Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Místo, kde byl kámen uložen, se nacházelo hluboko pod zemí. Stěny z kamene, stejně široké jako masivní hradby města, chránily ty nejcennější a nejneobvyklejší poklady světa. V doprovodu stráží oděných v těžkých, bohatě zdobených zlatých zbrojích a s loučemi v rukou, vstoupili dovnitř tři muži ve složitě prošívaných hávech. Odhalenou kůži na jejich těle pokrývaly černé linky, které při bližším zkoumání tvořily znaky. Jeden z nich prostým gestem nařídil strážným, aby opustili prostory.
Pohlédli jeden na druhého. Ruce přiblížili ke kameni a náhle ucítili záchvěvy země. Pod zlatě nabarvenými očními víčky zmizely duhovky a nahradilo je bělmo. Z těl se jako maličcí, nenápadní hádci svíjely směrem ke konečkům prstů černé znaky rozlévající se do linek. Hrdelní hlasy mužů se nesly místností, byla slyšet neznámá slova a nad kamenem se začala objevovat jasná záře, přičemž otřesy země sílily. Opakování magických slov mělo za následek pohlcení mužů a kamene oslepujícím světlem do prázdnoty.
O něco později
„Padá hvězda, padá hvězda!“ Zvolal s nadšením syn jednoho z andorských rybářů.
Okolím Ilerenských hvozdů se ozvala rána. Tmu prozářilo jasné světlo, které pohaslo a zmenšilo se do nepatrné tečky. Na zemi ležela tři těla. Jeden z nich dokázal uchopit zlatý roh a přivolat pomoc. Poté s posledním výdechem padl stejně jako jeho druhové.
Další večer, další otřesy země. Ilerenští obyvatelé stále nenacházeli klidu. Nad město se pomalu zvedal hustý dým, jak se v ulicích procházely ohnivé nestvůry a plameny svých těl zapalovaly domy. Skupinka odvážných obstojně posílala nestvůry zpět do chřtánu země, avšak jejich neuvážené kroky probudily i strážce dolu. Nehledě na nebezpečí a varování, kterých se jim dostalo, vedly své kroky dál do útrob dolu. I přes hněv mocného Vulcana se skupinka odhodlala celý důl odstřelit. Nocí se ozval ohromný výbuch a žár pohltil okolní domy.
Země se zhoupla a z Ilerenského přístavu se ozval křik. Dvě postavy se vynořily z temného moře. Hluk přivolal skupinku odvážných, kteří si opatrně prohlíželi tajemnou dvojici. I vodní žena promluvila: "Jsme zde pro odpovědi. Moře se ohřívá, zem se třese, ryby mizí." Po dlouhém rozhovoru, mezi výkřiky, opět zmizela tajemná dvojice zpět v moři.
Zatímco Tarkas sužoval zápach magických plamenů, bestie lačnící po krvi, kterým se téměř každý den postavil kdejaký chrabrý muž či žena, hluboko pod zemí nedaleko pobřeží moře se probouzel život natolik nebezpečný, kterému se jaktěživ nikdo nemohl postavit, aniž by nepadl mrtev k zemi.
Nepatrného zachvění hory si všimla pouze zvěř z okolí, která se ihned poplašeně rozprchla. Vysoká laň v lese zakličkovala mezi stromy, těsně minula muže s lukem v ruce a naditým toulcem krvavě rudých šípů. Na kratičký okamžik pocítil záchvěv nebezpečí, tento pocit však rychle zapudil a dál mířil k malému městu obehnaného skalami.
Čekal hodinu, než se zjevil první jezdec přímo uprostřed portálu. Cukl za uzdu, rozhlížel se a až po notné chvíli se dali do řeči. Atreas se v duchu usmíval, věděl totiž, s kým má tu čest a také věděl, že se jeho mise blíží ke konci. Alespoň tady…
O kmen dubu se s hlasitým křupnutím odrazilo drobné tělíčko veverky. Na zem dopadla s ošklivě polámanými končetinami a rozbitou lební, ze které k potemnělé obloze slepě zíraly mrtvé oči zalité krví.
O několik metrů dál se mezi křovisky mihla postava. Měsíční jas ozařoval její jasně rudé vlasy, bledou pokožku a jemný vánek se ztrácel v záhybech černého pláště. „Není nutné na nás upozorňovat ještě dřív, než dorazíme k cíli,“ pronesl ledovým hlasem muž, jenž neslyšně kráčel za rudovlasou ženou. Cítil tu nedočkavost, se kterou se potýkala už od chvíle, kdy vyšli z panství, které nepatřilo k říši živých. Spoušť a krvavá jatka, která po sobě dokázala zanechat pouze bestie nebo rudovlasá Anna ho nikterak nevyváděla z míry, avšak nebylo nutné mít za zády kdejakého lovce, hlupáka s česnekovými korály nebo s kříži kolem krku. Při té myšlence protočil oči. „Blížíme se, pospěš si! Cítím ji, cítím je!“ Nosem nasála vzduch.
Tarkas pohltil zápach. Podivné plameny ničily dřevěné stěny domů, ploty, plátěné stany a koně před nimi poplašeně utíkali – pokud to stihli. Zemi pokrývala krev tvarující se do kruhů, zardoušení obchodníci, rozpáraná břicha žen či dětí nebo orgány kašovitého tvaru a barvy.
Hřbetem ruky si otřela rty, dlouhým pěstěným nehtem šátrala mezi zuby, dokud nevylovila malý kousek uvízlé lidské tkáně. Rozhlédla se okolo sebe, rudé oči jí jasně plály při pohledu na zkázu, které se dopustila. Zvrácená radost naplnila její nitro.
To místo bylo dostačující. Možná i dobré. Nash si stáhl z hlavy špinavý klobouk, zamyšleně si promnul houstnoucí bradku. Stál uprostřed spoře osvětlené místnosti, u nohou mu zapištěla poplašená krysa. Sebranka mužů v tmavých zašlých šatech a s divokými výrazy ve tvářích, které ve většině případů hyzdily jizvy, přenášela těžké bedny a truhlice do různých zákoutí, jichž tu byl nespočet. „To železo přetavit a támdlety truhlice narvěte do toho rohu!“ Rozkazovačně ukazoval prstem do směrů, jež mu byly zrovna po chuti. „A tamdle brloh, ať maj ty mrzáci kde chrápat!“
Stěny pokryly staré malby, zem prachem zašlé koberce, na stolech se objevily svícny a kolem pultíků stoličky, kam si mohli unavení bojovníci sednout s korbelem piva v jedné a s lahví kořalky v druhé ruce. „Dertene!“ Nash se postavil na jednu z lavic, aby lépe viděl do davu mužů, kteří se nyní potáceli po důkladném odpočinku s lahvemi alkoholu. Jen hrstka z nich zůstala v bdělém stavu. Před Pánem se objevil vysoký muž. Černé oči mu zářily ve světle svící, hnědé vlasy měl umaštěné a stejně jako ostatní byl zahalen v tmavých šatech. Na tváři se mu objevil samolibý úsměv. „Spokojenej, pane? Nahoře to bylo rychlý. Ty baráky hořely jak voschlá tráva.“
Nash kývl hlavou. Bystrýma očima sledoval tu proradnou tvář muže před sebou. V těchto kruzích existovala jen jedna důležitá věc – nevěřit nikomu. „A co tvůj bratr?“ „Abych to vzal vod začátku, pane. Ty vošerpovaný furt věřej v tu mladou holku – císařovnu. No a vás chtěj sejmout, ale to zas taková novinka neni. Ste asi voblíbenější než my všichni dohromady. A ta šerpovaná z Andoru. Tak tu sem nekrouh z jedinýho důvodu – vona je tak pěkně neviňoučká, že se nám to bude ještě hodit,“ štěkavě se zasmál. „Jo, a abych teda nezapomněl. Bratr se s tou svojí mrzáckou bandou stěhuje z místa na místo. Někerý ho dokonce chráněj, vůbec nechtěj mluvit vo tom, kam se dekuje. Ale co vim jistě, pane, von leze za tou ženskou v Lewanu. Stačilo by ji skřípnout…“, naznačil rukou lapnutí mušky do dlaně a její rozdrcení.
Nash se zhluboka nadechl a vydechl. „Ještě je čas. Pak už mi neuteče. Zrádce.“
Na kraj se pomalu snášela tma a všude bylo nezvykle ticho, jen občas zahoukala sova z nedalekého lesa. Obyvatelé Andoru se pomalu přesouvali do tepla svých domovů, a tak na ulici po chvíli zbyly jen toulavé kočky a věčně hladové krysy. Když Andor nakonec zahalila tma, už se nocí tiše plížilo jen pár stínů. „Zničte to! Zničte to všechno! Dnes všechno musí padnout popelem,“ štěkal rozkazy jeden ze stínů. „Spalte to do základu!“
Hrůzy onoho místa pohltil hluboký les. K uším nic netušících obyvatel Andoru se nemohly dostat. I záblesky ohně zůstaly ve tmě. Vyděšený křik i praskající dřevo. Netrvalo to příliš dlouho. Věděli, jak svojí práci provést. Za sebou zanechali jen spoušť a hořící zbytky budov. Na několika místech v tratolišti krve leželo pár mrtvých těl. A tak, když se začalo konečně rozednívat, bylo v okolí slyšet jen tiché praskaní dohořívajícího dřeva a cítit zapáchající kouř. Do Andoru začaly pronikat řeči, že cvičiště zlodějů bylo celé vyrabováno a spáleno.
Když na zemi padl stín noci, ozývalo se z lesů v okolí starých dolů Ilerenu troubení rohů. Jejich zvuk vyvolával mrazení po celém těle, nejistotu a strach.
Několik mužů v huňatých kožených zbrojích, se zbraněmi v ruce a s nezvyklým přízvukem se srocovalo před vysokým vchodem do jeskyně, který lemovaly třpytivé krystaly. Někteří vcházeli dovnitř, jiní postávali venku a troubením svolávali své druhy. Nevěděli však, že zvuk rohu zaslechlo i několik párů uší, které rozhodně nepatřili nikomu z nich.
Dusot kopyt, zvídavý pohled cizích jezdců a zvuk napínající se tětivy. Během okamžiku se před jeskyní strhla šarvátka, kdy muži bránili do posledního dechu vstup do jeskyně.
Cesta byla dlouhá a nevyzpytatelná. Mrazivý sníh padal na ramena několika elfů, boty jim klouzaly na krustách ledu. Museli postupovat opatrně, nikdy totiž nevěděli, které nebezpečí nebo nástrahy Zimní královny je překvapí.
O několik hodin později dorazili ke svému cíli. Zmoženi námahou, přesto s odhodláním, se znovu chopili zbraní a vyšli vstříc několika ledovým drakům, třepetavým vločkám a jiným, méně příjemným strážcům Zimy, kteří obklopovali pána Jara. Ten ležel uprostřed zamrzlého jezera, Zimní královna s krutým úsměvem na tváři postávala nad ním a ledový krystal zasazený do hůlky směřovala k jeho hlavě.
Jaké bylo její překvapení, když odhodlaní vetřelci prorazili až k ní samotné. Skrze mráz, skrze draky! Její vztek na okamžik vystřídalo zoufalství a zoufalství vystřídala bezbrannost. Ohnivá kouzla a prokleté čáry ji připravili o hůlku. Musela prchnout, byla poražena.
Jarní princ, celý zkřehlý, si s úsměvem na tváři prohlížel skupinku elfů v dlouhých, mechově zelených pláštích a jejich spolubojovníky. "Nyní zbývá jen jediné. Dostat zpět Paprsek." "Má ho Podzim," pronesla s jistotou v hlase elfka za jeho zády.
Princ kývl. "Těšte se opět na prosluněné dny a teplé noci."
Muž s bronzovou čelenkou na hlavě posedával u stolu jedné z mnoha teras v jižním městě, aniž by byl někým spatřen. Plášť na ramenou se mu tetelil v nepatrném vánku. Před ním ležel na pískovcové desce Paprsek. Jeho žár den ode dne slábl, i barva ohně jakoby potemněla. Muž věděl, že stačí málo a vyhasne úplně. A pak? Pak tu bude navěky už jen on a krutá Zima. Chvílemi mu mysl zahltily drobné výčitky svědomí, které ihned zapudil pocit náhlé radosti z výhry.
Jiný muž, tentokrát se zlatavou čelenkou zapletenou v dlouhých kaštanových vlasech se choulil pod pláštěm uprostřed země ledu. Cítil se velmi slabý, teplo opouštělo jeho tělo, svíral jej chlad a pocit bezmoci, který střídala vlna rozhořčení. Kolem dokola se hemžily třpytivé vločky, připraveny mu ublížit kdykoli na příkaz královny Zimy.
Divoká zvěř hladověla. Zima byla příliš dlouhá, a tak se vlci chodili krmit do ohrad pastevců nebo rovnou útočili na tuláky v lesích. Potloukat se v těchto dnech za hranicemi města je příliš nebezpečné.
