Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Cože? Podivná postava se zvětšovacím sklem v ruce, sedící za stolem a přebírající hromadu drahokamů, rudla a řvala. V návalu vzteku převrátila stůl, při čemž po zdech místnosti probleskla barevná hra stínů letících kamenů, ve kterých se odráželo světlo svící.
„Koho, že vyvolali?! Nemrtvého s křížem na prsou? Kdo to sakra je?! Jakto, že jsem se to dozveděl až teď? A nepokoušej se mě odporovat tím, že jsem nikoho neposílal na výzvědy. Beze mě se přece nemohli nikam dostat. A teď mají náskok a ještě k tomu jsou tři. Musím něco udělat, musím je najít dřív než oni!"
Odešel k oknu a zahleděl se na zasněžené hory. Po nedlouhé chvíli se otočil a pohlédl na rozsypané drahokamy na podlaze.
„Vy krásky za to můžete, do vás jsem se zahleděl a nemohl odtrhnout zrak, do vaší dokonalosti jsem utíkal, abych zapomněl na svou ohyzdnost. Už nemohu dál se ve vás ztrácet. Musím konat, abych Ho osvobodil. Jen On může změnit to, co jsem, v něco dokonalého. Příblížit se vaší kráse. Další vyčkávání nic nepřinese. Musím se stát dokonalým. Dokonale krásným."
Já Sztampo, baruk kmene Drungor, hledat silná barbar do svých řad. Příliš málo zbýt barbar po poslední boj o Imer, proto já sjednocovat slabá nitky v silná provaz. Mnoho slunce zapadnout, mnoho potu vypotit, mnoho krve prolít, než ty se dostat do tlupa Drungor, ale síla v srdci být! To já v tobě hledat! Najít já na západ od magický šutr v Ileren.
Hustým lesem se nesou zvuky odlamujícího se kamene, zvuky praskání dřeva, skřeky umírajícího zvířete...
Na mýtině poskakovala podivná skupina dvounohých medvědů, již při druhém pohledu bylo jasné, že poskakování má jistý rytmus, že medvědi nejsou jen tupé kopy svalů a chlupů. Sálající oheň zvárazňoval
kontury všech přítomných.
Ten velký, s rohama na hlavě a velkou hřívou zvedl tlapy. Zbytek, jakoby povelem, utichl.
"Bylo dost živoření ve stínu těch zrádců! Je čas převzít otěže, ať je na nás náš stvořitel hrdý!"
Sklonil se k mrtvole ležící u nohou a namočil do její krve pazoury.
"Jako krev, která živila mrtvé zvíře, bude i nám odvaha kolovat v žilách!"
Zvedl se a každému namaloval na obličej krvavý symbol.
Poté pomalu přistoupil k velkému kameni opodál a začal vybarvovat nově vytesaný nápis. Šlehající oheň vybaroval písmo do oranžova.
Na kameni stálo - DRUNGOR...
Třetí sklenka mu trochu uklidnila vlnami rozhoupaný žaludek, ale jeho mysl zůstala stále nedotčena. Seděl na palubě dvoustěžňové lodi a hleděl kupředu na horizont. Plavba proběhla zatím bez problému a byl za to vděčný – do mořského vlka měl daleko. Ještě, že už brzy bude doma u své ženy, večer na něj bude čekat v přístavu. Úkol od správce zněl tak snadno. Nasednout na největší loď a odjet do Andarie, kde jen musí podepsat smlouvy, předat ten kámen a převzít kov, který zase vezou zpět spolu s jednou smlouvou. Ale nějaký divný pocit ho provázel celou cestu a stejně tak zbytek posádky, jak zaslechl z jejich slov. Ten kámen prý nosí smůlu. Jemu ji ale nepřinesl. I tak si oddechl, když ta věc stála na pevnině. Jen ti vojáci se mu moc nelíbili, když se jich kolem postavilo snad osm, záda mu polil studený pot. Musel ale uznat, že sílu mají. Jejich kůň jen vyvalil oči, když na něj tu věc naložili – usmál se při té vzpomínce. Kdo ale je, že by je chtěl hodnotit? Správcův obchod je správcův obchod a on je jen dobrý sluha, který možná dostaně nějaký podíl, jestli ta načatá spolupráce pokvete..
Okolnosti mne zase donutily udělat v Andoru změny a ty jsou následující:
Do pozice herolda se vrací Vulnus Mothir. Druhým Heroldem bude Antian. Olaf složil funkci a herold Sorti byl odvolán kvůli nedostatku času. Touto cestou bych dále rád vyzval všechny, kteří mají zájem stát se třetím Andorským heroldem, že konkurz proběhne příští středu ve večerních hodinách. Nejspíše po slunce západu v 8 hodin. Místo bude upřesněno. Do pozice soudce zatím pasuji sám sebe, protože bude potřebná tvdá ruka a pevný bič na to co se chystá.
Dál bych rád pozval všechny, co se chtějí podílet na osvobození města, aby se dostavili dnes před sedmou hodinou večerní k hostinci u Andorské tržnice. Proběhne krátká informativní porada, na kterou náváží co nejdříve další jednání.
Velkolepá přestavba Thyrisu je již hotová, ale aby se naplno rozběhl chod města je třeba rozdat poslední nájmy v Chrámové čtvrti Thyrisu. Proto, máš-li zájem bydlet v nejluxusnější čtvrti, v nejhezčím městě na světě, přijď si vydražit jeden z pronájmů!
Pro účast v dražbě daného pronájmu bude třeba složit hodnotu třídenního nájmu, která bude vítězi dražby připočtena k délce pronajmutí. Dražba bude probíhat navyšovacím způsobem. Ti, kteří přispěli městu na přestavbu, budou odměněni dle příspěvku ke každému příhozu. Taktéž budou zvýhodněni občané Perly jihu před cizinci.
Dražba proběhne tento čtvrtek od 19 hodin. Sraz na Thyriském náměstí!
Na jihu, ve městě písku a slunce, nedlouho po tom, co zdroj světla zašel za horizont, zabouchl Konzul svou truhlu, ze které si bral pár posledních věcí, co bude dnešní noc potřebovat. Vyšel před citadelu, letmo se rozhlédl, když jeho pohled stanul na jednom z mužů pracujících na nádvoří. „Svolejte muže“ pronesl konzul jasným hlasem bez náznaku dotazu. Nedlouho po tom stála šestice mužů připravená na nádvoří. Všichni v tmavém oblečení, všichni připraveni, věděli co je čeká, věděli do čeho jdou...vyrazili.
Trvalo to jen malou chvíli a muži se sjížděli u pevnosti Družiny, tak jak bylo domluveno. Ovšem bylo jich více, vedle šestice mužů z Praetoriánské gardy nyní stála další skupinka. Stejně jako Praetoriáni stáli navlečeni v tmavém oblečení, které je mělo chránit, a připraveni snad na všechno. Byla to skupina, která si říká Bratrstvo hrdinů. Snad bůh dá a dostojí svému jménu…
Sotva se seřadili a prohodili pár plytkých vět dorazil člen Družinářů, těžko říci zdali tušil že se něco chystá, nebo jel jen na projížďku. Jisté ale bylo, že po tom, co seznámen s plánem a prosbou zdali by je nemohl lodí dovézt k břehům Ilerenského předměstí a zase zpět, tak souhlasil. Zejména tedy po tom, co zahlédl mezi skupinou mužů sličnou elfku.
Pluli tichým a klidným mořem, nevědět co je cílem cesty, dalo by se snad i říci že to je hezký výlet. Kombinace napětí, adrenalinu valícího se žilami a snad i strachu však byla silnější než zážitek z plavby, nikdo vyjma kormidelníka, který si cosi mrmlal o směru kterým plují, ani nedutal. Při pohledu do jejich tváří se téměř přesně nechalo určit, co se jim honí hlavou, byly to otázky typu „jak to dneska dopadne?“, „vrátíme se?“, „jak vypadá jižní Ileren a co z něho zbylo?“.
Plavba netrvala dlouho, možná byla kratší než by si někteří přáli. Kormidelník bezpečně a hlavně tiše zavedl loď ke břehu, opatrně shodil můstek, a muži se jeden za druhým začali vyloďovat. Tichý pozorovatel by se až podivil jak bravůrně a tiše si skupina počíná, nebylo slyšet jediného zašustění, zacinkání, nic. Bylo jasné proč, nechtěli upoutat pozornost. Jejich cílem bylo nepozorovaně se vylodit, vypáčit zámky u domů, respektive toho co z nich zbylo a zachránit majitelům, kteří se museli narychlo sbalit a utéci před blížící se hrozbou zbytky jejich majetku.
Postupovali tiše, do doby než narazili na prvního z okatých hledačů. Sekat do něčeho sekerou, bodat kopím případně vyslovovat magické formule, které mají popálit tu démonickou potvoru tiše dost dobře nejde. Ale i přes to si počínali jako jeden sehraný celek, jako jedno tělo. Konzul jakožto největší přítomná autorita jen ztišeným, ale intenzivním hlasem vykřiknul „zabte ho co nejrychleji, nesmí utéct“. V podstatě to ani říkat nemusel, každému je jasné, jaká je jeho práce a proč se démon, který je spatřil, nesmí dostat ke svým druhům. Postup byl pomalý, obezřetný, plný skrývání, práce se zaseklými zámky a opatrné stěhování toho co z nájemních domů zbylo na loď.
Měli štěstí, žádný z hledačů si nezachránil život, žádný neutekl krvavému kopí. Ale co bylo podivné, na bývalém předměstí Ilerenu, dnes spíše shluku polorozpadlých, případně vypálených ruin bylo až prapodivně málo démonických přisluhovačů, jako by jejich páni cosi připravovali.
Vyčerpávající mise se blížila ke konci, všechno co se zachránit dalo, bylo naloděno, většina mužů a žena byli také na lodi. Ti co zbyli na břehu chystali past, jeden z domků byl vyskládán až po strop, tedy to co z něho zbylo těmi nejvýbušnějšími lektvary. Plán byl triviální, ale efektivní. Jeden z přítomných měl přilákat nějaké pátrače, druhý rychle hodit do domu lektvar, který plnil funkci roznětky a společně utéct směrem k lodi.
Dobrovolná volavka se vydala splnit svoji část mise, ovšem co se za ním vydalo by jaktěživ nečekal. Ze tmy se vyhrnul zástup pátračů, i ve tmě bylo znatelné jak září všemi barvami, jak jejich obrovské oči mrkají a prohlíží terén. Jakmile je spatřil dal se na úprk, běžel co mu nohy stačili, sotva popadal dech, běžíc okolo domu jen vykřikl „házej!“. Jeho přítel jen co zaslechl ono vyheknutí, odhodil lektvar a běžel tam, kam měl. Jen tak tak, co stihli doběhnout k lodi a odrazit od břehu se ozvala ohromná exploze, která splnila svůj účel jak doufali.
Loď plula směrem k pevnosti Družiny, tím klidným mořem, kterým se prve vydala na záchranou misi. Výrazy ve tvářích cestujících se změnili, mísily se výrazy únavy s výrazy štěstí z úspěšné mise a toho že zpět cestuje stejný počet hrdinů, který jich plul směrem tam…Netrvalo dlouho a kormidelník bezpečně zavedl loď k molu. Hrdiny čekal poslední úkol, naložit náklad na batožiny nákladních koní, ty odvézt do bezpečí k provizornímu Thyrskému tábořišti a věci předat někomu kompetentnímu.
Jak si naplánovali, tak také udělali, věci byly bez jakýchkoli komplikací bezpečně dopraveny do stanové osady, složeny ze hřbetů koní, a uloženy mimo dosah rukou nenechavců. Rytíř Bořivoj informován o počinu dobrodruhů si přijel pro majetek obyvatel města, který jeho řád spravuje…
