Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Tímto bych chtěl upozornit všechny obyvatele Andarie, aby si dávali velký pozor na své koně. V poslední době se množí případy, ve kterých vám někdo koně odvede a následně zabije. Všichni, kterým se takový případ přihodil nebo má informace o pachateli, nechť vše hlásí některému z Andorských funkcionářů.
V hospodě u Andorské tržnice seděl zrzavý muž s dlouhými vlasy a bradkou. Lucerna položená vedle něho na stole vrhala světlo na list pergamenu. Muž dopsal poslední dvě slova a udělal pod nimi klikyhák.
"Žádám a prosím všechny andorské občany, cechy i obyvatele jiných měst, aby pomohli při opravě císařského města. Město nutně potřebuje materiál na rekonstrukci města. Především polena, prkna, železné pruty, železné dráty a hřebíky.
Každý občan, který přinese materiál, si může vybrat zda materiálem splatí daně městu, v případě že dluží na daních, nebo se mu suroviny započítají a bude poté zvýhodněn při rozdělování nájmů. Nájem získá ten, který se o něj přihlásí a přispěl nejvíce z žadatelů.
Těm, kteří nejsou občany našeho města, se budou suroviny započítávat a následně budou zvýhodněni, pokud se budou ucházet o městský nájem.
Při placení daní musí občan přinést množství, které odpovídá dluhu na daních. Polena se počítají jako 2 md/ks. Železné pruty, dráty a hřebíky 2st/ks. Občan, který dluží 20 zlatých, tedy musí přinést 1000 polen nebo 100 prutů železa, drátů nebo hřebíků.
Své příspěvky můžete předat heroldům nebo přímo mé osobě. Následně si zapíšeme vaše jméno a počet suroviny, kterou přispějete. V případě, že budete surovinami splácet daň, obraťte se pouze na mou osobu."
K dnešnímu dni dochází v Havantu ke změně na postu správce města. Na mou osobní žádost se jím do doby zklidnění situace v císařství stává Henry, rytíř Templářského řádu.
Pomalým klusem dojela až k západní andorské bráně. Rozhlédla se a jistá si směrem vyrazila k paláci. Jak jela městem, uvědomovala si, o kolik hezčí teď Andor je a jak si její práci Kilias nezaslouží. Její starý známý se jí neozýval. Snad už bude brzy konec a ona úspěšně zmizí. Přijela k zadním dveřím, aby ji nebylo hned tak vidět, sesedla a uvázala koně. Známými cestičkami se dostala lehce až do ložnice. Byla stejná, jako když jí opouštěla. Neustlaná postel, hromada lebek v rohu, starý noční stolek se zrcadlem, psací stůl, na zdi tapiserie a obraz muže dávno zašlé krásy. A vedle dveří, jako stráž, socha krásné, avšak nebezpečné a krvelačné děvy podsvětí, jenž drápy své do krku oběti zarazí a její život bolestivě ukončí. Kerstin vytáhla z pod pláště ampulky s krví a rozlila ji do rýh pentagramu, který zde, stejně jako sochu, zanechal Naam. Přešla k posteli a z polštáře vzala císařovnin vlas. Když usedala do středu krvavého obrazce, cítila nervozitu. Přeci jen už jednou podobnou věc dělala a nedopadla dobře. Ale ona se učí ze svých chyb, podruhé stejnou neudělá. Začala meditovat. Sála energii z okolí, tvořila svou vlastní, nabírala síly. Pevně stiskla hůl v levé ruce, ukazováček ruky pravé ponořila do krve, která už v tuto chvíli vášnivě vířila. Do sfér nechodila často, bála se jich, ale teď nemá na výběr. Rediviva inanimatae statua zašeptala tichá slova, zavřela oči a ponořila se do rubínového snu.
Stála jsem uprostřed zničené šedé planiny, nedaleko šlehaly do výše plameny, které by úplně pohltily i trolla, na druhé straně se rozkládalo jezero plné černé tekutiny, stála jsem tam, kde to zbožní nazývají peklem. Přede mnou se vinula klikatá Stezka a zpoza její pomyslné hranice na mě koukalo nespočet párů rudých, fialových i zlatých očí s tlamou plnou dlouhých tesáků. Démoni všech druhů i velikostí, lační po krvi a životní síle příchozích, jeden přes druhého zírali, prali se, cenili zuby a snažili se vstoupit na bílou Stezku, po které jsem kráčela. Měla jsem strach, oni to cítili a já to neskrývala, jdouce krok za krokem hlouběji a hlouběji do jícnu ztracena. Tehdy jsem pochopila, proč si mágové volí hole - byť je to zde pouhý klacek, bez její opory bych daleko nedošla. Věděla jsem kam jdu, sídlo Zzaru bylo pár minut trmácení se, i když zde byl čas velice relativní pojem. Démonky, tak krásné, že by jim smrtelné ženy záviděly, ukájely své sadistické touhy na nebohých duších, jenž se jim zaprodaly za dlouhé věky existence. Když jsem udělala krok k okraji Stezky, sesypaly se ke mně jako roj sršňů a na jejich dokonalých tvářích se objevila tu a tam děsivá grimasa, občas milý úsměv milující matky, jenž měl oblomit mé srdce nebo spiklenecký úšklebek čirého mládí. Prolhané mrchy. "Podívejme se, kdo nás opět navštívil," ozvalo se zpoza hradby těl, která se v dalším okamžiku pomalu rozevřela. Lady Melisande... pronesla jsem odhodlaným hlasem s přídavkem hořkosti. Ale copak miláčku, nebyla jsi snad s Naamem spokojená? Že jsi ho neuhlídala už není má chyba, řekla medovým hlasem.
Stiskla jsem hůl a její poznámku přešla s mírným záchvěvem vzteku. Mám pro tebe nabídku. Poslouchám, odvětila stejně medově. Dovolím ti vstoupit na náš svět ve chvíli, kdy bude má sokyně na blízku. Tvá odměna je duše mé sokyně a všechna životní síla, kterou dokážeš pohltit z lidí, kteří jí v tom okamžiku budou hlídat.
Usmála se na mě snad přátelsky, pokud vůbec ví, co to slovo znamená. A jak si můžu být jistá tím, že to není past?
Zbledla jsem, toho jsem se bála. Nic ale není tak jednoduché, jak se zdálo a cena je vysoká. Pokud to léčka bude, splatím... Ty slova jako by se mi zasekly v krku a nechtěly ven, ale nakonec jsem větu dořekla. ...splatím tvou újmu vlastní krví.
Nyní jsem si už byla jistá, že to přátelský úsměv rozhodně nebyl. Byl to ošklivý úšklebek. Jak poznám, která je tvá sokyně? zeptala se hlasem stvrzujícím souhlas s nabídkou.
Nic jsem neřekla, jen jsem zvedla pravou ruku a nechala vlas spadnout za hranici Stezky. Lady Melisande nasála éter a s úsměvem z poznání své oběti zmizela. Zavřela jsem oči.
Padla jsem na podlahu, fyzicky i duševně vysílená. Sotva jsem mávla rukou, abych uklidila stopy a zkontrolovala sochu. Dobelhala jsem se ke koni a nasedla na něj. Hustý liják a hromobití mě probrali na dostatečně dlouhou chvíli, abych dojela do svého obydlí, kde se do mě teprve pořádně opřela tíha dne. Když jsem padla do postele, nemusela jsem usínat, už jsem spala.
Po roce tu máme tu opět za týden Vánoce a jak si někteří z vás stihli všimnout, (někteří si možná všimnou časem), tentokráte v Ilerenském kostele se znovu znenadání objevila truhlička s nápisem zima. Jak tato truhla bude fungovat - postup je následovný: Osoba, která bude chtít dát někomu blízkému ve hře pěkně zabalený dárek, vloží do truhly pytlík s předmětem a svitkem, ve kterém bude napsáno jméno člověka která dárek daruje a jméno člověka pro kterou je dárek určen ( jména si prosím raději překontrolujte). Takto označený pytlík vhoďte nejpozději 23. prosince do truhly a 24. prosince se budete moci těšit na vaší nadílku. Čas a místo bude ještě upřesněno
Vstala ze židle, upravila posledních pár nuancí na svém oblečení a vydala se před ruinu. Osedlala koně a vyskočila mu na hřbet. Do ruky vzala runu a soustředila se na kouzelná slova přemístění. Když otevřela oči, stála uprostřed lesa nedaleko Thyrisu a první co uviděla, byl válečník, který se k ní rozjel s mečem napřaženým k útoku. Kolem ní jen prosvištěl jiný muž ve zbojnických barvách. O co jde jí došlo okamžitě. Prudce otočila koně a rozjela se mezi stromy. Kličkovala, ale k válečníkovi se přidalo dalších pět. "Cože? Co to má ksakru znam..." Tak tak uhla ráně, která jí mířila na záda a dozajista by ji shodila z koně. V rychlosti vytáhla z kapsy lahvičku a ve strachu z nejhoršího ji dvěma loky vypila. Její kůže neuvěřitelně zvrdla. Volala za sebe, že není zbojník, ale ti hlupáci jen mlátili a mlátili a nic je nezajímalo. Ksakru, uhnula prudce za strom a vzdálila se jim z dohledu. Okamžitě vypila lektvar neviditelnosti. Nebylo by to poprvé, co jí zachránil krk. Zklidnila tep a rozjela se směrem k Thyriským branám. Samozřejmě, že jakmile se přiblížila, začali na ní válečníci znovu útočit. Tentokrát ale uposlechly jejích slov a zbrzdili své zbraně, aby následně zjistili, že doopravdy není členem zločinné kliky. Po krátkém dialogu se odporoučela do města. Zarazila se. Thyris byl... úplně jiný! Tady si ze mě někdo dělá legraci. Byla ztracená. Netušila, kde její starý známý bydlí teď. Ale věděla, kde to zjistit. Když se po pěti minutách vracela od citadely, nevěděla sice o moc víc, než předtím, ale aspoň si byla jistá, že dotyčný stále bydlí ve městě. Po chvíli hledání narazila na správný dům a zaklepala. Byl doma a pozval ji dál. Po krátké rozmluvě se dohodli a ona odcházela s trošku širším úsměvem než on. Zase byla o krůček blíž.
Znechucen světem
Instinktivně uskočil stranou a proud magie narazil do stromu vedle něj. Oběhl strom kolem dokola, aby se vyhnul další spršce ohnivých jisker, ale z opačného směru, už tryskem přijížděl jiný útočník s kopím v ruce. Zrovna se sklonil ve snaze uhnout hrotu kopí, když mu úder do zad málem vyrazil dech a srazil ho do spadaného listí. Odkulil se stranou, z dosahu koňských kopyt, vyskočil na nohy a rozběhl se podél plotu, až na městskou tržnici. Ramenem rozrazil bránu na tržiště a ohlédl se zpět po pronásledovatelích. Zbojníci už o něj ztratili zájem. Ještě nějakou dobu se ukrýval mezi kupci na tržišti, koupil si koně, několik málo lektvarů a zjistil dokonce, kterým směrem má vést svoje pátrání. Ve městě Thyris jej čekalo, téměř stejně vřelé přijetí. Vojáci gardy si ho měřili pohrdavými pohledy a pokud o útocích něco věděli, nechtěli mu nic říct. Lidská lhostejnost a ješitnost, už mu lezla krkem, proto město z pískovce brzy opustil. Další místo, kde mohl pokročit v pátrání mělo být město Havant, ale sotva se rozptýlil oblak magie, doprovázející přesun teleportem, ocitl se uprostřed bitvy. Všude kolem byly ozbrojení muži, vzduch byl naplněn silnou magií a sténáním raněných koní. Tohle nebyla pouhá šarvátka. Takhle se bojuje jen ve válce. Kdo to bojuje? S kým a proč? Vypukla snad občanská válka? Proč nikdo nevytáhl pomoct Andoru ale zde bojují tucty bojovníků? Každá otázka v něm vyvolávala stále větší hněv. Měl by snad někomu pomoci? Kdepak, jen ať se povraždí mezi sebou, pro takovéhle přece Andor nebránil. Už se chtěl vydat zpět, když konečně zahlédl známou tvář rytíře. Díky němu se dozvěděl víc o svém úkolu a dokonce narazil na jednoho "polepšeného" zrádce. Rytíř přednesl dobrý plán, ale voják usínající na tvrdé lavici si jej v duchu upravil, ještě o jednu maličkost.
Na počest Konzula Gibraena Artaliuse vás srdečně zvu na netradiční turnaj v boji na život a na smrt do Thyrského Collosea. Turnaj proběhne 17.12. (sobota) v 19 hodin. O vítězi tentokráte rozhodne hlavně štěstí, proto neváhejte přijít i vy, méně zkušení boje.
Zápis bojovníku proběhne v 18:45 hodin. Zápasníci přijdou jen v robě s 15 zlaťáky. Pravidla budou upřesněna na místě.
Vítěz získá 80% z vybrané částky + bonus.
Jarek byl mladý chlapec, plný elánu, nadějí, trochu naivní, trochu zbrklý, šikovný i nešikovný, co mu ale nemohl nikdo upřít, bylo to, že byl snaživý a dobrosrdečný. Pomáhal, kde se dalo, babičce s otepí chrastí na zátop, sedlákovi s opravou střechy, a tak by se dalo pokračovat. Bylo jasné, že když ho koželuh požádal o pomoc, o kůži z ještěra, neváhal a horlivě se pustil do plnění svého nového úkolu.
V dílně si vzal stahovací nůž a palici, těžkou a neobratnou, ale smrtící. Brnění žádné neměl, bojovník to nebyl, proto si alespoň na ruku přivázal kus prkna, jako provizorní štít. Věděl kde ještěry hledat. Vydal se jižně od Havantu, tam to bylo nejblíže. O tom místě hodně slyšel, tak že počítal s tím, že ho zná, i když jen teoreticky. Odvázal svého koníka, tu věrnou herku, která si na batožinu zvykla tolik, že už ji z jejich beder téměř nesundával. Vypravili se společně za cílem jejich hrdinné mise.
Bylo mu jasné, že je na místě, když krajem začal zavánět zápach tlejících trav. To ale nebyl jediný znak, který ho ujistil, dalším znakem byla kolonie koní podobných jeho herce. Na zádech batohy, ze kterých koukaly kusy vydělaných kůží, koně stáli klidně uvázaní u kůlů a spásali zbytky trav, které v okolí byly.
Uvázal svého koně tak jako ostatní a vydal se s prknem na levé a palicí v ruce pravé na ještěry. Viděl prvního, nechutná bestie, nechutnější než si ji představoval. Vydávala jakési syčivé zvuky, vzrostlá byla jako dospělý barbar a v ruce třímala jakýsi bodák. S křikem se na ní řítil, palicí máchal jako o život, ale platné mu to příliš nebylo. Ještěřan jedním máchnutím zbraně přeťal jeden z provazů, kterým byl Jarekův provizorní štít přivázán. Šťít se sesul z ruky k zemi, tak jako košile, když se jí urvou záda. To ovšem nebylo to nejhorší, tím jak Jarek bojovně řval, upoutal ostatní ještěry, kteří se nyní hrnuli z mlhy, byl jich snad tucet. Jarek, nyní se zbraní jež neuměl použít, bez štítu a zbaven naděje na vyhraný boj se dal na útěk. Ještěřani ho pronásledovali, však pomalí příliš byli. Utíkal, co mu nohy stačily a podařilo se mu se schovat za kámen, překvapilo ho, jak pomalé ty stvůry byly.
I ještěřanům došlo, že se Jarekovy krve nedočkají, ale upoutala je jiná věc. Koně, šijící s sebou, upoutáni ke kůlům. Jak snadné je zabít, jaký blázen je nechal tak blízko. Nepřežil jediný, ani ten Jarekův…
