Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Mladé děvče se zastavilo u kašny hlavního náměstí. Oklepalo si ze zimních bot nabalený sníh a dotáhlo si pevněji vázání. Pytel, který odhodila na zem, byl plný podobných párů bot a jak matička poručila, tak šla, aby je udala místním za úplatu...
--- --- --- --- --- ---
Tak jdeme, psisko! Blížej se Vánoce a já potřebuju nakrmit doma hladový krky. Seš pěknej, načechráme ti kožich a nějaká paninka tě mileráda koupí svýmu rozmazlenýmu děcku jako dáreček.
Na krajinu padl soumrak, noční tvorové vylezli ze svých skrýší a vyrazili na lov. Potřebovali nasytit vyhladovělé žaludky dovádivých mláďat. Několik lvic se plížilo podrostem thyrského pralesa tak dlouho, dokud nezavětřily kořist. Kousek od nich se u stromů vyskytovali volně uvázaní koně, kteří se divoce vzpínali a snažili se odtrhnout ve chvíli, kdy zachytili pach přicházejícího nebezpečí...
----------
Pach krve mrtvých koní přilákal ještěří muže až k okraji bažiny Klahu. Vlčí smečka, která hodovala na uloveném zvířeti, se stáhla do pozadí s vyceněnými zubisky a nepřívětivě vrčela a štěkala na vetřelce. Ještěři se však nenechali zastrašit, popadli do pracen zbraně a vrhli je proti smečce, jež se rázem rozprchla a kořist nechala na pospas ještěrům...
Zvláštní moc kolovratu na své kůži pocítili lapkové, kteří těžké a draze vypadající kolo ukradli pocestnému. Beztak k němu nepřišel poctivě a běžel ho prodat, říkali si. A každý přece svého štěstí strůjcem. Jenomže to ještě nevěděli, jakou váhu slova budou mít.
V nedalekých skalách zlá moc kolovratu už stihla poznamenat ukrytý a dlouho nepřístupný háj, který neznámý druid tak dlouho budoval. Z jeho pomocníků se stali pouzí fanatici, dryády zešílely a agresivní hydry bezcílně bloumaly po okolí – dokonce i jeho mysl černá magie otrávila a zničila. A právě odtud směřoval útok na tábor lapků, který ještě nikdy neměli šanci zažít. Sotva se v překvapení mohli ubránit několikahlavým drakům a pološílenému entovi, který ležení trhal na kusy ve snaze najít to, co všechny přitahovalo jako můry světlo.
Velitel sebral zbývající muže a vydal se na beznadějný protiútok, ze kterého se nakonec vrátil jen jediný přeživší, který několika dobrodruhům vyložil svůj příběh a v posledních chvilkách rozjasněných bolestí i prozradil, kde prokletý a zkažený háj najít.
Trvalo dlouho, než se probojovali skrz bestie, které na ně čekaly, nemrtvé i zmučeného ducha samotného ochránce háje, který v posledních chvílích připravoval portál, aby kolovrat zničil. Nakonec obstáli i v boji s přeludem, snad duší jedné z obětí kolovratu, která tak konečně došla pokoje.
Tím se kolo dostalo zase do nových rukou. Jestli dobrých a jestli je zahnáním přeludu nebezpečí zažehnáno… ukáže jen čas.
***
V klášteře zasvěceném bohu Razikalovi panoval čilý ruch. Poutníci ze všech koutů světa se, jako každý rok, přišli duševně očistit a vzdát úctu svému bohu a jeho proroku C´thunovi, jehož tělo k této příležitosti kněží exhumovali i se sarkofágem. Mezi hloučky na nádvoří se čile spekulovalo nad mocí posvátných kostí toho, jenž bloudí ve věčných snech a jenž jako jediný směl uzřít pravou podobu samotného boha, nejvyššího z nejvyšších.
První ze série bohoslužeb už téměř začínala, když vyvstal jeden nepříjemný a směšný, ale přesto reálný problém. Dno sarkofágu bylo nerovné. Pokud se o něj někdo opřel, lehce se zhoupl. Potřebovali klín.
Jednou z osobních věcí, které měl mrtvý u sebe, byl i zvláštní kus zlatavého dřeva. Vrchní kněz si dlouho lámal hlavu nad tím, čím rakev zaklínovat tak, aby na sebe nepřivolal zášť samotného ducha velkého proroka – přece nemohl rakev zapřít kusem naplaveného dřeva z moře.
A tak se stalo, že poslední část kolovratu skončila jako klín pod sarkofágem. Vrchní kněz, Imred, příhodný tvar a vůbec celou přítomnost předmětu v sarkofágu považoval za jednu z nekonečných prozíravostí proroka.
Bohoslužba tak probíhala poklidně, dokud ovšem nenadešel čas vyzvat věřící, aby se přišli podívat na ostatky. První odvážlivec přešel k rakvi a Imred byl tak zabraný do provolávání slávy Věčnému, že si nevšiml krádeže klínu, teprve až skřípající sarkofág ho upozornil – příliš pozdě.
Za uprchlíky tak vyhnal do Andarie skupiny dobrovolníků a protože sám nebyl příznivcem násilí, vydal se za nimi s nabídkou. Buď projdou stezku očištění, přinesou mu nový klín z posvátného stromu na jejím konci a ještě se v jeho očích (a očích Věčného) nestanou heretiky, nebo se uvidí znovu, za ještě méně přátelské atmosféry. Vybrali si to první…
Několikadenní naléhavý štěkot psa a zoufalé vytí přilákal k domu s vůní inkoustu několik zvědavců. Pohled dovnitř by i méně bystrému odhalil, co se tam před několika dny odehrálo. S pevným rozhodnutím zachránit lišku ze spárů dravce se dobrodruzi oděli do zbroje, vybavili se zbraněmi a vydali se na svůj vlastní lov.
Věrný pes vedl skupinku po menších i větších obtíží k hlavnímu portálu, kde stopu nadobro ztratil. Skupinka odvážných se ale nevzdávala. Dostala se až do hlavního města, kde snad právě zásluhou temné minulosti některých z nich znala možná skrytá zákoutí. Prolézali místní stoky, až na několika místech našli stopy v podobě cárů červené košile. Stopy je dovedly až ke staré zbojnické hospodě, kterou střežili hřmotní muži v tmavém oblečení. Skarfové. Zloději a sprostí vrazi. Strhl se nelítostný boj. Řinkot zkřížených mečů se odrážel od kamenných zdí, vzduchem se nesly tiché magické formule doprovázené ostrými záblesky.
Našli ji. Zuboženou, plnou podlitin, vlastní krve a jiných tělních tekutin. A nejen ji. Její únoskyně s pološíleným výrazem ve tváři držela pod liščím krkem naostřenou dýku. Stačil jediný rychlý řez a...
...s chrčivým zvukem se liščí tělo skácelo k zemi.
Únoskyně vzala do zaječích, ale jedna z dobrodruhů jí byla v patách. Pronásledovala ji ven ze stok až do lesů, kde proběhl další nelítostný boj. Přestože byla únoskyně těžce zraněna, podařilo se jí nakonec upláchnout. Zamířila domů, do svého domnělého bezpečí.
***
Potácela se potemnělými spletitými chodbami, které slabě ozařovaly pochodně. Slyšela pískot krys, kapky vody dopadající na kamennou podlahu a vlastní chrčivý dech. Když konečně došla do zbrojnice, padla před ním na kolena. Košili na jejím boku zbarvila karmínově rudá krev, ve tváři byla sinalá a obraz před očima se jí rozostřoval. „Je po ní...“ Zasípala a dávivě se rozkašlala. „Přišli tam nějaký... ty, co ji hledali, ale stihla sem to, Ta...“ Znovu se rozkašlala, aniž by stihla větu dokončit. Muž, sedící na kamenné židli, se náhle prudce zvedl na nohy, došel až k ní a s podmračeným výrazem ve tváři Alici sledoval. Po chvíli od ní pohled odtrhl, hlavou kývl k jednomu z kumpánů, který si za ženu stoupl s odhalenou čepelí. „Sloužilas mi dobře...“ odvětil s tichým zavrčením. Hrot dýky projel ženiným hrdlem, naposledy zasípala a padla mrtva k zemi.
Sluneční paprsky se opíraly do pískovcových stěn domů. Vzduch v uličkách horkem téměř stál. Až neznámá jezdkyně rozvířila stojatý vzduch. Kopyta jejího černého koně klapala v rychlém tempu o kamennou podlahu. Nesnažila se skrývat. V temném oblečení a šátku kolem tváře byla nepřehlédnutelná, přesto si ji nikdo nevšímal. Snad pološílený výraz v očích nutil kolemjdoucí sklopit hlavu a nestat se středem jejího zájmu.
Seskočila ze sedla svého koně na malém náměstí. Zaklepala na známé dveře a počkala, až se otevřou. Nečekala na slova přivítání. Srazila postavu zpět dovnitř a strhl se boj. Zastihla ji nepřipravenou, bez šance tenhle boj vyhrát. Srazila svou sokyni k zemi a její prohru si pojistila rozdrceným kotníkem. „Příliš mluvíš, liško,“ zaznělo posměšně z úst neznámé jezdkyně. Šílený výraz v očích se ještě prohloubil. S krutou radostí a zvráceným uspokojením vytáhla dýku z boty. Liška, kterou nesnesitelná bolest poslala do chvilkového bezvědomí, se akorát probírala k vědomí. Nestihla ani vykřiknout. Vzduchem se zaleskla čepel a s nechutným *mlask* dopadla na dřevěnou podlahu část jejího ostrého jazyka. Úder do spánku pak liščí vědomí poslal do temnot znovu.
Chlad z kamenných zdí prostupoval do lišcího těla. Těžké okovy přibité na zdi se zařezávaly do jejího zápěstí. Rozdrcený kotník stále bolel, ale amputovaný jazyk už přestal alespoň krvácet. Dívala se do očí své věznitelky a tušila, že to nejhorší teprve přijde...
„Jsem z rodu de Fénů!“ vřískala mladá šlechtična na roztřesené švadlenky, „nebudu nosit šaty stříbrem a zlatem prošívané! Chci něco nového! Něco, co mě je dostatečně hodno!“ Švihla bohatě prošívanými šaty o zem a demonstrativně na ně šlápla podpatečkem. „Jestli mi do tří dnů nedonesete něco… něco…“ Josefína teatrálně rozhodila ručkama a nakonec vztekle štěkla, „nového! Tak vás nechám předhodit hladovým psům!“
Jak slíbila, tak se i stalo. Třetího dne byly všechny hradní švadlenky předhozeny psům. Josefína se s uspokojením dívala, jak zaživa trhají jejich mladé maso, jak nevinné dívky křičí bolestí a strachem. „Od zítřejšího dne budou na hrad přivedeny všechny švadleny z okolí!" rozkázala panovačně, „všechny stihne stejný osud, dokud nesplníte mé přání!“
Dny ubíhaly a mladých děvčat ubývalo. A marnivá šlechtična stále nebyla spokojená. Její pokoje byly zaplaveny krajkovými šaty rozličných barev a druhů, vysázenými drahokamy, drahými nitěmi, ale stále jí to bylo málo. Stále neměla nic výjimečného.
Teprve až po pár měsících a po litrech zbytečně prolité krve se lid konečně vzbouřil. Vyhledal dva nejschopnější alchymisty a mocného čaroděje. S příslibem jakékoli odměny je lid prosil o učinění přítrže jejího brutálního a marnivého řádění. Souhlasili.
Společnými silami vdechli život prazvláštnímu kolovratu. Zářil zlatavou barvou a lákal nejen svým oslnivým vzhledem, ale i magickou silou, která v něm tepala. Donesli kolovrátek na hrad a s hranou pokorou se sklonili před Josefínou. „Naše paní, strávili jsme dlouhé měsíce bádáním, jaký skvost by mohl docenit vaši krásu s výjimečnost. A hleďte!“ zahráli na správnou notu a šlechtična se s uspokojením a rostoucí zvědavostí usmívala. „Kouzelný kolovrat! Lze na něm utkat nitě z magického mitrilu! Ale!“ vztyčil jeden z alchymistů prst, „spřádat tyto speciální nitě nemůže jen tak někdo. Musí to být krev vznešená, hodná takové pocty!“ Šlechtična se načepýřila. Zprvu je chtěla předhodit za takovou troufalost psům, ale potom v duchu zajásala. Mitrilové nitě! Šaty! To ještě nikdo nikdy neměl. Zatetelila se radostí a rozkázala kolovrat odnést do svého pokoje. Muže se nenamáhala odměnit. Nechala je zavřít, aby se ujistila, že kolovrátek funguje. Měla v plánu je hned poté nechat popravit, aby její tajemství nemohli šířit dál.
Jen o pár okamžiků později si nechala zavolat švadlenu do svého pokoje. Přikázala jí ukázat, jak se spřádají nitě. Jenže ouha. Sotva se marnivá šlechtična dotkla kouzelného kolovratu, zatepalo v něm o poznání silněji. Nestačila ani vykřiknout. Cítila, jak slábne, jako kdyby do sebe kolovrat vtahoval její život a sílu. Její záda se zakulacovala, kůže svraštěla, nohy i ruce chytly třas. Během chvilky se ze šlechtičny s hezkou tvářičkou stala stará seschlá babice. Kolovrat dotepal a v momentě se rozpadl na několik kusů. Josefína se jen tak tak chytla okraje židle, na kterou se těžce posadila. Nerozumněla tomu, co se právě stalo. Švadlenka ze samého šoku padla do mdlob k zemi, a nevnímala tak čarodějův hlas, který zarezonoval místností. „Za své činy jsi odsouzena k nesmrtelnosti v tomhle těle. To, co jsi chtěla jen pro sebe, a pro co si neváhala tak krutě zabíjet, budeš odteď rozdávat jiným. Je to tvá jediná šance na vykoupení, Josefíno! Opatruj kolovrat a pomáhej lidem upříst to, co tobě nikdy nebude patřit! Pak třeba dojdeš vykoupení!“
Babice, v níž by už nikdo kdysi svěží Josefínu nepoznal, se zoufale sesunula k zemi. Chtěla se kolovratu znovu dotknout. Doufala, že se třeba kouzlo zvrátí. Místo toho se místností rozlil ostrý záblesk, který ji na moment oslepil. Sotva se rozkoukala, s ještě větší zoufalostí a bezmocným křikem zjistila, že kusy kolovratu jsou pryč.
Místností se rozléhal čarodějův smích. „Ty kusy kolovratu jsou roztroušeny v daleké ostrovní zemi, směrem na jih. V zemi plné netvorů, tajných míst, jeskyní. Najdi je. Služ lidem, a pak.. třeba někdy… A ah... abych nezapomněl... Nezůstávej dlouho na jednom místě, duše tebou zabitých tě budou pronásledovat a nedopřejí ti klidu a pokoje...“
Láska je vždy mocnou čarodějkou, dokáže přinést věci dobré i zlé, smutek i radost. Creónovi, který se zamiloval do Amélie, však přinesla pouze neštěstí.
Velmi dávno, v jiné zemi a době, se mladý muž zamiloval do dívky. Ač se dvořil jak nejlépe uměl, dary nosil a zamilované básně jí skládal, dívka jeho city neopětovala, měla oči pro někoho jiného. Creón, nešťastný a se zlomeným srdcem, proto začal hledat pomoc – a našel ji až u čarodějnice, která mu slíbila, že za drobnou úplatu skutečně dokáže zařídit, aby k němu Amélie zahořela láskou. Ve své zaslepenosti souhlasil se vším, nechal si vzít pramen vlasů i jeden z prstů na levé ruce, což čarodějnice určila jako platbu.
Neviděl však, že zlá žena chtěla získat právě jeho a místo toho Amélii plánovala zničit. Svůj slib přesto splnila, několik let spolu Amélie a Creón žili, šťastně zamilovaní, každý den jen jeden pro druhého. Až jednou zasáhlo kouzlo a mladou dívku proměnilo ve strom.
Co slz její muž prolil, co rituálů zkusil a kolikrát čarodějnici hledal… všechno bylo marné. Zůstal mu jen strom, z jehož kmene se v tichých večerech ozýval pláč a v jehož blízkosti prožil zbytek života, než zemřel stářím.
Až Áine našla k příběhu cestu a Amélii s malou skupinou ochotných pomohla, přestože způsobem sobě vlastním, a s pomocí jedné kouzelnice prokoukla i lži a podrazy zlé čarodějky. Dívka skutečně vystoupila ze stromu, živá a zdravá, a tak i příběh měl přece jen šťastný konec…
