Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
„Barzull,“ tiše zaklel, když otíral ostří svého meče. Už i na čepeli mistrů Šogurkinů se projevily známky úkolu, který na sebe vzal. Achimel se ještě jednou podíval na malého hledače, kterého právě sprovodil ze světa. Teplo jeho těla se vykrádalo z ran, které mu uštědřil. Zima byla v plné síle a Achimelovi se naskytl pohled na zkázu, kterou s sebou přinesla.
Barbarův pohled se stočil k jihu a jeho ruka sklouzla do vaku. Vytáhl maličký nazelenalý kámen. Jeho jádro jako by slabě pulzovalo. Kámen položil na tělo hledače a poklekl k němu. „Je čas! Gyndor stojí při nás. Svolat muže, v podvečer příští neděle zaútočíme.“
Ticho prořízl známý hlas. Lucifus Garghan seděl u svého stolu a studoval cosi v mapě. S lehkým škubnutím zvedl hlavu a pohlédl na kámen před sebou. I jeho kámen pulzoval zelenou barvou. „Dobrá, zařídím vše potřebné. Drž se.“, odpověděl herold a zvedl se od stolu.
Zima došla už i sem. Margaard ležel pod sněhem a mráz byl všudypřítomný. Lucifus vešel do sídla Drungoru a pohlédl na Nakrula sedícího u krbu. “Huu Nakrule," pronesl zdvořile. „Ozval se Achimel. Útok může začít příští neděli v podvečer.“
Nakrul se lehce pousmál. „Konečně.“ Pak odešel do své pracovny následován malým černým chlapcem. Usedl ke stolu a chopil se svitku.
V podvečer dne 26., tohoto měsíce, se kmeny barbarů vrátí do svého domova. Imer se vrátí zpět do rukou našeho lidu! Proto já, Nakrul Sigfried, žádám každého bojovníka této země, aby se k nám připojil v této slavné bitvě. Vezmeme si zpátky to, co je a vždy bylo naše!
Byl večer. Luna na obloze sledovala svět, když se v městečku začal tvořit magický průchod. Nejprve byl maličký, postupně se zvětšoval, až jím nakonec byl schopný projít i urostlý barbarský válečník. Někteří zvědavci dění sledovali a váhali, až se jeden z nich osmělil a vstoupil. Ocitl se v sálu s vysokým stropem, všude okolo byl starý rozvrácený nábytek a u kamenného pódia byly vyskládány lavice. Ostatní jej následovali, usedli a vyčkávali, co se bude dít.
Přišel muž, celý v černém, tvář mu halila maska, dlouhé mastné vlasy měl schované pod šátkem a v ruce svíral kopí. Návštěvníci zbystřili. „Vítejte,“ pronesl zahalený muž. „Co se tady u Mrogroth dít?!“ zaznělo celou místností. V ten samý moment se za zády muže otevřely zamřížované dveře. Cizinec v kroužkové zbroji, s hustým plnovousem přejel sál přísným pohledem.
O několik málo minut později probíhala aukce zlatých a zdobených předmětů, které nebyly běžně k dostání. Stejně tak nebyli běžně k dostání černí otroci, kteří se zde také ukázali a následně putovali ke svým novým pánům. Někteří přísedící dávali velmi hlasitě najevo svou nevoli.
Neodpustil si to. Rukama se zapřel o kamennou desku stolu, prohlédl si dav a z úst vypustil slova, která si troufne říct jen málokdo. „Stejně mám pod palcem celý Andor, vy chátro!“
Elfka ve stříbrné zbroji tasila meč. Z očí jí sršela nenávist. Po jeho slovech jí bylo víc než jasné a stejně tak většině návštěvníků, že se nejedná o pouhého otrokáře, nýbrž o samotného krále. Cifru. „Pane! Jděte!“ zvolal zamaskovaný muž.
Tak tak se protáhl mříží, zabouchl ji za sebou a utíkal pryč chodbou. Rozzuření návštěvníci se vrhli přímo za ním, cestu jim křížili Cifrovi žoldáci, jež je dostatečně zdrželi. I tak je pobili, své meče otírali do plášťů, na kterých usychala krev. Jako hladoví vlci pátrali po muži s plnovousem. Dostali se k dalšímu průchodu…
„Pozor, jsou tu další!“ vykřikl muž s holí v ruce.
Cifra prchal andorskými stokami, za ním ona běsnící elfka. Ranou meče navždy umlčela jednoho z žoldáků. Vběhl do slepé uličky, otočil se a najednou byl obklíčen…
Dlouhými chodbami stok se ozvalo několik výkřiků a pak ticho, smrtelné ticho.
Je mi velikou ctí Vás pozvat na bodovaný turnaj tváří v tvář!
O co se jedná? Jednoduché - každý šampión, tedy vítěz daného turnaje obdrží několik bodů do celkového bodování a na konci následujícího roku, bude absolutnímu vítězi postavena socha v životní velikosti s památeční jmenovkou a rokem, kdy daného titulu dosáhl. Tato socha bude posléze vystavena před arénou veřejnosti a po vyhlášení dalšího, následujícího roku, absolutního vítěze, bude starší socha přesunuta do síně slávy v útrobách arény, či přesunuta na konkrétní místo.
Jak toho dosáhnout? Stačí málo, stačí se jen dostavit na bodované turnaje pořádané republikou!
Prní turnaj se uskuteční tuto neděli 12.1. od půl osmé večerní v gladiátorské aréně v Thyrisu, účastníci bojového klání se na místo konaní dostaví několik minut předem jen v oblečení a s 10 zlatými mincemi. Účastnit se může každý obyvatel Andarie, jenž není stíhán na území Republiky.
Diváci mají vstup zdarma.
Odměnou prvního turnaje jest finanční odměna ve výši 50% z vybraného zápisného a měscem s dvěma sty zlatými mincemi. Pro druhé místo 40% ze zápisného.
Na turnaj Vás srdečně zvou pořadatelé z cechu Řádu Stříbrného Vlka.
Vítězem loňské sezóny se stal pan Achimel z kneme Drungor. Touto cestou ho prosím, aby se za mnou zastavil a jménem svým i všech spolupořadatelů mu touto cestou gratuluji.
Na desce stolu přistál s tlumeným zacinkáním kožený váček. V místnosti bylo přítmí, ve svícnu dohasínalo několik svící, staré závěsy u země okusovala hladová myš a celé toto kouzlo prohnilého doupěte podtrhoval muž s plnovousem, který vzteky zatínal pěsti, až mu zbělaly klouby. „Víš, co máš dělat. A ať se ti to zatraceně povede! Já tu krysu dostanu, ať chce nebo nechce! Nenechám se okrádat takovým…“ Větu nedokončil, jen rozzuřeně zařval, cínovým pohárem mrštil o protější zeď a usadil se do křesla. „Na co čekáš?!“
Štíhlý mladík popadl váček naditý zlatem a v tichosti se vytratil pryč. Rozzuřených nářků toho starocha měl za poslední dobu plné zuby, ale dokud platil… Samolibě se pousmál. Jakmile se dostal k východu, připojila se k němu skupina tří mužů v maskách. Kývli na sebe jako staří známí, kteří se zdraví při procházce městem. Každý z nich si zkontroloval své zbraně a toulce. Několik šipek napustili jedem, který by zabil během krátké chvíle obřího bizona.
„Hmm, Tarceas. Všude přítomný, všude známý a za tvou hlavu vyplácí místní i odměnu.“
Stáli naproti sobě. Jeden štíhlý a úlisný již od pohledu, druhý vysoký a celý v černém. Oba svírali v rukou zbraně a krčili se před sebou jako šelmy, které číhají na kořist. „Nechal ses uplatit? Že mě to nepřekvapuje, vždycky si byl nuzácký děcko, který by podřízlo i vlastní matku, kdyby mu z toho vykapaly prachy.“ zavrčel muž v černém. Po jeho slovech se mladík odvážil, zaútočil proti němu a stejně tak učinil i jeho protivník. Bojovali dlouho, když v tom se do zad maskovaného muže zabodla dýka. Bolestivě vykřikl, padl na kolena. Neotočil se, nechtěl vědět, který zrádce jej smrtelně zranil. Tarceas se svalil na zem. Nechali ho tam ležet jako krysu…
Z posledních sil se dobelhal k portálu, kde nahmatal runu Lewanského království. Zde spatřil elfku v zeleném plášti, na zlatavém hřebci, která k němu s rozpačitostí přistoupila. Sípavě dýchal, otíral si krev ze rtů… „Vydrž,“ pronesla tiše.
V onu chvíli ucítil nový příval bolesti. Do zad se mu zapíchla šipka napuštěna smrtelným jedem…
Léto se chýlilo ke konci. Slunce svými posledními paprsky šimralo drobná kvítka na loukách a v korunách stromů. Příroda věděla, že nastane čas, kdy si musí odpočinout. Letnička putovala celou zemí, loučila se s úsměvem na tváři s každičkým tvorem či rostlinkou, o které pečovala v horkých dnech. V ruce třímala žhnoucí Paprsek, mocný artefakt dvou ročních období.
Plynul den po dni. Listy na stromech a keřích opadávaly, tráva žloutla, veverky si schovávaly své oříšky na horší chvíle. A tak se na jedné z andarijských cest objevil muž se zlatým pláštěm na ramenou, v ruce svíral třpytivou hůl a s tichým prozpěvováním procházel přírodou. Nebylo možné jej spatřit, stejně tak nebylo možné spatřit půvabnou Letničku, dokud oni sami nechtěli, aby byli viděni.
Lidé sklízeli poslední úrodu na polích, loučili se s teplými dny a chystali se na příchod zimy. Některá srdce svíral strach ze zimních vánic. Moc dobře si pamatovali loňské nadělení, kdy umírala zvířata, žebráci umrzali a zásoby potravin se den ode dne tenčily. Modlili se ke všem bohům, aby se tak nedělo znovu.
Podzim se opíral o svou hůl, naslouchal nářkům vystrašených rolníků. Jeho tvář se zkřivila zlobou. Jaro, Léto nebo Zima. Všichni je blahořečí nebo naopak. Jen Podzim zůstává kdesi v zapomnění. A tak je to pokaždé. Cítil se osamělý.
„Zdravím Tě, Léto!“ Podzim rozpřáhl svou náruč, ač to bylo jen gesto pozdravu. Okolo něj a Letničky se rojili jezdci na koních a jiní zvědavci. To byla ona chvíle, kdy je mohli spatřit, protože i Roční období potřebují pomoc…
Žena se zlatou čelenkou ve vlasech a stejně tak zlatým šatem, ze kterého sálal žár, stála naproti svému bratru. „I já tebe, Podzime.“ V jejím hlase byla znát hořkost. „Stalo se něco?“ „To ona, zase ona. Vyslala své ledové posly, aby mi ukradla Paprsek!“ „A kde ho máš?“
Letnička sklopila hlavu, okolo ní se rozprostřel nesnesitelný žár, až to některé smrtelníky vyděsilo. „Musíme jej najít, jinak je Jaro s Létem ztraceno,“ řekl rozhodně Podzim.
Zima, krutá a nemilosrdná. Seděla na svém ledovém trůnu na vrcholku hor Imeru. Sněhové bouře za několik posledních dní posílily. Necítila se však natolik silná, aby konečně udeřila a znovu převzala vládu. Chyběla jí jedna jediná věc. Nebýt proklatého Jara, nemusela tuto lapálii vůbec řešit! V ruce svírala hůlku ze samotného ledu, na jejímž vrcholku chyběl kámen...
Jeden z mrazivých Wyrmů sklonil ke své paní hlavu, z tlamy mu uniklo hrdelní zachrčení. „Ano, najdeme jej a vím, kdo nám s tím pomůže.“ Jediným mávnutím hůlky se ocitla přímo na náměstí starého severského města. Stvůry bloumající městem na okamžik strnuly, chlad okolo nich zesílil. Zima se spokojeně usmála. Věděla, že je na správném místě…
V lesích po celé zemi se objevila hejna havranů. Požírali mršiny a bez okolků agresivně útočili na vše živé. Podzim opatrně uložil na kamennou desku žhnoucí Paprsek. Cítil, že moc artefaktu slábne, ale pořád byl pro některé bytosti tohoto světa smrtící. Konečky prstů poklepal o sebe. Má toho využít?
Ledový krystal se třpytil na vrcholu hůlky z ledu. Artefakt byl úplný, nastal tedy její čas. Zima znovu udeří…
Srdečně vás zveme na nedělní turnaj v koulované, který se bude konat od devatenácté hodiny večerní v aréně poblíž města Ileren.
Prosíme soutěžící, aby se dostavili patnáct minut před začátkem turnaje. Pravidla budou vyřčena až na místě. Zápisné je zdarma, výherce získá malou upomínku a peněžitou odměnu.
Pro pozorovatele bude v hledišti k dostání občerstvení, horké nápoje a stánek, kde budete moci uzavírat svoje sázky na vítěze turnaje.
dovolím si Vás v roce 14 přivítat několika novinkami. Jako první jsou tu výsledky voleb do městské rady, které skončily kontumačně vítězstvím pana Tiriana a pana Iarllbena Helfagwyllta, protože pan Feon Hyando nešťastně zahynul.
Další věcí je výběrové řízení na post herolda v Andoru. Uchazeč musí být už v době podání přihlášky být občanem Andoru a zároveň mít čistý trestní rejstřík, alespoň ten andorský. Neměl by také nic dlužit na daních. Takový člověk, který tuto funkci chce vykonávat, nechť vhodí svitek se jménem do truhličky u Správcova sídla. Za týden budou vyhlášeny termíny pohovorů s uchazeči.
Rád bych také požádal všechny občany i neobčany, kterým zločinec zvaný Arki Mourek zcizil věci nebo Vás snad přímo zavraždil nebo jste byli aspoň svědky podobného konání, abyste vše sepsali - včetně výčtu ukradených věcí - a vhodili do truhličky u Správcova sídla nebo u soudní síně. O dalším postupu budete informováni osobně nebo císařskou vývěskou.
Na závěr bych Vám rád předal slova čerstvě znovuzvoleného radního Tiriana, který vyhlásil velký koncil necechovních mágů a ostatních s magickým potenciálem, z důvodu výzkumu a řešení otázek magických. Chcete-li rozšířit řady této skupiny akademiků, kontaktujte buď přímo radního nebo vhoďte svitek do truhličky u Správcova sídla, který bude obratem radnímu předán.
„Co budeme dělat, co budeme dělat?! Rozpadají se!“ křičel malý človíček a strachem se celý třásl.
Kočí se řítil na svých saních střemhlav dolů k zemi. „Ten Imer nám byl čert dlužen, do Lewanu se nedostaneme!“
Stvoření vedle něj začalo panikařit. „Já nechci umřít, nechci!“
Kočí prudce zatáhl za otěže, sáně se odřely o komín jednoho z domů a přistály na palouku nedaleko malé vesnice…
