Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Kapitán na lodi sledoval prapodivný pár. Dáma středních let s hrdě vztyčenou hlavou seděla pohodlně na židli. „Víno!“ Ihned se před ní zjevila sklenice vzácné tekutiny v rukou jejího společníka. Nevzdálil se od ní na víc než několik kroků. Sledoval každé její gesto, každý její pohyb. Jí a tu jejich zatracenou truhlu. „Co tam asi schovávaj?“ zamumlal pro sebe kapitán.
Vystoupili z lodi. Byli prozatím v bezpečí. Kapitánovo mlčení stálo za tu hromadu zlaťáků. Nasála pach přístaviště a zasmála se. „Najdi nám dům můj věrný!“ přikázala a ukázala k hloučku postav. „Ať je to místo opravdu klidné, rozumíš?“
Rozhlédla se po místnosti. Spokojeně pokývala hlavou, zařídili vše podle jejích pokynů. Rychle přešla ke stolku s knihou a netrpělivě otočila několik stran. Do ticha místnosti zazněla slova podivného jazyku. Nebude už déle čekat. „Přiveď služku Věrný, nastal správný čas!“
Na základě zatykače na celý cech Iluminátů se město Havant připojuje k zatykači a zabavuji jim od bankéře jejich věci. Do prošetření budou uschovány v mých rukou.
Šest klíčů vede k Pravdě. Možná je to kniha plná vědění o podstatě světa, možná snad magický předmět. Ten jejich spolek mi něco připomíná. A nejen těmi prsteny, to je jen náhoda. Chtěl snad osud aby jsme se jim dostali na stopu právě my? Je za tím něco víc. Už ten název! Jen doufám, že nás nečeká stejný osud. Naštěstí máme před sebou ještě spoustu času, můžeme vše udělat dle svého nejlepšího uvážení. Jak se jim to mohlo stát? Možná je změnila Pravda, dokáže snad nějaký předmět zpřetrhat celoživotní vazby, byli snad již tak zkažení mocí a luxusem? Chceme To vůbec najít?
Ohnivý mužíček pobehoval po svojej sopke. Po dlhšej dobe k nej prišla skupina nebojácnych hrdinov a on sa musel pripraviť na ich. Z lávy vyvolal pár golemov, povolal svoje stráže a začal využívať sopečných kameňov aby zlikvidoval skupinku čo sa začala zbierať pred vchodom do sopečnej hory. Nečakal však že tým skupinu len vyprovokuje a tá sa prekope cez zasypané dvere. A to bola jeho skaza. Stráž nebola dostatočne silná, jeho meč sa odrážal do brnenia ktoré mali na sebe jeho nepriatelia a jeho hrdosť mu nedovolila utiecť a skryť sa. Po krátkom boji podľahol. Sopka tesne pred jeho smrťou stihla vyslať silné otrasy po celom svete. Vzápätí sa strop sopky začal rúcať a uzatvoril celé vnútro sopky.
Thyrisom otriasol veľmi silný otras. Sklá na oknách praskali. S pod zeme sa ozval tupý a dunivý rachot. Zrútila sa časť klenby v kanalizácii a otvorila dávno zabudnutú časť mesta. Skupinka dobrodruhov vošla do stôk, presekala sa cez stvorenia čo žijú v tých kanáloch a dostala sa až k miestu kde padla klenba. Po chvíli práce sa im podarilo preraziť si cestu do podzemia. Čo tam našli? To vedia už len oni. Chvíľu ich však bolo počuť hovoriť o nejakých podivných hodinách, divnej knižnici a nejakých knihách v nej a to celé je v rozpadnutom meste pod zemou...
K čomu to celé slúžilo? Na čo sú tie zvláštne hodiny? To všetko ukáže len čas.
Na tváři mladé ženy se rozlil spokojený úsměv. Dnešek se podařil. Přesvědčit toho barbara k donesení balíčku bylo lehčí, než čekala. Pár drobných na pivo a ani se neptal, co v něm je. A hradní stráž? K smíchu! Někdo jim před dveře položí bedýnku a řeknou si jen "Hele, bedna." Banda tupců, která je jen její výhodou. Ještě teď se jí cukaly koutky od smíchu, když v křišťálu viděla ty hrdé stráže vyklízet nádvoří před pár rarachy. Tohle ještě bude zábava...
S nadšením se rozhlížel po Andoru. Vše mu přišlo nové. Nový byl sníh, přestože dle stáří už pěkných pár zim musel zažít. Nové bylo město, protože si nepamatoval kolikrát ho jeho nohy sem již zavedly. Nový byl i klobouk, který nosil již od mládí. Nové bylo úplně vše. Na chvíli se zastavil u portálu a povídal si s človíčkem. Portál byl také nový! Prý vede do pekla, řekl mu. První tlačítko a mluví s ďáblem, druhé tlačítko a mluví s andělem. Skvělé! Musel to zkusit. Zmáčkl první tlačítko a objevil se v opevněné vesnici. Nikde nikdo. Zkusil to znovu. Město z pískovce a teplo, potom ostrovní vesnice páchnoucí hnojem a opět Andor. Ten druhý tam pořád stál a smál se. Zmatený mužík zkusil druhé tlačítko a hned na portálu ho ovanul ledový vítr, tohle není pěkný, pomyslel si. Dalším tlačítkem se vrátil do Andoru a první věc, co slyšel, bylo hlasité HUA! Rozesmál se a odpověděl. Polonahý barbar na černém koni na něj zařval znovu a hlasitěji. Opět odpověděl. Kdo ví, kdo z nich dostal dřív rozum, ale polonahý jezdec mužíkovi v róbě za chvíli zacpal ústa lahví kořalky...
Šli spát až po půlnoci, opilí a veselí. Občas se k nim někdo přidal, ale většinou si jich nikdo nevšímal. Nikdo si kromě polonahého barbara nevšiml pergamenu pokrytého podivnými čarami, který mužíkovi koukal z kapsy. Nikdo jiný ho z té kapsy nevytáhl. Jen několik dalších se přidalo k jejich radostnému HUA!, když se jim povedlo hrubou silou překonat jemný zámek na "chrastítku", aby vydalo své poklady - knihu a prsten. Jen pár jich sdílelo nadšení, když mužíkovi řekli jeho jméno. Wellios.
