Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Před několika dny.
Felčar sledoval ten zmatek. Jak jeho výtvory padaly, začala se mu třepat ruka. „Ti červi nezvítězí, ne ještě není konec!“ Když poslední výtvor padl, Felčar pomalu šel vstříc svému osudu. „Nezemřu tak snadno.“ Kolem bylo mnoho bojovníků, přesto Felčar nevyužil svou moc. Stál tam jako beránek ve vlčí noře. Když za sebou uviděl svého největšího nepřítele, trošku znejistěl. Bylo už pozdě jednat. Brzo ležel na zemi a čekal na poslední úder. Když mu Upír onen úder uštědřil, Felčar se naposledy usmál.
Předevčírem nedaleko jatek. „Nikde tu není? To není možné!“ sykl Upír a zahodil další knihu, „každopádně je jediná možnost.“ Naskládal na sebe několik fialových lektvarů. Když vyšel, otočil se a prudce do místnosti hodil pochodeň. „Jen doufám, že nepadl do nesprávných rukou.“ Ozvala se rána. Upír zmizel v lese, nevěděl, že o kousek dál od jatek se baví dva lapkové
„Viděls to?! Ten chlapík je blázen, ještě že jsme všechny cennosti sebrali.“
Druhý přitakal: „Vo co že ty knihy budou cenný a nějakej kupec nám za ně dá spoustu chechtáků!“ „Zatraceně, teď lituju, že sem neposlech máti, když říkala, nauč se číst.“
Druhý lapka vzal pytel a ušklíbl se. „Jdeme, za ty prachy se naučíš číst a pak zjistíme co je na té knize tak cennýho.“
Dlouhou, potemnělou chodbou se ozývalo tiché kap, kap, kap. Podzemní vody stékaly po slizkých stěnách. O kamennou dlažbu se škrábalo několik párů drápků, jak krysy pobíhaly sem a tam, přičemž zvědavými čumáčky očichávaly každý zapomenutý kout. Hledaly potravu, alespoň malé drobečky starého chleba, ale tady hluboko ve stokách, kam nevkročí noha živáčka… nebo vkročí? Jedna z vyhladovělých krys proběhla k ocelovým dveřím. V onu chvíli zbystřila všechny smysly, protože ucítila něco, co už dlouho ne. Bude hostina…
Za ocelovými dveřmi… „Nenašel?! Ztratil se?!“ zařval muž. Pěstmi udeřil o kamennou desku stolu, usadil se do svého křesla a zhluboka oddychoval. Pod huňatým obočím bylo možné spatřit černé oči, které metaly blesky na všechny strany. Byl rozzuřený. Na opačné straně stolu mlčky postávala skupina mužů v kožených zbrojích a s kopím v ruce. Jeden odvážlivec promluvil. „Tentokrát nic nevěděj ani v přístavu, pane.“
Muž v křesle si prohrábl prošedivělý plnovous. „Přece se nevypařil. To není možný! Ta špína někde bude!“ „Říkaj, že ho naposledy viděli, když napadli jeho tábor.“
V místnosti se rozhostilo ticho, které po chvilce narušilo řinčení řetězů a pleskání bosých nohou o zem. Černý otrok měl na rukou a kolem kotníků okovy, jeho záda hyzdily krvavé šrámy od biče. Se sklopenou hlavou donesl na stůl podnos s pečení. Položil jej před muže sedícího v křesle a opět zmizel ve stínu chodeb. „Cifro, drahoušku…“, zavrkala tmavovlasá ženština po jeho levici. Štíhlé paže ovinula kolem jeho ramen a vroucně se k němu tiskla. Muž, zvaný Cifra upíral svůj pohled do plamenů několika svící. „Pane?“, promluvil jeden z mužů. „Najděte Mercera. Dokud nebudou střeva toho chcípáka požírat krysy, tak se nevracejte!“ zahřměl výhružně. Z koženého pouzdra vytáhl dýku a zabodl ji do pečeně. „Ty…“, chytl ženu za zápěstí a silou ji odstrčil na židli u stolu, „…přivedeš mi tu krysu Tarcease. A pak se vrať do přístavu. Neživím ten váš veselej barák, abyste se pelešily tady a zadarmo!“
Tmavovláska si promnula ruku, nakrčila nosík a s pyšným výrazem na tváři odešla z místnosti. „Tak na co čekáte?!“, štěkl ke svým kumpánům. „Mercer nám na dveře klepat nebude!“
Muži sebou trhli, křik jejich pána je probral z tupé mlčenlivosti, rychle mu přitakali a stejně jako lehká žena před nimi, opustili místnost.
O několik hodin později za ocelovými dveřmi…
Na stůl dopadl s tichým žuchnutím kožený váček. „Polovina. Zbytek ti doplatím, až odvedeš svou práci.“ „Přidej.“ Ze stínu místnosti vystoupil muž. Na sobě měl černou koženou zbroj, potrhaný plášť a tvář skrýval pod tmavým šátkem. V ruce pevně sevřel kopí, když pohledem přelétl po tvářích strážných krys, které stály svému pánovi po boku. „Až odvedeš svou práci.“ Chřípí Cifrova nosu se roztáhlo rozčilením, rty pevně semkl do úzké štěrbinky a očima propichoval toho zatraceného vyděrače, jehož pomoc teď potřeboval. Nahlas by to však nikdy nepřiznal. Pro oči ostatních to byl zase jenom obchod. „I kdybych ti sehnal tu nejrychlejší loď, tak je nedoženeš. Jsem si totiž docela jistej, že odpluli už před týdnem. Ta tvoje černá hračka, co sis pořídil…“, kolem očí se mu objevily vějířky vrásek. Bylo patrné, že se pod šátkem zlomyslně usmívá. „Vezmi si zlato a zmiz.“ „Popluju s váma.“ „Vezmi si zlato a zmiz, Tarceasi.“ Postarší muž v křesle zaskřípěl zuby. Dva z mužů po jeho levici se pohnuli.
Tarceas se chraptivě zachechtal. „Víš, moc dobře, že ti tady nikdo jinej nesežene loď tak rychle jako já. Na jihu je to teď divoký, Cifro. A to všechno kvůli jedný černý tlamě! Tak mi sakra řekni, co je na něm tak zvláštního? Vodkaď je, když kvůli tomu hodláš po moři tahat ten svůj starej hřbet několik dní, hm? Řekl bych, že v tom bude něco zlatýho, Cifro. Moje uši slyšely, že je z nějaký jižní sebranky, ale netušil jsem, že tě to tak vezme.“ „Dost!“ Jediné slovo a jediný povel ruky stačil k tomu, aby se jeden z mužů ostrahy chopil dýky, kterou vrhl směrem k bídákovi na opačné straně stolu. Než stačil zareagovat, zbraň se mu bolestivě zaryla do stehna. Muž bolestivě zařval. „A teď zmiz! Sám víš, kde jsou hranice, Tarceasi. A jestli mi tu příště nemá viset tvůj kejhák, tak si na to dáš sakra pozor!“
Než se ocelové dveře dovřely, pronikla jedna z vyhladovělých krys dovnitř. Proběhla pod několika stoly, kde konečně objevila potravu…
„Výborná práce řezníku, takové dušené maso jsem dlouho neměl. A to maso… takové libové. Škoda slov.“
Muž v řeznické uniformě se usmál. „Chutná? Mám přinést další?“ „Ne, zatím ne, spíš mi dones nějakou klobásku, ale prosím tě, ať už nemá takový odér.“ „Ano, pane. Promiňte, barbaři nemají dobré maso.“ odpověděl řezník a zmizel z místnosti.
Muž v léčitelském úboru se zvedl. „Z dvanácti už jen sedm. Snad to nebude dlouho trvat. Rytířka si vede až příliš dobře.“ zamumlal sotva slyšitelně.
Do místnosti vstoupil opět řezník. „Už se to nese, pane.“ „Výborně, nyní jdi. Našel sis něco zajímavého?“ „Ano, skupinku elfských otroků, maso sice nebude nic moc, ale na dušené půjde.“ Oba dva muži se dali do smíchu. Do smíchu, při kterém tuhla krev v žilách.
O pár hodin později „Svoboda? Tak sladká jako svěží vánek. Po dlouhé době už nemuset nosit kamenné kvádry a ohýbat hřbet.“, říkal si elfský otrok, když odcházel z Thyrisu. Otrokář nedaleko elfa se zachechtal.
Sotva ušla skupina pár kroků, zastavil je zadní otrokář. „Počkejte, někdo nás sleduje!“
Muž svalnaté postavy zavelel: „Ty a ty jděte se tam kouknout!“
Muži kývli a vyšli do lesa. Ticho. Možná několik minut trvalo, než se od lesa začala rýsovat silueta člověka. „Kde máš druhého?“ zvolal velitel, mžourajíc na kráčející postavu. Místo odpovědi se mu k uším donesl jen zvuk smíchu. Velitel pevně stiskl jílec meče a polkl. Z lesa vystoupil muž v řeznickém úboru, celý od krve. V pravé ruce držel sekáček a v levé… hlavu jednoho otrokáře. „Co jsi zač? Co chceš?“, vyhrkl vrchní otrokář.
Muž se jen usmál a hodil vůdci hlavu jeho druha. „Já jsem řezník a přišel jsem si pro maso,“ usmál se řezník a rozběhl se směrem ke skupině dozorců.
Byl to rychlý boj. Otrokáři bojovali, jak jen mohli, ale řezník se pral jako zvíře. Brzo ležel na zemi těžce zraněný i velitel. „Počkej, zaplatím ti!“ zakvičel velitel otrokářů. Řezník se však dal do smíchu. „Maso je důležitější než peníze.“, řekl a zarazil veliteli do hlavy sekáček. „Mära re, ó ušlechtilý náš zachránce, cos zbavil nás těch tyranů. Nyní prosím shoď naše pouta, ať jsme opět volní,“ promluvil na pohled nejstarší z elfů. Řezník se však dal ještě většího smíchu. „Prasátko by chtělo utéct? Ale jatka jsou už připravena, to by prasátko řezníkovi nemohlo udělat.“
Elf se zarazil. „O čem to mluvíte, šlechetný pane?“
Řezník přejel prstem po ostří sekáčku. „To zjistíš, prasátko.“ Té noci se lesem ozývaly nářky elfským jazykem.
Eliščin lazaret. Bývalé místo klidu a harmonie v poslední době strádalo. Lidí bylo čím dál míň a míň, avšak jedna skupinka lazaret stále navštěvovala. Chodívali vždy, když měsíc ozařoval noční oblohu a každý věděl, že na téhle skupince něco nesedí. Tehdy začala schůzka jako každá jiná, jen starší muž zahalující svou tvář a svírající hůl, a muž v řeznickém oblečení dorazili později.
Byla půlnoc. Rimon šel na noc zamknout branku, když se najednou začala budova lazaretu bortit a zevnitř se ozýval křiky a bědování. Rimon tušil co se děje. Říkal jim to přece stále, že skupinka přinese problémy, že jsou to blázni. Nikdo mu však nevěnoval pozornost. Vždyť přece každý nemocný si zaslouží péči! Zakrátko z lazaretu nezbylo nic, nic než jen ruiny a sutiny.
„Doufám, že tam zůstali.“ Zamumlal Rimon, když s hrstkou zdravotníků opouštěl lazaret.
Na malých jatkách byl frmol. Tu někdo stahoval z kůže jelena, tam někdo chystal maso na klobásy. Klasický den, zdálo by se. Táhle však tento frmol vyrušilo zaklepání na dveře, hlavní řezník se zamračil, otřel ruce a s tichým mumláním šel otevřít. Na jatka vešel starší muž o berli, zakrývající si tvář kapucí. Hlavní řezník s oním mužem zmizeli ve sklepení a učni se dali opět do práce, snažíce se nevěnovat pozornost tomu, co nesouviselo s masem. Trvalo pár hodin, než se dveře od sklepa otevřely a vystoupil záhadný muž s řezníkem. Jak cizinec šel, cosi mu upadlo. Mladičký řezník Nerdok neváhal a vrhl se pro tu věc. Kdyby věděl, kdyby to byl jen tušil, co bude držet v rukách, jistě by si to rozmyslel. Mladému řezníkovi spadla brada, když si všiml, že zvedá lidskou ruku. Nerdok chtěl začít řvát a křičet, ale záhadný muž ho popadl za paži. Nerdok tehdy pohlédl do tváře neznámého cizince. Zbledl ještě více. Co nejrychleji se snažil vyprostit svou ruku z jeho držení. Marně. Cizinec mu paži nepustil, jen tiše promluvil k hlavnímu řezníkovi, který stál za ním.
„Asi budeš mít práci. Oni znají mé tajemství!“ Hlas měl strohý a mrtvolný a jeho slova byla chladná.
Hlavní řezník vytáhl sekáček. Učni se zarazili, jelikož teď i oni viděli, co drží Nerdok ve svých rukách. Než však stihli zareagovat, už měl jeden učeň sekáček hluboko v hlavě. Ostatním stačil jen jeden krátký pohled na mladíkovu hlavu nebo spíše na dvě poloviny jeho hlavy. Začal neřízený chaos. Učni se snažili utéct dveřmi. Jakmile se však první odvážlivci dostali ke dveřím, zjistili, že jsou zamčené. Bušili do nich, bodali noži a sekali sekáčky. Křičeli a naříkali. Ale dveře nejevily známky poškození.
Cizinec stále držel Nerdoka a lehce kývl na řezníka. Řezník pokračoval ve svém dílu, a přestože se mu někteří učni dali na odpor, zjistili, že také jemu nezpůsobují žádné zranění. Brzy řeznický mistr dokončil své dílo. Všichni učni leželi v kalužích krve na zemi mrtvi, nebo dodýchávajíc poslední dech. Pár jich nepřipomínalo víc, než naporcované vepřové. Jediný Nerdok, hledící do tváře cizince, ještě dýchal. Cizinec shodil svou kápi.
„Co jsi zač?“ vysoukal ze sebe řeznický učeň hlasem plným strachu. Při pohledu na sešitý obličej se celý rozklepal.
„Neboj, nebude to bolet.“ odpověděla postava stejně mrtvolným hlasem a v dalším děsivém úsměvu odhalila prázdná místa, kde měly být zuby. Náhle Nerdokem projela bolest. Jeden rychlý záchvěv bolesti, jako by jím prošel blesk. S pootevřenými ústy a tupým, nechápavým výrazem se učeň sesul k zemi.
„Teď abych si kvůli tobě sháněl nové učně. Tu ruku si sešij pořádně!“ obořil se na cizince starý řezník.
Cizinec vytáhl nůž a natáhl se k Nerdokovi, s tichým zamumláním: „Neboj, našel jsem si jednu, která už bude držet.“
Pralesem se ozvalo veselé hašteření několika mužů. Získali totiž něco, o čem se jiným na Andarii ani nesnilo. Cenné zboží, které jim mělo vydělat tisíce zlatých. Nebo tedy… jejich pánovi.
Polední slunce žhnulo, pálilo do kůže jako řeřavějící uhlíky, pot stékal po tvářích i těm, co se ukrývali ve stínu stromů. Někteří opečovávali svoje milované zbraně, jiní se jen tak povalovali polonazí na břehu moře a upíjeli ze džbánů jablečný mošt. Poblíž jednoho stanu byly do země zaraženy kůly s řetězy, k nimž byli připoutáni muži. Jeden běloch a ten druhý byl zcela černý. Černý jako noc. Zápěstí měl do krve sedřeno od nekonečného svazování, plné rty rozpraskané a vyčerpaně se opíral o kůl. Nenáviděl to, ze srdce nenáviděl ty, jež ho korunovali lovnou zvěří a takhle ho trýznili.
O několik dní později…
V táboře se strhla vřava. Samozvaný král křičel na všechny strany strohé příkazy, rozzuřeně cukal uzdou svého hnědáka, když jeho ležení nečekaně napadla skupina cizinců. Otrokářovi muži chvíli odolávali náporu ozbrojené síly, až nakonec podlehli pod ranami jejich meče. Ačkoli se král snažil zachránit svůj poklad, nepodařilo se mu to. Byl donucen pláchnout. Několik mužů v čele s postarší ženou doběhlo k přivázaným otrokům a uvolnili jim pouta. Ti se potácivě odebrali dál do pralesa, kde hltavě srkali vodu z tůně. „Stát!“, uslyšeli za sebou. Černý a bílý se vyčerpaně otočili po hlase. Za nimi stála ona žena a několik mužů. Bílého otroka jeho odmlouvání stálo život. „A teď jdeme do Andoru!“, rozkázal jeden z mužů ve zbroji s úlisným úsměvem na tváři.
Muž ve zbroji zastavil u nevěstince poblíž Andoru. Za ním se v plné polní táhla skupina, která mu pomohla osvobodit otroka z rukou Mercera. Teď už ho stačilo jen předat a získat tak tučnou kořist. Promnul si ruce.
Černý otrok, opět spoutaný, sklesle koukal na zem. Věděl, že onen muž lže a je jen zbožím pro dalšího tyrana. Nikdo ho však neposlouchal nebo ano?
Postarší žena zapíchla hrot svého kopí do krku prostředníka. Otočila se k otrokovi stejně jako ostatní z průvodu. „Být volný.“, prohlásila a rozřízla mu pouta.
Černý nevěřícně sledoval její počínání. Podávala mu jídlo. Několik mužů mu naskládalo do batohu pití, trochu peněz a dokonce čisté oblečení. Cítil euforii, nechtěl tomu věřit. S vírou v srdci, že se dostane zpět domů, došel až k přístavu…
Téže noci…
Po dřevěném molu klapaly podpatky bot, stejně tak bylo slyšet tiché rozmlouvání, šumění moře nebo vzdálené kvílení racků. Z nedaleké krčmy se ozývalo bujaré veselí, chichotání a dovádivé vřeštění paniček a několika mužských.
Černý si ustlal v přístavu na několika napěchovaných pytlích a užíval si nově nabyté svobody. Byla jasná noc, hvězdy zářily na obloze, když v tom kroky utichly…
Kdokoli jiný by toto považoval za nepříznivou situaci nebo minimálně za podezřelou. Svobodný otrok se však topil v myšlenkách, maloval si svou budoucnost a jen stěží vnímal své okolí. Nad jeho hlavou se mihl stín, pod krkem ho chytla silná pracna, která ho vzápětí vytáhla na nohy. Před sebou spatřil tři muže. Všichni měli na tváři zlověstný výraz, jež mohl vypovídat o pocitu uspokojení. Našli totiž to, o čem slýchávali už takovou dobu…
V podhradí hradu Tuláků "Ahóóóóóój!", přebil námořníkův křik vlny šplouchající o příď dlouhé lodě se zlatými vlajkami a blízké pobřeží. Jeho pozdrav však tentokráte žádného posluchače nenašel. Cizokrajní obchodníci doufali, že u tak majestátné rezidence nebo v přilehlé osadě nějaké kupce najdou. Rozhodli se zde rozbít tábor a pár dní se zdržet.
Před pár dny "Ahóóóóóój!", přebil námořníkův křik vlny šplouchající o příď lodi a blízké pobřeží. Jeho pozdrav dolehl až k uším mužů na pobřeží, jež zrovna přenášeli nějaké bedny sem a tam a na kraji pralesa zrovna stavěli velký stan. Práci zanechali a jali se mávat lodi, která právě přirážela k provizorně vybudovanému dřevěnému molu. Následovalo uvítání a pár trapných chvilek, kdy se sejdou kultury s různými zvyky slušného seznámení. Slovo dalo slovo a za pár hodin loď zase odplouvala zpět na svou plavbu, bohatší o nějaké zásoby a chudší o jednoho otroka.
Pár dní poté
Plešatý muž na hnědém oři projížděl v doprovodu svého věrného ochránce mohutnou městskou branou. Hledal informace, chtěl prodat své nově nabyté zboží. Doslechl se o blížícím se jarmarku, to vypadalo jako skvělá příležitost. Byl sice varován, ale kdo mu co může, on je přece Král!
O pár hodin později, na jiném místě
Plápolající oheň rozháněl tmu a vrhal stíny na po zuby ozbrojené muže, zbytky ruiny a okolní les. Napětí v okolí bylo tak husté, že by se dalo krájet. Jeden z mužů začal hovořit hlubokým, klidným hlasem: "Pánové, bratři. Vítám vás na dnešním koncíliu, svolal jsem vás ve věci projednání záležitosti...", hovořil ještě chvíli, stručně, k věci, nikdo ho nepřerušoval "... čímž se zprotivil zvyklostem naší organizace a proto bude zabit. Je někdo proti?" Jen pár zbrojí zacinkalo, jak se někteří muži nahnuli k sobě a tiše zamumlali pár slov, nikdo však nepromluvil nahlas, ani nezvedl ruku. Po pár vteřinách ticha onen muž opět promluvil: "Dle zvyklostí bude na toto zabití najat někdo mimo naši organizaci."
Čtvrtek, pozdě v noci
Plešoun dopsal a zapečetil svitek a podal ho svému pobočníkovi: "Tady máš, dovez to těm přístavním krysám." Pobočník jen tiše kývnul a vyrazil na cestu. Zrovna se blížil k hlavní bráně, když tu ho zastavilo zvolání: "Stůj, je-li ti život milý!" A tak tedy zastavil, na odrzlé zlodějíčky si vždycky chvíli času udělal. Tentokrát to ale byla chyba. K jeho velké smůle, ta poslední. V krátkém boji z něj mág udělal něco, co vzdáleně připomínalo hodně připálené pečené prase.
Zmizení pobočníka však vyvolalo obavy v jeho vůdci. Plešatý král si najednou nebyl tak jistý svou nedoknutelností... "Skutečně si dovolili na mě poslat vraha? Jaká drzost! A co když se to psaní dostalo do špatných rukou...?!", přemýšlel a bál se usnout.
Vzduch se ochladil, mráz štípal do tváří a v lese, nedaleko Andoru bylo slyšet vyplašené ržání koní. Po chvíli utichli. Jeden z ledových draků trhal zvíře na kusy, stejně jako to dělali další Wyrmové opodál. Sníh se zbarvil krví, krmili se, dlouhým jazykem si přejížděli po smrtících zubech a poté spokojeně ulehali do sněhu okolo své paní jako bdělá stráž.
Nechala draky v lese, mávnutím hůlky se ocitla na vrcholku hory u města Margaard, odkud měla dobrý výhled na jižany. Během posledních několika dní slunce zesílilo, Jaro jí vzdorovalo a musela uznat, že se mu to dařilo. Rozčileně zaskřípala zuby.
Thyris. Jak krásné město. Zlaté zdi se třpytily stejně jako drahé kamenní v odlesku slunce.
Jak by asi vypadalo pod masou ledu a sněhu? Vysoké věže pod sněhovou peřinkou, to by byl pohled! Bylo to šílené, ale mohla se o to pokusit. Znovu ukázat tomu hlupákovi svou sílu, ovládnout poslední z měst a zasadit tam svůj krystal!
Opět mávla hůlkou. Znovu se ocitla mezi svými draky. „Zítra bude náš den. Zítra po západu slunce, moji drazí.“
