Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Po roce tu máme tu opět za týden Vánoce a jak si někteří z vás stihli všimnout, (někteří si možná všimnou časem), tentokráte v Ilerenském kostele se znovu znenadání objevila truhlička s nápisem zima. Jak tato truhla bude fungovat - postup je následovný: Osoba, která bude chtít dát někomu blízkému ve hře pěkně zabalený dárek, vloží do truhly pytlík s předmětem a svitkem, ve kterém bude napsáno jméno člověka která dárek daruje a jméno člověka pro kterou je dárek určen ( jména si prosím raději překontrolujte). Takto označený pytlík vhoďte nejpozději 23. prosince do truhly a 24. prosince se budete moci těšit na vaší nadílku. Čas a místo bude ještě upřesněno
Vstala ze židle, upravila posledních pár nuancí na svém oblečení a vydala se před ruinu. Osedlala koně a vyskočila mu na hřbet. Do ruky vzala runu a soustředila se na kouzelná slova přemístění. Když otevřela oči, stála uprostřed lesa nedaleko Thyrisu a první co uviděla, byl válečník, který se k ní rozjel s mečem napřaženým k útoku. Kolem ní jen prosvištěl jiný muž ve zbojnických barvách. O co jde jí došlo okamžitě. Prudce otočila koně a rozjela se mezi stromy. Kličkovala, ale k válečníkovi se přidalo dalších pět. "Cože? Co to má ksakru znam..." Tak tak uhla ráně, která jí mířila na záda a dozajista by ji shodila z koně. V rychlosti vytáhla z kapsy lahvičku a ve strachu z nejhoršího ji dvěma loky vypila. Její kůže neuvěřitelně zvrdla. Volala za sebe, že není zbojník, ale ti hlupáci jen mlátili a mlátili a nic je nezajímalo. Ksakru, uhnula prudce za strom a vzdálila se jim z dohledu. Okamžitě vypila lektvar neviditelnosti. Nebylo by to poprvé, co jí zachránil krk. Zklidnila tep a rozjela se směrem k Thyriským branám. Samozřejmě, že jakmile se přiblížila, začali na ní válečníci znovu útočit. Tentokrát ale uposlechly jejích slov a zbrzdili své zbraně, aby následně zjistili, že doopravdy není členem zločinné kliky. Po krátkém dialogu se odporoučela do města. Zarazila se. Thyris byl... úplně jiný! Tady si ze mě někdo dělá legraci. Byla ztracená. Netušila, kde její starý známý bydlí teď. Ale věděla, kde to zjistit. Když se po pěti minutách vracela od citadely, nevěděla sice o moc víc, než předtím, ale aspoň si byla jistá, že dotyčný stále bydlí ve městě. Po chvíli hledání narazila na správný dům a zaklepala. Byl doma a pozval ji dál. Po krátké rozmluvě se dohodli a ona odcházela s trošku širším úsměvem než on. Zase byla o krůček blíž.
Znechucen světem
Instinktivně uskočil stranou a proud magie narazil do stromu vedle něj. Oběhl strom kolem dokola, aby se vyhnul další spršce ohnivých jisker, ale z opačného směru, už tryskem přijížděl jiný útočník s kopím v ruce. Zrovna se sklonil ve snaze uhnout hrotu kopí, když mu úder do zad málem vyrazil dech a srazil ho do spadaného listí. Odkulil se stranou, z dosahu koňských kopyt, vyskočil na nohy a rozběhl se podél plotu, až na městskou tržnici. Ramenem rozrazil bránu na tržiště a ohlédl se zpět po pronásledovatelích. Zbojníci už o něj ztratili zájem. Ještě nějakou dobu se ukrýval mezi kupci na tržišti, koupil si koně, několik málo lektvarů a zjistil dokonce, kterým směrem má vést svoje pátrání. Ve městě Thyris jej čekalo, téměř stejně vřelé přijetí. Vojáci gardy si ho měřili pohrdavými pohledy a pokud o útocích něco věděli, nechtěli mu nic říct. Lidská lhostejnost a ješitnost, už mu lezla krkem, proto město z pískovce brzy opustil. Další místo, kde mohl pokročit v pátrání mělo být město Havant, ale sotva se rozptýlil oblak magie, doprovázející přesun teleportem, ocitl se uprostřed bitvy. Všude kolem byly ozbrojení muži, vzduch byl naplněn silnou magií a sténáním raněných koní. Tohle nebyla pouhá šarvátka. Takhle se bojuje jen ve válce. Kdo to bojuje? S kým a proč? Vypukla snad občanská válka? Proč nikdo nevytáhl pomoct Andoru ale zde bojují tucty bojovníků? Každá otázka v něm vyvolávala stále větší hněv. Měl by snad někomu pomoci? Kdepak, jen ať se povraždí mezi sebou, pro takovéhle přece Andor nebránil. Už se chtěl vydat zpět, když konečně zahlédl známou tvář rytíře. Díky němu se dozvěděl víc o svém úkolu a dokonce narazil na jednoho "polepšeného" zrádce. Rytíř přednesl dobrý plán, ale voják usínající na tvrdé lavici si jej v duchu upravil, ještě o jednu maličkost.
Na počest Konzula Gibraena Artaliuse vás srdečně zvu na netradiční turnaj v boji na život a na smrt do Thyrského Collosea. Turnaj proběhne 17.12. (sobota) v 19 hodin. O vítězi tentokráte rozhodne hlavně štěstí, proto neváhejte přijít i vy, méně zkušení boje.
Zápis bojovníku proběhne v 18:45 hodin. Zápasníci přijdou jen v robě s 15 zlaťáky. Pravidla budou upřesněna na místě.
Vítěz získá 80% z vybrané částky + bonus.
Jarek byl mladý chlapec, plný elánu, nadějí, trochu naivní, trochu zbrklý, šikovný i nešikovný, co mu ale nemohl nikdo upřít, bylo to, že byl snaživý a dobrosrdečný. Pomáhal, kde se dalo, babičce s otepí chrastí na zátop, sedlákovi s opravou střechy, a tak by se dalo pokračovat. Bylo jasné, že když ho koželuh požádal o pomoc, o kůži z ještěra, neváhal a horlivě se pustil do plnění svého nového úkolu.
V dílně si vzal stahovací nůž a palici, těžkou a neobratnou, ale smrtící. Brnění žádné neměl, bojovník to nebyl, proto si alespoň na ruku přivázal kus prkna, jako provizorní štít. Věděl kde ještěry hledat. Vydal se jižně od Havantu, tam to bylo nejblíže. O tom místě hodně slyšel, tak že počítal s tím, že ho zná, i když jen teoreticky. Odvázal svého koníka, tu věrnou herku, která si na batožinu zvykla tolik, že už ji z jejich beder téměř nesundával. Vypravili se společně za cílem jejich hrdinné mise.
Bylo mu jasné, že je na místě, když krajem začal zavánět zápach tlejících trav. To ale nebyl jediný znak, který ho ujistil, dalším znakem byla kolonie koní podobných jeho herce. Na zádech batohy, ze kterých koukaly kusy vydělaných kůží, koně stáli klidně uvázaní u kůlů a spásali zbytky trav, které v okolí byly.
Uvázal svého koně tak jako ostatní a vydal se s prknem na levé a palicí v ruce pravé na ještěry. Viděl prvního, nechutná bestie, nechutnější než si ji představoval. Vydávala jakési syčivé zvuky, vzrostlá byla jako dospělý barbar a v ruce třímala jakýsi bodák. S křikem se na ní řítil, palicí máchal jako o život, ale platné mu to příliš nebylo. Ještěřan jedním máchnutím zbraně přeťal jeden z provazů, kterým byl Jarekův provizorní štít přivázán. Šťít se sesul z ruky k zemi, tak jako košile, když se jí urvou záda. To ovšem nebylo to nejhorší, tím jak Jarek bojovně řval, upoutal ostatní ještěry, kteří se nyní hrnuli z mlhy, byl jich snad tucet. Jarek, nyní se zbraní jež neuměl použít, bez štítu a zbaven naděje na vyhraný boj se dal na útěk. Ještěřani ho pronásledovali, však pomalí příliš byli. Utíkal, co mu nohy stačily a podařilo se mu se schovat za kámen, překvapilo ho, jak pomalé ty stvůry byly.
I ještěřanům došlo, že se Jarekovy krve nedočkají, ale upoutala je jiná věc. Koně, šijící s sebou, upoutáni ke kůlům. Jak snadné je zabít, jaký blázen je nechal tak blízko. Nepřežil jediný, ani ten Jarekův…
Pohlédla z okna a zadívala se do tance kapek na dřevěném parapetu polorozpadlé ruiny. Mísil se v ní vztek. Vztek a zároveň strach. Jak mohla být tak blbá! Malá, hloupá holka! Udeřila pěstí o zeď. Ubývalo času a zlatovláska měla s každou uplynulou hodinou větší obavy. Něco v ní se vzdouvalo, něco v ní jí neustále připomínalo, že je něco špatně. Všechno bylo tak jednoduché, čekala výzvu, čekala rány a bolest a nic z toho nepřišlo. Její krev, její vlastní krev jí zradila a snažila se jí zabít. Ale teď, i když Naama zničila, necítila oddech, který čekala. Místo toho cítila ještě větší tlak a začínala jí z toho všeho bolet hlava. Neuspěla a teď má problém, aby sama přežila. A Kilias je navíc zase volná, neví, kde císařovna je, neví, jak se k ní dostat a netuší, kdo všechno je zase na její straně. Pokoří ji, musí. Ať už chce či nechce, její život je s tím teď svázaný a ona se bez boje nevzdá- ani jedna z nich. Musí vymyslet plán, musí být o krok na před, musí sehnat zázemí, musí… především si musí odpočinout. Cítila se sama. Rozhlédla se po narychlo zařízené ruině, která vzdorovala silnému dešti ponořeného do husté mlhy. Mávla rukou, zašeptala kouzelnou formuli a horký pramínek vody začal tiše stékat do připravené kádě na koupel. Sedla si na stoličku před zrcadlo a rozpustila si kadeře dlouhých vlasů. Pomalu je začala rozčesávat, cítila, jak se do ní zase vlévá nová krev a hlavu opouští zmatek a tlak. Cítila se zase sama sebou, napjatá ramena pomalu klesla dolů doprovázená tichým oddechem. Vstala, šaty nechala volně sklouznout na podlahu a ponořila se do vodní lázně. Tady a teď jí nikdo hledat nebude, ještě má chvíli sama pro sebe…
Poslední
Touha po krvi hnala nemrtvé jako smečku loveckých psů. Přelézali barikádu přes hořící vůz a snažili se prodrat ke dveřím nízkého stavení. Na vojáka zapřeného ve dveřích jich dotíralo stále více a bylo zřejmé, že brzy zaboří své pařáty do lidského masa. Osamělý obránce to věděl také, ale odmítal se vzdát bez boje, ne po třech měsících v tom proklatém městě. Se zbytkem gardy se zabarikádovali v budově poblíž mostu a pokoušeli se osvobodit svého velitele. Za každý další pokus, za každý další den, platili vlastní krví, ale pomoc stále nepřicházela a sami byli proti hordám nemrtvých bez šance. Postupně umírali a bílé pláště mizely jako sníh před jarním sluncem. Zůstal jako poslední, vážně zraněn, bez naděje na záchranu, ale s vůlí neprodat svůj život lacino. Zastavil útok kostlivce se sekerou a začal mírně ustupovat, v poslední chvíli tlak na čepel úplně zastavil, sjel šavlí dolů a nechal nepřítele ztratit balanc. Zeširoka se rozmáchl a sekem z otočky kostlivce rozpůlil. Malé vítězství, ale zdálo se, že nemrtví polevili ve svém snažení. Dva nejbližší strnuli uprostřed pohybu a nejistě se rozhlíželi po okolí, zatímco ostatní ztratili o vojáka zájem a šourali se ulicí pryč. Mohou snad nemrtví cítit strach nebo respekt? Odpověď byla daleko jednoduší a nenechala na sebe dlouho čekat. Křižovatkou vzdálenou několik desítek metrů, proběhl muž zakutý v oceli, za ním druhý, pak třetí a další a další. Následovalo procesí lehké pěchoty, střelců, mágů i jezdců na koních. Probíjeli se armádou kostlivců, ven z města, a nechávali za sebou ulici posetou pozůstatky nemrtvých těl. Byla to jeho šance, docela určitě poslední. Záštitou šavle rozbil lebku nejbližšímu kostlivci a rozběhl se ulicí za početnou družinou. Byl příliš pomalý…
Seděla za stolem a s nepřítomným výrazem drnkala na lyru. Nudila se. Doufala, že její dáma doručila ty vzkazy. Celý život se něčemu podřizovala. Ona, před kterou se všichni klaněli, se stále podřizovala jiným zájmům. Byla jako pták ve zlaté kleci. Dřív si to neuvědomovala a to ji zlobilo snad ještě víc. Drnkání přerušil tichý hlas její dámy. Jasnosti, přejete si něco?
Jak ráda by si splnila své přání, ale priority byly jiné. Bezpečí. Andor. Císařství. Na její přání nebyl prostor. Mávnutím ruky poslala dámu pryč a myšlenkami se přenesla zpět.
Nikdo jí neřekl, jak dlouho byla vězněm ve své vlastní ložnici. Poslední věc, co si pamatovala, byla rudá róba a úsměv se špičatými zuby. Potom si uvědomila až mlasknutí facky o něčí tvář. Byla hloupá. Předpokládala, že když osvobodili ji, tak je volné celé město. Ten barbar jí otevřel oči. A potom ten skvělý pocit, když palcátem trefila lebku černého kostlivce a ta praskla jako meloun. Nebylo to naposledy, tiše si slíbila a krátce se usmála brnkajíc ukolébavku. Jak vypadala úleva v generálových očích vystřídaná tichým hněvem, když odmítala opustit Andor. Ten téměř neznatelný úsměv vítězství, když ji přesvědčili k ústupu. A potom rytíř a jeho noviny. Další cesta. Sevřela rty a drnkla do strun tak silně, že jedna praskla. Ne, už ne. Už se nenechá ovládat. Chytne sama svůj osud do svých vlastních rukou.
Vzhledem k válečnému stavu mezi kmen Kulgur, jenž sídlí na našem tedy Husitském území, a kmen Drungor prohlašuji, že se členové Husitského hnutí nebudou nikterak zapojovat do konfliktu mezi oběma kmeny. Musím ovšem připomenout stále trvající zákaz vstupu kmene Drungor na Husitském území. Pokud bude jakýkoliv člen kmene Drungor spatřen na Husitském území bude proti němu zakročeno.
Necros, pobočník hejtmana, správce Husitského území
