Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
během včerejšího večera proběhl útok na uzurpátora moci a zlovládce Tashe Akaru. Bylo tak učiněno s vědomím a pomocí Císařských Gardistů, z důvodu starostí o naši milovanou vládkyni Císařovnu Killlias. Zásah bohužel přišel příliš pozdě, dle jedněch z jeho posledních slov, je naše mladá Císařovna po smrti. Tělo ale nebylo nalezeno, a dokud se tak nestane, budeme doufat, že je stále ve zdraví! Kdokoliv má jakékoliv informace o naší vládkyni, ať je co nejrychleji předá do rukou Císařských Gardistů.
Do doby, než se potvrdí tato nešťastná událost, jež se možná mohla stát naší paní, bude v Andoru vyhlášena dočasná správní rada, jejíž hlavním úkolem bude správa Andorského hradu. Během této doby jménem naší, možná zesnulé, Paní, žádám všechny vládce a správce měst a jiných území, aby tyto i nadále spravovali, jako do dnešních dnů, dle svých nejlepších schopností a svědomí čistého.
Pouštní armáda
S jednotkami v Andorském hradě, co přežili náš útok, jsem dohodl smír. Ochotně jsem jim nabídl možnost odejít z našeho světa, zpět na svůj. Tuto novinu s radostí přijali, čímž téměř definitivně skončila válka na území Andarie. Stejná nabídka platí i pro další jednotky mimo hrad, které bych tímto rád vyzval k jejich přesunu do prostor hradu, kde jim bude zajištěno ubytování i strava do doby jejich odchodu.
K úspěšnému a klidnému vyhoštění zbytku pouštní armády bude zapotřebí přibližně dvaceti magicky nadaných osob, které pomohou vytvořit portál vedoucí do pouštních zemí. Další možností by bylo využít jeden z magických obelisků, žádný ale bohužel nemám k dispozici.
Rád bych vyzval všechny obyvatele Andarie, aby se vyvarovali útokům na zbytky pouštní armády, krve již proteklo dost, jakákoliv další by byla zbytečná. Jsou to jen vojáci, kteří plnili rozkazy, i oni mají své rodiny, matky, otce, bratry, sestry, manželky, i syny a dcery. Naši tragédii nijak nemohli zvrátit, tak prosím zbytečně nerozšiřujme neštěstí i do jejich rodin.
Výzva k společnému zasedání
V den čtvrteční tento týden, mezi sedmou a osmou hodinou (spíše k osmé) svolávám všechny zástupce frakcí a cechů ke společné poradě ohledně dalších kroků. Zasedání se uskuteční buďto v prostorách Andorského hradu, nebo v sídle Andorského starosty – upřesnění informací nechám vytroubit. Nejedná se o audienci! Přijít může každý, ale hlavní slovo zde budou mít organizátoři a účastníci osvobozovací akce, v otázkách hradu a Císařství pak především Gardisté. Doufám, že vše proběhne v klidu, bez zbytečný vytáček, urážek a hlavně bez ukvapených útoků. Žádné rozpory nebo hádky nebudu tolerovat a budou přísně trestány.
Černé písky a nepřátelství v Andoru
S Akarovou jednotkou, známou jako Černé písky jsem rovněž dohodl na zastavení jejich aktivit proti tak zvaným nepřátelům císařství. Ocenil bych, kdyby dobrou vůli projevili i ostatní. Zároveň bych chtěl i požádat o ukončeních jakýchkoliv dalších nepřátelství nebo zákazů vstupu, které vzešli z válečné situace na Andarii. Tato možnost je ale v rukou správce či vládce každého města.
Se zarmouceným srdcem sepsal Císařský Gardista Zaldur
„Dělej, nacpi to tam všechno.“ řekl velitelsky muž v mithrilové zbroji.
Skupinka ládovala bedny s jídlem novým obsahem- nestabilní směsí výbušných lektvarů.
Zrovna ve chvíli kdy zaklapli poslední bednu, se ozval od vchodu do stanu hlasitý řev. „POPLACH!“
„Zatraceně, padáme.“ zavelel muž ve zbroji a v rychlosti naskákali do výkopu.
Muž v šedivém plášti pomalu natáhl šip, zamířil a pustil. Šíp letěl a zabodnul se do podpěry střechy stanu.
„Co to bylo? Podívej se sakra do těch beden, co je se zásobami!“
Muž trhl víkem a jeho tělo, stejně jako celý zásobovací stan, zmizel v masivní explozi.
Zvuk hromobití se rozléhal po otevřeném moři a maskoval hlasité výstřely z děl. Vlny se tříštily o příď lodi, která masu vody zběsile prorážela ve snaze vyhovět posádce uniknout z dosahu nepřátel. Vzduchem se nesl zápach síry a popela, stejně jako pach smrti mrtvých, jež loď s sebou táhla jako raněné zvíře krvavou skvrnu.
Námořník seděl u řady podpůrných vesel kolem brlení a zabíral do tempa, které udával bubeník. Monotónní hudba přerušovaná nárazy vln rozbouřeného moře zaplavujících palubu mu stěžovala vyslechnout si hovor dvou mužů za ním, ale přesto je slyšel. Nemusel se ani otáčet, aby věděl, o koho jde.
„Musíš něco udělat!“ řval kapitán, aby přehlušil okolní šum. „Jsou rychlejší a můžou lépe manévrovat, ještě jedna salva a bude po nás.“
„Uvidím, co se dá dělat!“ zakřičel v odpověď mág a začal hlasitě zaklínat, slova, jimž námořník nerozuměl.
Náhle všechno utichlo, jakoby sama příroda na chvíli zadržela dech. Námořník přestal zabírat a obrátil se směrem k plachtám pirátské lodi za sebou, věděl, že to nemůže znamenat nic dobrého. Neznamenalo.
„Mají tam mága, odrazil mě. Ochraň je...“ stačil zašeptat mág, než se zhroutil na palubu.
Než stačila ke všem dolehnout jeho slova, rozlehl se po palubě křik: „Držte se! Vlna!“
Námořník s hrůzou sledoval, jak se k nim žene deset metrů vysoká masa vody. Stačil se pouze chytit, než do nich jako velká pěst udeřila. Zvuk tříštícího se dřeva a křik bylo poslední, co slyšel, než ho smetla…
Zaskřípání dřevěných dveří a několik hlasitých kroků upozornily na něčí příchod.
"Divím se, žes sebou nepřitáhl polovinu Andoru," řekl Bireth a neobtěžoval se ani zvednout hlavu, aby si prohlédl příchozího. Místo toho dál přihmouřeným zrakem zkoumal periferní nervstvo a svaly rozevřené raraší ruky.
"Už začinají něco tušit," řekl ponuře pobledlý muž za Birethem a svalil se do křesla u rohu. "Strážníci se kolem těch mrtvol slétají jako supi a utahují kolem nás smyčku. Zvláště ten mizera, kterému svěřili případ, nevypadá jako úplný hlupák. Co když ho najde?"
"Říkal jsem ti, když tomu nedokážeš odolat, Korhile, postarej se, aby se na to nepřišlo. Tentokrát už po tobě uklízet nebudu, ne poté, cos provedl v minulém městě. Víš, že si špatně zvykám na změnu prostředí a tenhle kontinent je docela příjemný."
"Nemůžu za to, že se to minule tak pokazilo!" Obhajoval se Korhil. "Ale musíš uznat, že to byl zajímavý experiment," dodal nakonec s úšklebkem na tváři.
"Přestaňte o mně mluvit, jako bych byl nějaká z těch vašich všivých krys!" zařval nad nimi někdo.
Oba muži se obrátili k místu, odkud hlas přicházel. Na polici nad Birethem ležela odseknutá hlava, která si je oba měřila zamračeným pohledem.
"Říkals, žes přišel na to, jak se ho zbavit," řekl obviňujícím tónem Korhil.
"Ano," odvětil Bireth, jenž se začal opět věnovat ruce, "ale neslíbil jsem ti, že to udělám. Je sice otravný, ale za potěšení vidět tvůj naštvaný obličej mi to stojí."
"Otravný?! Býval jsem král! Třásli se přede mnou desetitisíce a teď..."
"...jsi suvenýr na polici," dopověděl za hlavu Korhil.
"Ano, to, co jste mi udělali, je kruté... Na světě snad neexistuje horšího údělu, než toho, jenž mně potkal. Měls už například někdy potřebu se podrbat na nose, který ti uhnívá, ale ke tvému znechucení nemáš čím? Ale má bolest bude jen malá ve srovnání s tím, co čeká na vraha jako jsi ty. Andořanům se bude líbit z tebe stahovat plátky kůže, jeden za druhým, dokud z toho nezešílíš. Pro takové zvrácené lidi, jako ty, určitě moc soucitu mít nebudou."
"Drž už, sakra, hubu!" zařval na něj Korhil, náhle pobledlý v obličeji, a zvedl se z křesla. "Tentokrát neudělám chybu jako minule... nebudou... nebudou žádné volné konce."
Hlava na polici sledovala, jak Korhil odchází pryč a s pocitem uspokojení znovu zavřela oči.
Černá noc. Náměstí malého městečka ale žilo jak nikdy jindy.
"Další útok pane! Ztrácíme příliš mnoho mužů!"
Na důstojníkově čele byly zřetelné mnohé kapky potu. Měl strach.
"S-stáhněte všechny jednotky do srdce města, opevněte náměstí, evakuujte obyvatelstvo. Do rána tady nezbyde ani noha."
"Pane!"
Z dálky se ozýval nářek a zvuky boje. O hodinu později už jen ticho.
Na jiném místě v jiný čas:
"...Jeden jim všem káže..." Quarazom zaklapl knížku a naštvané s ní mrskl do kouta. "Tyhle příručky na ovládnutí světa, holý nesmysl!" pohodlně se usadil na svém novém trůně. Vzduchem se k němu přiblížilo malé, zlaté očko.
"Skvěle," pronesl nahlas, "sjednoťte plnou sílu a čekejte na můj rozkaz na útok. To město vypálím do základů."
Očko spokojeně zamrkalo malýma očkama a zase pomalu odplulo pryč.
Mladý muž stál na břehu moře. Opět ho odmítla, nikdo ho nechápe! Musí to udělat. Skočil. O nohu se mu otřela ryba, mladík se na ní usmál. A tak naposledy vydechl Mafor Krin.
Tasekil prudce otevřel oči, jeho kajuta byla způlky zatopena vodou, moře si bere svou daň. Jako poslední naději vidí dveře, ty ale nejdou pod náporem vody otevřít, Zlatá Panna i s námořníky klesá ke dnu.
„Ten vtípek s moukou nezůstane bez odezvy! Tohle bude prča, he he. Nikdy sem nedoufal, že seženu takovej stroj! Ještě to vyzkouším.“ ŠVIH! Rameno katapultu oddělilo kaprálu Eralinovi hlavu od těla.
Dveře od pokoje rozrazila jednotka stráží, muž v čele zakřičel „Je konec, Ibae! Polož ten nůž!“ Ibae se jen usmál a vykročil k němu. O úder srdce později se do něj zabodlo 9 šipek. Velitel sáhl na své hrdlo, kde po ráně nožem tryskala krev. „Patnáct“ zasýpal Ibae.
Čtyři různé osudy lidí, kteří se nikdy za života nesetkali, ba ani nemohli, každý žil v jiné době. jediným spojením je Verberg, zlodějíček a vykradač hrobů. V pokoji se mu krom prachu hromadí i cetky, ale tyhle zvláštní urny jednou jistě skvěle prodá. K jeho smůle, dala síla příběhů ukrytých v popelu zemřelým novou šanci. A tak má město 4 nové neobvyklé obyvatele, kteři navíc neplatí daně. Jeden stydlivý a nepochopený, další pak vtipálek a naschválkář, námořník a vášnivý rybář, masový vrah a šílenec. A každý se své šance ujal po svém, aniž by věděli proč, tropili duchařské skopičiny. Jako by to snad byl jen další ze snů v jejich nekonečném spánku.
Inu, kdo s čím zachází, tím také schází a tak si Verberg, jemuž se dostávalo zvýšené péče mrtvé čtveřice, vzal radši život. Neokázalá smrt, žádný kříž nebude připomínat, že kdy vůbec žil. Snad to pro vás bude poučení, že s mrtvými není radno obcovat. Ale počkat! Příběh přece ještě není u konce, ptáte se, co se stalo s duchy? Jeden z Heroldů, který byl u Verbergovy poslední vteřinky objevil v jeho pokoji urny. Za nemalého přispění dalších nebojácných osob byly nalezeny postupně všechny hroby a urny po krátkém výletu znovu spočinuly v pečovatelské náruči země. Duchové, více či méně radostně, opustili opět říši živých.
Venku se něco dělo. Šero začínajícího večera za okny, narušovala oranžová záře, která nevěstila nic dobrého. Zanfir se zamračil a rychle začal balit písařské náčiní do objemného batohu. Svižným krokem přešel místnost Andorské knihovny a sešel do spodního patra budovy.
Kývnutím se rozloučil s bankéřem, který zvědavě vyhlížel z okna a prudce otevřel dveře na náměstí. Úder, který utržil, když se dveře odrazily od neviditelné překážky, ho vyvedl z rovnováhy a srazil na zem. Jako by to bylo schválně, upadl tak hloupě, že mu batoh sklouzl z ramene a celý jeho obsah skončil na zemi. Sprostě zaklel a začal sbírat jak sebe, tak roztroušené věci. Právě v tu chvíli se dveře Andorské banky úplně dovřely a odhalily neviditelnou překážku, která zabránila jejich otevření.
Byl jí Pouštní bojovník, který si bolestivě držel pravou stranu čela. Vypadal trochu otřeseně, ale z očí mu sršely blesky. „Kam sakra čumíš, dědku!“ Obořil se na Zanfira a popošel blíž, schválně tak aby jeho okovaná bota spočinula na flakónku s inkoustem.
„Měl bych tě na místě zapíchnout jak prase! Tohle je útok na Císařskou stráž.“ Bolest ustoupila, ale voják byl dál zaslepený vztekem. Zanfir pomalu přejel pohledem od flakónku s inkoustem, přes plátovou zbroj až k tváři pouštního bojovníka. Pravou ruku, ukrytou před pohledem vojáka batohem, sevřel křečovitě v pěst. Téměř ihned se kolem ní objevila nestálá namodralá záře, která vzdáleně připomínala zuřící oheň.
Dokázal se však ovládnout a silou vůle, vzrůstající proud magie utišil. „Leandra na mě čeká doma. Určitě má strach. Musím už jít. Nesmím se nechat unést.“ Zanfir si to neustále v duchu opakoval a s úmyslně přihlouplým výrazem začal cpát svoje věci do batohu. „Seber si ty svoje krámy a nepřekážej tady, nebo tě vážně zabiju.“ Pokračoval voják, který netušil, jak bolestivému osudu právě unikl. Nechal Zanfira být a přidal se k další skupince bojovníků procházejících kolem. Bylo jich mnoho, téměř všechny hlídky z Andorských ulic a všichni směřovali stejným směrem. Na Andorský hrad.
Nechť je známo, že z vůle císaře Akary je očištěno jméno Zlořádu a ten se stává jeho služebníky. Upusťte tedy v Andorském císařství od vzájemných šarvátek a budujme raději společnou budoucnost !
Silou k Víře ! Vírou k Jednotě ! Jednotou k Vítězství !
