Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Hustě pršelo. Dešťové kapky dopadaly na stříbrné chrániče ramen, slévaly se do pramínků a zatékaly mezi záhyby drátěné zbroje. Ledová voda už mu přestala vadit. Stál tam už několik hodin a byl promočený a promrzlý na kost, ale ještě nemohl odejít. Musel si srovnat myšlenky, uklidnit zmatenou mysl a snad i vybít vztek. Lehce zdvihl hrot zbraně a prudkým švihnutím odsekal větev z blízkého stromu. Několikrát kolem sebe protočil zbraň, než ji nechal, znovu klesnou k zemi. Na koho se vlastně zlobím? Kerstin je mrtvá. Měl bych být spokojený, ale nejsem to já, kdo ji sprovodil ze světa. Po všem co jsem vytrpěl v Andoru a později mimo něj, jsem nedostal možnost splnit svou přísahu. Moji druhové se obětovali, abych mohl uniknout z obklíčení nemrtvých a tehdy jsem přísahal, že vlastnoručně zabiju zrádce, který má jejich životy na svědomí. Byl to ale císařský rytíř, kdo ji nakonec dopadl a zabil. Je jen moje chyba, že jsem selhal!
Znovu protočil rukojeť zbraně, aby nasměroval ostří na blízký strom. Jak jsem je mohl zklamat? Věřili mi, že je dokážu pomstít a ochránit císařství, které oni už chránit nebudou. Stojí císařství vůbec za záchranu? Lidé se navzájem zabíjejí jako zvířata. Slabí se bojí vycházet z domů a silní zneužívají svou moc. Všichni chtějí víc a nejlépe na úkor ostatních. Nikdo už nemyslí na dobro císařství ale jen na svůj vlastní prospěch. Pro takovou říši položili životy? Takové lidi mám chránit?
Prudce zaútočil na strom a odsekl najednou několik menších větví. Ozvala se zraněná ruka, ale bolest ignoroval. Zbláznil jsem se snad? Nedokážu splnit jednu přísahu a pochybuji o druhé? Zasloužím si vůbec právo, zvát se císařským gardistou?
Vysílením klesl na kolena. Déšť vytrvale bubnoval na listy stromů a před ním stojí osekaný pahýl stromu, jako pokřivený obraz jeho vlastní duše. Ne nemůžu propadat beznaději. Nesplnil jsem slib přátelům a budu toho litovat do konce života, ale nesmím zapomenout na ostatní. Stále mám povinnost chránit císařství.
Připevnila jsem si zbroj, natáhla rukavice a oblékla róbu. Byla jsem připravena na nejhorší - dnes se snad konečně dozvím, kde se skrývá. Netrpělivě jsem očekávala vibrace krystalu. A opravdu, krystal začal blikat. Mám pro vás tu informaci, sejdeme se v Havantu, na předměstí. Končím. Krystal pohasl.
Vyšla jsem před dům, naskočila na koně a vytáhla runu. Jen pár magických slov a stála jsem na předměstí. Nebyla jsem si jistá, proto jsem se raději zahalila kouzelným pláštěm neviditelnosti a vykročila k portálu. Stál tam, na svém černém koni, kouzelnické oblečení slušivě upravené. Rozhodla jsem se ho vylekat. Stoupla jsem si za něj a promluvila. Vypadal překvapeně. Cha! Vnitřně mi to polichotilo, že mne ani tak dobrý mág nedokázal vycítit. Vyjeli směrem k obydlí, kde on otevřel dveře a vešel dovnitř, já těsně za ním. Místnost vypadala, že je připravena k hostině. K oslavě vítězství nejspíš, jak mi došlo za chvíli. Posadili jsme se ke stolu a zapředli konverzaci. Byl milý, snažil se a pak se začal vyptávat. Bylo až úsměvné, když zjistil, že stejně jako on, i já si finančně cením svých informací. Možná proto to tak rychle vzdal a pak pohlédl ke dveřím. Ty se rozletěly a do místnosti vtrhli čtyři chlapi v plné polní. Zrádce! Blesklo mi hlavou.
Rozhodila jsem ruce a zneviditelnila se. Pár výbuchů zjevně neudělalo nic skrze tvrdé krunýře z ocele. Rozhodla jsem se tedy pro frontální útok. Sotva jsem se ale zjevila, sesypali se na mě a já nestihla vůbec nic. Poslední, co si pamatuji, byla tlama obřího hada, který se mi zakousl do boku.
Zvednu oči a syknu bolestí. Kolem krku mám omotaný bič a do úst mi cpou roubík. Bořivojovy chladné oči se mi zapichují do hlavy. Bráním se poutání, ale další pár silných heroldských rukou mě pruhy látky přivazuje k mřížím. Jsem lapená, sotva se hýbu, plná vzteku a beznaděje. Po tváři mi stéká slza bolesti, kterou zatřepáním hlavy smetu na podlahu. Sotva se udržím na nohou, kleknu si a nechám celou svoji váhu padnout na pouta z látky. Drží jako z ocele. Znova upadám do bezvědomí.
Probírá mě skřípění dveří vězení a chřastění železa. Zvednu oči a snažím se zaostřit. Ve zbroji Templu zase Bořivoj a … Kilias! Docela rychle mě ten šok postavil na nohy, krev mi začíná vřít. Rytíř vytáhne kopí, protáhne ho mříží a přiloží mi jej ke krku. Snažím se ucuknout, ale nejde to. Co jsem ti provedla? Chtěla jsem snad po tobě tolik, abys dodržela slib, který jsi mi sama dala? řekla císařovna. Slib, který jsem složila jako dítě, slib, který jsem nikdy vlastně nechtěla plnit! odsekla jsem. Nevíš nic o mém trápení, nevíš nic o tom jaké to je. Tys měla vždycky co si chtěla, tvé problémy vyřešili jiní! skoro jsem řvala. Zničila jsi Andor, proč bych ti měla odpustit? promluvila klidným hlasem. Andor jsem nezničila, postavila jsem nový, lepší, než byl ten tvůj. Prolila jsi lidskou krev, Kerstin, zabila jsi tolik lidí. To já ne, to Naam, on je svým vlastním pánem, já za něj už nezodpovídám, hlas mi při těch slovech chtěl vypovědět službu, ale vydržel. Ale tvým přičiněním. Tys ho přivolala. Proč bych ti měla odpustit, znova, proč? Řekni mi aspoň jeden důvod!
Jsem mlčky, neschopna slov, plná vzteku z nespravedlnosti světa a jeho nástrah. Kilias se na mne podívala a kývla na rytíře. Rytíř pevně chytí kopí. Kleknu si na zem, svěsím hlavu, děsím se toho co přijde po smrti, teď už je všechno jedno. Zemřeš a doufám, že to bude pomalu a bolestivě! zaječím na ni.
Pomalu vzhlédnu vzhůru a podívám se jí do očí. Na rtech skládám slova, když mi kopí smrtelnou ranou probodne krk: Do posledního dechu...
Předávání vánočních dárků proběhne dnes 24.12 na novém nádvoří Andorského hradu kolem 9 hodiny večerní.
Ps: pokud jste si svůj dáreček nemohl z jakéhokoliv důvodu vyzvednout, nemusíte smutnit, dárečky budou na nádvoří ještě 3 dny. Po této době je budete moct najit ve své bance.
Dne třiadvacátého tohoto měsíce, tedy tento pátek, tedy zítřejší den, odbytím osmé hodiny večerní, proběhne na Lewanském náměstí třetí soutěž s názvem:
Šťastná volba
Na tuto hru se může přihlásit kdokoli. Přihláška je závazná a při jejím podání složí každý přihlášený poplatek ve výši 10 zlatých. Princip této hry spočívá ve správném výběru měšce. Proti sobě se postaví dvojice. Oba si hodí kostkou. Ten, kdo hodí větší číslo, si sám může vybrat, jestli jde první či druhý. Před vámi bude šest měšců. V každém měšci najdete svitek. Na něm bude napsáno, zdali postupujete nebo zdali jste vypadli. Dvojice postupně půjde a bude si tedy vybírat svitky, dokud jeden z nich nevypadne. Takto budou soutěžící po dvojicích soutěžit tak dlouho, dokud nezůstane jediný vítěz. Odměnou pro vítěze bude 60% z vybrané částky a tajemný dárek. Druhý dostane 25% z vybrané částky.
Přihlašovat na tuto soutěž je možné odbytím osmé hodiny večerní až do začátku soutěže, která započne přesně na půl cesty mezi osmou a devátou hodinou.
Zváni jsou především přátelé elfů a národa elfského.
Tímto bych chtěl upozornit všechny obyvatele Andarie, aby si dávali velký pozor na své koně. V poslední době se množí případy, ve kterých vám někdo koně odvede a následně zabije. Všichni, kterým se takový případ přihodil nebo má informace o pachateli, nechť vše hlásí některému z Andorských funkcionářů.
V hospodě u Andorské tržnice seděl zrzavý muž s dlouhými vlasy a bradkou. Lucerna položená vedle něho na stole vrhala světlo na list pergamenu. Muž dopsal poslední dvě slova a udělal pod nimi klikyhák.
"Žádám a prosím všechny andorské občany, cechy i obyvatele jiných měst, aby pomohli při opravě císařského města. Město nutně potřebuje materiál na rekonstrukci města. Především polena, prkna, železné pruty, železné dráty a hřebíky.
Každý občan, který přinese materiál, si může vybrat zda materiálem splatí daně městu, v případě že dluží na daních, nebo se mu suroviny započítají a bude poté zvýhodněn při rozdělování nájmů. Nájem získá ten, který se o něj přihlásí a přispěl nejvíce z žadatelů.
Těm, kteří nejsou občany našeho města, se budou suroviny započítávat a následně budou zvýhodněni, pokud se budou ucházet o městský nájem.
Při placení daní musí občan přinést množství, které odpovídá dluhu na daních. Polena se počítají jako 2 md/ks. Železné pruty, dráty a hřebíky 2st/ks. Občan, který dluží 20 zlatých, tedy musí přinést 1000 polen nebo 100 prutů železa, drátů nebo hřebíků.
Své příspěvky můžete předat heroldům nebo přímo mé osobě. Následně si zapíšeme vaše jméno a počet suroviny, kterou přispějete. V případě, že budete surovinami splácet daň, obraťte se pouze na mou osobu."
K dnešnímu dni dochází v Havantu ke změně na postu správce města. Na mou osobní žádost se jím do doby zklidnění situace v císařství stává Henry, rytíř Templářského řádu.
Pomalým klusem dojela až k západní andorské bráně. Rozhlédla se a jistá si směrem vyrazila k paláci. Jak jela městem, uvědomovala si, o kolik hezčí teď Andor je a jak si její práci Kilias nezaslouží. Její starý známý se jí neozýval. Snad už bude brzy konec a ona úspěšně zmizí. Přijela k zadním dveřím, aby ji nebylo hned tak vidět, sesedla a uvázala koně. Známými cestičkami se dostala lehce až do ložnice. Byla stejná, jako když jí opouštěla. Neustlaná postel, hromada lebek v rohu, starý noční stolek se zrcadlem, psací stůl, na zdi tapiserie a obraz muže dávno zašlé krásy. A vedle dveří, jako stráž, socha krásné, avšak nebezpečné a krvelačné děvy podsvětí, jenž drápy své do krku oběti zarazí a její život bolestivě ukončí. Kerstin vytáhla z pod pláště ampulky s krví a rozlila ji do rýh pentagramu, který zde, stejně jako sochu, zanechal Naam. Přešla k posteli a z polštáře vzala císařovnin vlas. Když usedala do středu krvavého obrazce, cítila nervozitu. Přeci jen už jednou podobnou věc dělala a nedopadla dobře. Ale ona se učí ze svých chyb, podruhé stejnou neudělá. Začala meditovat. Sála energii z okolí, tvořila svou vlastní, nabírala síly. Pevně stiskla hůl v levé ruce, ukazováček ruky pravé ponořila do krve, která už v tuto chvíli vášnivě vířila. Do sfér nechodila často, bála se jich, ale teď nemá na výběr. Rediviva inanimatae statua zašeptala tichá slova, zavřela oči a ponořila se do rubínového snu.
Stála jsem uprostřed zničené šedé planiny, nedaleko šlehaly do výše plameny, které by úplně pohltily i trolla, na druhé straně se rozkládalo jezero plné černé tekutiny, stála jsem tam, kde to zbožní nazývají peklem. Přede mnou se vinula klikatá Stezka a zpoza její pomyslné hranice na mě koukalo nespočet párů rudých, fialových i zlatých očí s tlamou plnou dlouhých tesáků. Démoni všech druhů i velikostí, lační po krvi a životní síle příchozích, jeden přes druhého zírali, prali se, cenili zuby a snažili se vstoupit na bílou Stezku, po které jsem kráčela. Měla jsem strach, oni to cítili a já to neskrývala, jdouce krok za krokem hlouběji a hlouběji do jícnu ztracena. Tehdy jsem pochopila, proč si mágové volí hole - byť je to zde pouhý klacek, bez její opory bych daleko nedošla. Věděla jsem kam jdu, sídlo Zzaru bylo pár minut trmácení se, i když zde byl čas velice relativní pojem. Démonky, tak krásné, že by jim smrtelné ženy záviděly, ukájely své sadistické touhy na nebohých duších, jenž se jim zaprodaly za dlouhé věky existence. Když jsem udělala krok k okraji Stezky, sesypaly se ke mně jako roj sršňů a na jejich dokonalých tvářích se objevila tu a tam děsivá grimasa, občas milý úsměv milující matky, jenž měl oblomit mé srdce nebo spiklenecký úšklebek čirého mládí. Prolhané mrchy. "Podívejme se, kdo nás opět navštívil," ozvalo se zpoza hradby těl, která se v dalším okamžiku pomalu rozevřela. Lady Melisande... pronesla jsem odhodlaným hlasem s přídavkem hořkosti. Ale copak miláčku, nebyla jsi snad s Naamem spokojená? Že jsi ho neuhlídala už není má chyba, řekla medovým hlasem.
Stiskla jsem hůl a její poznámku přešla s mírným záchvěvem vzteku. Mám pro tebe nabídku. Poslouchám, odvětila stejně medově. Dovolím ti vstoupit na náš svět ve chvíli, kdy bude má sokyně na blízku. Tvá odměna je duše mé sokyně a všechna životní síla, kterou dokážeš pohltit z lidí, kteří jí v tom okamžiku budou hlídat.
Usmála se na mě snad přátelsky, pokud vůbec ví, co to slovo znamená. A jak si můžu být jistá tím, že to není past?
Zbledla jsem, toho jsem se bála. Nic ale není tak jednoduché, jak se zdálo a cena je vysoká. Pokud to léčka bude, splatím... Ty slova jako by se mi zasekly v krku a nechtěly ven, ale nakonec jsem větu dořekla. ...splatím tvou újmu vlastní krví.
Nyní jsem si už byla jistá, že to přátelský úsměv rozhodně nebyl. Byl to ošklivý úšklebek. Jak poznám, která je tvá sokyně? zeptala se hlasem stvrzujícím souhlas s nabídkou.
Nic jsem neřekla, jen jsem zvedla pravou ruku a nechala vlas spadnout za hranici Stezky. Lady Melisande nasála éter a s úsměvem z poznání své oběti zmizela. Zavřela jsem oči.
Padla jsem na podlahu, fyzicky i duševně vysílená. Sotva jsem mávla rukou, abych uklidila stopy a zkontrolovala sochu. Dobelhala jsem se ke koni a nasedla na něj. Hustý liják a hromobití mě probrali na dostatečně dlouhou chvíli, abych dojela do svého obydlí, kde se do mě teprve pořádně opřela tíha dne. Když jsem padla do postele, nemusela jsem usínat, už jsem spala.
