Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Kvůli plánované inkvizici dvou vražedkyň posouvám zasedání senátu v neděli, 2. října o půl hodiny dříve na 18:30 hodin.
Dále připomínám všem občanům Thyrisu, aby si přečetli předcházející Thyriskou novinku o přestavbě města, kterou jste mohli přehlédnout pod náporem informací z jiných měst.
Quarazom i jeho společník byli s novým doupětem nadmíru spokojení. Doupě jim poskytovalo maximální míru bezpečí. Úzká skalní pěšina, která byla v podstatě jedinou přístupovou cestou, byla nepřetržitě střežena armádou. V momentě kdy by se někdo jen pokusil projít, byl by nemilosrdně roztrhán. Druhá z možných přístupových cest byla ta od druhého konce poloostrova, na kterou vedla cesta pouze lodí, ovšem i z té strany byli démonní poskoci, připravení zabít cokoli by se byť jen hnulo.
Už několikrát se pokoušel Regnum s Quarazomem a jejich armádami dobít lidské město, ovšem bez úspěchu. Nebylo jim jasné, co lidi chrání, jestli je to víra, jednota, či nějaký další element o kterém nevěděli. Jisté bylo, že Ilerenští oplývají neskutečnou měrou odhodlání, odhodlání ubránit své milované město, pokud se tomu tak nechá říkat. Quarazom již delší dobu cítil obrovskou sílu tam někde za hradbami města, sílu která kdyby se obrátila proti nim, mohla znamenat konec cesty.
Čas je tlačil, Regnumův vztek a nenávist vůči lidskému pokolení rostli každým dnem. I Quarazomovi přišlo věčné, nekončící bojování před branami Ilerenu až příliš dlouhé. Přišel s plánem…
Regnumův úkol byl prostý. Měl zaútočit na brány Ilerenu, zaměřit pozornost obránců na sebe. Neprotestoval, dá se říci, že se mu úkol líbil, co by mohl chtít víc, než možnost zabíjet něco, co tak nenávidí. Přišel od jihu se středně silnou četou, která zaútočila přímo na palisády, tím byla zaměstnána většina obránců a Regnum rychle spěchajíc nad kostel v naději že tam nikdo nebrání a on jednoduchým povelem napadne obránce i z boku. Zmýlil se, i tam byli obránci, „bude to dobrý boj“ pomyslel si.
Boj byl tuhý a dlouhý, bojovalo se jak na severu u kostela, tak přímo před branami u palisád. Obrovské ztráty byli na obou stranách, chvíli to vypadalo že útočníci vedou, chvíli tomu bylo přesně naopak, jisté bylo jedno, Quarazom se připravoval a jeho plán zatím vycházel přesně jak měl.
Nastal čas a Quarazom se vydal splnit svou část plánu. Cestou ke kostelu potkal Regnuma velícího armádám, v jeho tváři poznal ten výraz který k Regnumovi patřil, běsnící divoké oči a chuť po dalších nebožtících. Zběžně prohodili pár slov, kdy se Quarazom ujistil, že všechno probíhá jak má a pokračoval ke kostelu. Cestu mu usnadnili nepříliš zdatní dělostřelci, kteří místo do některého z útočníků odstřelili kus palisády.
Hned jak se Quarazom dostal do kostela, začal odříkávat formule. Paradoxně právě z tohoto svatého místa chtěl uvolnit dřímající sílu, kterou cítil a chtěl ji připoutat k sobě a svému druhovi …jen na chvíli ho vyrušil jeden z obránců, zaplatil tím nejcennějším co měl, životem.
Quarazom ztichl, z věže kostela se zablesklo. Blesk zamířil do zahrad paláce Rytířů Templu, přesně tam, kde byl pochovaný jeden z nich. Ze sochy, která byla bleskem roztříštěna na tisíce kousků vystoupil on, přízrak, který ztělesňoval duši bývalého herolda Ilerenského, herolda Gelborona, který nyní přisluhoval svým temným pánům…
Tmavovlasý chlapec seděl na břehu moře, nohama pohupoval ve vzduchu a sledoval splávek na vlnící se hladině. Dnes ty ryby nějak neberou, pomyslel si. Slunce se pomalu dostávalo do zenitu, měl by jít domů. Splávek se zacukal a chlapec zatáhl za vlasec, žádná ryba na háčku neuvízla, jen trochu větší vlna si z něj udělala dobrý den. Náhle se mu voda začala ztrácet před očima, tam kde před chvílí byla hladina byl jen písek. Zvedl zrak k horizontu a uviděl něco, co si neuměl představit ani v nejhorších snech. Přímo proti němu se hnala zeď zpěněné vody, vyšší než třípatrový dům. Zahodil prut a s křikem se rozeběhl k domovu. Doběhl jen na kraj vesnice, když ho vlna dostihla. Lidé vzburcovaní jeho křikem pomalu vycházeli z chýší jen proto, aby byli smeteni zuřícím živlem. Ti, kdo zůstali uvnitř, si nevedli o mnoho lépe. Voda je odnesla spolu s jejich domovy a našli smrt v temných vodách oceánu...
Když druhý den vysvitlo slunce nad jilantským obzorem, neosvítila žádné smějící se tváře dětí. Nevidělo žádné ženy vařící jídlo, nebo peroucí plínky svých ratolestí. Nevidělo muže na rybářských bárkách, ani kácející dřevo v lesích. Vidělo jen trosky chýší, mrtvoly lidí i zvířat. Vzduchem se kromě zápachu nesl křik mrchožroutů, kteří v okamžiku nejhorším našli záchranu ve vzduchu. A teď jim začala hostina...
... Lodi nakonec zůstal jen jeden ze tří stěžňů a třetina posádky. Mág nebyl nikde k nalezení, nejspíše také skončil ve vlnách. Modrý kámen se leskl na slunci, nyní již úplně suchý. Pevnina na obzoru vyvolala vlny jásotu a s ještě větším nadšením se setkala posádka lodi, která je potkala a nakonec pomohla dosáhnout domovského přístavu. Přístav byl poničen, přes ostrov se prý přehnala vlna vyšší než domy. Z modrého kamene se stal pomník obětem té bouřky a správce daroval loď, nyní přejmenovanou na Posedlý mág, se vším co se na ní nacházelo, samozvanému kapitánovi, který ji dovedl zpět domů.
Celý den vyzvedávali věc z mořského dna. Když se nad hladinu vynořila část modrého kamene tak nevěděli, zda se smát, nebo být zklamaní. Modrý kámen, ale kámen. Alespoň to si mysleli, dokud se nepodívali na Zarputila, který s očima rozšířenýma šokem beze slov zíral na kámen. Mluvili na něj. Štouchali do něj, ale probrala ho až lehká facka. Potom začal zuřivě gestikulovat a křičet, ať to hned dostanou na palubu, že to musí zkoumat. Moře se začínalo vlnit čím dál divočeji, jak tahali kámen ven z vody. Do té doby jasná obloha rychle temněla. Námořníky to však nutilo jen pracovat rychleji. Chtěli odsud zmizet. Kámen byl zvednutý nad hladinu a poslední kapky z něj padaly zpět do moře. Kousek za lodí se začal tvořit vír. Z nebe jakoby padalo druhé moře. S novým nákladem a prudkým větrem bouřky v zádech vyrazili domů. Loď už nerozrážela vlny lehce jako na první cestě. Radostná nálada je už dávno opustila. Měli strach ze zloby moře. Bouřky byly obvyklé, ale tahle byla neobvyklá. Vlny si s lodí pohrávaly jak divoký potok s lodičkou z kůry, vítr jim zlomil jeden ze tří stěžňů. Pět mužů skončilo ve vodě, nikdo je již nikdy neviděl. Za zády se jim vytvořila snad kolmá stěna z vody a hnala je kupředu.
To příjmení mu nevadilo. Vlastně mu odpovídalo. Zarputil Posedl ho přijal za své. Každý na ostrovech ho již znal a on té známosti uměl využívat. Přesvědčit správce, aby mu zapůjčil starší loď, pokud si na ni najde posádku, nebylo tak těžké jak čekal. Ani nalezení posádky mu netrvalo dlouho. Znali ho a nejspíše mu i věřili. A nejspíše věřili i tomu, že mág na palubě je před černým kruhem ochrání.
Vypluli za jasného jitra. Foukal dobrý vítr a jejich loď, přestože již něco zažila, rozrážela vlny jednu za druhou. Na palubě panovala dobrá nálada, která zasahovala až do kajuty, kde nad mapami a magickými knihami seděl Zarputil. Kolem lodi skákali ochočení delfíni, na které dohlížel jeden z členů posádky. Trvalo jim jeden a půl dne dostat se k hranici černého kruhu. Teď museli spoléhat na zvířata, ta kruhem nejspíše ovlivněna nebyla. Nejspíše. Delfíni ukazovali směr stále rovně, doufala posádka, ale kormidelník nadával, že musí kličkovat a bojí se plavby v kruhu. Odhadli, jak dlouho pluli a jak hluboko jsou v kruhu. Jejich cílem byl střed a věřili, že ho dosáhli. Zarputil se spolu s delfínářem pokusil zvířatům vysvětlit jejich úkol. Prohlédnout dno, jestli na něm neleží něco neobvyklého. Dlouhé hodiny se loď kývala v lehkém vánku, než se zvířata objevila s radostným mlaskavým voláním. Něco tam je. Teď byl čas pro mága. Stál na kraji lodi, opřený o zábradlí hleděl do vody a tiše zaříkával. Po chvíli se z mořské vody vytvořil sloupec vysoký do půlky prostředního stěžně a nabral lidskou podobu. Klidně hleděl na mága a čekal na svůj příkaz. Úkol nebyl složitý, ne pro ztělesnění vody samotné. Konce lan hozené z lodi uvízly v modrém těle tvora a ten zmizel pod hladinou. Námořníci byli čím dál nervóznější a byla na nich vidět úleva, když nad hladinu vystoupla hlava elementála a lehce kývla. Druhé konce lan byly připevněny k rumpálu na palubě a tak jím začali točit. Střídali se v krátkých intervalech. První hodinu se loď jen potápěla hlouběji a hlouběji, začínali se bát, že věc je příliš těžká. Odlepila se však ode dna a začala stoupat. Všichni čekali, co bude odměnou za jejich námahu...
Rybáři se tomu místu vyhýbali snad odjakživa. Ne proto, že by tam nebyly ryby, těch tam bylo snad až příliš. Nežili tam ani mořští hadi. Ani najít to místo nebylo příliš těžké. Těžké bylo se odtamtud dostat. Lodě se začínaly točit v kruzích, navigace selhávala. Slunce se zdálo být vždy tam, kde ho námořníci mít chtěli a ne tam, kde mělo být. Hvězdy se ztrácely. Plout rovně, tak snadný příkaz, se stávalo nemožným. Raději oželet bohatý úlovek, než zkoušet své štěstí, říkávali. A tak se na námořních mapách mezi ostrovy začalo šířit označení černého kruhu. Nejdříve pomalu, jen na nejbližších ostrůvcích, ale později takovou mapu vezla obchodní galéra a vyvolala zvědavost mezi pověrčivými námořníky v přístavních krčmách. Začali kruh překreslovat i na své vlastní mapy a tak se jedna z takovýchto map dostala do Phyristie. A co jiného zajímá mágy víc, než pořádná záhada? Snad jen plný žaludek. Jeden z nich se jmenoval Zarputil a protože to byl muž svého jména, tak získal svolení arcimága a rozhodl se celou záležitost důkladně prozkoumat. Dlouhé roky strávil na moři, cestoval mezi většími i menšími ostrůvky, snažil se nalézt každého, kdo kdy černým kruhem projel a přežil to. Dílek po dílku skládal obraz záhady, které věnoval svůj život. Sedmnáct let trvalo, než se rozhodl, že má obraz kompletní... a než se rozhodl, že černému kruhu se musí učinit konec.
Nad zálivem se zvuk nese lépe než okolními lesy. Možná, že kdyby se někdo dostal blíže zničenému městu, všiml by si rozdílu. Nebo by jej možná zaslechl. Tam, kde by dříve zaslechl pouze skřípání poloprázdných čelistí a hučivou mluvu dlouho mrtvých kouzelníků, tam kde se nad vodou nesl křik obětí, které nestihly utéci dokud byl čas. Tak tam se neslo spíš bušení, tlučení, vrzání a jiné zvuky ne zrovna připisovatelné kostlivé hordě. Ale nikdo si toho nevšiml. Nikdo se k městu moc nepřibližoval. Ani nemohl...
s vaší pomocí se našemu Řádu podařilo odrazit již dvě vlny ohavných démonů, kteří se pokouší dobýt námi milovaný Ileren. Proto vás žádám o pomoc znovu, v úterý 27. září by se podle našich zvědů měly zas síly temnot seskupit v tak velkém počtu, aby se znovu pokusily zdolat naši hradbu.
Obranu začneme připravovat v půl sedmé večer, kolem sedmé očekáváme útok. Spoléhám na vaši čest, sílu a odvahu, vaše země vás znovu potřebuje.
Erlist, Komtur Řádu rytířů Templu a Správce Ilerenského panství
