Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Ta zpráva se šířila jako nákaza. Od domu k domu, od města k městu, znělo těch několik slov. „Věštba muže v Thyrisu. Další výbuch sopky a zkáza Havantu.“ Zpočátku jí nikdo z Havantských nechtěl věřit, ale jak voda stoupala a otřesy půdy se stávaly častějšími, začalo jí naslouchat stále více lidí. První se rozhodl odejít starý Pelias, po něm několik obchodníků a zanedlouho se cesty naplnily prchajícími lidmi. Nebylo snadné z Havantu odejít, protože bandité ze všech koutů Andarie ucítili snadnou kořist a stahovali se k městu, jako vlci k raněnému zvířeti. Mnoho životů bylo v těch dnech ztraceno, ale lidé byli hnáni strachem a našli dostatek ozbrojenců, aby cesty udrželi průchodné.
Stál na kopci a sledoval jednu z posledních karavan, jak mizí za ohybem cesty. Země pod jeho nohama se mírně zachvěla a tak se otočil směrem, kde se sopka rýsovala proti tmavnoucí obloze. Z jejího středu stoupal proužek kouře, ale to měl být jen začátek. Brzy to začne.
Tribun
Při hlasování senátorů byl na dnešním zasedání do pozice Tribuna zvolen pan Gomez, dosud senátor a cechmistr Řádu Vlka. Se všemi záležitostmi spojenými se správou města se proto od nynějška obracejte na něj.
Thyrský jarmark
Jarmark se bude konat ode dneška za sedm dní, tedy příští neděli dne jedenáctého, od šesti hodin na obvyklém místě - v Bazaru hned za Hlavní branou. Na dnešním zasedání byla rovněž přijata vyhláška, která ztvrzuje konání jarmarku vždy o víkendu v týdnu následujícím po posledním senátním zasedání.
Koncil murdců a znalců magie
Na sobotu dne sedmnáctého svolávám koncil výše zmíněných do budovy Thyrského senátu. Další informace budou s časem upřesněny.
Ústředním tématem budou hledači na severu Andarie a starobylé hodiny pod Thyrem.
Vydáním této listiny já, KGA, odvolávám z pozice Tribuna pana Maxwela na základě žádosti jej samotného. Zároveň vyhlašuji volbu Tribuna nového na dalším senátním zasedání, které proběhne tuto neděli, čtvrtého dne měsíce třetího, od sedmé hodiny večerní. Každý občan republiky lidské krve má možnost kandidovat.
Proč a jak, se začaly objevovat časové trhliny, ví jen hrstka lidí. Když se obloha nad Thyrisem začala měnit a v ulicích začala proudit magie, zvířata zalezla do úkrytů a vyčkávala. Trhlina blízko centra města, vyvrhla na pískovcové chodníky jezdce na koních. O pár domů dál vyšli z trhlin nemrtví, hnáni touhou po násilí a smrti. U Athonova chrámu se trhlinou protáhlo několik menších hledačů. Jen jedna trhlina se otevřela a nic nedělala, nic nevypustila, jen se vlnila ve vzduchu.
Udatní bojovníci, kteří zareagovali na náhlé nebezpečí, drtili řady nepřátel jako by byli nůž projíždějící obyčejným máslem. Brzy zlomili veškerý odpor v městských ulicích. A poté, když k zemi položili posledního z nepřátel, se stalo něco, co nikdo nečekal…
Z klidné trhliny vypadla podivná postava muže. Když se rozhlédl a spatřil bojovníky kolem sebe, trochu se lekl, ale nedal nic znát. Čaroděj dobře věděl, že nemá moc času a proto na přihlížející bez okolků vychrlil poselství. Mluvil jen krátce, než ho časová trhlina vtáhla zpátky a zhroutila se. Byl jen falešná stopa? Byl snad zrádcem, o kterých mluvil nebo skutečný pokus o záchranu budoucnosti?
„Už je to déle než týden a pořád žádná zpráva.“ Několik služebníků, bezradně levitovalo uprostřed přepychově zařízené místnosti a naslouchali proslovu svého pána. Věděli, že nepřináší dobré zprávy a že by je to mohlo stát životy, proto se raději ani nehýbali. Jejich pán chtěl, aby se Quarazom vrátil zpátky a proto pomohl bojujícím v Ilerenu k vítězství. Quarazom se však, po Regnumově porážce nevrátil. Naopak, nechal jen několik služebníků střežit sopku a se zbytkem odtáhl, neznámo kam. Už několik dní se služebníci marně snažili, najít jeho stopu a dokonce ani lidští spojenci, nepřinášeli žádné nové informace. „Copak se ten zmetek vypařil?“ Setam přecházel po pokoji a poklepával holí o zem. „Určitě něco chystá.“ „Měl jsem očekávat, že nebude chtít spolupracovat. Možná… Možná jsem měl raději nechat zabít jeho. Regnum by mi neodmlouval, spokojil by se s velením armádě a byl by klid.“ Otočil se ke svým služebníkům. „Musím vědět, co Quarazom chystá. Pošlete vzkazy našim přátelům a zjistěte to!“
Žádám thyrské cechy a společenství, které neprovozují a nepodporují otrokářství, aby mi o této skutečnosti dali vědět svým písemným prohlášením a pečetí. To můžete zanechat ve schránce Lewanského paláce.
Aran Finwes král Lewanu
Dává se na vědomí, že dnem 15.2.2012 zanikají cechy Thyrští ochránci a Pospolita. Jejich spojením vznikl cech Aurea Leonis. Nechť se jim daří v plnění svých vizí a cílů.
Blížila se noc, slunce zapadající nad mořem vysílalo poslední paprsky na zem a vytvářelo tak odlesk na zbrojích obrovské armády seřazené v Ilerenu. Třpyt byl vidět po celém městě, kam jen oslněné oko dohlédlo. Mezitím čněly k nebesům bojové zástavy s erby armád, rodů a cechů. Byla vidět zářivě žlutá patřící Lovcům z Havantu, temně modrá Praetoriánské gardy z Thyrisu a stromově zelená barva hrdých elfů Menel Sangy z Lewanu. Rudé kříže Templářských rytířů zas zářily jak krvavé rány na bílých tunikách. Byli zde všichni, odložili své spory a sjednotili se pro jedinou věc. Pro budoucnost své země.
Henry sledoval z hradeb všechnu tu masu řadící se k útoku. Slyšel velitele štěkat rozkazy, čarodějové do toho kouzlili ochranná zaklínadla a to vše zakončovalo řehtání koní ustájených kdekoli, kde byl byť jen drobný ždibec trávy. Naposledy pohlédl po všem tom shonu tak nezvyklém pro pohraniční město a vystoupal do horních sálů Ilerenské pevnosti. Opásal se mečem a uchopil nádherně zdobenou sekeru z mitrilu. Na zlomek okamžiku se mu zdálo jakoby zapulzovala, jakoby věděla, co ji čeká. Rychle seběhl po schodišti, osedlal svého oře a vyrazil. Ovšem nepřipojil se k armádě šikující se k útoku, místo toho zmizel v portálu.
Tupý hukot, hučení v uších. To bylo jediné co Erlist slyšel, klečel na zemi, vše okolo sebe viděl rozmazaně, přesto do tětivy svého luku zakládal jeden šíp za druhým a posílal je do řad nepřátel, kteří umírali, aniž by spatřili svého protivníka. Kolem něj se míhaly modré pláště a ozvěny strohých rozkazů důstojníků Praetorie. Jeden z vojáků k němu přistoupil a přiložil mu k ústům lahvičku jasně žluté tekutiny. Po chvíli mohl Erlist zase jasně myslet a bojovat. To co se zpočátku zdálo jako jednoduchý úkol, kterým bylo zničení malé skupiny nepřátel v týlu Andarijských, se zle zvrhlo. Oddíl vedený maršálem Erlistem a důstojníky Praetorie se zastavil u palisády a nemohl dále. Démoni využili chvilkového zaváhání a rychle je obklíčili. Až kopí a zničující kouzla Kavalerie pomohla obrátit boj ve prospěch útočníků. Po proražení démonské linie už nepřátelé padali rychle. Zanedlouho byl slyšet jen skřípot mečů modropláštníků, kteří procházeli mezi padlými démony a doráželi ty, kteří ještě projevovali známky života.
Henry přijel na místo určení, kde na něj již čekal doprovod. Když objel útes, otevřel se mu úchvatný pohled. U pobřeží byla zakotvená obrovský koráb s rudým praporem plná odhodlaných Husitů a jejich spojenců. Henry nastoupil na palubu a vypluli směrem k obsazené ilerenské vesnici. V dáli se objevila další loď, tentokrát se zeleným praporem. Elfové již odvedli svůj úkol ve městě a nyní spěchali, aby se připojili k flotile. V zápětí zahládl pevninu.
„Proberte se, vy chátro, a chovejte se jako vojáci!“ křikl rytíř Bořivoj do davu, jenž se snažil probít k tunelu vedoucímu do dolu. To co byl z počátku precizně vedený útok, se proměnilo v tlačenici masa a oceli. Zkušený rytíř obnovil morálku a seřadil vojáky do bojového útvaru. Teď již nebyl problém dostat se až ke vchodu. První do temnoty sestoupil kaplan Finarfin, který pomocí magie zamezil démonům, aby se přiblížili ke zranitelné skupině. Andarijští se totiž po jednom soukali do úzkého otvoru. Takovým, jako je například Bořivoj, to kvůli širokým ramenům trvalo notnou chvíli.
V tunelu to šlo rychle a klidně, každý znal své místo. Zabij nebo buď zabit. Když se probili až do dolu a na okamžik nahlédli ven, nevěřili vlastním očím. Tam, kde dříve byla vesnice, to teď vypadalo jako v pralese. Dlouho si ovšem výhledu užívat nemohli, přímo před první linií se objevil arcidémon a začal rozsévat smrt a zkázu. Pravý boj mohl začít.
Maršál Erlist, již v plné síle, stál v zadních řadách armády, která se probíjela průsmykem mezi skálou a mořem. Lovci ve svých typicky žlutých pláštích odvedli skvělou práci. Vraždili démony po desítkách a zatlačili je až k dolu. Teď s posilami, které sem přivedl ze severu, nebyl velký problém spojit se s oddílem v dole. Vykřikl několik rozkazů a armáda se sborovým křikem vyřítila a zaútočila na nekrytý týl nepřítele. Pak se vyhoupl na kamenný výstupek, založil šíp do tětivy a napjal luk. Cíl byl jasný, ovšem v dálce ho upoutalo něco jiného. Ostřílený hraničář si hodil luk přes záda a tasil meč. Lehce pokývl na kaplana Finarfina, kterého do teď od začátku bitvy nezahlédl, usmál se a rozběhl se vstříc nepřátelům, přímo do zamořené vsi. Pak zmizel ve změti jejich chapadel.
Masakr, tak by Henry popsal to co se dělo od jejich vylodění ve vesnici. Zpočátku byl odpor minimální, ale v momentě kdy si arcidémon uvědomil, že je obklíčen ze všech stran, nepříčetně zuřil. Vrhal proti nim každého slizkého démona, který byl poblíž. Se šíleným vztekem chrlil mocná kouzla. Okolo Henryho kráčela smrt, zezačátku si vybírala jen rozvážně a pomalu. Nyní však brala plnými hrstmi. Všude kolem byly rozsekané kusy těl, vnitřnosti a stříkance krve kam dohlédl. Plameny začaly olizovat hrdé bitevní koráby plameny a posádka jen těžko hasila požár. Jen na chvíli se Henry zastavil a sledoval tu spoušť, když jej něco těžkého udeřilo do hrudníku a povalilo na zem. Meč mu vypadl z ruky a obrovité oko se nad ním chystalo k poslednímu, smrtelnému, výpadu. Henry už viděl sám sebe v Království nebeském a začínal Boha prosit o odpuštění. Najednou zasvištěl šíp a projel démonem jako stohem sena. Henry na nic nečekal, převalil se a uchopil meč. Třikrát přesně udeřil a démon padl. Ze stínů se vynořil Erlist, pomohl mu vstát, podal štít a řekl „ Na smrt je příliš brzy, bratře, teď se postav. Ještě nás čeká pár démonů, které musíme poslat zpět do pekla.“ Za několik dlouhých minut se k výsadku podařilo probojovat i hlavnímu voji armády. Byli zachráněni. A co více – uspěli.
Bitva se již chýlila ke konci, nyní již spojené vojsko dobíjelo zbytky nepřátel a obkličovalo poslední ruinu. Tam se zabarikádoval samotný arcidémon Regnum, velitel pekelníků, kteří téměř půl roku obléhali a trápili Ilerenské panství. Kdysi měl moc. Kdysi měl vojsko. Kdysi měl přízeň svého pána. To vše však vzalo za své díky víře, odhodlanosti a bratrství andarijského lidu.
Démonovo tělo nevydrželo ani dvě rány.
Již za tmy, když i poslední opozdilci opustili bojiště, se právě dobytou vesnicí nesl zvuk podkov. Dva jezdci v bílých pláštích s rudým křížem na hrudi se projížděli a vzpomínali. „Tak dlouho jsem zde nebyl, a přesto mi to tu není cizí.“ pravil jeden z nich. Druhý mu přitakal: „ Ano, sám to zde stále poznávám, i když tu téměř nic nezbylo“. První jezdec se zastavil, pohlédl na moře a pravil jakoby do větru: „Prošli jsme mnoha útrapami, bratře. Ty nás ale jen posílily a sjednotily. A já při Bohu jediném slibuji, že toto město přebuduji a jeho slávu pozvednu zpět k nebesům, tam kam patří! Deus lo Vult!“
