Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Před pár dny "Ahóóóóóój!", přebil námořníkův křik vlny šplouchající o příď lodi a blízké pobřeží. Jeho pozdrav dolehl až k uším mužů na pobřeží, jež zrovna přenášeli nějaké bedny sem a tam a na kraji pralesa zrovna stavěli velký stan. Práci zanechali a jali se mávat lodi, která právě přirážela k provizorně vybudovanému dřevěnému molu. Následovalo uvítání a pár trapných chvilek, kdy se sejdou kultury s různými zvyky slušného seznámení. Slovo dalo slovo a za pár hodin loď zase odplouvala zpět na svou plavbu, bohatší o nějaké zásoby a chudší o jednoho otroka.
Pár dní poté
Plešatý muž na hnědém oři projížděl v doprovodu svého věrného ochránce mohutnou městskou branou. Hledal informace, chtěl prodat své nově nabyté zboží. Doslechl se o blížícím se jarmarku, to vypadalo jako skvělá příležitost. Byl sice varován, ale kdo mu co může, on je přece Král!
O pár hodin později, na jiném místě
Plápolající oheň rozháněl tmu a vrhal stíny na po zuby ozbrojené muže, zbytky ruiny a okolní les. Napětí v okolí bylo tak husté, že by se dalo krájet. Jeden z mužů začal hovořit hlubokým, klidným hlasem: "Pánové, bratři. Vítám vás na dnešním koncíliu, svolal jsem vás ve věci projednání záležitosti...", hovořil ještě chvíli, stručně, k věci, nikdo ho nepřerušoval "... čímž se zprotivil zvyklostem naší organizace a proto bude zabit. Je někdo proti?" Jen pár zbrojí zacinkalo, jak se někteří muži nahnuli k sobě a tiše zamumlali pár slov, nikdo však nepromluvil nahlas, ani nezvedl ruku. Po pár vteřinách ticha onen muž opět promluvil: "Dle zvyklostí bude na toto zabití najat někdo mimo naši organizaci."
Čtvrtek, pozdě v noci
Plešoun dopsal a zapečetil svitek a podal ho svému pobočníkovi: "Tady máš, dovez to těm přístavním krysám." Pobočník jen tiše kývnul a vyrazil na cestu. Zrovna se blížil k hlavní bráně, když tu ho zastavilo zvolání: "Stůj, je-li ti život milý!" A tak tedy zastavil, na odrzlé zlodějíčky si vždycky chvíli času udělal. Tentokrát to ale byla chyba. K jeho velké smůle, ta poslední. V krátkém boji z něj mág udělal něco, co vzdáleně připomínalo hodně připálené pečené prase.
Zmizení pobočníka však vyvolalo obavy v jeho vůdci. Plešatý král si najednou nebyl tak jistý svou nedoknutelností... "Skutečně si dovolili na mě poslat vraha? Jaká drzost! A co když se to psaní dostalo do špatných rukou...?!", přemýšlel a bál se usnout.
Vzduch se ochladil, mráz štípal do tváří a v lese, nedaleko Andoru bylo slyšet vyplašené ržání koní. Po chvíli utichli. Jeden z ledových draků trhal zvíře na kusy, stejně jako to dělali další Wyrmové opodál. Sníh se zbarvil krví, krmili se, dlouhým jazykem si přejížděli po smrtících zubech a poté spokojeně ulehali do sněhu okolo své paní jako bdělá stráž.
Nechala draky v lese, mávnutím hůlky se ocitla na vrcholku hory u města Margaard, odkud měla dobrý výhled na jižany. Během posledních několika dní slunce zesílilo, Jaro jí vzdorovalo a musela uznat, že se mu to dařilo. Rozčileně zaskřípala zuby.
Thyris. Jak krásné město. Zlaté zdi se třpytily stejně jako drahé kamenní v odlesku slunce.
Jak by asi vypadalo pod masou ledu a sněhu? Vysoké věže pod sněhovou peřinkou, to by byl pohled! Bylo to šílené, ale mohla se o to pokusit. Znovu ukázat tomu hlupákovi svou sílu, ovládnout poslední z měst a zasadit tam svůj krystal!
Opět mávla hůlkou. Znovu se ocitla mezi svými draky. „Zítra bude náš den. Zítra po západu slunce, moji drazí.“
Mladý lovec pobíhal po lese. V jedné ruce pevně svíral luk a v druhé připravený šíp. Nervózně se rozhlížel po okolí, od úst mu šla pára a srdce mu tlouklo jako splašené. Od úsvitu stopoval vysokou zvěř, aby bylo co jíst, jenže ona, jako kdyby zmizela. Mezi stromy občas proběhl malý zajíc nebo divoké prase. Po laních však nebylo památky. Z povzdálí uslyšel vlčí vytí. Trhl sebou tak prudce, až se zapotácel a upadl do sněhu. S tichým klením se postavil na nohy, oprášil ze sebe mrazivé vločky sněhu a pátral dál. Znepokojovalo ho, že vidí až příliš mnoho stop, které se táhly směrem k městu a rozhodně nebyly mírumilovného tvora. Tohle byla smečka, která hladověla.
V ulicích města Thyris se tetelil teplý jarní vánek. Ačkoli se zdejší obyvatelé nikdy neobávali toho, že je zasáhnou třeskuté mrazy jako sousedící země, poslední dobou se šuškalo o ledových vánicích blížícím se k jihu.
Muž v lesklém plášti procházel branou města, v ruce svíral zářivě žlutý květ a spokojeně se usmíval. Chyběl mu už jen jeho Paprsek. Stačilo jej ukovat a ukončit tak vládu Zimní královny. Věděl, že to nebude snadná bitva, alespoň protentokrát ne.
Obrovský drak líně mávl křídly, aby odehnal sněhové vločky, které kolem něj poletovaly. Už nějakou dobu ležel ve sněhu a upřeně sledoval svou paní. Bílý šat jí vlál ve větru stejně jako stříbřité lokny vlasů. Cítil, že zuřila, ač ze sebe prozatím nevydala ani hlásku.
Další z krystalů byl na svém místě. Vládne téměř na celém území a lid trpí, přesně tak, jak si přála.
Stála na vrcholku hory, rukou přejela po krku svého dračího mazlíčka, když stočila svůj pohled směrem k jihu. Znepokojivě vřískla. Věděla, že se o to pokusí. Hlupák s kytkou! Zatracené Jaro!
Rozezleně máchla hůlkou a město pod nimi se ocitlo ve smršti ledové vánice. Drak si olízl tlamu, nechal ji vylézt na svůj hřbet a znovu mávl křídly…
Postava ve zlatém šatu se zastavila u městského kamene. Prsty přejela po rytině nápisu města Margaard stejně, jako to předtím udělala i v Thyrisu. Nedávalo jí to smysl, něco jí unikalo a ona nevěděla co. Jediné, co správně tušila, byla zima. Ledová zima, která nechtěla ustoupit a vpustit do přírody trochu tepla a radosti. Kdyby si tak vzpomněla, co jí kdysi vyprávěla babička…
Téměř neslyšně seskočila z hřbetu obrovského zvířete. Sníh utlumil její dopad, když stanula na zemi. Hrdě se vzpřímila a na její pyšné tváři se objevil výraz uspokojení. Kolem hlavy jí poletovaly sněhové vločky spolu se třpytivými mrazíky. Okolní vzduch byl suchý a mrazivý. Udělala několik kroků sněhem, aniž by po sobě zanechávala výrazné stopy, bílá vlečka tenoučkých šatů za ní vlála, když se před ní objevilo opevněné město kamennými hradbami. Věděla, že lidé si zoufají. Slyšela je, jak hořekují a žadoní o trochu tepla. Položila ruku na obrovský krystal, který v onen okamžik zmrazil vše v jeho nejbližším okolí. Její krutý smích se ztratil v poryvu větru, který se změnil ve sněhovou vánici.
Ledový vichr, sněhová vánice a štípající mráz. Zima, která vládne již několik měsíců, si neúprosně bere svou daň i nadále.
Ve hvozdech a na loukách, kde se k životu začalo probouzet první jarní kvítí, a pučet květy stromů zasáhla ledová smršť. Objevila se z čista jasna, rychlá a smrtící. Vše živé opět umrzlo až na pár tvorů, kteří stačili pláchnout. Bylo jim však jasné, že mrazícím pařátům nelze unikat navěky. Věděli, že je bude sledovat a taky, že sledovala. Do jejích pastí padali jeden po druhém jako listí do síťky. Bílou peřinku země pokryla krev a stopy. Stovky stop, které během noci opět ukryl sníh…
Poblíž velkého hořícího ohně, se v blátě povaloval zbytek knihy. Většina listů i přední část koženého obalu chyběla. Ve vazbě se poslední silou drželo jen pár prázdných stránek a jediná obsahující krátký zdobený text.
"Zase další mrazivé ráno. Večer lehce padal sníh, ale přes noc se vyjasnilo a ráno nás přivítalo zmrzlé okolí. Trochu mi to připomíná severní část Sohrenské planiny. Blesky tam často udeří přímo do písečných dun a celé okolí je pak zalité skleněným krunýřem. Podobně to vypadá tady, ale tady je daleko větší zima a skleněný krunýř tvoří mráz. Jak rád bych se vrátil. Domů do Sohrenu. Pryč z tohoto nehostinného místa. Pryč od všeho válčení. Z našeho světa stejně zbyly jen trosky, tak proč se o ně bít? Zdejší obyvatelé nás napadají stále častěji a naše odhodlání bránit se je den ode dne slabší... Něco se děje. Portálem začala proudit energie! Možná dnes půjdeme domů!"
"Spletl jsem se. My všichni jsme se zmýlili a teď už je příliš pozdě. Někteří ještě zkoušejí utéct, ale já už nechci. Zůstanu tady a dopíšu poslední zápis do svého deníku. Nevím, jestli ho někdo najde nebo si ho dokonce přečte. Zbývá mi jen doufat. Jistě vím jen jedno. Domů se nikdo z nás už nevrátí."
Kdosi si zbytku knihy přece všiml. Neznámý zdvihl deník do vzduchu a krátce přelétl text očima. Pokrčil obočí a pak velkým obloukem hodil knihu do praskajícího ohně. Přání autora se nesplnilo, jeho deník nikomu poznání nepřinese.
v minulém měsíci proběhlo několik změn týkajících se hodnostářů našeho města. Pan Jaako Tatarka složil funkci soudce a byl nahrazen panem Damodarem. Dále bych chtěla uvést novou heroldku našeho města - slečnu Waer'honglath.
Oběma přeji mnoho štěstí a trpělivosti při plnění jejich povinností.
Ráda bych připomněla zákaz nošení zbraní a helem za hradbami města a zákaz dlouhodobě uvazovat koně u andorského portálu. Nerada bych je nechávala odvést, tak na to, prosím, dbejte.
Upozorňuji, že vyhláška zakazující nošení kostěných zbrojí na území Andoru stále platí!
Pouštní lid v okolí města (především na místě bývalé tržnice a druhého dolu) stále neopustil své pozice ani po opakovaných výzvách. Někteří z nich se dokonce chovají velmi agresivně a útočí na každého, kdo se přiblíží. Považujme je tedy za nepřátele města, se kterými tak bude jednáno.
Na závěr oznamuji, že úřední hodiny, kdy mě můžete zastihnout, budou ve středu od 17. do 18. hodiny večerní v sídle rodiny Dayer (velký dům přímo nad portálem a andorskou bankou). Samozřejmě jsem dostupná i mimo tuto dobu, takže pokud si mě někde odchytnete, ráda se vám budu věnovat. Spíš než na úřadu starosty ale u mě doma.
Vánoční náladu už nemohlo nic pokazit. Večeře byla připravená, dům uklizený, stromeček ozdobený a za okny padal sníh. Pravda nebylo ho mnoho a na zemi se ihned měnil na rozbředlou kaši, ale lepší než nic. Leandra usnula v průběhu pečení cukroví a Zanfir tomu byl rád. Mohl ničím nerušený připravit vánoční dárky. Odnesl ji do jejího pokoje a vrátil se do přízemí, zrovna ve chvíli, kdy někdo podstrčil pode dveřmi dva svitky. Zamyšleně je rozvinul a přelétl vzkazy očima.
Jen kousek od místa,
Kde rackové vznáší se bílí.
Nechal zas popleta,
Vánoční dárky na poslední chvíli.
Z říše elfů jen jedinou cestou,
rychle ať nohy tvé dále tě nesou.
Tam kde silnice protíná nevelkou mýtinu,
Musíš dnes zachránit Vánoční hostinu.
Oba byly nadepsané nápisem, který by dnes nikoho nepřekvapil "Veselé vánoce Všem!". Zanfir pokrčil rameny a stáhl plášť z věšáku. Času na dárky měl dost a neuškodí když se vypraví na vánoční procházku. Kdo ví, třeba by mohl sehnat další dárky pro malou Leandru.
