Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Skupina pašeráků překládala pod rouškou noci své zboží z lodi na hřbety nákladních koní. Makejte, nemáme na to celej den! V tom se ozval jiný z bandy a o mnoho tišším hlasem: Chlapi, máme společnost. Pokynul hlavou směrem ke skupince dobrodruhů formujících se poblíž u břehu. Postarejte se o ně! Během chvilky se seběhla mela, křik a řev z bitevní řady na obou stranách. A přeci jen se dobrodruhům podařilo získat převahu. Když si jeden z maskovaných mužů uvědomil, v jaké jsou situaci, nasedl na hřbet koně a uháněl vstříc noci. Poté co byl udolán poslední pašerák, hrdinové našli očekávaný náklad. Ustupte ozvalo se. Z úst jednoho čaroděje zaznělo několik zaklínadel, a během chvíle byla celá loď i s nákladem v plamenech. Její obsah oheň patřičně přiživoval. Dobrodruzi se rozešli do svých domovů, a z lodi zanedlouho zbyl jen podmořský vrak.
O několik hodin později na úplně jiném místě: Cože se stalo?! Ozval se ženský hlas, který zněl po celé místnosti. Naproti ní stál upocený muž, který pravděpodobně strávil posledních pár hodin v sedle. Přepadli nás. Náklad je fuč, a ostatní jsou hádám mrtví. Žena jen pokývala hlavou, usadila se na rohu stolu, a začala drnkat klidnou melodii na lyru. Zhruba po minutě opět promluvila. Dobře… to jim nedarujeme. Asi nevědí, s kým mají tu čest. Měli bychom jim to připomenout. Ale žádné zbrklé akce. Rozumíte? Ranaři o tom zatím neříkejte. A teď pohyb, máme ztrátu, tak koukejte bejt k užitku. Všichni v místnosti pokývali hlavou a rozešli se… dělat svou práci.
Strach z vrrků okusili jedné mrazivé noci obyvatelé Andoru, třeskutá zima vyhnala nezvykle početnou vrrčí smečku do blízkosti lidských obydlí. Vychrtlá, závějemi vyčerpaná srnčí zvěř brzy přestala šelmám stačit a jinak plachá zvířata se vrhla do útoků na obyvatele města.
Jako první tesákům padl za oběť andorský léčitel, který po krátkém boji podlehl zoufale hladovým vrrkům. V jejich myslích to byl přesně impulz, který potřebovali k útoku na předměstí Andoru, odkud je až společné síly Waltari a několika pocestných odvrátily na ústup do lesa. Tam, po krátkém pronásledování, usmrtili vůdce smečky a zvláštní démonickou bytost, na kterou vrrci nijak nereagovali…
Rozlehlým statkem otřásl výbuch. Masivní dveře, které kryly přístup do pokladnice, ležely pokroucené na zemi. Pětice maskovaných mužů si hbitě rozdělila úkoly – dva měli hlídat vchody, dva naplnit vaky cennostmi a jeden zavraždit rukojmí, bohatou rodinu, ze které pouze nejmladší dcera měla zůstat naživu. Tak dlouho, jak jen to bude třeba.
Kolem domu už hořely louče, které spolu s křikem čeledínů a služebných protnuly noc a upozornily zlodějskou bandu, že je čas zmizet. Každý sebral jeden vak, zapálili dům, popadli ubrečenou dívku a bočním vchodem pro služebnictvo se vydali vstříc konci příběhu o snadném výdělku.
Přivítala je ale sekera jednoho z čeledínů. První ze skarfů padl mrtev k zemi, ostatní se za pomoci výhružek a hysterického křiku malého děvčete dostali až na okraj lesa, kde dívce bez soucitu probodali tělo otrávenými zbraněmi, naskočili na své koně a pronásledováni ujížděli k ruinám Tarkasu, kde se skryli v podzemí, dokud stopa nevychladla…
Mladé děvče se zastavilo u kašny hlavního náměstí. Oklepalo si ze zimních bot nabalený sníh a dotáhlo si pevněji vázání. Pytel, který odhodila na zem, byl plný podobných párů bot a jak matička poručila, tak šla, aby je udala místním za úplatu...
--- --- --- --- --- ---
Tak jdeme, psisko! Blížej se Vánoce a já potřebuju nakrmit doma hladový krky. Seš pěknej, načechráme ti kožich a nějaká paninka tě mileráda koupí svýmu rozmazlenýmu děcku jako dáreček.
Na krajinu padl soumrak, noční tvorové vylezli ze svých skrýší a vyrazili na lov. Potřebovali nasytit vyhladovělé žaludky dovádivých mláďat. Několik lvic se plížilo podrostem thyrského pralesa tak dlouho, dokud nezavětřily kořist. Kousek od nich se u stromů vyskytovali volně uvázaní koně, kteří se divoce vzpínali a snažili se odtrhnout ve chvíli, kdy zachytili pach přicházejícího nebezpečí...
----------
Pach krve mrtvých koní přilákal ještěří muže až k okraji bažiny Klahu. Vlčí smečka, která hodovala na uloveném zvířeti, se stáhla do pozadí s vyceněnými zubisky a nepřívětivě vrčela a štěkala na vetřelce. Ještěři se však nenechali zastrašit, popadli do pracen zbraně a vrhli je proti smečce, jež se rázem rozprchla a kořist nechala na pospas ještěrům...
Zvláštní moc kolovratu na své kůži pocítili lapkové, kteří těžké a draze vypadající kolo ukradli pocestnému. Beztak k němu nepřišel poctivě a běžel ho prodat, říkali si. A každý přece svého štěstí strůjcem. Jenomže to ještě nevěděli, jakou váhu slova budou mít.
V nedalekých skalách zlá moc kolovratu už stihla poznamenat ukrytý a dlouho nepřístupný háj, který neznámý druid tak dlouho budoval. Z jeho pomocníků se stali pouzí fanatici, dryády zešílely a agresivní hydry bezcílně bloumaly po okolí – dokonce i jeho mysl černá magie otrávila a zničila. A právě odtud směřoval útok na tábor lapků, který ještě nikdy neměli šanci zažít. Sotva se v překvapení mohli ubránit několikahlavým drakům a pološílenému entovi, který ležení trhal na kusy ve snaze najít to, co všechny přitahovalo jako můry světlo.
Velitel sebral zbývající muže a vydal se na beznadějný protiútok, ze kterého se nakonec vrátil jen jediný přeživší, který několika dobrodruhům vyložil svůj příběh a v posledních chvilkách rozjasněných bolestí i prozradil, kde prokletý a zkažený háj najít.
Trvalo dlouho, než se probojovali skrz bestie, které na ně čekaly, nemrtvé i zmučeného ducha samotného ochránce háje, který v posledních chvílích připravoval portál, aby kolovrat zničil. Nakonec obstáli i v boji s přeludem, snad duší jedné z obětí kolovratu, která tak konečně došla pokoje.
Tím se kolo dostalo zase do nových rukou. Jestli dobrých a jestli je zahnáním přeludu nebezpečí zažehnáno… ukáže jen čas.
***
V klášteře zasvěceném bohu Razikalovi panoval čilý ruch. Poutníci ze všech koutů světa se, jako každý rok, přišli duševně očistit a vzdát úctu svému bohu a jeho proroku C´thunovi, jehož tělo k této příležitosti kněží exhumovali i se sarkofágem. Mezi hloučky na nádvoří se čile spekulovalo nad mocí posvátných kostí toho, jenž bloudí ve věčných snech a jenž jako jediný směl uzřít pravou podobu samotného boha, nejvyššího z nejvyšších.
První ze série bohoslužeb už téměř začínala, když vyvstal jeden nepříjemný a směšný, ale přesto reálný problém. Dno sarkofágu bylo nerovné. Pokud se o něj někdo opřel, lehce se zhoupl. Potřebovali klín.
Jednou z osobních věcí, které měl mrtvý u sebe, byl i zvláštní kus zlatavého dřeva. Vrchní kněz si dlouho lámal hlavu nad tím, čím rakev zaklínovat tak, aby na sebe nepřivolal zášť samotného ducha velkého proroka – přece nemohl rakev zapřít kusem naplaveného dřeva z moře.
A tak se stalo, že poslední část kolovratu skončila jako klín pod sarkofágem. Vrchní kněz, Imred, příhodný tvar a vůbec celou přítomnost předmětu v sarkofágu považoval za jednu z nekonečných prozíravostí proroka.
Bohoslužba tak probíhala poklidně, dokud ovšem nenadešel čas vyzvat věřící, aby se přišli podívat na ostatky. První odvážlivec přešel k rakvi a Imred byl tak zabraný do provolávání slávy Věčnému, že si nevšiml krádeže klínu, teprve až skřípající sarkofág ho upozornil – příliš pozdě.
Za uprchlíky tak vyhnal do Andarie skupiny dobrovolníků a protože sám nebyl příznivcem násilí, vydal se za nimi s nabídkou. Buď projdou stezku očištění, přinesou mu nový klín z posvátného stromu na jejím konci a ještě se v jeho očích (a očích Věčného) nestanou heretiky, nebo se uvidí znovu, za ještě méně přátelské atmosféry. Vybrali si to první…
