Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Těžká mračna plula oblohou. Na některých místech padaly k zemi velké kapky deště spolu se sněhovými vločkami, které z cestiček nadělaly bahnité kaluže.
Několik mužů v huňatých kabátcích z kůže velkých ledních medvědů vyhlédlo ven z jeskyně, která byla už celé věky uzavřena před světem. Nebo spíš před případnými zvědavci. Popadli zbraně a vydali se směrem k lesu, kde několik hodin mlčky číhali na svou kořist.
Uvnitř jeskyně se k zemi snášel sníh. Pouhý pozorovatel by celou situaci označil za velmi podivnou, ale když by pátral hlouběji, zjistil by, že za vše může Zima, která lehkými krůčky našlapovala po zamrzlé řece, která se táhla celým ústím jeskyně a dělila ji do několika částí. Tam, kde své větve navzájem proplétaly trnité keře, sníh tál a bylo zde znatelně větší teplo, než v celém zbylém prostoru. "Jak dlouho mi hodláš vzdorovat?" V hlase Zimy bylo možno zaslechnout pohrdání.
Muž ve zlaté košili a s pláštěm na ramenou, který hrál všemi barvami duhy, vzhlédl. Klečel zesláblý na zemi. "Nikdy se nevzdám. Nikdy!" "Ale ano. Vzdáš," pronesla zlomyslně. Foukla si do dlaně, ze které se sesypaly sněhové vločky přímo na hlavu jejího soka. „Do té doby umrzneš.“
V jeskyni byl hluk. Sedm bytostí stálo a navzájem se probodávalo pohledy, ale nejvíc ze všech tu nejmenší. Svírala totiž žezlo. Podivná tvář si prohlédla všechny zúčastněné. „Byl to velmi dobrý boj, ale je dokonáno.“
„Grakdok nesouhlasit!“ Zařval skřet.
Tvář se na něj zahleděla. „Bojovali jste dobře, velmi dobře, ale jen hrubá síla nestačila.“
Skřet na okamžik zmlkl a sledoval ostatní kolem sebe. „Krysák chytrá, ale slabá. Žabák mít strach. Ještěr přemýšlet moc. Pavouk zalezlá v díra. Hadák silná ale ne chytrá. Tak proč vyhrát hloupá bytost jako ona?!“ Rukou ukázal na nejmenšího tvora v jeskyni.
„Hráli podle pravidel, proto je vítězství jejich.“
Skřet si odplivl. „Příště my zničit každá soupeř!“
Tvář se usmála. „To můžete, ale nyní je čas splnit vítězi jeho přání.“
Tvor hrdě vztyčil zobák. „Já Kvokykvok, král našeho lidu, kvok, znovuzrozený od velké slepice, držitel žezla, kvok. Náš národ vůči vám, kvok, ostatním cítí zášť, kvok, jak pojídáte naše druhy, kvok, ničíte vejce, kvok, máte nás za slabé, kvok, ale hůl, kvok, chceme využít, kvok, mnohem lépe, kvok, než kdokoliv z vás.“
Přihlížející sledovali napjatě slepičího krále a čekali na jeho přání. Přání, které ovlivní jeho lid. Kvokykvok si upravil pírka. „Náš kvokiální, kvok, národ si přeje létat!“
Tvář změnila svou grimasu, která naznačovala znechucení. „Dobrá.“
Král zahrabal v zemi. „Dál chtít, aby v našem, kvok, kvokiálním kurníku bylo vždy dost kvokiální stravy, aby naše, kvok, kvokiální děti měly vždy co jíst.“
„Dobrá.“
„A jako poslední. Chceme znát odpověď na otázku, která náš národ zajímá od jeho počátku.“
„A to je?“
„Co bylo, kvok, dřív? Slepice, kvok, nebo vejce?“
„Tři přání pro vítěze jako vždy, doufám, že svého daru využijete.“
Ostatní bytosti se zvedaly ze svých míst a s nespokojeným mumláním opouštěly jeskyni.
„Takže, Kvokykvoku, nyní se dozvíš odpověď na svou otázku. Na počátku byl…..“
Blížil se konec měsíce a zima neustupovala. Sníh se třpytil na polích a loukách, slunce svými paprsky jemně šimralo do tváří. Děti pobíhaly v závějích, v rukou svíraly ledovky, které po sobě se smíchem házely.
V okolí Ilerenu panoval klid. V lesích se dozajista ještě potloukal kdejaký lapka, možná i vrah, ale démoni byli pryč. Dřevorubcům či jen obchodníkům, kteří se potloukali se svým povozem od města k městu, se ulevilo. Hrdlo se jim i nadále svíralo nervozitou, ale smrtelná hrůza, kterou pociťovali každým dnem, kdy tudy procházeli, pomalu opadala.
Žena tmavé pleti procházela závějemi spolu se svým koněm, který svou černou barvou kontrastoval s bílými peřinkami sněhu. Ledový vítr se do nich opíral, jakoby jim bránil v cestě do spáleniště Imeru, které kdysi bývalo městem.
Konečky prstů jí brněly. Tušila, že to není chladem. Věrný přítel po jejím boku zahrabal kopyty a pohazoval hlavou. "Klid." snažila se ho utěšit. Náhle padla k zemi. Přetočila se na záda, zkřehlými prsty si promnula oči, když v tom spatřila několik třpytivých... tvorů? Vždyť to byly obří vločky sněhu! Několikrát nechápavě zamrkala. "Zyio...", zaslechla líbezný hlásek někde uvnitř své hlavy. Ten hlas se smál! Prudce se posadila, několikrát se štípla do předloktí, aby se ujistila, že nesní. Rychle se vyškrábala zpět na nohy, pevně uchopila uzdu koně, který vyplašeně ržál. Vločky se kolem nich seskupily a hlas, který zpočátku slyšela z povzdálí, se najednou přiblížil. "Zyio..."
Otočila se. Tep se jí zrychlil, očima vyděšeně těkala sem a tam.
Žena v bělostných šatech s korunou na hlavě upírala své bledé oči přímo na ni. V ruce svírala hůlku s třpytivým krystalem na její špici. Když se usmála, působilo to zlověstně. V onu chvíli se černý kůň vzepjal na zadní, od země se zvedlo několik ledových oparů a sněhové vločky se vrhly na oba putovníky spáleništěm Imeru. Ledový smích na kratičký okamžik přerušil jen slabý výkřik.
V okolí Lewanu
Malá bytost vylezla ze svého obydlí a hrdě kráčela k náměstí. Věděla, že čas zimního spánku není ideální, ale turnaj je turnaj. Popadla malou brašnu a vydala se na povrch hlídat. Přece jen nebezpečí stále hrozí.
Kdesi v podzemí
Had si razil cestu skrze pavučiny, až se dostal k jedné obrovské. „Sssss vylezzzz, vím, že tu ssssi.“
Z obří pavučiny se sesunula pavoučí bytost. „Co chceš, plaze?“
Had se napřímil. „Pomož nám vyhrát, hadi si zassslouží výhru.“
Pavouk se jen potutelně usmál. „Nebudeme se zaplétat do vašeho slavného turnaje, až přijde čas, náš národ vyhraje bez boje.“
Hadovy zrudly oči a vydal se pryč z jeskyně.
Nedaleko Ilerenu
„Uuu Grakdok vyhrát, Grakdok král.“ Skandovali skřeti jako u vytržení nad skřetem, který stál na vrcholu hory z mrtvol. Sundal helmu a velitelským tónem. „Teď skřet vyhrát hůl jak tomu má být! Najít a zabít každá jiná bytost! Rozumět?!“
Skřeti sborově pronesli: „Boj! Boj! Boj!“
Byl večer. Luna na obloze sledovala svět, když se v městečku začal tvořit magický průchod. Nejprve byl maličký, postupně se zvětšoval, až jím nakonec byl schopný projít i urostlý barbarský válečník. Někteří zvědavci dění sledovali a váhali, až se jeden z nich osmělil a vstoupil. Ocitl se v sálu s vysokým stropem, všude okolo byl starý rozvrácený nábytek a u kamenného pódia byly vyskládány lavice. Ostatní jej následovali, usedli a vyčkávali, co se bude dít.
Přišel muž, celý v černém, tvář mu halila maska, dlouhé mastné vlasy měl schované pod šátkem a v ruce svíral kopí. Návštěvníci zbystřili. „Vítejte,“ pronesl zahalený muž. „Co se tady u Mrogroth dít?!“ zaznělo celou místností. V ten samý moment se za zády muže otevřely zamřížované dveře. Cizinec v kroužkové zbroji, s hustým plnovousem přejel sál přísným pohledem.
O několik málo minut později probíhala aukce zlatých a zdobených předmětů, které nebyly běžně k dostání. Stejně tak nebyli běžně k dostání černí otroci, kteří se zde také ukázali a následně putovali ke svým novým pánům. Někteří přísedící dávali velmi hlasitě najevo svou nevoli.
Neodpustil si to. Rukama se zapřel o kamennou desku stolu, prohlédl si dav a z úst vypustil slova, která si troufne říct jen málokdo. „Stejně mám pod palcem celý Andor, vy chátro!“
Elfka ve stříbrné zbroji tasila meč. Z očí jí sršela nenávist. Po jeho slovech jí bylo víc než jasné a stejně tak většině návštěvníků, že se nejedná o pouhého otrokáře, nýbrž o samotného krále. Cifru. „Pane! Jděte!“ zvolal zamaskovaný muž.
Tak tak se protáhl mříží, zabouchl ji za sebou a utíkal pryč chodbou. Rozzuření návštěvníci se vrhli přímo za ním, cestu jim křížili Cifrovi žoldáci, jež je dostatečně zdrželi. I tak je pobili, své meče otírali do plášťů, na kterých usychala krev. Jako hladoví vlci pátrali po muži s plnovousem. Dostali se k dalšímu průchodu…
„Pozor, jsou tu další!“ vykřikl muž s holí v ruce.
Cifra prchal andorskými stokami, za ním ona běsnící elfka. Ranou meče navždy umlčela jednoho z žoldáků. Vběhl do slepé uličky, otočil se a najednou byl obklíčen…
Dlouhými chodbami stok se ozvalo několik výkřiků a pak ticho, smrtelné ticho.
Na desce stolu přistál s tlumeným zacinkáním kožený váček. V místnosti bylo přítmí, ve svícnu dohasínalo několik svící, staré závěsy u země okusovala hladová myš a celé toto kouzlo prohnilého doupěte podtrhoval muž s plnovousem, který vzteky zatínal pěsti, až mu zbělaly klouby. „Víš, co máš dělat. A ať se ti to zatraceně povede! Já tu krysu dostanu, ať chce nebo nechce! Nenechám se okrádat takovým…“ Větu nedokončil, jen rozzuřeně zařval, cínovým pohárem mrštil o protější zeď a usadil se do křesla. „Na co čekáš?!“
Štíhlý mladík popadl váček naditý zlatem a v tichosti se vytratil pryč. Rozzuřených nářků toho starocha měl za poslední dobu plné zuby, ale dokud platil… Samolibě se pousmál. Jakmile se dostal k východu, připojila se k němu skupina tří mužů v maskách. Kývli na sebe jako staří známí, kteří se zdraví při procházce městem. Každý z nich si zkontroloval své zbraně a toulce. Několik šipek napustili jedem, který by zabil během krátké chvíle obřího bizona.
„Hmm, Tarceas. Všude přítomný, všude známý a za tvou hlavu vyplácí místní i odměnu.“
Stáli naproti sobě. Jeden štíhlý a úlisný již od pohledu, druhý vysoký a celý v černém. Oba svírali v rukou zbraně a krčili se před sebou jako šelmy, které číhají na kořist. „Nechal ses uplatit? Že mě to nepřekvapuje, vždycky si byl nuzácký děcko, který by podřízlo i vlastní matku, kdyby mu z toho vykapaly prachy.“ zavrčel muž v černém. Po jeho slovech se mladík odvážil, zaútočil proti němu a stejně tak učinil i jeho protivník. Bojovali dlouho, když v tom se do zad maskovaného muže zabodla dýka. Bolestivě vykřikl, padl na kolena. Neotočil se, nechtěl vědět, který zrádce jej smrtelně zranil. Tarceas se svalil na zem. Nechali ho tam ležet jako krysu…
Z posledních sil se dobelhal k portálu, kde nahmatal runu Lewanského království. Zde spatřil elfku v zeleném plášti, na zlatavém hřebci, která k němu s rozpačitostí přistoupila. Sípavě dýchal, otíral si krev ze rtů… „Vydrž,“ pronesla tiše.
V onu chvíli ucítil nový příval bolesti. Do zad se mu zapíchla šipka napuštěna smrtelným jedem…
Léto se chýlilo ke konci. Slunce svými posledními paprsky šimralo drobná kvítka na loukách a v korunách stromů. Příroda věděla, že nastane čas, kdy si musí odpočinout. Letnička putovala celou zemí, loučila se s úsměvem na tváři s každičkým tvorem či rostlinkou, o které pečovala v horkých dnech. V ruce třímala žhnoucí Paprsek, mocný artefakt dvou ročních období.
Plynul den po dni. Listy na stromech a keřích opadávaly, tráva žloutla, veverky si schovávaly své oříšky na horší chvíle. A tak se na jedné z andarijských cest objevil muž se zlatým pláštěm na ramenou, v ruce svíral třpytivou hůl a s tichým prozpěvováním procházel přírodou. Nebylo možné jej spatřit, stejně tak nebylo možné spatřit půvabnou Letničku, dokud oni sami nechtěli, aby byli viděni.
Lidé sklízeli poslední úrodu na polích, loučili se s teplými dny a chystali se na příchod zimy. Některá srdce svíral strach ze zimních vánic. Moc dobře si pamatovali loňské nadělení, kdy umírala zvířata, žebráci umrzali a zásoby potravin se den ode dne tenčily. Modlili se ke všem bohům, aby se tak nedělo znovu.
Podzim se opíral o svou hůl, naslouchal nářkům vystrašených rolníků. Jeho tvář se zkřivila zlobou. Jaro, Léto nebo Zima. Všichni je blahořečí nebo naopak. Jen Podzim zůstává kdesi v zapomnění. A tak je to pokaždé. Cítil se osamělý.
„Zdravím Tě, Léto!“ Podzim rozpřáhl svou náruč, ač to bylo jen gesto pozdravu. Okolo něj a Letničky se rojili jezdci na koních a jiní zvědavci. To byla ona chvíle, kdy je mohli spatřit, protože i Roční období potřebují pomoc…
Žena se zlatou čelenkou ve vlasech a stejně tak zlatým šatem, ze kterého sálal žár, stála naproti svému bratru. „I já tebe, Podzime.“ V jejím hlase byla znát hořkost. „Stalo se něco?“ „To ona, zase ona. Vyslala své ledové posly, aby mi ukradla Paprsek!“ „A kde ho máš?“
Letnička sklopila hlavu, okolo ní se rozprostřel nesnesitelný žár, až to některé smrtelníky vyděsilo. „Musíme jej najít, jinak je Jaro s Létem ztraceno,“ řekl rozhodně Podzim.
Zima, krutá a nemilosrdná. Seděla na svém ledovém trůnu na vrcholku hor Imeru. Sněhové bouře za několik posledních dní posílily. Necítila se však natolik silná, aby konečně udeřila a znovu převzala vládu. Chyběla jí jedna jediná věc. Nebýt proklatého Jara, nemusela tuto lapálii vůbec řešit! V ruce svírala hůlku ze samotného ledu, na jejímž vrcholku chyběl kámen...
Jeden z mrazivých Wyrmů sklonil ke své paní hlavu, z tlamy mu uniklo hrdelní zachrčení. „Ano, najdeme jej a vím, kdo nám s tím pomůže.“ Jediným mávnutím hůlky se ocitla přímo na náměstí starého severského města. Stvůry bloumající městem na okamžik strnuly, chlad okolo nich zesílil. Zima se spokojeně usmála. Věděla, že je na správném místě…
V lesích po celé zemi se objevila hejna havranů. Požírali mršiny a bez okolků agresivně útočili na vše živé. Podzim opatrně uložil na kamennou desku žhnoucí Paprsek. Cítil, že moc artefaktu slábne, ale pořád byl pro některé bytosti tohoto světa smrtící. Konečky prstů poklepal o sebe. Má toho využít?
Ledový krystal se třpytil na vrcholu hůlky z ledu. Artefakt byl úplný, nastal tedy její čas. Zima znovu udeří…
Celou noc na severu zuřivě sněžilo. Nebylo to nic neobvyklého v těchto končinách a nebylo to nic neobvyklého ani v tomto ročním období.
Líhně u Ilerenu byly zničeny, ale to démona a jeho stvůry nemohlo zastavit. Možná omezit, to ano. S tím si však poradil už dávno. Kdyby se spoléhal neustále na druhé, už mohl mít hlavu přibitou kdesi ke zdi jako jeho padlí druzi. Ne, takový on nebyl.
Moc dobře věděl, co ukřičení smrtelníci chystají, proto nezahálel. Tolik času a sil věnoval tomu, aby se tu udržel a nehodlal se jen tak vzdát. Nic není zadarmo a teď, když je tak blízko, nemohl dopustit, aby ho byť jedna jediná chybička poslala zpět na začátek.
Břeh imerské řeky strážila skupina jednookých hledačů. Každému bláhovému zvědavci zabránili ve vstupu do zamrzlé země, ale ještě jich nebyl dostatek. Kdyby se jim podařilo prolomit hradbu a pobít stráž, mohl by to být problém. Quarazom zamračeně hleděl k vysokým skaliskům na severu. Musel zajistit, aby byla hlavní líheň v bezpečí spolu s tím, co ukrývala. Udeřil holí o zem, několik rampouchů spadlo ze sutin střech. „Vyšlete další! Co nejrychleji! Bitva začíná!“
