Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Dlouhou, potemnělou chodbou se ozývalo tiché kap, kap, kap. Podzemní vody stékaly po slizkých stěnách. O kamennou dlažbu se škrábalo několik párů drápků, jak krysy pobíhaly sem a tam, přičemž zvědavými čumáčky očichávaly každý zapomenutý kout. Hledaly potravu, alespoň malé drobečky starého chleba, ale tady hluboko ve stokách, kam nevkročí noha živáčka… nebo vkročí? Jedna z vyhladovělých krys proběhla k ocelovým dveřím. V onu chvíli zbystřila všechny smysly, protože ucítila něco, co už dlouho ne. Bude hostina…
Za ocelovými dveřmi… „Nenašel?! Ztratil se?!“ zařval muž. Pěstmi udeřil o kamennou desku stolu, usadil se do svého křesla a zhluboka oddychoval. Pod huňatým obočím bylo možné spatřit černé oči, které metaly blesky na všechny strany. Byl rozzuřený. Na opačné straně stolu mlčky postávala skupina mužů v kožených zbrojích a s kopím v ruce. Jeden odvážlivec promluvil. „Tentokrát nic nevěděj ani v přístavu, pane.“
Muž v křesle si prohrábl prošedivělý plnovous. „Přece se nevypařil. To není možný! Ta špína někde bude!“ „Říkaj, že ho naposledy viděli, když napadli jeho tábor.“
V místnosti se rozhostilo ticho, které po chvilce narušilo řinčení řetězů a pleskání bosých nohou o zem. Černý otrok měl na rukou a kolem kotníků okovy, jeho záda hyzdily krvavé šrámy od biče. Se sklopenou hlavou donesl na stůl podnos s pečení. Položil jej před muže sedícího v křesle a opět zmizel ve stínu chodeb. „Cifro, drahoušku…“, zavrkala tmavovlasá ženština po jeho levici. Štíhlé paže ovinula kolem jeho ramen a vroucně se k němu tiskla. Muž, zvaný Cifra upíral svůj pohled do plamenů několika svící. „Pane?“, promluvil jeden z mužů. „Najděte Mercera. Dokud nebudou střeva toho chcípáka požírat krysy, tak se nevracejte!“ zahřměl výhružně. Z koženého pouzdra vytáhl dýku a zabodl ji do pečeně. „Ty…“, chytl ženu za zápěstí a silou ji odstrčil na židli u stolu, „…přivedeš mi tu krysu Tarcease. A pak se vrať do přístavu. Neživím ten váš veselej barák, abyste se pelešily tady a zadarmo!“
Tmavovláska si promnula ruku, nakrčila nosík a s pyšným výrazem na tváři odešla z místnosti. „Tak na co čekáte?!“, štěkl ke svým kumpánům. „Mercer nám na dveře klepat nebude!“
Muži sebou trhli, křik jejich pána je probral z tupé mlčenlivosti, rychle mu přitakali a stejně jako lehká žena před nimi, opustili místnost.
O několik hodin později za ocelovými dveřmi…
Na stůl dopadl s tichým žuchnutím kožený váček. „Polovina. Zbytek ti doplatím, až odvedeš svou práci.“ „Přidej.“ Ze stínu místnosti vystoupil muž. Na sobě měl černou koženou zbroj, potrhaný plášť a tvář skrýval pod tmavým šátkem. V ruce pevně sevřel kopí, když pohledem přelétl po tvářích strážných krys, které stály svému pánovi po boku. „Až odvedeš svou práci.“ Chřípí Cifrova nosu se roztáhlo rozčilením, rty pevně semkl do úzké štěrbinky a očima propichoval toho zatraceného vyděrače, jehož pomoc teď potřeboval. Nahlas by to však nikdy nepřiznal. Pro oči ostatních to byl zase jenom obchod. „I kdybych ti sehnal tu nejrychlejší loď, tak je nedoženeš. Jsem si totiž docela jistej, že odpluli už před týdnem. Ta tvoje černá hračka, co sis pořídil…“, kolem očí se mu objevily vějířky vrásek. Bylo patrné, že se pod šátkem zlomyslně usmívá. „Vezmi si zlato a zmiz.“ „Popluju s váma.“ „Vezmi si zlato a zmiz, Tarceasi.“ Postarší muž v křesle zaskřípěl zuby. Dva z mužů po jeho levici se pohnuli.
Tarceas se chraptivě zachechtal. „Víš, moc dobře, že ti tady nikdo jinej nesežene loď tak rychle jako já. Na jihu je to teď divoký, Cifro. A to všechno kvůli jedný černý tlamě! Tak mi sakra řekni, co je na něm tak zvláštního? Vodkaď je, když kvůli tomu hodláš po moři tahat ten svůj starej hřbet několik dní, hm? Řekl bych, že v tom bude něco zlatýho, Cifro. Moje uši slyšely, že je z nějaký jižní sebranky, ale netušil jsem, že tě to tak vezme.“ „Dost!“ Jediné slovo a jediný povel ruky stačil k tomu, aby se jeden z mužů ostrahy chopil dýky, kterou vrhl směrem k bídákovi na opačné straně stolu. Než stačil zareagovat, zbraň se mu bolestivě zaryla do stehna. Muž bolestivě zařval. „A teď zmiz! Sám víš, kde jsou hranice, Tarceasi. A jestli mi tu příště nemá viset tvůj kejhák, tak si na to dáš sakra pozor!“
Než se ocelové dveře dovřely, pronikla jedna z vyhladovělých krys dovnitř. Proběhla pod několika stoly, kde konečně objevila potravu…
Mladý muž ve vlčí zbroji a modrém plášti se svalil do židle u psacího stolu, skoro jakoby ho tam mrštila jakási vyšší moc. V pravačce svíral brk, v levačce inkoust a hleděl na, zatím prázdný, svitek před sebou. Nevěděl, jak začít. Nevěděl, o čem vůbec psát. Nevěděl ani, jestli to co se chystá udělat, je správné. V tom uslyšel ve své hlavě známý, avšak děsivý hlas, který ho nabádal k poslušnosti a vedl jeho ruku, vkládal mu slova do úst.
„Lide Andarijský,
tahle země, kterou nazýváte svým domovem, je pouhým červem ve srovnání s tím, co by vám mohl nabídnout Můj Pán. Vězte, že změna je život a každý, kdo se nepodrobí Novému řádu, zemře zapomenut bídnou smrtí. Rozhodnutí je na vás, ale předpokládám, že každý raději stojí na straně vítězů - a proto, se staňte členy mé armády. Čeká na vás bohatství, moc a sláva... První překážkou na naší cestě je Upír, schovává se v tom prokletém Tarkasu se svými spojenci krvesaji. Musí být zničeni!"
„Už nemůžu dál," stékala mladíkovi slza po tváři a celý se třásl. Za jeho zády se ozvaly kroky: „Pusť mě k tomu, prosím tě," ušklíbl se na něj jeho nový přítel, muž v plátové zbroji a rudém plášti. Ten, který ho do tohohle všeho zatáhl a bohužel, bojoval za odlišnou stranu.
„Zájemci o účast v nadcházející bitvě se mi nahlašte co nejdříve. Najdete mě každý den v podvečerních hodinách v Thyrské hospodě nebo na Andorském náměstí. Vaše jména nebudou zapomenuta a vaše činy nezůstanou neodměněny!"
*podepsán Garroth*
Válečník odložil psací potřeby a pohlédl na svého společníka. „Netrap se tím, Daemi, teď už stejně není cesty zpět," vycenil zuby v ďábelském úsměvu.
Dne 28.6. v osm hodin večer započne Velký skupinový pětiboj s jedinou výhrou a to 10 000 zlatých.
Avšak turnaj samotný je velice obtížný! Nebudete stát proti nikomu tváří v tvář, ale pouze vašemu strachu. Jedná se o různé disciplíny. V některých půjde více o tým, někdy o schopnosti jedince.
Startovné na osobu činí 50 zlatých
Skupinu musí tvořit minimálně 5 a maximálně 7 lidí, z čehož jeden musí být řemeslník, a na start dané disciplíny se dostaví vždy a pouze 5 lidí, tedy lze mít dva náhradníky.
Turnaj bude zahájen pouze v případě přihlášení 5 skupin! Své přihlášky vhazujte do truhly jenž se nachází u mostu vedoucí k sídlu cechu Aurea Leonis do 27.6. tohoto roku večerní osmé hodiny.
Mraky se mihotaly pod zářícím měsícem a házely roztodivné stíny pod sebe, k zemi, do lesů. V hustých křoviscích se rozžehla dvě kulatá světla pozorující okolí. Les utichl...
Skupinka hraničářů procházela lesem, znepokojeni událostmi po dlouhé zimě, stopovali netvora, netvora zanechávajícího za sebou kaluže krve a kusy těl svých obětí, netvora, působícího rozkol v harmonii přírody, rozkol v našem světě. Z podstromoví sledovali měsícem ozářený palouček na kterém se procházelo několik zvláštních stvoření, snad medvědů, ale jiných. Potom se vrátili informovat o tom co viděli...
„Výborná práce řezníku, takové dušené maso jsem dlouho neměl. A to maso… takové libové. Škoda slov.“
Muž v řeznické uniformě se usmál. „Chutná? Mám přinést další?“ „Ne, zatím ne, spíš mi dones nějakou klobásku, ale prosím tě, ať už nemá takový odér.“ „Ano, pane. Promiňte, barbaři nemají dobré maso.“ odpověděl řezník a zmizel z místnosti.
Muž v léčitelském úboru se zvedl. „Z dvanácti už jen sedm. Snad to nebude dlouho trvat. Rytířka si vede až příliš dobře.“ zamumlal sotva slyšitelně.
Do místnosti vstoupil opět řezník. „Už se to nese, pane.“ „Výborně, nyní jdi. Našel sis něco zajímavého?“ „Ano, skupinku elfských otroků, maso sice nebude nic moc, ale na dušené půjde.“ Oba dva muži se dali do smíchu. Do smíchu, při kterém tuhla krev v žilách.
O pár hodin později „Svoboda? Tak sladká jako svěží vánek. Po dlouhé době už nemuset nosit kamenné kvádry a ohýbat hřbet.“, říkal si elfský otrok, když odcházel z Thyrisu. Otrokář nedaleko elfa se zachechtal.
Sotva ušla skupina pár kroků, zastavil je zadní otrokář. „Počkejte, někdo nás sleduje!“
Muž svalnaté postavy zavelel: „Ty a ty jděte se tam kouknout!“
Muži kývli a vyšli do lesa. Ticho. Možná několik minut trvalo, než se od lesa začala rýsovat silueta člověka. „Kde máš druhého?“ zvolal velitel, mžourajíc na kráčející postavu. Místo odpovědi se mu k uším donesl jen zvuk smíchu. Velitel pevně stiskl jílec meče a polkl. Z lesa vystoupil muž v řeznickém úboru, celý od krve. V pravé ruce držel sekáček a v levé… hlavu jednoho otrokáře. „Co jsi zač? Co chceš?“, vyhrkl vrchní otrokář.
Muž se jen usmál a hodil vůdci hlavu jeho druha. „Já jsem řezník a přišel jsem si pro maso,“ usmál se řezník a rozběhl se směrem ke skupině dozorců.
Byl to rychlý boj. Otrokáři bojovali, jak jen mohli, ale řezník se pral jako zvíře. Brzo ležel na zemi těžce zraněný i velitel. „Počkej, zaplatím ti!“ zakvičel velitel otrokářů. Řezník se však dal do smíchu. „Maso je důležitější než peníze.“, řekl a zarazil veliteli do hlavy sekáček. „Mära re, ó ušlechtilý náš zachránce, cos zbavil nás těch tyranů. Nyní prosím shoď naše pouta, ať jsme opět volní,“ promluvil na pohled nejstarší z elfů. Řezník se však dal ještě většího smíchu. „Prasátko by chtělo utéct? Ale jatka jsou už připravena, to by prasátko řezníkovi nemohlo udělat.“
Elf se zarazil. „O čem to mluvíte, šlechetný pane?“
Řezník přejel prstem po ostří sekáčku. „To zjistíš, prasátko.“ Té noci se lesem ozývaly nářky elfským jazykem.
Dovolte mi, abych Vás všechny pozval na oslavu Jindrových sedmdesátých narozenin a slavnostní zprovoznění farmářské oblasti. Sice se již nějaký ten týden vesele sbírá, ale drobnější zpestření prospěje nám všem!
Během večera proběhne bodovaný turnaj dobrodruhů pod taktovkou cechu Aurea Leonis.
Jsi správný dobrodruh? Víš, co to obnáší? Myslíš si, že to je jen o bojování? Ale kdeže! Dostav se a my Ti ukážeme, co všechno takový pravý dobrodruh musí zvládnout!
Čeká Vás nejroztodivnější dráha, jakou jste ještě neviděli! Ničeho se neobávejte! Je překvapivě snadná, jak pro zkušené pány i nesmělé mladíky a samozřejmě pro Vás - pokud máte srdce dobrodruha! Prokažte rychlost, přesnost, intuici, odhodlání a cílevědomost a ukažte, že Vaše dobrodružné obzory jsou nejširší! Zvládněte tři netradiční úkoly, získejte slávu a body do Republikové ligy!
Zápisné činí pouhých 10 zlatých. A odměna? Kromě věčné slávy na Vás čeká měšec zlatek! Tak neváhejte a dostavte se do Thyrisu!
Jako doprovodný program pro Vás bude připraven plně vybavený venkovní bar s obsluhou a jídlo zdarma. O Váš sluch se postarají místní trubadúři. Pro odvážnější je připraveno i koupání v místní tůni, bohaté na minerální látky, jež dodají Vašemu unavenému tělu opět sílu do dalších dnů. Po dvaadvacáté hodině proběhne... no, nechte se překvapit! A pro ty, jež toho nebudou mít dost, je připraven beran Lojza, šampión v trkání! Kdo má tvrdší palici hnedle zjistíte, ale vstup na vlastní nebezpečí!
Toto vše, a i něco navíc, proběhne v úterý, dne 18. od půl osmé večer ve farmářské oblasti vedle sídla cechu Aurea Leonis.
Eliščin lazaret. Bývalé místo klidu a harmonie v poslední době strádalo. Lidí bylo čím dál míň a míň, avšak jedna skupinka lazaret stále navštěvovala. Chodívali vždy, když měsíc ozařoval noční oblohu a každý věděl, že na téhle skupince něco nesedí. Tehdy začala schůzka jako každá jiná, jen starší muž zahalující svou tvář a svírající hůl, a muž v řeznickém oblečení dorazili později.
Byla půlnoc. Rimon šel na noc zamknout branku, když se najednou začala budova lazaretu bortit a zevnitř se ozýval křiky a bědování. Rimon tušil co se děje. Říkal jim to přece stále, že skupinka přinese problémy, že jsou to blázni. Nikdo mu však nevěnoval pozornost. Vždyť přece každý nemocný si zaslouží péči! Zakrátko z lazaretu nezbylo nic, nic než jen ruiny a sutiny.
„Doufám, že tam zůstali.“ Zamumlal Rimon, když s hrstkou zdravotníků opouštěl lazaret.
Na malých jatkách byl frmol. Tu někdo stahoval z kůže jelena, tam někdo chystal maso na klobásy. Klasický den, zdálo by se. Táhle však tento frmol vyrušilo zaklepání na dveře, hlavní řezník se zamračil, otřel ruce a s tichým mumláním šel otevřít. Na jatka vešel starší muž o berli, zakrývající si tvář kapucí. Hlavní řezník s oním mužem zmizeli ve sklepení a učni se dali opět do práce, snažíce se nevěnovat pozornost tomu, co nesouviselo s masem. Trvalo pár hodin, než se dveře od sklepa otevřely a vystoupil záhadný muž s řezníkem. Jak cizinec šel, cosi mu upadlo. Mladičký řezník Nerdok neváhal a vrhl se pro tu věc. Kdyby věděl, kdyby to byl jen tušil, co bude držet v rukách, jistě by si to rozmyslel. Mladému řezníkovi spadla brada, když si všiml, že zvedá lidskou ruku. Nerdok chtěl začít řvát a křičet, ale záhadný muž ho popadl za paži. Nerdok tehdy pohlédl do tváře neznámého cizince. Zbledl ještě více. Co nejrychleji se snažil vyprostit svou ruku z jeho držení. Marně. Cizinec mu paži nepustil, jen tiše promluvil k hlavnímu řezníkovi, který stál za ním.
„Asi budeš mít práci. Oni znají mé tajemství!“ Hlas měl strohý a mrtvolný a jeho slova byla chladná.
Hlavní řezník vytáhl sekáček. Učni se zarazili, jelikož teď i oni viděli, co drží Nerdok ve svých rukách. Než však stihli zareagovat, už měl jeden učeň sekáček hluboko v hlavě. Ostatním stačil jen jeden krátký pohled na mladíkovu hlavu nebo spíše na dvě poloviny jeho hlavy. Začal neřízený chaos. Učni se snažili utéct dveřmi. Jakmile se však první odvážlivci dostali ke dveřím, zjistili, že jsou zamčené. Bušili do nich, bodali noži a sekali sekáčky. Křičeli a naříkali. Ale dveře nejevily známky poškození.
Cizinec stále držel Nerdoka a lehce kývl na řezníka. Řezník pokračoval ve svém dílu, a přestože se mu někteří učni dali na odpor, zjistili, že také jemu nezpůsobují žádné zranění. Brzy řeznický mistr dokončil své dílo. Všichni učni leželi v kalužích krve na zemi mrtvi, nebo dodýchávajíc poslední dech. Pár jich nepřipomínalo víc, než naporcované vepřové. Jediný Nerdok, hledící do tváře cizince, ještě dýchal. Cizinec shodil svou kápi.
„Co jsi zač?“ vysoukal ze sebe řeznický učeň hlasem plným strachu. Při pohledu na sešitý obličej se celý rozklepal.
„Neboj, nebude to bolet.“ odpověděla postava stejně mrtvolným hlasem a v dalším děsivém úsměvu odhalila prázdná místa, kde měly být zuby. Náhle Nerdokem projela bolest. Jeden rychlý záchvěv bolesti, jako by jím prošel blesk. S pootevřenými ústy a tupým, nechápavým výrazem se učeň sesul k zemi.
„Teď abych si kvůli tobě sháněl nové učně. Tu ruku si sešij pořádně!“ obořil se na cizince starý řezník.
Cizinec vytáhl nůž a natáhl se k Nerdokovi, s tichým zamumláním: „Neboj, našel jsem si jednu, která už bude držet.“
