Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Byl podzimní podvečer, snad v ostatních městech padalo zlatavé listí a lidé s červenými nosy spěchali domů k horkému čaji, aby se ohřáli.
Někde tam, daleko. Tohle byl Imer, všechna roční období byla zasypána sněhem, absolutní nadvláda zimy beze změn - tak to měl Setam rád.
Přišel sice o krystal, ale usídlil se zde, by nabral zpátky svých sil. Daleko od lidí. Jediné, co by ho mohlo obtěžovat, byli skřeti nedaleko, ale o ty se rychle postarali Setamovi nohsledové, všudypřítomní hledači.
Dnes se však věci měly mít jinak. Se západem slunce se jeden ze zlatých hledačů přiblížil ve vší poníženosti k Setamovi se zneklidňujícím varováním. "Ta špína se opovažuje rušit můj klid!" zařval démon, až z nejbližší římsy spadlo trochu sněhu. "Jak se opovažují! Zlatí ke mně! Zbytek padejte hlídat! A zničte každého, kdo se přiblíží!" hulákal po hledačích.
Těžko říct, jestli rozuměli slovům, která k nim doléhala, každopádně démonův hlas byl natolik výhružný a hrozivý, že se hledači v mžiku rozprchli na svá místa.
A potom to začalo. První se objevilo několik málo pošetilců, kteří proskočili neznámým portálem uprostřed náměstí. Brzy se však přidali další, takže se z pošetilců stala početnější jednotka, která se nepříjemně rychle přibližovala k Setamovi. S hromovým řevem a svými Zlatými se musel stáhnout o něco severněji.
Poměrně brzy se probojovali až k démonovi, který stále neuznal svou prohru a povýšeně se tyčil nad hlavami bojovníků v celé své odpornosti. Nesnažil se vyjednávat, neměl zájem. Tak jeho stráže brzy popadaly jako shnilá jablka k zemi. A najednou, najednou zůstal sám. Andarijští se seběhli jako hladoví supi kol své kořisti a začali rvát cáry odporně páchnoucího masa a ničit ho jeho vlastními zbraněmi - kouzly. Setam se vzdal, až když ležel na zemi a z posledních sil zachrčel poslední kouzlo, tentokrát opravdu poslední.
Na mrtvého Setama dopadlo ještě několik ran ze setrvačnosti a vzteku, než lidé ustoupili a uvědomili si, že je opravdu konec. Nebo začátek?
Ať tak či onak, bylo načase vrátit se zpátky. Vlezlá zima se jim čím dál více zabodávala do tváří a odhalené kůže a nutkání zmizet z Imeru sílilo.
V tu chvíli si jeden z mužů všiml odlesku v zakrváceném sněhu. Zvedl úlomky krystalu a prohlédl si je mezi prsty. Spěšně je schoval do batohu a vrátil se k ostatním.
Zmizeli z ledového města stejně rychle, jako se objevili. Koneckonců, bylo to dobře. Zprávy se šíří příliš rychle na to, aby bylo bezpečné tam zůstávat.
A k jejich smůle příliš rychle na to, aby se Quarazom rychle nedozvěděl, že z jeho kumpána zbyla jen holá lebka.
Toho večera se řev Imerem rozlehl ještě jednou.
Quarazom spokojeně poklepával holí o zem. Armáda se shromažďovala v hojném počtu, stejně tak rychle pokračovala v tažení k jihu. Thyris byl na dohled. Setam byl den ode dne nervóznější. „Dnes jich bylo mnoho. Štěpí se!“ zavrčel podrážděně. „Cetka.“, mávl rukou druhý z démonů. „Cetka?!“ „Zmlkni a radši konej!“
Setam rozhněvaně sevřel kus krystalu a zmizel.
Klid ulic města Thyris narušil křik. Tmavovlasá žena zaběhla za roh jednoho z domů. Když s ostražitostí vykoukla, spatřila magický vír, z něhož se hrnula monstra. Velcí či menší, byly ty to bestie démonů. Uchopila stříbrnou dýku, kterou měla za opaskem a tiše se plížila podél zdi. Slyšela poplašné troubení trubačů města, viděla, jak se od brány hrnou bojovníci, aby město těch stvůr zbavili.
Uslyšela zlomyslný smích. „Ale, ale, ale…“
Prudce se otočila a ohnala se dýkou. Před sebou spatřila jednoho z démonů. Vztekle sykla a znovu proti němu vyrazila se zbraní v ruce. Velká pracna ji uchopila pod krkem, přirazila silou ke zdi a s jejím posledním výkřikem zmizeli z města…
Ulicemi města se ozýval klapot koňských kopyt. Z noční oblohy padaly drobné kapky deště, vzduch se ochlazoval, ale to rozhodně neodradilo muže v tmavé róbě k procházce. Projel branou města Andor a vydal se směrem ke staré tržnici. Nervozita ovládala každičký sval v jeho těle, sípavě se nadechoval a jednou rukou neustále kontroloval kožený váček s mincemi, který se mu pohupoval u pasu.
Jeho kůň na blátivé cestě zpomalil. Z lesů okolo nich vycházely zvuky zvěře, která se zrovna probouzela k životu. Muž neklidně poposedl na hřbetě koně, zaryl mu paty do slabin a ten zrychlil.
„Máte peníze?“, zvolal muž v tmavém oblečení a s kápí přes hlavu. „M-mám. A vy… vy tu věc?“ zakoktal se. Obchodník slezl z koně, v ruce neustále třímal váček s penězi a nedůvěřivě si osobu prohlížel. Z jeho tváře neviděl opět nic, jen špičku nosu. Podle zabarvení hlasu mohl jen tušit, že se jedná o mladého muže.
Cizinec vytáhl z černého pytle starobylou nádobu. V měsíčním světle se odrážela její perleť, zlaté lemování a ozdobné nožičky podstavce. Kolem dokola měla vyryto několik run, kterým však nerozuměl. „C-co znamená ten nápis?“ „To není pro náš obchod podstatné. Podstatná je její hodnota. Vidíte jak je nádherná? Mistrovský kousek.“ Muž k němu natáhl ruce s nádobou a podbízivým hlasem dodal: „Sáhněte si na ni znovu, prohlédněte si ji.“ „Tak tedy dobrá.“, přikývl. Hodil mu vak zlatých mincí, vzácný poklad opět zabalil do černého pytle a aniž by na něco čekal, nasedl na koně a jel zpátky k Andoru.
O několik dní později
Podzim se pomalu, ale jistě hlásil ke své vládě. Noční ticho narušovalo jen cinkání dešťových kapek o střechy domů a zbroje několika strážných, kteří se potulovali na hlídce.
Obchodník si o sebe třel zkřehlé ruce, jeho kůň ho líným krokem následoval až do andorské odluky. Dole v přístavu se u země držela nevlídná mlha a zima se tu zdála být mnohem větší. I grošák si toho byl vědom. Nastražil obě uši, několikrát odfrkl a neklidně pohodil hlavou. „Klid. To nic není, starochu. Jen trocha mlhy.“ Aniž by si to byl uvědomil, za zády se mu mihl stín. Grošák tentokrát vyplašeně zaržál. „Co je ti? Starochu klid.“ Muž se snažil uchopit uzdu a svého čtyřnohého přítele uklidnit. Jeho pokusy byly marné až do chvíle, kdy koňským hřbetem projela čepel dlouhého meče. Obchodník zařval, upadl na zem a se šokovaným výrazem ve tváři sledoval, jak se jeho letitý kůň sune k zemi. Z hrdla se mu ozývalo tiché ržání, dokud neutichl úplně v tratolišti krve. „C-c-co…“ rozmáchl nešťastně rukama. Najednou to uviděl. Stín. Vlastně dva. Zhmotnily se přímo před ním. Obrovský kůň a vedle něj stál muž. Muž v těžké zbroji a s dlouhým zdobeným mečem. „P-p-proooč?“ vyrazil ze sebe.
Stínový muž se rázem ocitl přímo před ním. „Vrať, co jest pod mou ochranou.“ „Och-chranou?“
Nastavil dlaň. „Můj král si to žádá!“, jeho hlas byl ledový jako smrt. Pozvedl meč. „N-nevím, o čem to mluvíte a můj kůň…!“
Jedno jediné máchnutí meče stačilo k tomu, aby stínový rytíř podélně rozpůlil obchodníkovo tělo. Kůň za jeho zády zahrabal kopytem, oba prošli skrz kamennou zeď přístavního domku a z krbové římsy sebrali to, co jim náleželo.
Ohnivé peklo? Ale kdeže. V očích démona trocha plamínků, které dostatečně zabavily smrtelníky, kteří urputně bránili už tak dost poničenou pevnost. Z okolních lesů doutnalo, nebylo totiž už nic, co by mohlo hořet. Vše se v prach obrátilo. Magické ohně pohltily i zdi Severní brány. Setam procházel bojištěm, posílal další hledače, aby ztrestali i ty poslední, kteří ještě marně doufali v odražení útoku.
O několik hodin později se pod noční oblohou ozvalo tiché lupnutí. Quarazom se zjevil po boku svého společníka. Oba shlíželi z poničené věže brány, která v minulosti dělila území města od divočiny. „Bylo to snadné. S takovou armádou nám padne k nohám každé město.“, prohlásil Setam, který si už zase prohlížel bílý kámen ve svitu měsíce. „Zbytečné. Stoč síly k jihu, to je to jediné, které musí padnout, a pak už nemusíme marnit čas dobýváním kdejaké ubohé vesnice, kterou brání banda krys.“ „Ale to kámen už nevydrží, musíme pomalu!“ zakvílel nesouhlasně démon. „Přestaň!“ štěkl. Nenáviděl to jeho kvílení, nenáviděl tu dětinskost, se kterou si prohlížel každou cetku. Strhl mu přívěšek z krku a zamával mu jím před očima. „Snaž se, aby to vydržel!“
Setam mu mlčky sebral kámen, znovu si jej připevnil ke krku. Přejížděl po něm dlaní jako by to bylo jeho vlastní, čerstvě narozené robátko. Nakonec jen kývl, nic jiného mu ani nezbývalo.
Jeden úder, druhý úder, třetí úder holí o zem a plameny vzplály. Suchá tráva rychle shořela a ohnivé jazyky přeskočily na kmeny stromů, které začaly rychle pohlcovat. Quarazom zuřil. Lidé se mu postavili na odpor ještě dřív, než se stačila srotit jeho armáda. Zlatý hledač padl, musel si tedy najít jiného spolehlivého poskoka. Stočil svůj pohled k Setamovi, který stál nehybně opodál. Na krku mu visel bílý kámen zasazený do stříbrné pracny. „Dobrá. Uděláme to tedy znovu. Ale tentokrát si pospíšíme.“
Setam nahmatal přívěšek. Věděl, nač jeho společník naráží. „Bude jich moc, to úlomek nevydrží.“ „Každá bitva má své ztráty a tato nebude tak veliká, jak se domníváš.“
Setam se rozhlédl po spáleništi. Hledači kolem nich kroužili sem a tam. „Čtyři dny budou stačit.“
Druhý démon kývl. „Jak se to říká? A projdeme skrz zdí?“, hlasitě se rozesmál.
Na ilerenské okolí padl stín. Přesně takový, který i dospělému muži nahání hrůzu a ježí se mu chloupky na těle. Mezi hustým porostem lesů vládla magie, byla všudypřítomná, téměř hmatatelná. Quarazom udeřil holí o zem. Několik stromů pohltily plameny. Věrní hledači levitovali nad zemí a vyčkávali rozkazů jejich pána.
Jeden z jezdců projížděl přilehlým okolím města Ileren. Když spatřil blížící se zkázu, svolal všechny bojeschopné muže, kteří měli odrazit útok démonských nestvůr. Quarazom jako vždy neotálel a chopil se příležitosti. V dlani sevřel bílý kámen a během vteřinky se přemístil. Nyní stál na loučce pod městem, vedle něj se tiše pohyboval zlatý hledač. Útok pokračoval a démonův smích nabíral na síle až do chvíle, kdy…
„Pane! Já vám můžu pomoci!“ uslyšel křik jednoho z jezdců bránící město.
Démon znovu udeřil holí o zem, poskoci se stáhli, aby nechali dvojici nerušeně rozmlouvat. „Kde jsou?!“ „Kdo?“
Quarazom v pracně pohodil třpytivým kamenem. Jezdci ihned došlo, nač se démon ptá. „Obelisky…“, kývl, „…můžu vám pomoci zničit lidi.“
Horký letní vzduch se tetelil v ulicích města z písku. Do přístavu připlula obchodní loď se svinutými plachtami. Kapitánův ryk se nesl okolím stejně jako křik racků. Několik námořníků seskočilo na molo, přes ramena si přehodili plátěné pytle a dva z nich vzali do rukou zlatě zdobené truhlice. Nikdo z přihlížejících netušil, co se v nich ukrývá. Jejich nenasytné pohledy nemohlo ukojit nic, a tak vyčkávali. Alespoň prozatím.
Stíny vysokých palem se spolu se západem slunce prodlužovaly. Bronzové a zlaté sochy, které lemovaly vstup do majestátně vyhlížejícího paláce, byly rozpáleny od slunce, stráž v bohatě zdobených zbrojích jen stěží potlačovala svou nevoli. Už několik hodin bděle střežili sídlo princezny a přilehlé zahrady, zatímco uvnitř…
Na snědé, opálené tváři mladé ženy bylo znát překvapení. U nohou měla položeny otevřené truhlice. Bedlivý pozorovatel mohl zahlédnout, že jsou vystlány drahou, prošívanou látkou a v ní jsou uloženy pruty vzácného kovu. Byl černý jako uhel. „Má paní, dopluli jsme dál, než jsme doufali. Několik dní plavby na sever při dobrém větru jsme objevili zemi, které místní říkají Andarie. Zpočátku jsme si mysleli, že je to jen ostrov s hradem a podhradím, ale mýlili jsme se. Než jsme řádně rozbili tábor, začali se objevovat zvědavci, kteří pásli po našem zboží.“ Vysoký muž klečel na koleni vedle truhlic, hlavu měl sklopenou a rukou poukazoval na vzácnost, kterou přivezli.
Žena lehce pokývla, mávla rukou, a ač se její gesto mohlo zdát ledabylým, byl to jasný příkaz pro stráž. Ti mlčky uchopili zdobené nádoby a odnesli je. „Kapitáne, očekávám od vás, že se dostavíte k mistrům kovářům a o černém kovu je informujete. Pakliže bude tak dokonalým, jak tvrdí tamní obyvatelé, můžeme přemýšlet o dalším obchodu.“ „Jak si přejete, paní.“ Kapitán vstal, naposledy se uklonil a odešel z paláce.
O několik týdnů později…
Cifra stál na přídi lodě. Nebyla nikterak honosná, ale posloužila svému účelu. Na tváři měl výraz naprosté spokojenosti. Jeho výprava, která trvala už několik dní, se nakonec vyplatila. Vzteklý řev za jeho zády ho donutil, aby se otočil. Uviděl svoje Krysy, jak drží v poutech poslední přeživší z dvoustěžňové lodě se zlatými vlajkami, které ještě nespolklo moře. „Pane! Několika našim se podařilo získat tohle…“, námořník přiběhl a předal mu svitky. Některé byly zdobeny zlatým písmem, jiné zase naprosto obyčejné. Cifru však zaujal ten největší. Byla to mapa. Mapa, po které pátral, aby se dostal ještě dál. „Výborně.“, zamručel. Bystrým pohledem přelétl po cizokrajné posádce. „Tamtoho…“, ukázal na jednoho z mužů, „…do kajuty s ním. A zbytek zabít!“ zavelel hlasitě a nikdo se v tu chvíli neodvážil jeho příkazům odporovat. Křik umírajících námořníků brzy ustal. Jejich mrtvá těla byla uvrhnuta do moře stejně jako těla jejich předchůdců.
Noční oblohu rozzářil blesk z nebes. Černá mračna se sunula po obloze, jak je hnal vichr kupředu. V kamenné pevnosti hořela jediná svíce, vosk stékal na desku špinavého stolu, když v tom se ozvalo tiché *lup*. Vysoká postava přešla přes místnost, až k oknu odkud vyhlédla ven. Zemi pokrýval led a sníh a několik umrzlých kmenů stromů. Kolem kamenné hradby se tiše pohybovali stráže. Jejich očím neuniklo vůbec nic. Na sever si už dlouho netroufl žádný ze smrtelníků, a když ano, stálo ho to život.
Quarazom v ruce svíral úlomek třpytivě bílého kamene. Chvíli si s ním jen tak pohazoval v ruce, dokud ho ze zádumčivého mlčení nevytrhl jeho společník. „Jak? Jak je získáme?“, pronesl kvílivým hlasem. Usedl do vypolstrovaného křesla, na stůl pohodil kožený váček, ze kterého se vykutálelo několik rudých kamenů. Přejel po nich prsty, na jeho tváři se objevil blažený výraz a jeden po druhém nastavoval světlu svíce, aby spatřil jejich odlesk. „Jeden nestačí…“, zamumlal tiše Quarazom. „… a ten oni nemají. A my…“ „My?“ „Trpělivost, Setame, trpělivost. Nás to bude stát velmi málo úsilí, a přesto získáme mnohem víc.“ „Jak to myslíš?“ Setam odtrhl zrak od blyštivých kamenů. Sebevědomá slova jeho druha ho zaujala. „Trpělivost, Setame, trpělivost.“, zopakoval. Otočil se k němu, lehkým krokem zamířil ke stolu a položil na něj úlomek bílého kamene. Ticho místnosti narušil zlověstný smích démona.
