Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
„Už je to déle než týden a pořád žádná zpráva.“ Několik služebníků, bezradně levitovalo uprostřed přepychově zařízené místnosti a naslouchali proslovu svého pána. Věděli, že nepřináší dobré zprávy a že by je to mohlo stát životy, proto se raději ani nehýbali. Jejich pán chtěl, aby se Quarazom vrátil zpátky a proto pomohl bojujícím v Ilerenu k vítězství. Quarazom se však, po Regnumově porážce nevrátil. Naopak, nechal jen několik služebníků střežit sopku a se zbytkem odtáhl, neznámo kam. Už několik dní se služebníci marně snažili, najít jeho stopu a dokonce ani lidští spojenci, nepřinášeli žádné nové informace. „Copak se ten zmetek vypařil?“ Setam přecházel po pokoji a poklepával holí o zem. „Určitě něco chystá.“ „Měl jsem očekávat, že nebude chtít spolupracovat. Možná… Možná jsem měl raději nechat zabít jeho. Regnum by mi neodmlouval, spokojil by se s velením armádě a byl by klid.“ Otočil se ke svým služebníkům. „Musím vědět, co Quarazom chystá. Pošlete vzkazy našim přátelům a zjistěte to!“
Obloha se začala zatahovat, hustými, těžkými mračny. Všude v okolí sopky poletoval vzduchem sopečný popel a halil krajinu do temného hávu. Zvěř, která cítila nebezpečí, opouštěla okolí v celých stádech a prchala tak daleko jak jen mohla. Slabé otřesy země a vzdálené temné hučení, dávaly tušit, že se schyluje k něčemu velkému…
Daleko od zuřícího živlu, obklopen svými služebníky, sledoval Quarazom dění kolem sopky. Dobře věděl, že zkrotit probuzenou sopku by nedokázal ani on. Proto se vytratil hned, jakmile byl rituál dokončen. Elfové a jejich skupina, však dál setrvávali v kráteru a snažili se, zastavit nezastavitelné. Musel tu jejich bláhovost obdivovat. Jejich moc byla tisíckrát menší než jeho a díky němu, nebyli chráněni silou hvozdu, ale přesto odmítali uznat svou porážku. Tvrdohlavě se snažili potlačit magii, kterou v kráteru cítili, ale to už nebyla jen jeho magie. To ničivá síla vulkánu, živená silou toho co hledal, je nakonec přinutila opustit kráter. Jemu teď zbývá jen čekat, až se vše dostane na povrch. Plán mu zatím vychází, ale proč je tedy tak neklidný?
Zemětřesení v Havantu bylo tak silné, že obyvatelé sotva dokázali stát na nohou. Vlny se převalovaly přes břehy a zaplavovaly Havantský ostrov ledovou vodou. To nejhorší však přišlo v noci. Krátce po setmění se vzduch naplnil zlověstným tichem, které bylo brzo vystřídáno rychle se blížícím hučením. Moře ustoupilo daleko od břehů a obzor se zatáhl neprostupnou modrou clonou. Vlna, větší než jakákoliv předchozí, se plnou silou převalila přes Havantský ostrov a smetla vše, co jí stálo v cestě…
Okolí dolu zelo prázdnotou. Všechno živé v dosahu, bylo sežehnuté na popel a služebníci, kteří byli dostatečně rychlí, se schovávali v troskách vesnice. Jejich pán zuřil. To by nebylo až tak neobvyklé, jejich pán zuřil často, ale tentokrát cítili v jeho mysli ještě něco jiného. Mysl jejich pána, vždy plná krveprolití a masakrů, byla teď plná obrazů tak strašných, že nutily služebníky, choulit se v rozích rozbořených domů. „Uaaaargh!“ Regnum pěstí urazil kus stalaktitu. „Ti dvounozí červi! Do jednoho je rozdrtím!“ Udeřil holí do země a těla několika mrtvých služebníků vzplály plamenem. „Zvlášť si vychutnám, ty v tmavě rudých róbách a toho šotka s křížem na hrudi!“ Zeširoka se rozmáchl, ale než udeřil, projela mu tělem prudká bolest a na okamžik odhrnula závoj šílenství z jeho mysli. Jejich titěrné zbraně mu mohli ublížit, asi jako nemluvně rytíři ve zbroji a přesto se cítil jako po pořádném výprasku. Natáhl ruku k nedalekému plamenu, stravujícímu těla mrtvých služebníků. Přimhouřil oči a plamen vzrostl do výše. Nešlo to však tak snadno, jako vždy. „Nechal jsem se příliš unést zábavou. Příště použiju Quarazomův plán, stejně tady není, aby ho provedl sám.“ Myšlenkou přivolal svoje služebníky. Ti se obezřetně přikradli k ústí jeskyně a zakrátko prchali plnit svoje úkoly, aby se dostali co nejdál z dosahu svého pána. Jeden ze služebníků se vydal směrem k Ilerenskému opevnění.
Regnum znuděně rozmáčkl dalšího pavouka. Chvilku sledoval bezmocné škubání osmi nožiček, pak zesílil tlak a proměnil tělíčko v barevnou šmouhu na stěně jeskyně. Příšerně se nudil. Než Quarazom odešel, nařídil mu neopouštět jeskyni, ale zapomněl mu říct, jak se má zabavit. Těch pár zajatců, co měli od dobytí vesnice, moc dlouho jeho pozornost nevydrželo. Mohl by si opatřit nové z blízké pevnosti, ale vlastně ho to nelákalo. Prosté mučení, bez bitevní vřavy, bez křiku raněných a praskání požárů, nebylo tak zábavné. Chtěl se zabavit a chtěl to hned. Regnum se nemusel dlouho rozmýšlet, jestli poslechnout Quarazona nebo vyrazit za zábavou. Vyštěkl pár rozkazů a zanedlouho se okolí Ilerenu zaplnilo, hustým kouřem a nářkem raněných.
Toho večera Regnum obránce zaskočil, ale podařilo se jim najít dostatek síly, aby zahnali jeho služebníky zpět, do zničené vesnice. Větší překvapení čekalo na skupinu, která na koních čistila přilehlé lesy. Nedaleko bojové arény spatřili postavu démona s jeho osobní stráží. Choval se zvláštně, vůbec neútočil, jen učinil zvláštní nabídku a nechal na obráncích, zda ji přijmou. Ještě zvláštnější bylo, že část skupiny vyhledala démona i později a uzavřela dohodu novou.
„Hlupáci!” Prostornou síní se rozlehl nelidský smích. Od doby, co Quarazon a Regnum utekli s velkou částí jeho armády, neměl Setam dobrou náladu. Rozčilovalo ho, že nedokázali ocenit brilantnost jeho plánů a neuznávali jeho zjevnou nadřazenost. Vždyť nebýt jeho, hnili by dál ve svém vězení. Ve svém hněvu dokonce zapomněl, na lesk drahých kamenů a již několik týdnů pracoval na obnově své armády. Dnes mu zvědové donesli zprávu, že jeho bývalí společníci přišli o velkou část svých sil v boji u Ilerenu, a jemu se vrátila dobrá nálada. „Skvělá zpráva. Ti hlupáci nechali vojsko bez dohledu a dvounohá lůza toho využila. Výtečně! Konečně vidí, že bez mého vedení jsou k ničemu, a brzo přilezou po kolenou zpátky. Měl bych jim ukázat svou velkorysost. Pozvu je zpátky.” Mávnutím ruky poslal několik svých služebníků na jih, do Ilerenu.
Byli zpět za několik hodin. Z celé skupiny se vrátili jen tři a jeden z nich se spíš doplazil, než přiletěl. Nemohli mluvit, ale v jejich myslích četl zmatek a strach. „Regnum zuří? Pochopitelně, ta jeho omezená palice ani jinou emoci nezná. Co Quarazon?” „Odešel na sever?” „Proč?” „Kam?” „Cože?! Jak mohli odmítnout moji velkorysou nabídku?!” Setamova tvář zrudla hněvem. Udeřil holí do země a zraněný služebník explodoval. “Připravte svůj oddíl k přesunu na jih! Slyšeli jste?” Služebníci reagovali příliš pomalu a tak Setam znovu udeřil holí. „Všichni jste neschopní. Výpravu na jih povedu osobně.” Překročil doutnající zbytky služebníků a zamířil ven z budovy.
Nebýt pár pochodní, utápělo by se nádvoří Andorského hradu v naprosté tmě. Mihotavé světlo dodávalo, zdobenému stromku a několika dárkům uprostřed prostranství, vánoční atmosféru. Ticho noci, však narušoval podivný kovový zvuk, linoucí se z jednoho z dárků. Bylo blízko jedné z prvních letošních půlnocí, když se kovové „klap“ ozvalo naposled. V následující vteřině se víko dárku rozletělo a do vzduchu se vznesl zvláštní našedlý oblak. Nádvoří zaplnilo chvění milionů malinkých křídel a roj se rozletěl směrem k městu. Do cesty se mu postavila hradní mříž, ale sotva se roj dostal do její blízkosti, začala se železná konstrukce ztenčovat a zanedlouho nebylo po mříži ani památky. Roj pokračoval dál do ztichlého města a hradní nádvoří se konečně zahalilo tichem. Jen malý papírek s věnováním se třepotal na zbytku podivného dárku. Stálo na něm „Od Maestra.“
Hustě pršelo. Dešťové kapky dopadaly na stříbrné chrániče ramen, slévaly se do pramínků a zatékaly mezi záhyby drátěné zbroje. Ledová voda už mu přestala vadit. Stál tam už několik hodin a byl promočený a promrzlý na kost, ale ještě nemohl odejít. Musel si srovnat myšlenky, uklidnit zmatenou mysl a snad i vybít vztek. Lehce zdvihl hrot zbraně a prudkým švihnutím odsekal větev z blízkého stromu. Několikrát kolem sebe protočil zbraň, než ji nechal, znovu klesnou k zemi. Na koho se vlastně zlobím? Kerstin je mrtvá. Měl bych být spokojený, ale nejsem to já, kdo ji sprovodil ze světa. Po všem co jsem vytrpěl v Andoru a později mimo něj, jsem nedostal možnost splnit svou přísahu. Moji druhové se obětovali, abych mohl uniknout z obklíčení nemrtvých a tehdy jsem přísahal, že vlastnoručně zabiju zrádce, který má jejich životy na svědomí. Byl to ale císařský rytíř, kdo ji nakonec dopadl a zabil. Je jen moje chyba, že jsem selhal!
Znovu protočil rukojeť zbraně, aby nasměroval ostří na blízký strom. Jak jsem je mohl zklamat? Věřili mi, že je dokážu pomstít a ochránit císařství, které oni už chránit nebudou. Stojí císařství vůbec za záchranu? Lidé se navzájem zabíjejí jako zvířata. Slabí se bojí vycházet z domů a silní zneužívají svou moc. Všichni chtějí víc a nejlépe na úkor ostatních. Nikdo už nemyslí na dobro císařství ale jen na svůj vlastní prospěch. Pro takovou říši položili životy? Takové lidi mám chránit?
Prudce zaútočil na strom a odsekl najednou několik menších větví. Ozvala se zraněná ruka, ale bolest ignoroval. Zbláznil jsem se snad? Nedokážu splnit jednu přísahu a pochybuji o druhé? Zasloužím si vůbec právo, zvát se císařským gardistou?
Vysílením klesl na kolena. Déšť vytrvale bubnoval na listy stromů a před ním stojí osekaný pahýl stromu, jako pokřivený obraz jeho vlastní duše. Ne nemůžu propadat beznaději. Nesplnil jsem slib přátelům a budu toho litovat do konce života, ale nesmím zapomenout na ostatní. Stále mám povinnost chránit císařství.
Připevnila jsem si zbroj, natáhla rukavice a oblékla róbu. Byla jsem připravena na nejhorší - dnes se snad konečně dozvím, kde se skrývá. Netrpělivě jsem očekávala vibrace krystalu. A opravdu, krystal začal blikat. Mám pro vás tu informaci, sejdeme se v Havantu, na předměstí. Končím. Krystal pohasl.
Vyšla jsem před dům, naskočila na koně a vytáhla runu. Jen pár magických slov a stála jsem na předměstí. Nebyla jsem si jistá, proto jsem se raději zahalila kouzelným pláštěm neviditelnosti a vykročila k portálu. Stál tam, na svém černém koni, kouzelnické oblečení slušivě upravené. Rozhodla jsem se ho vylekat. Stoupla jsem si za něj a promluvila. Vypadal překvapeně. Cha! Vnitřně mi to polichotilo, že mne ani tak dobrý mág nedokázal vycítit. Vyjeli směrem k obydlí, kde on otevřel dveře a vešel dovnitř, já těsně za ním. Místnost vypadala, že je připravena k hostině. K oslavě vítězství nejspíš, jak mi došlo za chvíli. Posadili jsme se ke stolu a zapředli konverzaci. Byl milý, snažil se a pak se začal vyptávat. Bylo až úsměvné, když zjistil, že stejně jako on, i já si finančně cením svých informací. Možná proto to tak rychle vzdal a pak pohlédl ke dveřím. Ty se rozletěly a do místnosti vtrhli čtyři chlapi v plné polní. Zrádce! Blesklo mi hlavou.
Rozhodila jsem ruce a zneviditelnila se. Pár výbuchů zjevně neudělalo nic skrze tvrdé krunýře z ocele. Rozhodla jsem se tedy pro frontální útok. Sotva jsem se ale zjevila, sesypali se na mě a já nestihla vůbec nic. Poslední, co si pamatuji, byla tlama obřího hada, který se mi zakousl do boku.
Zvednu oči a syknu bolestí. Kolem krku mám omotaný bič a do úst mi cpou roubík. Bořivojovy chladné oči se mi zapichují do hlavy. Bráním se poutání, ale další pár silných heroldských rukou mě pruhy látky přivazuje k mřížím. Jsem lapená, sotva se hýbu, plná vzteku a beznaděje. Po tváři mi stéká slza bolesti, kterou zatřepáním hlavy smetu na podlahu. Sotva se udržím na nohou, kleknu si a nechám celou svoji váhu padnout na pouta z látky. Drží jako z ocele. Znova upadám do bezvědomí.
Probírá mě skřípění dveří vězení a chřastění železa. Zvednu oči a snažím se zaostřit. Ve zbroji Templu zase Bořivoj a … Kilias! Docela rychle mě ten šok postavil na nohy, krev mi začíná vřít. Rytíř vytáhne kopí, protáhne ho mříží a přiloží mi jej ke krku. Snažím se ucuknout, ale nejde to. Co jsem ti provedla? Chtěla jsem snad po tobě tolik, abys dodržela slib, který jsi mi sama dala? řekla císařovna. Slib, který jsem složila jako dítě, slib, který jsem nikdy vlastně nechtěla plnit! odsekla jsem. Nevíš nic o mém trápení, nevíš nic o tom jaké to je. Tys měla vždycky co si chtěla, tvé problémy vyřešili jiní! skoro jsem řvala. Zničila jsi Andor, proč bych ti měla odpustit? promluvila klidným hlasem. Andor jsem nezničila, postavila jsem nový, lepší, než byl ten tvůj. Prolila jsi lidskou krev, Kerstin, zabila jsi tolik lidí. To já ne, to Naam, on je svým vlastním pánem, já za něj už nezodpovídám, hlas mi při těch slovech chtěl vypovědět službu, ale vydržel. Ale tvým přičiněním. Tys ho přivolala. Proč bych ti měla odpustit, znova, proč? Řekni mi aspoň jeden důvod!
Jsem mlčky, neschopna slov, plná vzteku z nespravedlnosti světa a jeho nástrah. Kilias se na mne podívala a kývla na rytíře. Rytíř pevně chytí kopí. Kleknu si na zem, svěsím hlavu, děsím se toho co přijde po smrti, teď už je všechno jedno. Zemřeš a doufám, že to bude pomalu a bolestivě! zaječím na ni.
Pomalu vzhlédnu vzhůru a podívám se jí do očí. Na rtech skládám slova, když mi kopí smrtelnou ranou probodne krk: Do posledního dechu...
