nic ale není tak jednoduché, jak se zdálo a cena je vysoká. Pokud to léčka bude, splatím... Ty slova jako by se mi zasekly v krku a nechtěly ven, ale nakonec jsem větu dořekla. ...splatím tvou újmu vlastní krví.
Nyní jsem si už byla jistá, že to přátelský úsměv rozhodně nebyl. Byl to ošklivý úšklebek. Jak poznám, která je tvá sokyně? zeptala se hlasem stvrzujícím souhlas s nabídkou.
Nic jsem neřekla, jen jsem zvedla pravou ruku a nechala vlas spadnout za hranici Stezky. Lady Melisande nasála éter a s úsměvem z poznání své oběti zmizela. Zavřela jsem oči.
Padla jsem na podlahu, fyzicky i duševně vysílená. Sotva jsem mávla rukou, abych uklidila stopy a zkontrolovala sochu. Dobelhala jsem se ke koni a nasedla na něj. Hustý liják a hromobití mě probrali na dostatečně dlouhou chvíli, abych dojela do svého obydlí, kde se do mě teprve pořádně opřela tíha dne. Když jsem padla do postele, nemusela jsem usínat, už jsem spala.
Vstala ze židle, upravila posledních pár nuancí na svém oblečení a vydala se před ruinu. Osedlala koně a vyskočila mu na hřbet. Do ruky vzala runu a soustředila se na kouzelná slova přemístění. Když otevřela oči, stála uprostřed lesa nedaleko Thyrisu a první co uviděla, byl válečník, který se k ní rozjel s mečem napřaženým k útoku. Kolem ní jen prosvištěl jiný muž ve zbojnických barvách. O co jde jí došlo okamžitě. Prudce otočila koně a rozjela se mezi stromy. Kličkovala, ale k válečníkovi se přidalo dalších pět. "Cože? Co to má ksakru znam..." Tak tak uhla ráně, která jí mířila na záda a dozajista by ji shodila z koně. V rychlosti vytáhla z kapsy lahvičku a ve strachu z nejhoršího ji dvěma loky vypila. Její kůže neuvěřitelně zvrdla. Volala za sebe, že není zbojník, ale ti hlupáci jen mlátili a mlátili a nic je nezajímalo. Ksakru, uhnula prudce za strom a vzdálila se jim z dohledu. Okamžitě vypila lektvar neviditelnosti. Nebylo by to poprvé, co jí zachránil krk. Zklidnila tep a rozjela se směrem k Thyriským branám. Samozřejmě, že jakmile se přiblížila, začali na ní válečníci znovu útočit. Tentokrát ale uposlechly jejích slov a zbrzdili své zbraně, aby následně zjistili, že doopravdy není členem zločinné kliky. Po krátkém dialogu se odporoučela do města. Zarazila se. Thyris byl... úplně jiný! Tady si ze mě někdo dělá legraci. Byla ztracená. Netušila, kde její starý známý bydlí teď. Ale věděla, kde to zjistit. Když se po pěti minutách vracela od citadely, nevěděla sice o moc víc, než předtím, ale aspoň si byla jistá, že dotyčný stále bydlí ve městě. Po chvíli hledání narazila na správný dům a zaklepala. Byl doma a pozval ji dál. Po krátké rozmluvě se dohodli a ona odcházela s trošku širším úsměvem než on. Zase byla o krůček blíž.
Znechucen světem
Instinktivně uskočil stranou a proud magie narazil do stromu vedle něj. Oběhl strom kolem dokola, aby se vyhnul další spršce ohnivých jisker, ale z opačného směru, už tryskem přijížděl jiný útočník s kopím v ruce. Zrovna se sklonil ve snaze uhnout hrotu kopí, když mu úder do zad málem vyrazil dech a srazil ho do spadaného listí. Odkulil se stranou, z dosahu koňských kopyt, vyskočil na nohy a rozběhl se podél plotu, až na městskou tržnici. Ramenem rozrazil bránu na tržiště a ohlédl se zpět po pronásledovatelích. Zbojníci už o něj ztratili zájem. Ještě nějakou dobu se ukrýval mezi kupci na tržišti, koupil si koně, několik málo lektvarů a zjistil dokonce, kterým směrem má vést svoje pátrání. Ve městě Thyris jej čekalo, téměř stejně vřelé přijetí. Vojáci gardy si ho měřili pohrdavými pohledy a pokud o útocích něco věděli, nechtěli mu nic říct. Lidská lhostejnost a ješitnost, už mu lezla krkem, proto město z pískovce brzy opustil. Další místo, kde mohl pokročit v pátrání mělo být město Havant, ale sotva se rozptýlil oblak magie, doprovázející přesun teleportem, ocitl se uprostřed bitvy. Všude kolem byly ozbrojení muži, vzduch byl naplněn silnou magií a sténáním raněných koní. Tohle nebyla pouhá šarvátka. Takhle se bojuje jen ve válce. Kdo to bojuje? S kým a proč? Vypukla snad občanská válka? Proč nikdo nevytáhl pomoct Andoru ale zde bojují tucty bojovníků? Každá otázka v něm vyvolávala stále větší hněv. Měl by snad někomu pomoci? Kdepak, jen ať se povraždí mezi sebou, pro takovéhle přece Andor nebránil. Už se chtěl vydat zpět, když konečně zahlédl známou tvář rytíře. Díky němu se dozvěděl víc o svém úkolu a dokonce narazil na jednoho "polepšeného" zrádce. Rytíř přednesl dobrý plán, ale voják usínající na tvrdé lavici si jej v duchu upravil, ještě o jednu maličkost.
Jarek byl mladý chlapec, plný elánu, nadějí, trochu naivní, trochu zbrklý, šikovný i nešikovný, co mu ale nemohl nikdo upřít, bylo to, že byl snaživý a dobrosrdečný. Pomáhal, kde se dalo, babičce s otepí chrastí na zátop, sedlákovi s opravou střechy, a tak by se dalo pokračovat. Bylo jasné, že když ho koželuh požádal o pomoc, o kůži z ještěra, neváhal a horlivě se pustil do plnění svého nového úkolu.
V dílně si vzal stahovací nůž a palici, těžkou a neobratnou, ale smrtící. Brnění žádné neměl, bojovník to nebyl, proto si alespoň na ruku přivázal kus prkna, jako provizorní štít. Věděl kde ještěry hledat. Vydal se jižně od Havantu, tam to bylo nejblíže. O tom místě hodně slyšel, tak že počítal s tím, že ho zná, i když jen teoreticky. Odvázal svého koníka, tu věrnou herku, která si na batožinu zvykla tolik, že už ji z jejich beder téměř nesundával. Vypravili se společně za cílem jejich hrdinné mise.
Bylo mu jasné, že je na místě, když krajem začal zavánět zápach tlejících trav. To ale nebyl jediný znak, který ho ujistil, dalším znakem byla kolonie koní podobných jeho herce. Na zádech batohy, ze kterých koukaly kusy vydělaných kůží, koně stáli klidně uvázaní u kůlů a spásali zbytky trav, které v okolí byly.
Uvázal svého koně tak jako ostatní a vydal se s prknem na levé a palicí v ruce pravé na ještěry. Viděl prvního, nechutná bestie, nechutnější než si ji představoval. Vydávala jakési syčivé zvuky, vzrostlá byla jako dospělý barbar a v ruce třímala jakýsi bodák. S křikem se na ní řítil, palicí máchal jako o život, ale platné mu to příliš nebylo. Ještěřan jedním máchnutím zbraně přeťal jeden z provazů, kterým byl Jarekův provizorní štít přivázán. Šťít se sesul z ruky k zemi, tak jako košile, když se jí urvou záda. To ovšem nebylo to nejhorší, tím jak Jarek bojovně řval, upoutal ostatní ještěry, kteří se nyní hrnuli z mlhy, byl jich snad tucet. Jarek, nyní se zbraní jež neuměl použít, bez štítu a zbaven naděje na vyhraný boj se dal na útěk. Ještěřani ho pronásledovali, však pomalí příliš byli. Utíkal, co mu nohy stačily a podařilo se mu se schovat za kámen, překvapilo ho, jak pomalé ty stvůry byly.
I ještěřanům došlo, že se Jarekovy krve nedočkají, ale upoutala je jiná věc. Koně, šijící s sebou, upoutáni ke kůlům. Jak snadné je zabít, jaký blázen je nechal tak blízko. Nepřežil jediný, ani ten Jarekův…
Pohlédla z okna a zadívala se do tance kapek na dřevěném parapetu polorozpadlé ruiny. Mísil se v ní vztek. Vztek a zároveň strach. Jak mohla být tak blbá! Malá, hloupá holka! Udeřila pěstí o zeď. Ubývalo času a zlatovláska měla s každou uplynulou hodinou větší obavy. Něco v ní se vzdouvalo, něco v ní jí neustále připomínalo, že je něco špatně. Všechno bylo tak jednoduché, čekala výzvu, čekala rány a bolest a nic z toho nepřišlo. Její krev, její vlastní krev jí zradila a snažila se jí zabít. Ale teď, i když Naama zničila, necítila oddech, který čekala. Místo toho cítila ještě větší tlak a začínala jí z toho všeho bolet hlava. Neuspěla a teď má problém, aby sama přežila. A Kilias je navíc zase volná, neví, kde císařovna je, neví, jak se k ní dostat a netuší, kdo všechno je zase na její straně. Pokoří ji, musí. Ať už chce či nechce, její život je s tím teď svázaný a ona se bez boje nevzdá- ani jedna z nich. Musí vymyslet plán, musí být o krok na před, musí sehnat zázemí, musí… především si musí odpočinout. Cítila se sama. Rozhlédla se po narychlo zařízené ruině, která vzdorovala silnému dešti ponořeného do husté mlhy. Mávla rukou, zašeptala kouzelnou formuli a horký pramínek vody začal tiše stékat do připravené kádě na koupel. Sedla si na stoličku před zrcadlo a rozpustila si kadeře dlouhých vlasů. Pomalu je začala rozčesávat, cítila, jak se do ní zase vlévá nová krev a hlavu opouští zmatek a tlak. Cítila se zase sama sebou, napjatá ramena pomalu klesla dolů doprovázená tichým oddechem. Vstala, šaty nechala volně sklouznout na podlahu a ponořila se do vodní lázně. Tady a teď jí nikdo hledat nebude, ještě má chvíli sama pro sebe…
Poslední
Touha po krvi hnala nemrtvé jako smečku loveckých psů. Přelézali barikádu přes hořící vůz a snažili se prodrat ke dveřím nízkého stavení. Na vojáka zapřeného ve dveřích jich dotíralo stále více a bylo zřejmé, že brzy zaboří své pařáty do lidského masa. Osamělý obránce to věděl také, ale odmítal se vzdát bez boje, ne po třech měsících v tom proklatém městě. Se zbytkem gardy se zabarikádovali v budově poblíž mostu a pokoušeli se osvobodit svého velitele. Za každý další pokus, za každý další den, platili vlastní krví, ale pomoc stále nepřicházela a sami byli proti hordám nemrtvých bez šance. Postupně umírali a bílé pláště mizely jako sníh před jarním sluncem. Zůstal jako poslední, vážně zraněn, bez naděje na záchranu, ale s vůlí neprodat svůj život lacino. Zastavil útok kostlivce se sekerou a začal mírně ustupovat, v poslední chvíli tlak na čepel úplně zastavil, sjel šavlí dolů a nechal nepřítele ztratit balanc. Zeširoka se rozmáchl a sekem z otočky kostlivce rozpůlil. Malé vítězství, ale zdálo se, že nemrtví polevili ve svém snažení. Dva nejbližší strnuli uprostřed pohybu a nejistě se rozhlíželi po okolí, zatímco ostatní ztratili o vojáka zájem a šourali se ulicí pryč. Mohou snad nemrtví cítit strach nebo respekt? Odpověď byla daleko jednoduší a nenechala na sebe dlouho čekat. Křižovatkou vzdálenou několik desítek metrů, proběhl muž zakutý v oceli, za ním druhý, pak třetí a další a další. Následovalo procesí lehké pěchoty, střelců, mágů i jezdců na koních. Probíjeli se armádou kostlivců, ven z města, a nechávali za sebou ulici posetou pozůstatky nemrtvých těl. Byla to jeho šance, docela určitě poslední. Záštitou šavle rozbil lebku nejbližšímu kostlivci a rozběhl se ulicí za početnou družinou. Byl příliš pomalý…
Seděla za stolem a s nepřítomným výrazem drnkala na lyru. Nudila se. Doufala, že její dáma doručila ty vzkazy. Celý život se něčemu podřizovala. Ona, před kterou se všichni klaněli, se stále podřizovala jiným zájmům. Byla jako pták ve zlaté kleci. Dřív si to neuvědomovala a to ji zlobilo snad ještě víc. Drnkání přerušil tichý hlas její dámy. Jasnosti, přejete si něco?
Jak ráda by si splnila své přání, ale priority byly jiné. Bezpečí. Andor. Císařství. Na její přání nebyl prostor. Mávnutím ruky poslala dámu pryč a myšlenkami se přenesla zpět.
Nikdo jí neřekl, jak dlouho byla vězněm ve své vlastní ložnici. Poslední věc, co si pamatovala, byla rudá róba a úsměv se špičatými zuby. Potom si uvědomila až mlasknutí facky o něčí tvář. Byla hloupá. Předpokládala, že když osvobodili ji, tak je volné celé město. Ten barbar jí otevřel oči. A potom ten skvělý pocit, když palcátem trefila lebku černého kostlivce a ta praskla jako meloun. Nebylo to naposledy, tiše si slíbila a krátce se usmála brnkajíc ukolébavku. Jak vypadala úleva v generálových očích vystřídaná tichým hněvem, když odmítala opustit Andor. Ten téměř neznatelný úsměv vítězství, když ji přesvědčili k ústupu. A potom rytíř a jeho noviny. Další cesta. Sevřela rty a drnkla do strun tak silně, že jedna praskla. Ne, už ne. Už se nenechá ovládat. Chytne sama svůj osud do svých vlastních rukou.
Uplynulo několik dní, než si hnijící mozky nemrtvých uvědomněly nepřítomnost té entity, která jim dala tento pochybný život a jeho směr. Dva dny poté se požírali navzájem, než čtyři tvorové s největšími zbytky inteligence ovládli zbytek. Dva dny, během nichž se jeden z vězňů téměř osvobodil. Teď ho drželi jen spojenými silami. Alespoň, že ten druhý nedělal problémy, kterých měli už tak nad hlavu. Bariéru - krom jiných. Po Jeho smrti slábla. Drží ji krev a nemrtví mnoho krve nemají. A kočky pomalu docházejí.
Stejná noc, jiné místo. Holohlavý rytíř setřel kapku potu z čela, aby nekápla na popsaný pergamen. Vtiskl do vosku pečeť a odložil ho na hromádku dalších. Do rána musí viset v každém svobodném městě – na bance a pokud možno i jinde. A každý z nich nese stejný text.
Císařství vás potřebuje! Je nutné zničit hordy nemrtvých v srdci naší říše! Jménem regentury vyhlašuji všeobecnou mobilizaci. Každý, kdo je schopen boje nechť se dostaví tuto sobotu o druhé po poledni na Andorskou tržnici a dál Bůh s námi!
Slunce bylo ještě nad obzorem, když dvořanka se strážným vstoupila do kostela. Nevšimla si postavy u zdi, snad kvůli obyčejné šedi jež měla na sobě. Postava ale promluvila. Znaly se. Bylo to už dávno, ale na přátele z dětství se nezapomíná. Jedna hledala útočiště před démonem, druhá víru. Víru potřebují snad všichni – a vlastně i nějaké útočiště.
Se západem slunce se obě ženy, stráž i mág přesunuli k sídlu templářů. Mnoho věcí bylo nutné probrat a blondýnka mohla přidat nový názor. Nebo alespoň mohla přilákat nepřítele. Alespoň tvrdila, že po ní jde. Ve chvíli, kdy se hovor stočil k amuletu a dvořanka zmínila jméno toho kdo jej nosí, zjevil se za mágem rudý stín. Jedno máchnutí holí a stará páteř křupla jak suchá větévka. Meče, štíty i kouzla blondýnky se opíraly do rudé róby, ale jakoby se jich polovina míjela účinkem. Pevnost byla brzy malá. Málem unikl, i když byl v hmotném těle. Málem. Hlavu mu oddělili od těla stejně jako smrtelníkovi. Už žádné vrčení a vyceněné zuby...
V Andoru se několik lichů na okamžik zarazilo. Najednou jim chyběl směr. Jejich poskoci začali zmateně pobíhat kolem jako mušky kolem rozsvícené lampy. Zavládl chaos.
Pozdě v noci seděl holohlavý rytíř nad stolem a psal pergamen.
Rudý je mrtvý! Třínáctého dne tohoto měsíce je ten správný čas udeřit. Andorská tržnice je místem setkání o třetí hodině odpolední, kde dohodneme další postup a dá-li Bůh, ještě téhož večera pojíme na Andorském hradě.
Poslední noc byla tichá. Žádné vrzání, žádné bouchání, žádný skřípot. Jakoby se život zastavil – ale co byl život v místě přeplněném nemrtvými? Slunce vysvitlo nad obzor a odrazilo se od nových střech. Viděla to už z dálky a chtěla to vidět zblízka. Dílo bylo dokončeno. Netrvalo dlouho a seskočila z koně před bariérou. Mávla rukou ve stejném gestu jako vždy, ale bariéra se nezatetelila, aby umožnila průchod. Řízla se do prstu a odfoukla kapku krve na energetickou zeď. Vší silou do ní praštila holí. Zeď se ani nehla. Vztekle začala volat jeho jméno. Nereagoval, i když si byla jistá, že ji slyší. Tohle se nemělo stát. Takhle to být nemělo...
Po pár hodinách od úsvitu odjela od bariéry zpět do svého dočasného útočiště uprostřed lesa. Hlavu měla plnou myšlenek. Vzepřel se jí. Jak je to možné? Krev její krve se jí nemůže vzepřít. Mlčky přiložila dříví do ohýnku a dále přemýšlela. Co dál? Už není nástrojem, je hrozbou. Sotva si všimla, když se slabý kouř ohně začal formovat do zvířecí podoby. Byla to jen tlama, co se na ni bez sebemenšího zvuku vrhla. Měla štěstí, nezapomněla na magický štít a její kouzla rozptýlila tvora dříve, než způsobil víc než jen povrchové škrábance. Věděla, kdo za tím je. Jen jeden může žít.
