Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Další bodovaný turnaj se uskuteční tuto středu (zítra) od 19:30 v gladiátorské aréně v Thyrisu. Turnaj je nyní omezen na čtyři dvojice účastníků. Dostavte se pokud možno s předstihem s 10 zlatkami na osobu a prázdným batohem.
Účastnit se může každý obyvatel Andarie, jenž není stíhán na území Republiky.
Diváci mají vstup zdarma.
Odměnou turnaje jest finanční odměna ve výši 50% z vybraného zápisného a měšcem s třemi sty zlatými mincemi. Pro druhé místo 40% ze zápisného.
V průběžném pořadí je na prvním místě slečna Penelo následována panem Tamirem a starostou Upadlikem.
Na turnaj Vás srdečně zvou pořadatelé z cechu Řádu Stříbrného Vlka.
V okolí Lewanu
Malá bytost vylezla ze svého obydlí a hrdě kráčela k náměstí. Věděla, že čas zimního spánku není ideální, ale turnaj je turnaj. Popadla malou brašnu a vydala se na povrch hlídat. Přece jen nebezpečí stále hrozí.
Kdesi v podzemí
Had si razil cestu skrze pavučiny, až se dostal k jedné obrovské. „Sssss vylezzzz, vím, že tu ssssi.“
Z obří pavučiny se sesunula pavoučí bytost. „Co chceš, plaze?“
Had se napřímil. „Pomož nám vyhrát, hadi si zassslouží výhru.“
Pavouk se jen potutelně usmál. „Nebudeme se zaplétat do vašeho slavného turnaje, až přijde čas, náš národ vyhraje bez boje.“
Hadovy zrudly oči a vydal se pryč z jeskyně.
Nedaleko Ilerenu
„Uuu Grakdok vyhrát, Grakdok král.“ Skandovali skřeti jako u vytržení nad skřetem, který stál na vrcholu hory z mrtvol. Sundal helmu a velitelským tónem. „Teď skřet vyhrát hůl jak tomu má být! Najít a zabít každá jiná bytost! Rozumět?!“
Skřeti sborově pronesli: „Boj! Boj! Boj!“
dne 25.1. tohoto roku, tedy tuto sobotu se od devatenácti hodin uskuteční schůze rady města Andor. Jedná se o schůzi volební, tedy bude se volit starosta a proto doporučuji účast všem radním. Připomínám, že každý cech přihlášený v Andoru má v radě jeden hlas! Starostou se pak může stát každý, koho navrhne aspoň jeden radní a vítězně projde hlasováním. Přesně budou pravidla volby zrekapitulována v případě nejasností před zasedáním, případně je možné tyto stanovy nalézt i v městských zákonech.
Dále mě poprosil radní Iarllben Helfagwyllt, abych Vám oznámil, že otevřel v jeho domě v přístavu dílnu pro začínající řemeslníky, kteří tam naleznou vše, co budou potřebovat. Dílnu najdete kousek severně od loděnice. Pro bližší informace se nebojte kontaktovat radního přímo skrze krystal.
Nakonec bych ještě rád uvedl tímto do funkce nového andorského herolda, Mortreda. Přeji mu hodně štěstí, pevné nervy a všechny prosím, abyste jeho slovo respektovali, protože mluví za Andor.
Dva muži, jedna žena. Nikoliv milostný trojúhelník nýbrž dobrodruzi. Někdo jim říká vykradači hrobek. Onu noc vešli tajným vchodem do nitra prastaré Pyramidy. Zpočátku vše probíhalo hladce. Objevili ten správný klíč, který je pustil dál do podzemí. Ze zkušenosti věděli, že jejich pouť nebude snadná, protože si své poklady dávní majitelé takovýchto míst pečlivě střežili. „Buďte obezřetní,“ šeptl muž v kožené vestě. V jedné ruce svíral louči a v té druhé šavli. „Jeden jediný špatný krok a zůstaneme tu navždy.“
Žena se za jeho zády pobaveně usmála. Bylo to pokaždé stejné. Varovná slůvka, chvíle napětí či úlevy…
Uběhla hodina. Pach podzemí je štípal do nosu, po tváři jim stékal pot a jejich šaty zdobila krev z těch několika málo škrábanců, které jim uštědřili strážci Pyramidy nebo nepříjemné pasti. „Podívejte!“ vzrušeně vykřikl jeden z mužů. Prstem ukazoval na zlaté sochy vykládané rubíny. Mezi nimi bylo několik sarkofágů. I ty byly zdobeny zlatem a drahými kameny. Přešli k nim, chvíli je pozorovali, až nakonec žena kývla hlavou. „Otevřeme je. Mohou tam být královské klenoty a to tu přeci nenecháme.“ „Ale…,“ zaprotestoval dobrodruh po její levici. „Pst!“ sykla jeho směrem. Rukama se zapřela o okraj kamenné desky, dalším kývnutím hlavy pobídla své kolegy ke stejnému úkonu. „Na tři. Raz, dva, tři…“
Všichni tři s vypětím sil poodsunuli zdobenou desku sarkofágu. Zevnitř se vylinul odporný zápach hnijícího masa. Znechuceně si přidrželi šátky u tváře. „Nechutné,“ zahuhlal jeden z nich.
Místnost pohltila naprostá tma. Louče uhasly, bylo slyšet tiché škrábání drápků o pískovcové dlaždice a taky… „Světlo! Rychle světlo!“ zpanikařila žena.
Škrábání přerušila ohromná rána, jako když se k zemi sesunul obrovský kus kamene. „Co to bylo?!“
Vedle nich se s odpudivým praskáním cosi probudilo v hrobce. Muž v kožené vestě za pomocí křesadel zapálil louči, vyděšeně ji zvedl do úrovně očí. Ruka se mu třásla, zajíkl se smrtelnou hrůzou při pohledu na monstrum. Mumie, prastarý strážce, jejíž hnijící tělo obepínaly gázy protkávané zlatem.
Místnost opět upadla do tmy a ticha, neboť ti, kteří probudí klid Pyramidy, nedojdou živi.
„Barzull,“ tiše zaklel, když otíral ostří svého meče. Už i na čepeli mistrů Šogurkinů se projevily známky úkolu, který na sebe vzal. Achimel se ještě jednou podíval na malého hledače, kterého právě sprovodil ze světa. Teplo jeho těla se vykrádalo z ran, které mu uštědřil. Zima byla v plné síle a Achimelovi se naskytl pohled na zkázu, kterou s sebou přinesla.
Barbarův pohled se stočil k jihu a jeho ruka sklouzla do vaku. Vytáhl maličký nazelenalý kámen. Jeho jádro jako by slabě pulzovalo. Kámen položil na tělo hledače a poklekl k němu. „Je čas! Gyndor stojí při nás. Svolat muže, v podvečer příští neděle zaútočíme.“
Ticho prořízl známý hlas. Lucifus Garghan seděl u svého stolu a studoval cosi v mapě. S lehkým škubnutím zvedl hlavu a pohlédl na kámen před sebou. I jeho kámen pulzoval zelenou barvou. „Dobrá, zařídím vše potřebné. Drž se.“, odpověděl herold a zvedl se od stolu.
Zima došla už i sem. Margaard ležel pod sněhem a mráz byl všudypřítomný. Lucifus vešel do sídla Drungoru a pohlédl na Nakrula sedícího u krbu. “Huu Nakrule," pronesl zdvořile. „Ozval se Achimel. Útok může začít příští neděli v podvečer.“
Nakrul se lehce pousmál. „Konečně.“ Pak odešel do své pracovny následován malým černým chlapcem. Usedl ke stolu a chopil se svitku.
V podvečer dne 26., tohoto měsíce, se kmeny barbarů vrátí do svého domova. Imer se vrátí zpět do rukou našeho lidu! Proto já, Nakrul Sigfried, žádám každého bojovníka této země, aby se k nám připojil v této slavné bitvě. Vezmeme si zpátky to, co je a vždy bylo naše!
Byl večer. Luna na obloze sledovala svět, když se v městečku začal tvořit magický průchod. Nejprve byl maličký, postupně se zvětšoval, až jím nakonec byl schopný projít i urostlý barbarský válečník. Někteří zvědavci dění sledovali a váhali, až se jeden z nich osmělil a vstoupil. Ocitl se v sálu s vysokým stropem, všude okolo byl starý rozvrácený nábytek a u kamenného pódia byly vyskládány lavice. Ostatní jej následovali, usedli a vyčkávali, co se bude dít.
Přišel muž, celý v černém, tvář mu halila maska, dlouhé mastné vlasy měl schované pod šátkem a v ruce svíral kopí. Návštěvníci zbystřili. „Vítejte,“ pronesl zahalený muž. „Co se tady u Mrogroth dít?!“ zaznělo celou místností. V ten samý moment se za zády muže otevřely zamřížované dveře. Cizinec v kroužkové zbroji, s hustým plnovousem přejel sál přísným pohledem.
O několik málo minut později probíhala aukce zlatých a zdobených předmětů, které nebyly běžně k dostání. Stejně tak nebyli běžně k dostání černí otroci, kteří se zde také ukázali a následně putovali ke svým novým pánům. Někteří přísedící dávali velmi hlasitě najevo svou nevoli.
Neodpustil si to. Rukama se zapřel o kamennou desku stolu, prohlédl si dav a z úst vypustil slova, která si troufne říct jen málokdo. „Stejně mám pod palcem celý Andor, vy chátro!“
Elfka ve stříbrné zbroji tasila meč. Z očí jí sršela nenávist. Po jeho slovech jí bylo víc než jasné a stejně tak většině návštěvníků, že se nejedná o pouhého otrokáře, nýbrž o samotného krále. Cifru. „Pane! Jděte!“ zvolal zamaskovaný muž.
Tak tak se protáhl mříží, zabouchl ji za sebou a utíkal pryč chodbou. Rozzuření návštěvníci se vrhli přímo za ním, cestu jim křížili Cifrovi žoldáci, jež je dostatečně zdrželi. I tak je pobili, své meče otírali do plášťů, na kterých usychala krev. Jako hladoví vlci pátrali po muži s plnovousem. Dostali se k dalšímu průchodu…
„Pozor, jsou tu další!“ vykřikl muž s holí v ruce.
Cifra prchal andorskými stokami, za ním ona běsnící elfka. Ranou meče navždy umlčela jednoho z žoldáků. Vběhl do slepé uličky, otočil se a najednou byl obklíčen…
Dlouhými chodbami stok se ozvalo několik výkřiků a pak ticho, smrtelné ticho.
Je mi velikou ctí Vás pozvat na bodovaný turnaj tváří v tvář!
O co se jedná? Jednoduché - každý šampión, tedy vítěz daného turnaje obdrží několik bodů do celkového bodování a na konci následujícího roku, bude absolutnímu vítězi postavena socha v životní velikosti s památeční jmenovkou a rokem, kdy daného titulu dosáhl. Tato socha bude posléze vystavena před arénou veřejnosti a po vyhlášení dalšího, následujícího roku, absolutního vítěze, bude starší socha přesunuta do síně slávy v útrobách arény, či přesunuta na konkrétní místo.
Jak toho dosáhnout? Stačí málo, stačí se jen dostavit na bodované turnaje pořádané republikou!
Prní turnaj se uskuteční tuto neděli 12.1. od půl osmé večerní v gladiátorské aréně v Thyrisu, účastníci bojového klání se na místo konaní dostaví několik minut předem jen v oblečení a s 10 zlatými mincemi. Účastnit se může každý obyvatel Andarie, jenž není stíhán na území Republiky.
Diváci mají vstup zdarma.
Odměnou prvního turnaje jest finanční odměna ve výši 50% z vybraného zápisného a měscem s dvěma sty zlatými mincemi. Pro druhé místo 40% ze zápisného.
Na turnaj Vás srdečně zvou pořadatelé z cechu Řádu Stříbrného Vlka.
Vítězem loňské sezóny se stal pan Achimel z kneme Drungor. Touto cestou ho prosím, aby se za mnou zastavil a jménem svým i všech spolupořadatelů mu touto cestou gratuluji.
Na desce stolu přistál s tlumeným zacinkáním kožený váček. V místnosti bylo přítmí, ve svícnu dohasínalo několik svící, staré závěsy u země okusovala hladová myš a celé toto kouzlo prohnilého doupěte podtrhoval muž s plnovousem, který vzteky zatínal pěsti, až mu zbělaly klouby. „Víš, co máš dělat. A ať se ti to zatraceně povede! Já tu krysu dostanu, ať chce nebo nechce! Nenechám se okrádat takovým…“ Větu nedokončil, jen rozzuřeně zařval, cínovým pohárem mrštil o protější zeď a usadil se do křesla. „Na co čekáš?!“
Štíhlý mladík popadl váček naditý zlatem a v tichosti se vytratil pryč. Rozzuřených nářků toho starocha měl za poslední dobu plné zuby, ale dokud platil… Samolibě se pousmál. Jakmile se dostal k východu, připojila se k němu skupina tří mužů v maskách. Kývli na sebe jako staří známí, kteří se zdraví při procházce městem. Každý z nich si zkontroloval své zbraně a toulce. Několik šipek napustili jedem, který by zabil během krátké chvíle obřího bizona.
„Hmm, Tarceas. Všude přítomný, všude známý a za tvou hlavu vyplácí místní i odměnu.“
Stáli naproti sobě. Jeden štíhlý a úlisný již od pohledu, druhý vysoký a celý v černém. Oba svírali v rukou zbraně a krčili se před sebou jako šelmy, které číhají na kořist. „Nechal ses uplatit? Že mě to nepřekvapuje, vždycky si byl nuzácký děcko, který by podřízlo i vlastní matku, kdyby mu z toho vykapaly prachy.“ zavrčel muž v černém. Po jeho slovech se mladík odvážil, zaútočil proti němu a stejně tak učinil i jeho protivník. Bojovali dlouho, když v tom se do zad maskovaného muže zabodla dýka. Bolestivě vykřikl, padl na kolena. Neotočil se, nechtěl vědět, který zrádce jej smrtelně zranil. Tarceas se svalil na zem. Nechali ho tam ležet jako krysu…
Z posledních sil se dobelhal k portálu, kde nahmatal runu Lewanského království. Zde spatřil elfku v zeleném plášti, na zlatavém hřebci, která k němu s rozpačitostí přistoupila. Sípavě dýchal, otíral si krev ze rtů… „Vydrž,“ pronesla tiše.
V onu chvíli ucítil nový příval bolesti. Do zad se mu zapíchla šipka napuštěna smrtelným jedem…
