Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Dnes po zasedání senátu, což bude něco mezi osmou až devátou hodinou, budou probíhat unikátní exkurze po Thyriských hradbách. Vstup na prohlídku s průvodcem je pro občany města Thyris zdarma, pro přespolní pak zpoplatněn sumou pěti zlatých.
Exkurze se budou podle zájmu návštěvníků konat až do nočních hodin. Neváhejte přijít, hradby Thyrisu se otevírají jen velmi zřídka!
Na prohlídku vás srdečně zve Tribun Zaldur, Velmistr Kruhu
Na neděli dne osmého tohoto měsíce jménem Konzula Alkina de Serevina, vládce Thyrisu, svolávám na sedmou hodinu večerní zasedání městského senátu. Zasedání je veřejné, každý může přijít a před senátem přednést své požadavky, týkající se města Thyris.
Dále na žádost senátora Valianta prosím zástupce cechů Řemeslníků a Husitů aby se rovněž dostavili na zasedání.
Podzemní chodbou se řítil velký válečník zabalený v kožešinách. Dusal od vchodu, odkud se nesly zvuky boje, až k místnosti náčelníka, kam téměř vlétl po hlavě. Krig, útok, těžce artikuloval. Nebyl zadýchaný, jen nezvyklý hovořit. Útok? Sušinky z Imeru? odvětil náčelník, snad ještě o hlavu vyšší než bojovník, aniž by zvedl hlavu od leštění ostří sekery. Ne krig, zrůdy. Kouknu na ty tvý zrůdy, padnou.
Během okamžiku oba klusali k východu z podzemní jeskyně. Náčelník se zastavil hned, jakmile spatřil první tvory. Nikdy nic podobného neviděl. Vznášeli se a trhali jeho lidi magií. Byl ostřílený válečník, zjizvený mnoha boji, ale i jeho oči se rozšířily hrůzou, když viděl jednoho ze svých mužů doslova explodovat. Byl to Vjall, jeho syn.
Ohlédl se na válečníka, který za ním před chvílí přiběhl, v očích matný lesk. Kdo unese zbraň, ať je u ohně. A kdo ji neunese, unese ji taky. Jediná cesta je skrz ně...
Válečník pochopil. Největší čest je zemřít pro kmen, ale dnes by umíraly i ženy a děti. To je špatně.
Zrůdy se dostávaly čím dál hlouběji, ale po chvíli se proti nim vyřítil náčelník mávající obrovskou sekerou. Roztínal tkáně tvorů a dal jim zakusit bolest. Alespoň o tom byl přesvědčen. Tlačil se ven a za ním celý kmen. Zasáhl ho blesk, seslaný jednou ze zrůd. Chvíli se třásl, ale potom se po ní vrhl. Kožešina chránící ho před zimou hořela, ale jeho to nezajímalo. Musel své lidi dostat ven.
On už svit měsíce nespatřil. Padl ještě v podzemí spolu s polovinou svého kmene.
Paprsky slunce pronikly úzkým oknem do tiché věže. Nic se nepohnulo, snad až na tenkou pokrývku kryjící spící dívku. Zlaté vlasy byly rozprostřené kolem hlavy jako svatozář. Nebylo divu, že spala tak dlouho, dnešní noc ji vyčerpala...
Zamilovala si tohle město. Nikdo na ni nepokřikoval, nikdo ji zde neznal. Od minulé příhody v Andoru byla celkově opatrnější - ne že by se císařskému městu zcela vyhýbala, ale volila lepší převleky. Zde je mohla odložit. Zde mohla obchodovat. A dnešní obchod ji sice stál nemalé peníze, ale už si nemusí dělat starosti s materiálem. Ten obchod ji stál i část dědictví, ale k čemu je dědictví polozapomenutého rodu. Objemný vak s materiálem chrastil s každým jejím krokem, proto hned jak vyšla z bran města a zmizela za prvními stromy, nechala se přenést magií do své věže.
Nad věží se přehnal mrak a na chvíli zakryl slunce. Když se znovu vynořilo, osvítilo polorozsypaný vak na střeše věže. Vak, ze kterého vypadlo několik kostí - snad lidská stehenní, vlčí žebro, gorilí lebka...
Zlatovláska proklouzla ztemnělými uličkami Andoru až k bráně, kde minule došlo k incidentu. Naučila se předstírat to, co není. Za rohem zmizela dívka v róbě, zpoza rohu vykulhala shrbená rozcuchaná žena, kterou každý raději přehlédne. Prošla branou k vězení a vydala se k farmám. Musí najít zbrojíře. Zanedlouho stála u domu s modrými vlajkami, zase narovnaná a sebevědomá. Usmála se na toho, kdo jí otevřel a on dovedl kováře. Dohodli se. Zítra, nejdéle pozítří bude mít svou objednávku hotovou.
Spící dívka krátce zasténala a převalila se na druhý bok. Odhalila čerstvou jizvu na zápěstí se stopami zaschlé krve. Paprsky slunce již téměř dosahovaly na její postel.
Jen úzký srpek měsíce osvětloval zemi. Klečela na střeše veže uprostřed obrazce. Její tělo pokrývala jen tenká róba, lehce se chvěla zimou. Potřebovala pomoc. Velkou pomoc. Pomoc, kterou nemůže žádat od člověka. Stříbřité ostří se zalesklo v ruce, když začala mumlat zaklínadlo. Otevřela své žíly a do stříbrné misky chytala svou vlastní krev. Naplnila ji, cítila svou slabost, ale její magie jí pomohla, stejně jako vždy. Její magie ji nikdy nezradila. Rána se zacelila a přestala krvácet. Odložila nůž a obě své ruce napřáhla nad misku. Začala odříkávat zaklínadlo, krev v misce začínala pomalu vřít a vypařovat se. Rudý oblak získával tvar a když se vypařila poslední kapka, dívka se zeptala tichým hlasem: Kdo jsi? Naam, zněla odpověď snad jen v její hlavě.
Byl tu s ní. Věděla, že je to on. Věděla o něm vše, byl s ní svázán její krví a to pouto mu nedovolí ji zradit. Nedovolí mu ji zradit tak, jak to umí lidé.
Paprsky slunce již ozařovaly postel. Blondýnka otevřela oči a krátce se pousmála. Další den začíná.
Temnou nocí stovky nohou neslyšně šlapou cestu travou, desítky očí a uší zkoumá okolní dění, čenichy jsou to hlavní, čenichy ženou celou skupinu vpřed. Tam na to místo, tam odkud přichází ta vůně…jídlo! Havant je pro ně jako stvořený, takových zbytků, takových polí, takové potravy to je to místo.
Jsou dostatečně blízko, dostatečně na to, aby to pro potravu nebylo daleko a zároveň aby byli v bezpečí. Je čas vydat se na průzkum. Jedna vyrazila, jedna z mnoha…
Cestou míjí pole, desítky polí, na kterých zrovna vzrostla úroda, hromada jídla. Pár prkenných domů, několik ovocných stromů, kamenný most. Sbírá odvahu a rychle přebíhá most, na kterém se není kam schovat.
Za mostem dlažba a kamenné domy, nic zajímavého, nic k jídlu, ale co kdyby…probíhá městem a zkoumá, co by se kde nechalo označit jako jídlo. Nenaráží na nic jiného než na gigantickou potvoru, má čtyři nohy a je neskutečně vysoká, navíc má v ruce jakýsi bodák. Máchá to vším co může a navíc to vydává zvuky, něco jako zmiz odsud potvoro, táhni z města! …nerozumí tomu, utíká se schovat.
Ta skrýš je skvělá. Obrovská hromada slámy svázaná do čtverce s nějakými rudými kružnicemi. Jediné co ruší její odpočinek je nějaký tlukot, nebo břinkání. Pomalu a opatrně vykukuje a vidí další potvoru. Není tak vysoká jak ta první, i když jsou si podobné, ale tahle nemá čtyři nohy, má jenom dvě. Netrvá dlouho a potvora si jí všimne a začne vydávat nějaké zvuky. Ne tak násilně jako ta první zní to jako Máš hlad? Počkej, nikam nechoď, donesu ti něco. Načež potvora někam utíká. Sotva se průzkumnice porozhlédla po okolí, už se potvora řítila zpátky a mrskla před ni něco kulatého žlutého a krásně voňavého..pochutnává si na té věci, ale všímá si, jak se potvora přibližuje, utíká! Tohle musí vědět i ostatní…
Čo robí skutočného vojnového hrdinu hrdinom? Hŕba svalov, prirodzený šarm, dobré vlasy? Nič z toho! Iba správny taktik vyvedie svojich mužov z bitky čo s najmenšími stratami.
Preto pozývam všetkých taktikov, stratégov a učencov aby predviedli svoje umenie kriticky myslieť v horúcich situáciách na bojovom poli! Bojovať sa bude najskôr "na skúšku" a dvaja najlepší dostanú možnosť viesť svoju vlastnú armádu do (takmer) skutočného boja!
Čo si priniesť so sebou? 10 zlatých na zápisné, vreckové na pitie a dobrú náladu! Čo nechať doma? Staré konflikty, koňa, zbrane, explozívny materiál. Kedy prísť? V sobotu 23. 4. o šiestej hodine večernej hľadať portál v niektorom z miest.
Na stolku na vrcholku věže ležel deník. Z moře vanoucí vítr si pohrával se stránkami popsanými drobným písmem. ... ale dochází mi materiál. Budu muset někoho kontaktovat a učinit nabídku, která se neodmítá. Nedělní trh mne zklamal, čekala jsem tam půl hodiny, ale nikdo se neukázal. Čekala jsem, že na heroldově tvrzení o každotýdenních trzích bude více pravdy. Pamatuji si ale jeho tvář, musím mu vysvětlit, že ne každého je dobré vodit za nos. Zkusím najít toho, kdo mne nezklamal, ale co nabídnout někomu kdo již snad vše má? Musím...
Blondýnka v tmavém oděvu procházela lesem nedaleko Andoru. Musela zkontrolovat dnešní výtvory a chtěla je vidět na vlastní oči. Procházeli se po palouku, temní jako noc. I z téhle dálky viděla dost nedokonalostí. Nevadí, pomyslela si, vylepším povolávací kruh. Krev se vstřebá a nevydrží dost dlouho. V hlavě už měla nápad. Obešla i další místa, všude to bylo stejné. Ale i přes nedokonalosti byla spokojena, byl to totiž pokrok. Ještě nedávno neuměla vytvořit ani obyčejného poskoka. Shrnula si vlasy do obličeje a vešla do Andoru, snad ji přes kouzlo a obyčejný oděv nikdo nepozná.
Prošla celým městem až k bráně k vězení, kde ji zahlédla měšťanka. Chvíli se na ni zadívala a potom s prstem napřaženým jejím směrem začala volat. Ale vždyť vy jste sleč...
Světlovlásce se v ruce náhle objevila hůlka a měšťanka ztuhla na místě. Než se strážný stihl otočit, mladá žena zmizela za branou...
