Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Děti nejsou vždy radostí. Své o tom zjistila odpoledne jednoho dne i Meira, žena ve středních letech, které se dcera i po několika hodinách nevracela z pravidelné návštěvy lesní mýtiny, kterou tolik milovala, a kde si hrávala s nějakým kamarádem. Hledala po všech městech, dokonce kus lesa sama prohledala, než se s křikem vrátila do ulic – hledala pomoc, dál se sama neodvážila.
Přestože pročesávání lesa a hledání jehly v kupce sena nebylo ten den plánem nikoho, dala rychle dohromady skupinku, kterou lesem vedla až k onomu místu. Tam ovšem, ke své hrůze, nalezla jen smečku hladových vlků a roztrhané tělo, které se ukázalo být chlapeckým. Její naděje neuhasil ani fakt, že podle stop dívku vlci hnali dále jih, až k ruině domu, kde ji konečně našli – vykrvenou a pečlivě nasolenou na kamenném stole ve spižírně dvou lidojedů.
Pár přísahal, že mladou dívku neusmrtil, že sama zemřela na následky svých zranění na prahu zdánlivě opuštěného domu, kde hledala pomoc. Další činy omlouvali hladem a pokročilým věkem, který jim nedovoloval obstarat si dostatek jiného jídla.
Dojem však neudělali na nikoho a slova je neosvobozovaly od jejich činů, ze kterých byli usvědčeni. Po krátké potyčce byl muž usmrcen a jeho žena převezena do lewanského vězení, kde vyčkává na rozsudek.
Meiru tak čekaly jen smutné zprávy, které ji naprosto přemohly. Lítost, výčitky svědomí, zoufalství… to vše nahradilo zbytek pocitů v její hlavě. Snad jen jedno jí bylo malou útěchou. Peníze, které chtěla vyměnit za zprávy o osudu její dcerky Nei, byly vráceny na pohřeb malé dívky. Gesto, ve které ani nemohla doufat – ale takové, které ji zachránilo od zešílení.
V zapadlé jeskyni daleko na severu, kde i přes probouzející se jaro v jižních částech země, skučel ledový vítr a z nebe se snášely sněhové vločky, hlučely rány kladiv a křik mužů doprovázený chraplavým smíchem.
Sněhová pokrývka byla vyšlapaná do úzkých cestiček vedoucích k malému průlezu ve skále, kolem kterého se povalovalo harampádí, třísky a zkroucené hřebíky. Několik mužů nakládalo těžké batohy a torny na hřbety koní, jiní za hlasitého vypravování oplzlých historek vynášeli ven z jeskyně na dřevěných nosítkách další balíky.
„Hejbněte se! Dělejte!“ Z nitra jeskyně se ozval podrážděný hlas. „Z týhle díry chci vypadnout do setmění nebo tady všici zdechneme jako vomrzlý psi!“
Na denní světlo vyšel vysoký muž s ostrými rysy ve tváři. Strniště černých vousů mu na pravé straně narušovala dlouhá jizva. Ve spěchu si svázal dlouhé zchuchané vlasy do ohonu, popadl jeden z batohů na zemi a hodil jej na zvíře. Rozhlédl se po okolí, které se utápělo pod masou sněhu. Zpovzdálí slyšel vytí bílých vlků. Ucítil jemné poklepání na rameno. „Hm?“ „Tare, mám zprávy vod Tarkaskejch. Sehnali dost dřeva a stojej první stěny. V podzemí sou dlouhý chodby, někdá je propadlej strop, ale to se vopraví. Někerý místa už je možný zanýst blechama.“ Muž s uhrovitou tváří vycenil v úsměvu své křivé zažloutlé zuby.
Tarceas s úšklebkem přikývl. „Tvůj zadek zanese blechama celej brloh, Done. Dem, je čas vypadnout. Za chvíli padne tma a ty bílý hladový psiska nám rozervou koně.“
Done mávl rukou nad hlavou. „Deme chásko! Ať eště stihnem v novým hnízdu narazit sud!“
Před mohutným kmenem stromu, v lese obklopující Lewan, poletovalo několik zvláštních stvoření, jejichž pohyb sledovaly v měsíčním světle zpovzdálí dvě elfky.
Jsou agresivní. zašeptala jedna elfka směrem k druhé. S tasenou zbraní zahýbala větvemi stromu nad sebou a vystoupila ze stínu. Stvoření bez váhání zareagovalo na blízký pohyb a zaútočilo na svou vybranou kořist, avšak namísto zběsilého úprku nebo bezbranného křiku se od své kořisti dočkalo dvou silných ran mečem. Tělíčko malé víly zapadlo do vysoké trávy a zůstalo nehybně ležet mezi větvemi a bílými ostatky lidských kostí a zubů. Po krátké chvíli elfka poslala k zemi i ostatní okřídlené bytosti a se svou společnicí stanuly před kmenem stromu, který v sobě měl otvor viditelně vedoucí kamsi pod zem a z něhož se vzdáleně nesly zvuky mnoha vílích křídel.
Elfky se na sebe krátce podívaly a pak opatrně vstoupily do tmy vykotlaného kmene...
V ukryté pevnosti běžel dlouhou chodbou drobný skřet se zprávou v ruce. Doběhl k pracovně jednoho z dohlížejících mágů. Bez váhání vběhl dovnitř. Položil zprávu na stůl a rychle opustil místnost. Mág zavalený několika stohy papírů si dopis přečetl.
Naše útočná skupina byla poražena! Žádám posily! Bariéra drží. Robin, udržovatel čtvrtého portálu.
Mág se svraštěným čelem natáhl ruku a ze štosu vedle vytáhl jednu složku. Chvíli v ní listoval a přečetl si předchozí hlášení.
Portál otevřen a stabilizován. Tábor postaven. Bariéra nahozena. Žádný odpor. Robin, udržovatel čtvrtého portálu.
Mág se opřel v židli a na okamžik se zamyslel. Po nějaké době sepsal svou zprávu a zavolal skřetího poslíčka. Když pozoroval jak opouští jeho pracovnu polohlasně si zamumlal "Tak to mě zajímá, jestli si je troufne vypustit už teď." Ušklíbl se a vrátil se ke své práci.
Příštího dne obdržel opět několik zpráv. Mlčky si je pročítal, když v tom ho jedna zarazila.
Portál dle plánu bez problému otevřen. Tábor byl při stavění bohužel napaden. Naše síly rovněž poraženy. Ztráta velitele při získávání času na zavření portálu. Bariéra nedokončena. Portál úspěšně uzavřen. Boris, udržovatel třetího portálu.
"Hmm." Zamyslel se mág nad nepříjemnou zprávou. "Že by něco nebylo v pořádku? Pro příště musíme zaměřit bezpečnější místo." Vytáhl další zprávy.
Experimenty zdárně pokračují. Brzy se budeme moci zbavit nežádoucích výsledků. Xalam, hlavní alchymista.
Jedna skupina připravena na podporu našich pozic. Další budou následovat. Yremek, velitel zvěřince.
"Konečně!" Zaradoval se mág za svým stolem a vzal další zprávu.
Plán prozrazen. Nedoporučuji útok. Bezejmený
Mág vytřeštil oči a hbitě napsal několik zpráv. Změníme okamžitě plán! Času máme dost. Usmál se.
K opuštěnému thyrskému obchůdku dorazila žena vedoucí koně, hojně naloženého velkými zavazadly a krabicemi neznámého obsahu. Zavazadlo z vlastních zad svalila na práh, otevřela dveře svým vzhledem vypovídající, že jsou již déle nepoužívány, a stanula v nepříliš prostorném pokoji. V prvním okamžiku ji napadlo, že vymetání pavučin zabere minimálně hodinu.
Po několika dnech vybalování a zařizování se již všude po domě blýskaly naleštěné baňky a kádinky, pečlivě urovnané na svých místech, desítky flakónků v přesných řadách, po zdech vyvěšené svazky cizokrajných bylin a jiných rostlin nechávaly místnost provonět příjemnou směsí vůní.
Naposledy překontrolovala zánovní bedny na klíč, ukrývající ty nejvzácnější složky určené jejímu dílu. Klíče navlékla na dlouhý blýskavý zlatý řetízek, obepnula jím svůj krk a nechala je zmizet ve svém bujném výstřihu.
Z další bedny vytáhla oblíbený fialový inkoust a ozdobný psací brk. Na předem připravený růžový papír, jemně vonící po růžích s neznámým sladkým nádechem, začala úhledným písmem psát:
Vážení obyvatelé zdejší země.
Dovoluji si Vás vyzvat k možnosti snadného výdělku, či pozdějším štědrým slevám na svůj sortiment vonných vodiček, známých jako parfém. Mou prosbou na Vás je prostý sběr rozličných rostlin rostoucích po zdejších lukách a lesích či pralesích. Konkrétně potřebuji doplnit zásoby o čerstvé čajové lístky, květy levandule, růží, lilií, fialek, jasmínu, šeříku, jahod a orchidejí, a plody citrusů. Připomínám, že vše potřebuji pouze v čerstvém stavu, očištěné a bez kořenů.
Své úctyhodné příspěvky mé práci, prosím, vkládejte v jednotlivých pytlíčcích do truhly umístěné před mým obchodem kousek od thyrské tržnice.
Pro odměnu za svou práci přidávejte pergamen podepsaný svým ctihodným jménem, či mne neváhejte zastihnout osobně.
Před třemi dny
"Co myslíš. Bude to fungovat?" zeptala se nervózně jedna postava sledujíc podivnou apulku. "Pochybuješ snad o mých znalostech alchymie?" "Mno a co to takhle vyzkoušet?" postava v kápi ji nabídla druhé. "Můžeš." "A si vůl? Ne já! Někdo jiný." "A kdo to podle tebe dobrovolně vypije?" "No to nevím, ale snad nějaký žebrák? Lazar?" "Vyzkoušet říkáš. Hmm. Dobrá dobrá, když si to přeješ. Vím o někom, kdo nikomu chybět nebude." dodala s úšklebkem postava v kápi.
Před dvěma dny
Žebrák Olek obcházel, jako každou noc, andorské domy a hledal něco k snědku. Prohledával místo za jedním z městkých domů. Když v tom ho náhle vyrušily hlasy zevnitř. Rychle se schoval za roh domu. Ze dveří vyšla zahalená postava. Rozhlédla se po ulici a spěšně se vydala směrem k jednomu z domů. Zastavila se u dveří a položila na zem bedýnku. Cinkot několika lahví zaduněl Olekovi v uších jako zvon. Postava odešla směrem k portálu. Olek vyčkával. Po chvíli se mu začaly sbíhat sliny. Nedalo mu to a vydal se k bedýnce. Uviděl plnou bednu lahví s vínem a jednu přehozenou přes ostatní. Váhavě a opatrně jednu vytáhl a četl pomalu štítek. "Velká vlna - sběr posledních vinných hroznů Havantské oblasti ročník 12". Olekovi se rozzářila očka. Schoval přebývající lahev a pospíchal se schovat do bezpečí stok. Vedle zahalené postavy u portálu vyšel ze stínů muž v černé zbroji. "To bylo snadné." "Možná až moc.""Myslíš, že to vypije?" "Pochybuješ? Tu trosku sleduju už delší dobu. Věř mi." "A co teď?" "Uvidíme, co stane, ale pak musíme na čas zmizet, než budeme moci zakázku dokončit." "Hehe. Nemůžu se dočkat, až to sérum zabere." "Zítra bude podívaná."
Té noci si Olek vychutnal poslední lahev svého života. Bylo to obyčejné víno s hodně zvláštní bahenní příchutí.
Včera po incidentu
Herold Garrus z Graywindalu si sedl v putice u Gorrova krknutí a vážně se podíval na ženu před sebou. "Slečno Oiro výjimečně potřebuji Vašich znalostí v oboru magie" Oira povytáhla obočí: "No pokud vám budu umět pomoci." "Pane Robine, vysvětlil byste slečně situaci?" "No jistě že můžu." Odpověděl Robin z Loxly. "Tak povídejte, co se stalo." dychtila Oira rae. "Jak bych to řekl jednoduše. Přiběhl nějaký žebrák a vůbec nevypadal dobře. No a ten žebrák začal zvracet a pořád se držel za břicho. Vypadal dost špatně a nejspíš se někde nakazil a vypadá to, že to bude něco ze stok. Prvně mě napadlo, že snědl něco špatného a že jen zvrací. Ale ono to mělo takovou divnou barvu, a pak se to začalo hýbat a útočit na nás." "No a kde je ten žebrák teď?" zeptala se žena. "No byli jsme zaměstnáni ochranou ostatních obyvatel." pokračoval Robin. "Dle všeho utekl do stok výpustí pod mostem." odpověděl suše herold. "Takže jaký je plán?" zeptala se žena. "Nejspíše prohledáme stoky, ale nevím, jestli tomu žebrákovi budeme moci nějak pomoct." "Hm, takže to abych se připravila na výpravu. Hodně špinavou a vlhkou." "Šance, že ho najdeme, je opravdu malá. Ale zkusíme to." rozhodl herold.
Po hodině
Herold stál nedaleko andorského portálu a zíral do Koule Vědení. "Hmpf. Měl bych ju využívat častěji."
Té noci o o něco dříve
"To bylo skvělé!" radovala se postava v černém. "Děkuji za uznání, ale tohle je jednom začátek." "Jak to myslíš?" "Počkej pár týdnů." a muž v kápi se rozesmál.
Tlustý chlapík postával na přídi své lodě. Jeho šaty z prosté látky barvy noční oblohy se mu lepily na kůži. Do dlaně si otíral upocené čelo, nervózně těkal očima po skupině cizinců před ním. Buclatým prstem ukázal na velkou dřevěnou bednu po jeho levém boku.
Jeden muž se odtrhl od skupiny. Dýkou nepatrně ťukl do víka bedny, a jakmile uslyšel syčení, odstoupil.
><
Náměstí města ožilo. Někteří zmateně pobíhali od studny ke krčmě, v rukou svírali vědra s vodou a s panikou v hlase oznamovali svému okolí "hoří!“.
Andorskou krčmu zahalil kouř, dřevěné obložení stěn pohltily plameny. Běžel po schodech do nejvyššího patra, vyrazil skleněné tabulky okna rukojetí dýky, prohodil jím lano a prchl.
Vypuštění hadi se svíjeli po městě a vpouštěli svůj smrtelný jed do těla chudáků, kteří jim přišli do cesty.
><
Nepříliš dlouhé lano uvázal kolem kotníků mrtvé ženy. Konec provazu přehodil přes trám střechy stájí a vytáhl ji do vzduchu. Vytřeštěné oči vypovídaly o překvapení, které zakusila před svou smrtí. Z proříznutého hrdla ji v tenkém pramínku stékala krev k zemi.
><
„Sud jedů,“ přikývl. „Chci ho do pondělí, přijdu si pro to sem.“ Maskovaný muž držel v ruce dlouhé kopí, bystrýma očima sledoval cizince, který se pohupoval na protější stoličce. Ten znovu kývl. „Estli se to někdo doví, budeš se houpat jak ta ženská u stájí. Jasný?“ „Nikdo se nic nedozví.“
><
Přecházel sem a tam po zatuchlé jeskyni. V ruce třímal dýku a cosi rozezleně zavrčel na svého kolegu, který si z ramen oklepával sníh. „Nehodlám zdechnout jako krysa. Asi je čas vrátit těm mrzákům úder.“
