Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Verena klečela na špinavé zemi v potemnělé místnosti. Po stěnách stékaly pramínky vody, která zamořovala celý prostor vlhkostí a hnilobou. Kolem ní ležely cáry černých šatů, které ještě před pár hodinami dostala darem od jednoho jižanského vojáka. Po těle jí naskakovala husí kůže, cítila lezavý chlad, ale neodvážila se pohnout, aby si protřela alespoň paže. Opodál seděl na starém polstrovaném křesle vysoký muž oděný celý v černém. Prsty poklepával o opěrku, sledoval ji bystrýma tmavýma očima a vyčkával. V posledních dnech nebyl v příliš dobrém rozmaru a cokoli dalšího se nezdařilo, přilévalo jen olej do ohně. „Snažily jsme se. Řekl si, ať to zařídíme, tak…“ mlaskla a na sucho polkla, aby nalezla ta správná slova „… jsme je zatáhly do hospody, kde chvíli pili. No a pak se šlo k jednomu z nich domů. S Lyrou je hrozná spolupráce!“ vyjela náhle. Chtěla se konečně postavit, zmizet odsud a odmítala za to nést vinu sama. „Na každýho šišlá jak na spratka. Vůbec mě nevnímala, nesoustředila se na úkol! Neudělala nic!“
Muž opustil křeslo, přistoupil k Vereně a hrubě ji popadl pod paží. Smýkl s ní ke dveřím, které rázně otevřel, až sebou třískly o stěnu. Táhl ji chodbou nedbaje na její nahotu. Na cestu jim svítila mdlá světla loučí, míjeli se s dalšími obyvateli zdejších brlohů a zastavili se až v psinci. V kójích zuřivě zaštěkalo několik hladových psů, cenili zuby, tlapami se opírali o mříže, na které muž přitiskl Verenu s jasnou výhrůžkou. Sevřel jí vlasy, zatáhl a natočil ženinu tvář směrem do psího kotce. „Poslal sem vás tam, ať to vyřídíte jednou pro vždycky. Řek sem snad něco vo tom, ať ty panáky hezky poprosíte? Ty a ta zrzavá děvka máte poslední šanci, Vereno. Estli to znova poděláte, skončíte na druhý straně týdle kóje! Nehodlám přijít vo další náklad chlastu!“ zavrčel. Víc neřekl. Se škubnutím ji pustil, otočil se na patě a opustil psinec. Verena si konečně protřela paže a s upřímnou hrůzou v očích pohlédla na rozběsněné psy.
Velho odložil brk do lahvičky s inkoustem, dlouze si oddechl a zadíval se z okna. Mág Canut seděl nehnutě na židli a sledoval svého mistra. „Tyhle svitky vezmi s sebou. Prodej je. A vykup co nejvíce bylin. Musíme mít zásoby kvůli případným pokusům.“ pravil Velho s vážnou tváří. Poté se zvedl, přešel k vysoké knihovně a prsty přejel po řadě svazků. „S těmi dryádami to zkusíme nejdříve po dobrém. Najdeme někoho, kdo by byl ochotný je sledovat a předávat nám podrobné zprávy.“ „Mistře, dobře víte, že sledování dryád je téměř nemožné. Každému, kdo se k nim přiblíží, prostřelí hlavu šípem.“ namítl Canut. „Máš pravdu, přesto to zkusme. Když to nepůjde po dobrém, tak to půjde po zlém. Donutíme jejich šamanku, aby nám vydala své tajemství, ať se jí to líbí nebo ne. Věřím tomu, že bude rozumná.“ odpověděl s jistou dávkou sebejistoty Velho.
Blonďatý elf vešel do místnosti. „Lyro? Máme problém s Margaardem. Ale už jsem vymyslel řešení.“ Na jeho tváři zahrál lstivý a posměšný úšklebek. „Dobrá, vyrazím s ostatními do Thyrisu, ať trochu upustí páru. Jsme na tom finančně dobře, zaslouží si trochu odpočinku a možnost rozházet svoje vydělané peníze. To výpalné z Margaardu mi pošli tam.“ Blonďatý elf s úsměvem přikývl a odešel. Do Margaardu přišel oděn v klasickém elfím oblečení. Ušklíbl se, a pak spustil své divadlo a začal lamentovat. Lamentování si všimla skupina dobrodruhů a jeho plán se dal do pohybu. „Dluží mi peníze za dodávky elfího chleba! Mě tam nechtějí pustit. Kdyby se vám ho nedařilo přesvědčit, řekněte mu: Je čas splácet dluhy příteli nebo nůž bochník chleba rozdělí. Peníze pak doneste mé ženě v přístavní krčmě v Thyrisu. Čeká tam na ně, já se zase musím rychle vrátit ke své práci.“
Dobré duše se tedy vydaly vybrat peníze pro nebohého pekaře. O tom že je „pekař“ vodí za nos netušili. Poté co pronesli větu, o které jim elf řekl, neměli s vybráním peněz příliš velké potíže. Během několika minut již byli na cestě do Thyrisu předat peníze zodpovědné osobě. Žena s výraznou zrzavou kšticí obsluhovala v přístavní putyce. Usmívala se, měla tyhle občasné „úlety“ ráda. Krom obsluhování hostů občasně drnkala na svou lyru. Když vešla trojice mužů do hospody, ihned se k nim vydala, aby je obsloužila. Když jí předali slušnou sumu peněz, byla vteřinu překvapená, než jí došlo odkud vítr vane. Poděkovala, na znamení vděku každému z nich dala hubičku na tvář a pivo na účet podniku. Trojice ještě chvíli vysedávala v hospodě, povídala si se zrzavou hostinskou. Postupem času začínali získávat podezření, že něco nehraje. Jeden z nich pak požádal o láhev kořalky. Když zjistili že se nadmíru podobá kořalce, po které slepli lidé v Andoru, oheň byl na střeše. Lyra však byla připravená. Svůj pobyt v krčmě prodlužovala především ze svého vlastního popudu, bavilo jí tahat dobrodruhy za nos. Když se to však provalilo, nečekala ani okamžik, zahrála zajímavou melodii na svou lyru, luskla prsty a dala se na útěk. Ze stínů se vynořilo několik pohůnků, kteří se pustili do boje, a snažili se krýt ústup Lyry. Trojice se však nenechala, a ústup jí příliš neusnadňovali. Nakonec se jí i většině pohůnků podařilo bezpečně dostat pryč z Thyrisu.
Dlouhovlasý muž a žena drnkající na lyru společně kráčeli dlouhou chodbou. „Podařilo se nám vybrat peníze v Margaardu. Ale Tichošlápek se neozval. Poslala jsem Šprýmaře, aby zjistil, co se mu stalo. V Thyrisu jim to asi došlo.“ Pokrčila rameny.
„Hmh… měli byste se na chvíli stáhnout, ať to neohrozí naše kšefty.“ Pronesl ostrým chladným hlasem.
„A o čmuchaly se máme postarat?“
„Uvidíme.“
Šprýmař stopoval stopy kopyt z Margaardu do lesa. Po chvíli dorazil k místu, kde leželo bezhlavé tělo jeho druha. Zamračil se, shlédl okolí a pak se pod rouškou noci vydal do Margaardu. Hostinský zrovna dokončoval úklid, když k němu ze stínu přistoupil s dlouhým nožem v ruce. „Tak mluv. Co jsi jim řekl?“ A pohodil si nožem. Hostinský vyděšený nastalou situací řekl úplně vše. Možná i to, co sám ani jistě nevěděl. Šprýmař se jen usmál. „Víš, kdybys nebyl blbej a nedělal problémy, mohl jsi dál v klidu žít. Ale když nám děláš takovýhle naschvály a problémy, nevidím jinou možnost.“ „Prosím! Nechte mě žít! Slibuji, že už budu vždycky platit anebo odsud zmizím a nikdy mě už neuvidíte!“ „Hmmh… popřemýšlím o tom.“ Ušklíbl se. „Seš celkem tlustej, myslíš že se vejdeš do toho sudu? Zahrajeme si takovou hru. Možná budeš i žít.“ Hostinský vyděšeně přikývl. Pak mu maskovaný muž zavázal ústa a vybídl ho, aby si vlezl do sudu. Hostinskému se po chvilce snažení podařilo nasoukat do sudu. Šprýmař pak přinesl víko sudu a několik hřebíků. Za téměř neslyšitelných protestů hostinského víko sudu zaklaplo, a ozvalo se několik tupých ran do dřeva. „Myslíš, že je ten sud dobrej a vodotěsnej?“ Zachechtal se. „Uvidíme.“ Prorazil drobnou díru do víka, a pak začal do sudu nalévat všechen alkohol, který v hospodě našel. Ze sudu se ozývaly umlčené protesty, ale nakonec byl sud plný až přetékal. Po protestech už nebylo ani vidu ani slechu. Maskovaný muž se zachechtal. „No… tak jsi měl asi smůlu. Neprotejkal.“ Vyvalil sud doprostřed hospody, a vydal se přes hradby pryč. Úkol splněn.
Žena chodila dokolečka po místnosti. „Tak si to zopakujeme. Já se postarám o past pro ty čmuchaly. Ranaři, ty povedeš hlavní úderný tým. Co nejrychleji dovnitř, na počtu mrtvých nezáleží. Blonďáku, až budete na místě, postarej se o přepravu kořisti z místa činu. Poté, co dokončím svůj úkol, sejdu se s vámi na místě a pomůžu s přepravou.“ Pak vytáhla štos magických svitků. „Tohle máme od našich přátel. Pomůže nám to dostat se jak dovnitř, tak ven. Rozdejte to všem ostatním, co umí kouzlit. Až bude výdělek zajištěn, vyplatíme podíl našim kolegům a naše cesty se rozdělí.“ Všichni přikývli na znamení souhlasu a rozešli se.
Bylo krásné jarní odpoledne a na paloučku poblíž Andoru bylo nezvykle rušno. Maskovaní muži rovnali do komínků bedny s neznámým obsahem. Opodál stála žena a tiše brnkala na lyru a potutelně se usmívala. „Co to tu děláte paní?“ Ozval se dětský hlas kousek od ní. Otočila se a přešla k němu. „To je tajné drahoušku. Víš co to znamená, že?“ „Jasně!“ „Když už jsi tu, dám tobě i tvým kamarádům mazlíčka a něco dobrého k jídlu. Ale jen když slíbíš, že sem přivedeš lidi z Andoru. Klidně jim řekni, co jsi tu viděl.“ „T…tak joo!“
Andorem se nesl křik a zmatek. Spousta maskovaných mužů proběhla hřbitovní branou, v jejich čele stál postarší muž s hladce oholenou hlavou krom bílého chocholu zdobícího jeho lebku. Rozmáchl se obřím kladivem, a jeden ze strážných se složil mrtev k zemi. Podobný osud čekal každého, kdo se mu postavil do cesty. Mezitím po střechách pospíchal maskovaný elf, jemuž z pod pirátského šátku čouhala blonďatá kštice. Seskočil ze střechy poblíž Andorské banky ve chvíli, kdy už byla většina jeho kolegů uvnitř budovy banky. „Ty mříže! Hned!“ Muž s kladivem se ohlédl a pak s ledovým klidem rozdrtil lebku křičícímu bankéři. Ozvala se série výbuchů, ale mříže stále držely. Muž s kladivem přešel k mřížím, mocně se rozpřáhl a mříže se rozletěly. Blonďatý lupič v tu chvíli začal předčítat magická slova ze svitku, a během okamžiku se před ním objevil portál. Před bankou se ozvalo zaržání koně. Z jeho hřbetu sesedla žena, které z pod černého pirátského šátku čouhaly dva zrzavé copky. Vešla dovnitř a začala rozkazovat. „Noste vše, co tam je! Honem!“ A jala se předčítat magická slova ze svitku. „Deset minut! Za chvíli sem dorazí další stráž! Mizíme! Kdo neprojde do minuty, jde domů pěšky!“ Po minutě už byla většina lupičů pryč. Obě osoby udržující portály na sebe přikývly, a v tu samou chvíli prošly portály, které se za jejich zády zavřely.
O několik hodin později na neznámém místě:
Několik maskovaných zločinců stálo v lese s obrovskou truhlou. Před jejich zraky se otevřel portál, a vyšlo z něj několik mužů v róbách. „Tady je váš podíl.“ Řekl jeden z lupičů. Jeden z čarodějů s nejzdobnější róbou přikývl. Luskl prsty, a truhla se sama zvedla ze země a přiletěla jednomu z dalších mágů do náruče. Ten se pod tíhou truhly málem skácel k zemi. „Děkujeme za spolupráci. Nashledanou.“ Usmál se a společně se svými druhy odešli portálem pryč.
Skupina pašeráků překládala pod rouškou noci své zboží z lodi na hřbety nákladních koní. Makejte, nemáme na to celej den! V tom se ozval jiný z bandy a o mnoho tišším hlasem: Chlapi, máme společnost. Pokynul hlavou směrem ke skupince dobrodruhů formujících se poblíž u břehu. Postarejte se o ně! Během chvilky se seběhla mela, křik a řev z bitevní řady na obou stranách. A přeci jen se dobrodruhům podařilo získat převahu. Když si jeden z maskovaných mužů uvědomil, v jaké jsou situaci, nasedl na hřbet koně a uháněl vstříc noci. Poté co byl udolán poslední pašerák, hrdinové našli očekávaný náklad. Ustupte ozvalo se. Z úst jednoho čaroděje zaznělo několik zaklínadel, a během chvíle byla celá loď i s nákladem v plamenech. Její obsah oheň patřičně přiživoval. Dobrodruzi se rozešli do svých domovů, a z lodi zanedlouho zbyl jen podmořský vrak.
O několik hodin později na úplně jiném místě: Cože se stalo?! Ozval se ženský hlas, který zněl po celé místnosti. Naproti ní stál upocený muž, který pravděpodobně strávil posledních pár hodin v sedle. Přepadli nás. Náklad je fuč, a ostatní jsou hádám mrtví. Žena jen pokývala hlavou, usadila se na rohu stolu, a začala drnkat klidnou melodii na lyru. Zhruba po minutě opět promluvila. Dobře… to jim nedarujeme. Asi nevědí, s kým mají tu čest. Měli bychom jim to připomenout. Ale žádné zbrklé akce. Rozumíte? Ranaři o tom zatím neříkejte. A teď pohyb, máme ztrátu, tak koukejte bejt k užitku. Všichni v místnosti pokývali hlavou a rozešli se… dělat svou práci.
Strach z vrrků okusili jedné mrazivé noci obyvatelé Andoru, třeskutá zima vyhnala nezvykle početnou vrrčí smečku do blízkosti lidských obydlí. Vychrtlá, závějemi vyčerpaná srnčí zvěř brzy přestala šelmám stačit a jinak plachá zvířata se vrhla do útoků na obyvatele města.
Jako první tesákům padl za oběť andorský léčitel, který po krátkém boji podlehl zoufale hladovým vrrkům. V jejich myslích to byl přesně impulz, který potřebovali k útoku na předměstí Andoru, odkud je až společné síly Waltari a několika pocestných odvrátily na ústup do lesa. Tam, po krátkém pronásledování, usmrtili vůdce smečky a zvláštní démonickou bytost, na kterou vrrci nijak nereagovali…
Rozlehlým statkem otřásl výbuch. Masivní dveře, které kryly přístup do pokladnice, ležely pokroucené na zemi. Pětice maskovaných mužů si hbitě rozdělila úkoly – dva měli hlídat vchody, dva naplnit vaky cennostmi a jeden zavraždit rukojmí, bohatou rodinu, ze které pouze nejmladší dcera měla zůstat naživu. Tak dlouho, jak jen to bude třeba.
Kolem domu už hořely louče, které spolu s křikem čeledínů a služebných protnuly noc a upozornily zlodějskou bandu, že je čas zmizet. Každý sebral jeden vak, zapálili dům, popadli ubrečenou dívku a bočním vchodem pro služebnictvo se vydali vstříc konci příběhu o snadném výdělku.
Přivítala je ale sekera jednoho z čeledínů. První ze skarfů padl mrtev k zemi, ostatní se za pomoci výhružek a hysterického křiku malého děvčete dostali až na okraj lesa, kde dívce bez soucitu probodali tělo otrávenými zbraněmi, naskočili na své koně a pronásledováni ujížděli k ruinám Tarkasu, kde se skryli v podzemí, dokud stopa nevychladla…
