Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Někde u Lewanu
„Mám toho dost!“ vykřikl zničehonic muž jedoucí na koni v kroužkové zbroji. „Nenechám se zmasakrovat kvůli tomu, žes nasadil cenu tak vysoko. Od teďka každej sám za sebe.“ Jezdec vepředu, s lukem na zádech, se prudce otočil za hlasem.
„Tak mazej, srabe! Z téhle cetky vytřískám pořádný prachy a žádný báchorky mě nenaženou strach.“
„Dobrá, dej mi můj podíl.“
Lučištník vytáhl velký měšec a hodil ho svému druhovi. Ten ho chytil a zmizel rychlostí blesku.
„Pche, zbabělec. Prej duch, co rozsekne člověka jednou ranou.“ Mávl rukou na několik dalších svých spolubojovníku. „Za mnou!“
O několik hodin později
„Dvě stě zlatých, víc nedám.“ řekl rázně muž v kouzelnickém klobouku.
Jezdec mu podal urnu. „Platí.“
Kouzelník vzal urnu a na oplátku předal měšec zlatých. Přejel dlaní po celém obvodu urny a naklonil ji směrem k jezdci a jeho kumpánům.
„Byla radost s vámi obchodovat.“ řekl mág velmi, velmi tiše s úsměvem namířeným na prodejce.
Několik členů skupinky se také rozpačitě pousmálo, hned ale ztratili o mága zájem a začali si dělit svůj výdělek. Nevšimli si, že mág něco zašeptal do urny. Nevšimli si, že jejich kůže se začala zničehonic loupat a zbarvovat se…
Kouzelník se dál usmíval.
Šedý Drak seděl za stolem a věnoval se obědu, když dveře do jeho pracovny rozrazili dva těžkooděnci a vedli sebou strážníka. „Co to má znamenat?“
Více vyzbrojený zbojník pravil. „Zničil mechanismus skrýše a tvrdí, že armáda je na cestě.“
Šedý Drak se jen usmál. „Zabijte ho a sežeňte posily. Já tuhle chvilkovou záležitost vyřeším rychle a teď zmizte!“ Když zbojníci zmizeli, pokračoval v jídle.
O několik hodin později
„Cože Šedý Drak mrtvý? Výborně, nyní přikročíme k dalšímu plánu.“ Usmál se zahalený muž a hodil muži objemný měšec.
Někde pod Andorem
„Měli jsme jen štěstí. Šedý Drak nám ukázal, že bez Šéfa se to rozpadne a vypukne chaos, pitomče!“ „Uklidni se a dej si sklenici vína. Šéf se co nevidět vrátí, všechno bude v pořádku a vůbec! Jdi si řešit ten svůj chlast a mně dej pokoj.“ Starší muž bouchl dveřmi a odplivl si. „ Až to tlustý prase někdo podřízne, je to v háji.“
Někde v pralese
Skupinka ozbrojenců seděla u ohně. „Podívejte se na ten plakát, kvůli tomu zatracenýmu kousku papíru mě ani neuklidnil fakt, že otrokářství je teď moje řemeslo.“
Náhle skupinku ozbrojenců vyrušil potlesk. Všichni se pootočili a ve stínu zahlédli postavu. „Kdo jsi?!“ vykřikl Mercer.
Žena přistoupila o krok blíž. „Můžu vám pomoci s vaším problémem, ale zadarmo to nebude.“
„Kolik?“
„Čtvrtinu vašeho zisku.“
Mercer se zamračil. „Tak pojď sem a pověz nám o té tvojí nabídce.“
Byl podzimní podvečer, snad v ostatních městech padalo zlatavé listí a lidé s červenými nosy spěchali domů k horkému čaji, aby se ohřáli.
Někde tam, daleko. Tohle byl Imer, všechna roční období byla zasypána sněhem, absolutní nadvláda zimy beze změn - tak to měl Setam rád.
Přišel sice o krystal, ale usídlil se zde, by nabral zpátky svých sil. Daleko od lidí. Jediné, co by ho mohlo obtěžovat, byli skřeti nedaleko, ale o ty se rychle postarali Setamovi nohsledové, všudypřítomní hledači.
Dnes se však věci měly mít jinak. Se západem slunce se jeden ze zlatých hledačů přiblížil ve vší poníženosti k Setamovi se zneklidňujícím varováním. "Ta špína se opovažuje rušit můj klid!" zařval démon, až z nejbližší římsy spadlo trochu sněhu. "Jak se opovažují! Zlatí ke mně! Zbytek padejte hlídat! A zničte každého, kdo se přiblíží!" hulákal po hledačích.
Těžko říct, jestli rozuměli slovům, která k nim doléhala, každopádně démonův hlas byl natolik výhružný a hrozivý, že se hledači v mžiku rozprchli na svá místa.
A potom to začalo. První se objevilo několik málo pošetilců, kteří proskočili neznámým portálem uprostřed náměstí. Brzy se však přidali další, takže se z pošetilců stala početnější jednotka, která se nepříjemně rychle přibližovala k Setamovi. S hromovým řevem a svými Zlatými se musel stáhnout o něco severněji.
Poměrně brzy se probojovali až k démonovi, který stále neuznal svou prohru a povýšeně se tyčil nad hlavami bojovníků v celé své odpornosti. Nesnažil se vyjednávat, neměl zájem. Tak jeho stráže brzy popadaly jako shnilá jablka k zemi. A najednou, najednou zůstal sám. Andarijští se seběhli jako hladoví supi kol své kořisti a začali rvát cáry odporně páchnoucího masa a ničit ho jeho vlastními zbraněmi - kouzly. Setam se vzdal, až když ležel na zemi a z posledních sil zachrčel poslední kouzlo, tentokrát opravdu poslední.
Na mrtvého Setama dopadlo ještě několik ran ze setrvačnosti a vzteku, než lidé ustoupili a uvědomili si, že je opravdu konec. Nebo začátek?
Ať tak či onak, bylo načase vrátit se zpátky. Vlezlá zima se jim čím dál více zabodávala do tváří a odhalené kůže a nutkání zmizet z Imeru sílilo.
V tu chvíli si jeden z mužů všiml odlesku v zakrváceném sněhu. Zvedl úlomky krystalu a prohlédl si je mezi prsty. Spěšně je schoval do batohu a vrátil se k ostatním.
Zmizeli z ledového města stejně rychle, jako se objevili. Koneckonců, bylo to dobře. Zprávy se šíří příliš rychle na to, aby bylo bezpečné tam zůstávat.
A k jejich smůle příliš rychle na to, aby se Quarazom rychle nedozvěděl, že z jeho kumpána zbyla jen holá lebka.
Toho večera se řev Imerem rozlehl ještě jednou.
Quarazom spokojeně poklepával holí o zem. Armáda se shromažďovala v hojném počtu, stejně tak rychle pokračovala v tažení k jihu. Thyris byl na dohled. Setam byl den ode dne nervóznější. „Dnes jich bylo mnoho. Štěpí se!“ zavrčel podrážděně. „Cetka.“, mávl rukou druhý z démonů. „Cetka?!“ „Zmlkni a radši konej!“
Setam rozhněvaně sevřel kus krystalu a zmizel.
Klid ulic města Thyris narušil křik. Tmavovlasá žena zaběhla za roh jednoho z domů. Když s ostražitostí vykoukla, spatřila magický vír, z něhož se hrnula monstra. Velcí či menší, byly ty to bestie démonů. Uchopila stříbrnou dýku, kterou měla za opaskem a tiše se plížila podél zdi. Slyšela poplašné troubení trubačů města, viděla, jak se od brány hrnou bojovníci, aby město těch stvůr zbavili.
Uslyšela zlomyslný smích. „Ale, ale, ale…“
Prudce se otočila a ohnala se dýkou. Před sebou spatřila jednoho z démonů. Vztekle sykla a znovu proti němu vyrazila se zbraní v ruce. Velká pracna ji uchopila pod krkem, přirazila silou ke zdi a s jejím posledním výkřikem zmizeli z města…
Ulicemi města se ozýval klapot koňských kopyt. Z noční oblohy padaly drobné kapky deště, vzduch se ochlazoval, ale to rozhodně neodradilo muže v tmavé róbě k procházce. Projel branou města Andor a vydal se směrem ke staré tržnici. Nervozita ovládala každičký sval v jeho těle, sípavě se nadechoval a jednou rukou neustále kontroloval kožený váček s mincemi, který se mu pohupoval u pasu.
Jeho kůň na blátivé cestě zpomalil. Z lesů okolo nich vycházely zvuky zvěře, která se zrovna probouzela k životu. Muž neklidně poposedl na hřbetě koně, zaryl mu paty do slabin a ten zrychlil.
„Máte peníze?“, zvolal muž v tmavém oblečení a s kápí přes hlavu. „M-mám. A vy… vy tu věc?“ zakoktal se. Obchodník slezl z koně, v ruce neustále třímal váček s penězi a nedůvěřivě si osobu prohlížel. Z jeho tváře neviděl opět nic, jen špičku nosu. Podle zabarvení hlasu mohl jen tušit, že se jedná o mladého muže.
Cizinec vytáhl z černého pytle starobylou nádobu. V měsíčním světle se odrážela její perleť, zlaté lemování a ozdobné nožičky podstavce. Kolem dokola měla vyryto několik run, kterým však nerozuměl. „C-co znamená ten nápis?“ „To není pro náš obchod podstatné. Podstatná je její hodnota. Vidíte jak je nádherná? Mistrovský kousek.“ Muž k němu natáhl ruce s nádobou a podbízivým hlasem dodal: „Sáhněte si na ni znovu, prohlédněte si ji.“ „Tak tedy dobrá.“, přikývl. Hodil mu vak zlatých mincí, vzácný poklad opět zabalil do černého pytle a aniž by na něco čekal, nasedl na koně a jel zpátky k Andoru.
O několik dní později
Podzim se pomalu, ale jistě hlásil ke své vládě. Noční ticho narušovalo jen cinkání dešťových kapek o střechy domů a zbroje několika strážných, kteří se potulovali na hlídce.
Obchodník si o sebe třel zkřehlé ruce, jeho kůň ho líným krokem následoval až do andorské odluky. Dole v přístavu se u země držela nevlídná mlha a zima se tu zdála být mnohem větší. I grošák si toho byl vědom. Nastražil obě uši, několikrát odfrkl a neklidně pohodil hlavou. „Klid. To nic není, starochu. Jen trocha mlhy.“ Aniž by si to byl uvědomil, za zády se mu mihl stín. Grošák tentokrát vyplašeně zaržál. „Co je ti? Starochu klid.“ Muž se snažil uchopit uzdu a svého čtyřnohého přítele uklidnit. Jeho pokusy byly marné až do chvíle, kdy koňským hřbetem projela čepel dlouhého meče. Obchodník zařval, upadl na zem a se šokovaným výrazem ve tváři sledoval, jak se jeho letitý kůň sune k zemi. Z hrdla se mu ozývalo tiché ržání, dokud neutichl úplně v tratolišti krve. „C-c-co…“ rozmáchl nešťastně rukama. Najednou to uviděl. Stín. Vlastně dva. Zhmotnily se přímo před ním. Obrovský kůň a vedle něj stál muž. Muž v těžké zbroji a s dlouhým zdobeným mečem. „P-p-proooč?“ vyrazil ze sebe.
Stínový muž se rázem ocitl přímo před ním. „Vrať, co jest pod mou ochranou.“ „Och-chranou?“
Nastavil dlaň. „Můj král si to žádá!“, jeho hlas byl ledový jako smrt. Pozvedl meč. „N-nevím, o čem to mluvíte a můj kůň…!“
Jedno jediné máchnutí meče stačilo k tomu, aby stínový rytíř podélně rozpůlil obchodníkovo tělo. Kůň za jeho zády zahrabal kopytem, oba prošli skrz kamennou zeď přístavního domku a z krbové římsy sebrali to, co jim náleželo.
Ohnivé peklo? Ale kdeže. V očích démona trocha plamínků, které dostatečně zabavily smrtelníky, kteří urputně bránili už tak dost poničenou pevnost. Z okolních lesů doutnalo, nebylo totiž už nic, co by mohlo hořet. Vše se v prach obrátilo. Magické ohně pohltily i zdi Severní brány. Setam procházel bojištěm, posílal další hledače, aby ztrestali i ty poslední, kteří ještě marně doufali v odražení útoku.
O několik hodin později se pod noční oblohou ozvalo tiché lupnutí. Quarazom se zjevil po boku svého společníka. Oba shlíželi z poničené věže brány, která v minulosti dělila území města od divočiny. „Bylo to snadné. S takovou armádou nám padne k nohám každé město.“, prohlásil Setam, který si už zase prohlížel bílý kámen ve svitu měsíce. „Zbytečné. Stoč síly k jihu, to je to jediné, které musí padnout, a pak už nemusíme marnit čas dobýváním kdejaké ubohé vesnice, kterou brání banda krys.“ „Ale to kámen už nevydrží, musíme pomalu!“ zakvílel nesouhlasně démon. „Přestaň!“ štěkl. Nenáviděl to jeho kvílení, nenáviděl tu dětinskost, se kterou si prohlížel každou cetku. Strhl mu přívěšek z krku a zamával mu jím před očima. „Snaž se, aby to vydržel!“
Setam mu mlčky sebral kámen, znovu si jej připevnil ke krku. Přejížděl po něm dlaní jako by to bylo jeho vlastní, čerstvě narozené robátko. Nakonec jen kývl, nic jiného mu ani nezbývalo.
Jeden úder, druhý úder, třetí úder holí o zem a plameny vzplály. Suchá tráva rychle shořela a ohnivé jazyky přeskočily na kmeny stromů, které začaly rychle pohlcovat. Quarazom zuřil. Lidé se mu postavili na odpor ještě dřív, než se stačila srotit jeho armáda. Zlatý hledač padl, musel si tedy najít jiného spolehlivého poskoka. Stočil svůj pohled k Setamovi, který stál nehybně opodál. Na krku mu visel bílý kámen zasazený do stříbrné pracny. „Dobrá. Uděláme to tedy znovu. Ale tentokrát si pospíšíme.“
Setam nahmatal přívěšek. Věděl, nač jeho společník naráží. „Bude jich moc, to úlomek nevydrží.“ „Každá bitva má své ztráty a tato nebude tak veliká, jak se domníváš.“
Setam se rozhlédl po spáleništi. Hledači kolem nich kroužili sem a tam. „Čtyři dny budou stačit.“
Druhý démon kývl. „Jak se to říká? A projdeme skrz zdí?“, hlasitě se rozesmál.
Na ilerenské okolí padl stín. Přesně takový, který i dospělému muži nahání hrůzu a ježí se mu chloupky na těle. Mezi hustým porostem lesů vládla magie, byla všudypřítomná, téměř hmatatelná. Quarazom udeřil holí o zem. Několik stromů pohltily plameny. Věrní hledači levitovali nad zemí a vyčkávali rozkazů jejich pána.
Jeden z jezdců projížděl přilehlým okolím města Ileren. Když spatřil blížící se zkázu, svolal všechny bojeschopné muže, kteří měli odrazit útok démonských nestvůr. Quarazom jako vždy neotálel a chopil se příležitosti. V dlani sevřel bílý kámen a během vteřinky se přemístil. Nyní stál na loučce pod městem, vedle něj se tiše pohyboval zlatý hledač. Útok pokračoval a démonův smích nabíral na síle až do chvíle, kdy…
„Pane! Já vám můžu pomoci!“ uslyšel křik jednoho z jezdců bránící město.
Démon znovu udeřil holí o zem, poskoci se stáhli, aby nechali dvojici nerušeně rozmlouvat. „Kde jsou?!“ „Kdo?“
Quarazom v pracně pohodil třpytivým kamenem. Jezdci ihned došlo, nač se démon ptá. „Obelisky…“, kývl, „…můžu vám pomoci zničit lidi.“
