Na této stránce naleznete odkazy na nejrůznější historické prameny popisující dějiny zemí andarijských, jejich sounáležitostí i obyvatele v nich žijící.
Byla krásná jarní noc, hvězdy a měsíc jasně zářily na obloze. Skrz hluboké lesy putovala větší skupina drobných postav v černočerných kápích. Procházeli kolem skřetích pevnůstek a pobořených lidských příbytků. Po několika dlouhých hodinách se konečně zastavili, rozhlédli se a navzájem na sebe kývli. Jedna z nich shodila ze zad kožený vak a vysypala jeho obsah na zem. S žuchnutím se ne příliš velký kámen barvy noční oblohy zabořil do trávy. “Tak a teď už jen stačí sehnat dost materiálu.” Znovu na sebe přikývli a rozešli se do různých směrů.
Toho samého dne se hrstka zbojníků a dalších pobudů vesele bavila u táborového ohně. Popíjeli a rozdělovali si lup, který před pár chvílemi získali od nebohého kupce a jeho rodiny, jejichž těla ležela opodál. Přes spoustu smíchu a zábavných historek o tom, jak se kdo z nich při přepadení předvedl, si nevšimli, že k nim přichází něco neobvyklého. Když si poprvé všimli nově příchozích, stály už drobné postavy v černých kápích na dosah ruky. Ihned vyskočili na nohy a tasili zbraně.
“Kdo k čertu jste?” ozval se jeden ze zbojníků, kterému se podařilo překonat své prvotní vyděšení.
“Chceme támhle to,” řekla jedna postava v kápi a ukázala na mrtvoly kupce a jeho rodiny. “Zaplatíme vám za ně.”
V tu chvíli z dalšího zbojníka, ze kterého opadl prvotní strach, vypadlo: “A co když vás zabijeme a…” Než však stihl doříct větu, musel čelit šílené bolesti v hrudi a ještě děsivějšímu pohledu, když jedna z postav třímala v ruce jeho vlastní srdce. Během dalších pár vteřin se skácel mrtev k zemi a strach se opět usadil v srdcích zbojníků. Uskočili mimo jejich dosah a začali pomalu ustupovat.
“Tohohle si vezmeme taky,” zaznělo klidným hlasem postavy, stále třímající lidské srdce v ruce.
“Kdo u všech bohů jste?! Nechte nás být!”
Další z postav v kápích vytáhla ne příliš velký měšec, rozhlédla se a hodila jej zbojníkům k nohám. “Když si budete chtít přivydělat, najdete nás jiné noci, na tomto místě.” Ostatní pak vzali těla a vlekli je zpět do temnoty lesa. “Na shledanou,” řekl poslední z nich, zasmál se tichým hlubokým smíchem a odešel za ostatními. Zbojníci ještě několik chvil stáli jako opaření a až po několika minutách se první z nich dokázal pohnout. Opatrně se vydal k měšci. Když pohlédl dovnitř, jeho oči se rozzářily: “No do pytle… chlapi! Tolik jsme nevydělali za poslední měsíc!”
“Jo ale viděls co udělal Lojzoj? Vždyť mu vyrval srdce! Ani mu to nedalo moc námahy!”
“Pouvažujeme o tom později, teď chci odsud hlavně co nejdřív vypadnout.”
O několik týdnů později
V jedné krčmě seděl za barem nešťastný krčmář. U jednoho stolu sedělo několik ozbrojených pobudů, kteří se opíjeli jeho vínem a hlasitě se bavili. Znal je. Chodívali sem čas od času a nikdy neplatili. Věděli, že si to můžou dovolit. Když se jednou domáhal zaplacení, málem mu zlomili ruku. Proto vždy, když některého z nich už jen zahlédl v okně, ukrýval svůj nejdražší alkohol, aby mu jej nevypili. Počítal s tím. Kdo by si myslel, že provozování krčmy je jednoduché, asi by se mu vysmál. Člověk musí počítat i s vedlejšími výdaji, jako jsou právě výpalné nebo hrstky pobudů. Jeho dnešní hosté ho však z těchto výdajů trápili nejvíc. V poslední době k němu chodí častěji, než by bylo zdrávo, a podle jejich oblečení si domyslel, že se jim v poslední době musí celkem dařit. Jemu však nikdy nic neplatili a s takovou bude muset v brzké době zavřít. A jelikož si na hospodu půjčil od zdejších lichvářů, přijde i o střechu nad hlavou.
Zarmouceného krčmáře si všiml jeden z pobudů a zavolal ho k sobě.
“Krčmáři, pojď sem. Copak tě trápí. Snad ne my a naše společnost!” hlasitě se zasmál.
“Nene, velkomožný pane, tedy… vlastně trochu. Víte pane, jste tu často… a… pijete a jíte zadarmo a… já s takovou budu muset brzo zavřít,” vydal ze sebe zoufalým hlasem.
Pobuda vytáhl malý měšec a položil ho na stůl: “Chceš si přivydělat? Něco bych pro tebe možná měl.” Přisunul měšec ke krčmáři, který jej otevřel a zkontroloval jeho obsah. V očích se mu zaleskla podnikavost, příliš neotálel a odpověděl:
“Jsem jedno ucho.”
dne 31.05.18 zapsal(a) Jednooky
Chalupova bída
Blonďatá žena, očividně značně nasupená, nakráčela do rozpadající se putyky. Rozrazila dveře a spustila: „Chalupo! Ty parchante! Tys mě tam nechal!“ Obtloustlý postarší hostinský se začal stahovat za pult jako zpráskaný pes. „Já nechtěl, měl jsem hroznej strach!“ „To mě vůbec nezajímá ty všiváku! Kde jsou moje peníze?!“ Chalupa vytáhl zpoza rozvrzaného prkna měšec s mincemi a předal ho ženě. Ta se ušklíbla, spočítala obsah měšce a přikývla. „Dobrá Chalupo. Jestli si zas někdy půjdeš přivydělat, dáš mi z toho třetinu. Nebo se o tom dozví stráže. Je ti to jasný?!“ Hostinský rychle přikýval. Čert mu byl tohle všechno dlužný. Čím si tohle všechno zasloužil? Dostával se jen z problému do problému. Když nezaplatí splátky a výpalné, tak jako tak o hospodu přijde. Co hůř, možná přijde i o život. Když ale nepomůže těm lidem, co mu dneska vyhrožovali, dopadne pravděpodobně úplně stejně. „Čím sis tohle zasloužil, Chalupo.“ říkal si sám pro sebe. Musel něco vymyslet. Vymyslet, jak získat peníze a udržet si hlavu na krku.
dne 04.06.18 zapsal(a) Jednooky
Věštba
Léto daleko na severu bylo na tamní poměry nezvykle parné. Slunce se opíralo do hladiny široké řeky a ostře se odráželo od vody. Ta'Ziyah mhouřila oči a sledovala po proudu plující loďky s muži z vesnice. Toho dne se od samého rána necítila ve své kůži. Znala ten pocit a věděla, že musí být trpělivá – že odezní.
Okolo večerního ohně sedělo několik dospělých lidí. Starší děti pobíhaly okolo a pokřikovaly na sebe. Muži i ženy mezi sebou mluvily ostrým, podivně znějícím jazykem, který byl známý jen ve zdejších krajích. Ta'Ziyah cítila nepatrné chvění v dlaních. Sevřela je v pěsti a vytetované runy a znaky se na její snědé kůži napnuly. Čáry a klikyháky neznámých znaků se začaly rozrůstat po celé délce paží. Rýsovaly se jí po kůži jako drobní hádci a ve svitu měsíce se rozzářily bílým světlem. Ta'Ziyah zvrátila hlavu dozadu. Oříškově hnědé oči se jí zalily bílou barvou a najednou vypadala jako slepec. Lid kolem ní utichl, děti se zastavily a mlčky sledovaly šamanku.
Roztřesená Ta'Ziyah se probudila z transu o několik minut později. Stejně ostrým jazykem sdělila svým soukmenovcům, že odjíždí.
Šamanka zastavila před andorskou krčmou se dvěma muži. Oba byli oděni ve stejnokroji a snažili se působit mile. Plynulá čeština jí dělala problémy, přesto se dokázali domluvit. „Já už tu být. Jmenovat se Ta'Ziyah. Nést zprávu.“ „Jakou zprávu? Čeho se týká?“ otázal se jeden z mužů, na jehož hrudi se leskla bílá šerpa. „Připlouvat sem lodě. Hodně plachet. Celá flotila.“ „Flotila? Mají vlajku?“ „Černá vlajka s lebka chrlící oheň. Ona prostřelená šípem.“ „Kdo je vede? Kdo pluje na těch lodích?“ „Oni Prastaří. Oni tu kdysi kráčet po Andaria. Jejich cíl nejasný, oni možná hrozba…“
dne 14.08.18 zapsal(a) Arella
Černý déšť
Noční obloha pomalu začínala ztrácet barvu. Hvězdy bledly, měsíc se ztrácel lidským očím a kdesi daleko už slunce pomalu probouzelo nový den.
Na hladině moře se plavily dvě trojstěžňové lodě. Jejich posádky byly oblečeny do tmavých šatů a čítaly desítky mužů i žen. Domov opustili už před několika týdny, aby splnili rozkazy. A teď při rozbřesku měli konečně pocit, že se přiblížili k cíli.
Na přídi lodě s hnědými plachtami se objevili cizinci ve zbroji. Jakmile spatřili trojstěžně, ihned k sobě přivolali muže v dlouhé hnědé róbě. Alabastrově bílou tvář skrýval z části za podivnou černou maskou a stejně tak i rty, jimiž během okamžiku přivolal bouři. Poklidné nebe se zatáhlo. Nad jednou z lodí se objevila těžká mračna a spustil se déšť. Černý déšť. Každá z kapek, která se dotkla paluby lodi, si propálila cestu skrz. Zžíraly plavidlo a vše, co na něm bylo. Včetně posádky.
Kapitán přidruženého trojstěžně stihl uniknout ničivým mračnům. Vítr se opíral do
plachet a dovolil celé posádce odplout do bezpečné vzdálenosti. Zpovzdálí sledoval potápějící se trosky lodě, jež byla smetena z hladiny moře během několika minut. Jímal ho vztek. Opakovaně svíral a zase uvolňoval sevření kolem rukojetí zbraní, které měl za opaskem. Nenáviděl magii.
dne 23.07.19 zapsal(a) Arella
Noční dění nad Margaardem
Byla temná letní noc, jen malý srpeček měsíce osvětloval zem. Všude byl klid, jen zvuky cvrčků a sov narušovaly ticho. Krom zvěře byl v lese i někdo další. Malá skupina mužů oděných v barvách Lovců, Slovanů, Keltů, Řádu Vlka, Quendi a dokonce i Zbojníků. Šli dlouho. V tichosti, bez jediného slova. Zastavili se, až když měli na dohled světla táborových ohňů.
Většina lidí v táboře již tvrdě spala, někteří však ještě ponocovali a užívali si radostí spojených s tábořením na souši. Opékali si vysokou, kterou ulovili, popíjeli pálenku, kterou dovezli a vyprávěli zábavné historky.
Skupinka mužů v lese složila své vybavení a začali se připravovat. Každý z nich byl vybaven lehkou koženou zbrojí, lukem a toulcem se střelivem. Připravili si několik šípů do rukou a vyzbrojili se luky. „Přesně podle plánu, jasný? Napadnout, udělat bordel a rychle zpět. Cestou zahoďte vše, co vám může překážet v útěku. Sejdeme se za hodinu za řekou. Kdo tam nebude, počítám s tím, že to nezvládl.“ Všichni souhlasně kývli a dali se do práce.
Na nic netušící muže v táboře se začaly snášet šípy, které snadno nacházely své cíle. Odezva však na sebe nenechala dlouho čekat. Celým táborem se začaly ozývat zvuky rohů a křik „Alaaarm!“ Během několika krátkých minut se v táboře zformovaly skupiny po zuby vyzbrojených mužů, kteří hodlali dát záškodníkům co proto. Ti však na nic nečekali a zmizeli zpět do tmy, ze které přišli. Jali se je pronásledovat, nicméně ve tmě nedokázali najít příliš stop.
Bledý starý muž oděný v temně hnědém rouchu a staré kožené masce se vybelhal ze svého stanu. Jeho chůze byla pomalá a bylo očividné, že napadá na levou nohu. Nebyl to jeden z vojáků, nicméně každý z nastoupených mužů z něho měl respekt. Možná spíše strach. Chvíli procházel před vojáky, než vyřkl první otázku hrubým ostrým hlasem.
„Ztráty?“
„Osm mužů zabito, dvanáct raněno, pane.“
„Dostali jste je?!“
„Bohužel ne, pane. Byli příliš rychlí, zmizeli v noci.“
Belhající muž se rozzuřil a svůj zubatý meč zasekl hluboko do nedalekého stromu. Během několika vteřin ze stromu opadalo veškeré listí a strom se skácel suchý jak troud k zemi. Všichni vojáci mlčky a se strachem v očích sledovali dění.
„Víte alespoň, kdo to byl?!“ Jeden z očividně velících mužů přistoupil a položil před svého pána svítivě žlutý plášť.
„Pravděpodobně zdejší cechy pane. Podle našich zvědů patří ta dřevěná vesnice nedaleko odsud těmhle žlutým. Dále si muži všimli bílé, zelené, temně modré nebo černé a tyrkysové barvy.“
Starý muž s maskou chvíli stál, jako by přemýšlel. Mezi vojáky zavládl ještě větší strach.
„Chtějí válku, mají ji mít.“ Odvětil nakonec suše a všem se ulevilo. „Připravte se na bitvu, shromážděte vše potřebné. A pokud uvidíte někoho v barvách dnešních útočníků, pokuste se je zajmout. Chci si je užít sám a chci, aby trpěli tak, jako nikdy v životě. To je naučí stavět se mi do cesty!“
dne 14.08.19 zapsal(a) Jednooky
Temná mračna
Obří dravec letěl dnem i nocí nad širým mořem. Poslední den se dostal do neskutečné mořské bouře. Blesky ošlehávaly hladinu vody každou vteřinou. Z oblohy se táhly nekonečné dešťové provazy a vlny dosahovaly výšky až dvaceti metrů. Dravci však počasí nevadilo. Letěl se svým poselstvím, navíc ochranná magie byla jeho druhý hlavní magický obor. Občas ho zasáhl blesk, avšak výboj jako by se mu rozložil po celém těle. Dokonce jako by mu to dodávalo sílu. Blížil se k obrovské modravé magické kopuli, která se líně sunula po mořské hladině. Ačkoliv byla průhledná, vlny se o ní rozbíjely jako o skalní masivy. Když proletěl skrz, veškeré nepřízně počasí zmizely. Uvnitř kopule plula rozsáhlá flotila, které vévodila černá loď se třemi řadami vesel. Veškeré plachty byly skasány a všechny lodě byly poháněny pouze vesly. Dravec se snesl na palubu černé obří galéryn a když jeho drápy stanuly na zemi, proměnily se ve velké nohy s koženými botami. Stejně tak se i zbytek dravcova těla změnil v obrovského zarostlého muže třímajícího hůl ve tvaru nahé ženy. Došel pak ke dveřím, před kterými stáli dva strážní odění v temných zbrojích s modrými chocholy na přilbicích.
„Oznamte Paní mou přítomnost.“
Jeden ze strážných kývl a vešel do dveří. Po chvíli se vrátil. „Můžeš vstoupit.“
Zarostlý muž prošel dveřmi a několik minut procházel spletí chodeb, pravděpodobně mnohem většími a delšími, než byla samotná loď. Neměl tyhle triky rád. Nakonec však došel do prostorné místnosti, v jejímž středu stála krásná žena v černo-modro-zlatých šatech s havraními vlasy. Ruce měla položené v těsné blízkosti zlatě zářící koule. Aniž by zvedla zrak od své práce, pronesla:
„Zdravím tě Měnivče, neměla by tvá pozice být někde jinde?“
Měnivec se uklonil. „Ano má paní, nicméně některé jisté věci nesnesou přílišného odkladu. Jde jmenovitě o Kulhavce. Před několika týdny napadl město spojenců Lovce. Ztratil možná až desetinu armády, kterou jste mu svěřila. V brzké době se chystal na další útok. Možná už dokonce proběhl. Lidé tam na Andarii jsou vcelku… odhodlaní bránit to, co je jejich. Mohlo by to ohrozit naši misi.“
Paní během Měnivcova monologu zvedla zrak od zlatavé koule a výraz se v její tváři začal měnit z koncentrovaného na naštvaný.
„Cože dělá?!“ Její koncentrace očividně na moment povolila. Z venku se ozvalo skřípání a lámání dřeva. Z okna velké kajuty bylo vidět, jak obrovské vlny rozlomily pár lodí ve dví. Žena zaklela a vyštěkla na Měnivce. „Vezmi to za mě, vyřeším to.“
V ten samý okamžik se skláněl Kulhavec držící svůj zubatý meč nad polomrtvou elfkou. Po tvářích jí ze zavřených očních víček stékaly drobné potůčky krve, prsty na rukou měla vykloubené do nepřirozeného úhlu a z jejich konečků stékala krev, poněvadž ani jeden z nich nebyl zakončen nehtem. „Teď zaplatíš za své hrdinství. Nebo hloupost! Nevím sice, jestli jsi tak nezlomná nebo jestli o tom útoku opravdu nic nevíš! Ale to, že si dovoluješ ze mě dělat hlupáka, zasluhuje trest! Zemřeš bolestivou smrtí a tu vaši dřevěnou vesnici srovnám se zemí jako kůlničku na dříví! Právě teď mi došla trpělivost!“
V tu chvíli se však zapotácel, udělal několik kroků vzad, vrazil do stolu s mučicími nástroji, až mu povolila maska, kterou měl připevněnou na obličeji. Maska odhalila kus chybějící tváře a tím i prohnilé zuby a dáseň. V jeho tváři se objevil bolestivý výraz. Poprvé. A také výraz strachu. Stráž uvnitř stanu nehnutě a vyděšeně sledovala svého pána. Po dvou minutách se Kulhavec probral z tranzu. Mlčky se otočil ke stolu, o který byl do té doby opřen. Hrozivě zařval, smetl mučící nástroje ze stolu a začal do něj bušit. „Zpropadená svině!“
Když přestal, místností chvíli panovalo ticho, než se jeden ze strážných odhodlal, odkašlal a promluvil. „Mám přichystat vojsko na finální útok, pane?“
„Ne!“ Na chvíli opět zavládlo ticho. Pak pokračoval. „Doneseš zprávu na jejich hrad. Paní chce zásoby. Na nás je, abychom zajistili, že je dostane. Žádný další útok. Prozatím.“ Pak vytáhl pergamen a začal rychle něco sepisovat. Když svou práci dokončil, sebral z misky zakrvácené nehty a vložil je do měšce. Ten pak dal i se svitkem svému strážnému.
„Předej zprávu, počkáme si na odpověď.“
Na moři zuřila jiná osoba. „Očividně jsem k vám všem byla až příliš shovívavá. Neschopní! Ale s tím je konec!“ Černovlasá žena přecházela po kajutě, Měnivec ji po očku sledoval, ačkoliv stále většinu svého soustředění věnoval zářící kouli. „A ty! Nemáš náhodou hlídat Černý Hrad?! Jestli to dokončí, vina půjde na tvoji hlavu! Měl bys doufat, že se tak nestane. A Lovec by se měl taky činit.“ Pak žena přešla k zářící kouli a převzala zpět svou práci. Pokračovala. „Jdi a spěchej. A nechci už slyšet o žádném z vašich neúspěchů!“
Měnivec kývl a tiše se vykradl ven z kajuty. Pod vousy si zamumlal: „No… to šlo ještě docela dobře.“ Když došel až na palubu, proměnil se zpět na obřího dravého ptáka, vznesl se a vyrazil vstříc bouři.
dne 19.08.19 zapsal(a) Jednooky
Čas pomsty
„Žuch!“ vykřikl dětský hlas a ozval se pisklavý smích. Vysoký muž stál ve stínu chodby, opíral se ramenem o vlhkou zeď, která prorůstala mechem, a sledoval rozdováděné dítě pobíhající v bahnitých loužích. Mělo v ruce klacík a dloubalo do slizů. Kolem dítěte pobíhaly tři ženy, dováděly spolu s ním a smály se. Čas od času odehnaly chapadla plížící se bažinou, protože vystřelovaly hnilobně zapáchající tekutinu. „Laz, dva, či!“ počítalo dítě šťouchance, při kterých se sliz rozpůlil na dvě části, a ty se snažily utéct z dosahu klacíku. Muž se tiše zasmál, znělo to spíš jako vrčení psa. Po jeho boku se objevili dva kumpáni a s tolerancí se podívali na tyátr před sebou. „Čekáme rozkazy, pane,“ ozval se jeden z nich. Druhý, ramenatější, si stoupl za vysokého muže a popleskal ho bratrsky po rameni. Nepotřeboval rozkazy, stačilo mu jedno jediné slovo ke konání činů. „Všecko hotový?“ zeptal se vysoký. Oba muži svorně kývli. „Všecko. Kudly, šípy, jedy, zvířata. I holky. A todle je pro tebe. Donesli to dneska ráno.“ Podali mu svitek s pečetí. Když ho rozvinul, spatřil úhledné a jemu dobře známé písmo. Očima přelétl text a štěkavě se rozesmál. Pak svitek zmačkal a nacpal si ho do kapsy kalhot. Psaní přišlo vhod. I když ho hnala touha po pomstě, z tohohle mohl ještě něco vytěžit. „Hodinu po západu vytáhnem,“ rozkázal a oba muži opět kývli. Ramenatější sevřel natěšeně pěst a zavrčel. Vzdálili se zrovna ve chvíli, kdy se prostorem roznesl dětský výkřik. „Smldim!“ žalovalo dítě. Přiběhlo až k němu a s prstíkem nataženým k chapadlu, krčilo nos. „Jak starej chlap,“ zachechtal se.
Podzimní večer byl nečekaně příjemný. Obloha byla jasná, hvězdy zářily a v okolí měst byl slyšet maximálně štěkot psů nebo hlahol z místních krčem. Stíny se plížily desítky siluet mířících k otrokářským baštám v jižní části země. Proradné a úplatné děvky rozptýlily hlídkující muže a umožnily tak vetřelcům snadný průchod okolní krajinou až k hradbám. Vše se stalo ve zlomku vteřiny. Ze stínů vystoupili muži i ženy v tmavém oblečení, s šátky přes ústa i vlasy. V rukou svírali dlouhé i krátké dýky, luky, palice nebo kopí. Řev otrokářů při krvavém masakru byl slyšet široko daleko. Ti v černém pracovali rychle, tiše a s minimálními ztrátami. Takový byl rozkaz. „Mrtvoly spálit!“ zavelel vrčivý hlas. Vysoký muž přecházel po hradbách starého opevnění. Zastavil se na místě, ze kterého měl výhled na les topící se ve tmě. Tím směrem se nacházel prales, kde se v podzemních ruinách skrýval jeho nepřítel. Pootočil hlavu a zavětřil. Do nosu ho udeřil pach spáleného masa, kůže a látky. Na nádvoří pevnosti byly navršené mrtvoly a hořely. Kolem hlavy mu proletěla useknutá ruka a následoval ji šílený smích. Štěkavě se zachechtal a ukázal ramenatému muži pod sebou prostředníček. „Deme! Tady sme hotový!“ zavelel znovu.
„Sejměte toho hajzla!“ zařval během boje. „Ranaři! Chyť ho! Sejmi ho! Hlavu! Ne hlavu!“ řval znovu. Prorazili hlídky otrokářů u pralesní pevnosti a vnikli do podzemí. Divoký boj mezi černými a oranžovými plášti se zvrhl v krvavou řežbu. Mercerovi muže probudil zvuk varovného rohu, a tak se stihli chopit zbraní a bránit se. Většina z nich byla pobita nebo otrávena. Ranař po výkřiku zahlédl hlavu Mercera, jak se tlačí davem k východu, aby utekl. Probil se za ním, rozmáchl se palicí a srazil ho k zemi. Otrokář se přetočil na záda, bolestivě vyhekl, až se mu zkroutila tvář. Když spatřil hromotluka, začal se pozadu plazit pryč. Ranaře to pobavilo, šíleně se zasmál a rozmáchl se podruhé. Mercer stihl jen zařvat, než mu palice prorazila hrudník. „Tarceasi!“ zahulákal s chechotem. Skarf se otočil po hlase a v ruce Ranaře spatřil odřezanou hlavu otrokáře Mercera. V druhé ruce svíral dlouhou kudlu, ze které ještě odkapávala krev. Ušklíbl se, pustil mrtvolu muže, kterému právě podřízl hrdlo, a překročil ji. Došel k ramenatému Skarfovi, převzal si hlavu a otočil se k bojovníkům za sebou. „Mercer je mrtvej! Spalte mrtvoly, zbytek sejmout!“ zavelel. „Dělejte, pokračujem dál! Voranžový pláště sou rozlezlý jak krysy!“
dne 26.09.19 zapsal(a) Arella
Dračí sněm
Na dalekém severu, kde je země celoročně pokrytá ledem a sněhem, kráčel závějemi vysoký elf s jelení maskou na hlavě, která ho chránila před nepříjemně studeným větrem.
Odvážil se projít zavátými rozvalinami Imeru, kde často číhalo nebezpečí úrazu nebo napadení od divoké zvěře.
Mířil na západ od starých trosek a doufal, že v jeskynních komplexech najde to, co potřeboval.
Okřídleného stínu, který se nad ním mihl vysoko na obloze, si ani nevšiml.
Nejistým krokem vstoupil do jeskyně, prošel spletitými chodbami a zastavil se až ve chvíli, kdy je spatřil. Dva nádherné draky s lesklými modrými šupinami, kteří se zrovna krmili na čerstvě uloveném zvířeti. Nejistota jeho kroků se přinejmenším znásobila.
Větší z draků zavětřil, ihned vycenil smrtící zuby a ohnal se směrem, kde stál elf. Nevěděl jak, ale podařilo se mu uskočit stranou a promluvit k nim. Koktal, strach mu svíral hrdlo, přesto jim nakonec sdělil své poslání. Kupodivu neodešel ani s prázdnou - byl pozván na dračí sněm.
dne 14.11.19 zapsal(a) Arella
Podivný déšť
Mezi zdmi Černého hradu rezonovaly hluboké hlasy. Uprostřed sálu stály v kruhu postavy v černých hávech a kápích. Odříkávaly slova, kterým by nikdo cizí nerozuměl. Úkol byl ovšem jasný – zvýšit zabezpečení hradu a jeho okolí. Nepřátelé se blížili a sílili.
Uplynulo několik minut a mezi postavami se v kruhu objevil kužel ostrého světla, které postupně nabíralo na intenzitě. Hlasy se prohlubovaly, byly údernější, nabíraly na síle. Kužel světla se změnil na sloup, který prorazil střechou hradu a rozčísl poklidnou noční oblohu.
Císařské vojáky, kteří strážili v okolí přístup k hradu, ostré světlo vyděsilo. Museli si clonit oči, aby neoslepli. Celý úkaz trval sotva dvě minuty, a pak sloupec světla pohasl. „Co to…“, začal jeden z vojáků. Zmlkl ve chvíli, kdy se jim nad hlavami prohnala černá mračna s několika blesky. Podivně páchnoucí déšť, který se vzápětí spustil z oblohy, ničil vše živé i neživé v jejich okolí. Rostliny uhnívaly, muži křičeli. Jejich zbroje byly rozežrané, jejich pokožka popálená. Padali k zemi jeden po druhém, leptáni v bolestivé agónii.
„Výborně.“ pronesla jedna z postav v černé kápi. Postávala na hradbách Černého hradu a spokojeně vyhlížela na okolní krajinu, která umírala pod kapkami deště a byla okupována přízraky. V tu chvíli ještě nikdo netušil, jaké to bude mít dopady na široké okolí…
dne 04.12.19 zapsal(a) Arella
Spojenecké vojsko Asárie
Lide Andarijský,
nechť je známo, že na území naší země dorazilo spojenecké vojsko princezny Nimodei z dalekých jižních ostrovů Asárie. Vojsku byly poskytnuty prostory Sigmarova valu a jeho okolí. V této věci je zakázáno na vojsko jakkoli útočit nebo vyvolávat spory.
Sigmaritům, kteří obývali prostory Valu, byly odneseny jejich soukromé věci do prostor banky.
Město Andor a Thyris žádám o doplnění počtu zásob.
V Andoru, 7. ledna
Kapitán Coltaine v.r.
dne 07.01.20 zapsal(a) Arella
Smrt generála
Tábořištěm u Thyrisu se ozývaly rány kovářského kladiva. Zbrojíř koval již třetí zbraň, kterou Legát opatřil magickými runami, stejně jako ty dvě předchozí. Mělo jich být celkem pět. Pro pět odvážlivců, kteří toužili skoncovat s Kulhavcem.
Muž s ohavně zjizvenou tváří a mrtvolným pohledem nasedl na černého plnokrevníka. Ostrým škubnutím opratí a kopnutím do slabin vyburcoval koně k trysku. Mířil na odlehlé místo nedaleko Ilerenu, kde na něj měl čekat prodejce s knihou.
Ticho lesa v něm probudilo podezření. V ruce sevřel dlouhou dýku, rozhlížel se, mhouřil oči. Nikde nebylo živáčka. Ani ten pták nezaskřehotal! A pak se ozval výkřik: „Za Rockhuna! Za Eliu!“
Než stačil otočit koně a prchnout, stáhli ho ze sedla a proťali runovou zbraní. Byl překvapen, dokonce šokován! Zranili ho obyčejní smrtelníci. Z hrudi mu vytékala krev – bylo to něco, co neznal už po celá staletí. Rozzuřeně zařval, ohnal se zbraní a zasáhl jednoho z opovážlivců, který na něj útočil. Zařval znovu a na pomoc si přivolal obrovské písečné golemy. Zařval potřetí a v nastalém zmatku vytvořil magický portál, do kterého skočil spolu s jedním z bojovníků, jež mu ležel raněný u nohou.
„Odkud máte ty zbraně! Tak mluv nebo tě vykuchám jako svini!“ řval na bojovníka. V táboře se začalo šikovat vojsko kolem hlavního stanu. Hranice ležení byly napadeny Andarijskými, kteří si přišli pro svého kolegu a pro Kulhavce.
Netrvalo to dlouho a sám velký generál musel uprchnout. Paralyzoval nepřátelskou skupinu několika zaklínadly a raněný se táhl skrze houští lesa, kde ho dostihli dva muži. Oba byli oděni v tmavých róbách i kápích, oba v ruce svírali runové zbraně a zasadili Kulhavci několik posledních smrtelných ran.
Nad mrtvým tělem Kulhavce se objevila zlatavá záře, ze které vystoupila stejně zlatavá postava ženy. „Kulhavče! Myslíš si, že mě můžeš zradit? Zmýlil ses. A za to tě čeká trest mnohem vyšší než-li samotná smrt!"
Poté zmizela společně i s padlým generálem.
dne 25.02.20 zapsal(a) Arella
Krysí nenažranost
Celé náměstí hlavního císařského města bylo zamořeno krysími výkaly. Bylo je slyšet všude. Drobné pacičky ťapající na kamenné dlažbě a pískot. Všudypřítomný, nervy drásající pískot. Sežraly vše, co jim přišlo do cesty. Vytratily se zásoby obchodníků, měšťanů i hradu.
„Vybito sto padesát krys, pane. A zdaleka nejsme u konce.“ oznamoval voják svému veliteli, který rozmrzele přecházel po nádvoří hradu. „Pokračujte!“ zavrčel. Když se chtěl vrátit do své pracovny, zkřížil mu cestu vysoký muž tmavé pleti a ve zlaté zbroji. „Náš tábor je plný krys. Sežraly všechny naše zásoby!“ Zatímco si cizokrajný voják stěžoval, u hlavní brány do hradu se utvořila skupinka – spíše chuchvalec těl – povalující se na zemi. Císařští se prali s Asárijskými. Nadávali si, nešetřili pěstmi ani kopanci…
dne 26.02.20 zapsal(a) Arella
Všichni zemřete...
Několik mužů zavřených v domě sedělo na kožešinách, které byly různě rozesety po podlaze. Bolest hlavy, jež je svírala už několik hodin, byla nesnesitelná.
Pohupovali se dopředu a dozadu jako blázni, drželi se za spánky, a co chvíli sykali bolestí. Hlasy, našeptávání, vřískot, bubny. Všechny ty zvuky se mísily v jejich
myslích a dováděly je k šílenství.
O několik hodin později...
Poslední z mužů seděl na podlaze a opíral se zády o zeď. Objímal si kolena, hlavou
klimbal ze strany na stranu a čas od času zabloudil očima k palcátu od krve, který
mu ležel u nohou. Pokaždé, když se na rudou zasychající tekutinu zadíval, zaskučel.
Kolem něj ležela těla s rozdrcenými lebkami...
dne 19.03.20 zapsal(a) Arella
Špinavá prácička
„Dobrý večer vespolek,“ pozdravil mužský hlas. Opatrně přistoupil k omšelému stolku. Seděla u něj středně vysoká žena s havraními vlasy, která znuděně přejížděla ukazováčkem po hrdle sklenky naplněné pálenkou. Pro tmu v místnosti byla sotva vidět, za což vděčila i svému černému ošacení. Jí samotné neušel pozdrav cizince. „Ty nejsi zdejší, co?“ zeptala se s posměškem v hlase. Muž se usadil naproti ní na rozvrzanou stoličku a kývnutím hlavy potvrdil ženiny domněnky. „A co tadyhle pohledáváš?“ vyptávala se. „Hledám někoho na špinavou práci.“ „To většinou každej, když už vleze do týdle díry. Vo co jde?“ „Vy tady dole,“ koukl po tmavé místnosti a nepatrně rozhodil rukama, „máte přehled o tom, kdo sedí na křeslech?“ „Jo, bez toho by se tady dole žilo docela na nic,“ utrousila kysele. Smočila prst v pálence a olízla si ho.
Rozmlouvali spolu několik minut a postupně se dopracovali k tomu, co měla obnášet ona špinavá práce. Z hovoru je vyrušila další příchozí postava oděná v pestrobarevném oblečení. „Nazdar! Co to tady je? Nechcete odprejsknout?“ „Ahoj srdíčko,“ zavrněla černovláska, „sedni si a poslouchej. Řešíme tu prácičku.“ „Prácičku? Tak to je něco i pro mě.“
Žena s havraními vlasy v rychlosti přetlumočila mužovu žádost. Ten jen souhlasně přikyvoval a občas doplnil nějaký ten detail. Pestrobarevná postava vypadala spokojeně. „To je přesně prácička pro mě, jsem v tom mistr.“ „A teď cena,“ ušklíbla se černovláska na muže. V ruce jí přistál naditý měšec zlatem. „Večer nevylejzej ven.“
„Dvanáct prasat? Ale to je celý moje živobytí, paní!“ zděsil se muž ve středních letech, načež byl umlčen měšcem. Když do něj nahlédl, vykulil oči. Tolik zlata pohromadě v životě neviděl. „Jsou vaše.“
Prasata sežrala úrodu na polích a rozryla půdu. Nakupené seno i vzrostlá pšenice hořely. Ve farmářské části Andoru nastal zmatek. Muži i ženy se vrhli ke studním, aby naplnili vědra vodou a zachránili alespoň část úrody, která jim ještě zbyla. Netušili, že štiplavý kouř, byl jedním z dalších problémů, který ten večer postihl hlavní císařské město.
Panika kolem polností odlákala pozornost od přístaviště, kde se ve skupinkách pohybovali muži i ženy odění do prostých šatů. Roznášeli těžké bedny, které nazývali „zásilkami“. Každý, kdo neudržel svou zvědavost na uzdě a otevřel víko bedny, skončil ve smrtelných křečích na zemi. Obrovští jedovatí hadi i škrtiči se z nich plazili ven a v ulicích útočili na vše živé. Dostali se do stájí, domovů i obchodů. Ženy hystericky křičely a tahaly své děti pryč, muži se snažili tvory sekat vším, co jim přišlo do ruky, leč mnohdy marně.
Žena s havraními vlasy sledovala celou situaci ze střechy jednoho z domů. Vedle ní seděl mladík, v ústech převaloval stéblo trávy a vypadal spokojeně. „Dobrej chaos. Šerpy budou mít co dělat.“
Kývla. Tohle byl totiž jen začátek…
dne 25.03.20 zapsal(a) Arella
Pach smrti
Uprostřed noci se jižním městem rozléhaly zvuky klepání kladiv, řezání pil, ržání nervózních koní a výkřiky rozkazů. Organizované skupinky mužů nakládaly dřevo, plátna, ale i osobní věci na lodě. Jiné skupinky se procházely po paloučku s lucernami v rukou, aby zkontrolovaly, zda je vše připraveno k převozu.
Zhruba ve stejný čas se podobné zvuky ozývaly v západní části elfského města. Lodě byly naplněné, muži seřazeni na svých místech. Stačil jeden výkřik, jeden jediný rozkaz a lodě se daly do pohybu.
„Rozbijte tábor!“ burácel hromovým hlasem obrovský ještěr, když zakotvili. Nozdrami nasál vzduch. Cítil smrt…
dne 21.04.20 zapsal(a) Arella
Rozhodnutí
Pod podrážkami bot křupalo několika mužům kamení i rozpraskaná hlína, kterou měly na svědomí horké letní dny. Slunce žhnulo vysoko na obloze, po níž čas od času plul nadýchaný obláček. Nic ovšem nenasvědčovalo tomu, že by se počasí umoudřilo a spadla alespoň trocha vody, jež by pročistila vzduch a svlažila zažloutlou trávu. Práce byla v takovém horku úmorná, přesto nikdo z přítomných nepolevoval. Bedny, koše, sudy, zvířata – to vše muselo být do pravého poledne přeneseno do podpalubí lodí, které kotvily nedaleko malého mola. „A co Haďas?“ dožadovalo se odpovědi malé dítě, kterému horko nevadilo a bez jediného náznaku únavy pobíhalo po nádvoří dřevěné pevnosti. Doběhlo k vysokému muži v černém odění a pověsilo se mu na paži, aby se zhlouplo. „Toho berem. Vodnes si ho v bedně do kajuty a nezapomeň na kudlu,“ odvětil vrčivým hlasem a zjizvenou tvář mu zkřivil úsměv. „Tak jo! A ještě slizáka!“ vypísklo dítě nadšením a zase zmizelo. „Stíháme. Už jenom pár beden a sme připravený vypadnout,“ hlásil jeden z mnoha mužů ve stejnokroji. Tarceas se k němu přitočil a kývl. Rozhodnutí, že Skarfové opustí Andarii, padlo rychle. Nikomu se nezamlouvala současná situace v zemi, po níž se rozpínaly síly Černého hradu i Říše. A tak během několika týdnů sehnali zásoby jídla a sesbírali vše, co v sobě skrývalo jejich doupě...
dne 07.08.20 zapsal(a) Arella
Kapka za kapkou...
Před několika týdny
Eron s úžasem hleděl na čtyři nádherné krystaly lesknoucí se pod světly loučí. Každý z nich zastával na oko jeden z elementů - vodu, vzduch, oheň a zemi. Ve skutečnosti to byly jen magické krystaly, které dokázaly aktivovat portál do podzemí Černého hradu.
Poté, co přišli o jeden ze svých úkrytů nedaleko Ilerenu, dostali nový úkol. Nalákat ty kazisvěty do pasti. Když sepisoval řádky na svitek pod jménem úslužného vědmáka Širondena, několikrát se podíval s úšklebkem na jeho hnijící hlavu napíchnutou na zlomeném kopí. Každé slovo volil pečlivě - vzkaz musel působit věrohodně. Pak už ho stačilo jen přivázat k nožce sněhově bílého holuba, aby jej doručil a začal tak kolečko událostí, které mělo oslabit císařství...
"Zatracenci," zavrčel skrze zaťaté zuby. Ze střechy bankovního domu sledoval skupinu zatvrzelých odvážlivců, kteří byli odhodláni zachránit ty, kteří uvízli v podzemí Černého hradu. Měli tam uhnít a posloužit jen jako další stavební kámen! Udeřil pěstí do střešní krytiny, která se po prudké ráně sesunula k zemi a roztříštila se. Odplivl si a zmizel ve stínech, aby podal hlášení o pohybu císařských.
**********
Sotva se přehouplo léto, příjemné teploty vystřídal pravidelný lijavec a prudké ochlazení. Nebylo dne, kdy by se po obloze neproháněla šedavá těžká mračna. Dokonce i jižní část země se topila v kalužích a blátivých cestách. Někteří si ovšem tuto změnu nepřipouštěli a i nadále doufali, že se počasí umoudří. Jiní se už sháněli po teplém ošacení a pomalu připravovali pole na zimu. Dokonce si všímali i zvyšujících se hladin řek. Taková změna počasí nevěstila nic dobrého...
dne 18.10.20 zapsal(a) Arella
Jsme zpět!
Řady několika mužů i žen v černém odění postupovala úzkými uličkami temného podzemí, které bylo cítit zatuchlým vlhkem a plísní. Nic se tu nezměnilo. Přibylo pouze několik pavučin od obřích Snovačů jimž se zdárně vyhnuli.
V pokojích - ač spíše připomínaly brlohy - vyskládali věci, které jim po dlouhé plavbě zbyly. Ty cennější poté přemístili do místnosti se zamřížovanými dveřmi. Moc toho nebylo. Byl nejvyšší čas oprášit staré zvyky... "Měli sme vypadnout," nadhodil Ranař a plivl na podlahu. "Máme za p*delí nějakýho šmejdskýho vořecha, co si řiká Vládce a my si tady rovnáme zlaťáky do komínků. Co chceš jako dělat?"
Tarceas ho vyslechl a věděl, že má jeho přítel pravdu. Vyhlídky nebyly nejlepší, a tak jen pokrčil rameny. "Vožerem se."
dne 18.01.21 zapsal(a) Arella
Peníze nebo život
Skupina otrhaných a raněných mužů seděla v rozpadlé pevnosti uprostřed lesů a bědovala. Zapíjeli svůj neúspěch kořalkou, dojídali zbytky pečínek z ohně a přemýšleli, co budou dělat dál. "Budem pokračovat, todle musí jednou vyjít," ozval se jeden. "Prachy potřebujem!" zvolal druhý. "Už nám to překazili podruhý, nemá to smysl," zahudrala žena, která obcházela muže a ovazovala jim rány. "Mlč! Musíme sehnat loď a vypadnout dřív, než se to tadyhle sesype úplně," řekl další. "A co se takhle s někym spojit?" navrhl jednooký habán. "S kym jako?" ozval se zase první. "Musíme to líp promyslet. Z děcek nic nekáplo krom krve a z tý bankéřky sme akorát domlácený. Takhle to dál nejde. To nás dřív vybijou do posledního chlapa a ženský, než se vodsud dostanem," přemýšlel nahlas habán. "Já nikomu poskoka dělat nebudu!" Zaprotestoval druhý a v kruhu se ozvalo souhlasné mručení, načež ho jednooký umlčel stisknutím krku. "Už teď seš bídná krysa a jestli vodsud chceš vodejít po svejch, nic jinýho ti stejně nezbyde. Je nás málo a těch císařskejch zmetků moc!" Pak ho pustil, podíval se po ostatních a s dlouhým nádechem nasál příjemný večerní vzduch do plic. Při výdechu se ušklíbl. "Zkusim najít Erona..."
dne 26.07.21 zapsal(a) Arella
Šipka do srdce
"Dávej bacha, tupče!" sykl tiše jeden z maskovaných mužů na druhého, kterému se smekla noha na střešní krytině. Opatrně přelézali střechu polorozpadlého domu v chudinské čtvrti Andoru, aby se nepozorovaně dostali
do zad městským strážníkům. Byla deštivá noc, což se jim moc nehodilo, protože se hlídači před kapkami deště chodili schovávat pod převislé stříšky věznice.
Vhod jim přišel až povoz se zběsilým koněm, který kolem nich s hlasitým dupotem proběhl a za povozem jeho pán s křikem, aby ta mrcha zastavila!
Využili onoho momentu, aby se přiblížili, a jakmile kůň s chlapem zmizel ve tmě, zaútočili. Museli být přesní, aby nestihli spustit poplach.
Jeden ze strážných přesto sáhl po rohu, aby zatroubil, ale stihl jen napůl zakvičet než byl nadobro umlčen. Maskovaní se obezřetně rozhlédli jestli se někdo neblíží, zatáhli těla mezi sloupoví věznice a pokračovali ve svém úkolu.
Trvalo dalších dvacet minut než přemohli i stráž na ochozech. Poté se dostali k věznicím, kde v jedné pospával na pomočené slámě muž a ve druhé zbídačená žena. Nebudili je, vytáhli z kapes úzké trubičky a vyfoukli z nich šipky napuštěné jedem, jež po několika vteřinách každého z vězňů usmrtila.
Kapitán Coltaine stál před velikým stolem v andorské starostovně. Ruce držel sepnuté za zády a tvářil se rozčileně. "Jak mohli nováčci hlídat věznici?!" zopakoval již po třetí. Očima propaloval kastelána Karamona - dočasného správce
Andoru. "Šest mrtvých strážných a dva vězni!" zuřil.
Karamon seděl ve vysokém ušáku a nevěděl, jak zareagovat. Tušil, že kdyby řekl cokoli, nic to na věci nezmění.
Byl to malér. Veliký.
dne 12.08.21 zapsal(a) Arella
Půlnoční nalodění
Noční nalodění
Ticho nočního přístavu rušil - ostatně jako vždy - hluk z nedaleké krčmy. Zpěv, hudba, rozbíjení skla a hádky nad karbanem se nesly po jeho celé délce.
Asi hodinu před půlnocí zde zakotvily dva trojstěžně. Oba působily vedle ostatních loděk majestátně a se svými jmény “Siréna” a “Mořský had” se tu vyjímaly.
Kapitán Welton okřikl svou posádku na Siréně, aby se uklidnila. Všechny námořníky zlákala nedaleká zábava v krčmě. Nikomu z nich se nechtělo těsně před Vánoci odplout do neznáma a na dobu neurčitou. Nikdo z nich ani nevěděl, zda se vrátí živí.
Na Mořském hadovi bylo ticho. Velící kapitán Umbrecht držel svou posádku zkrátka. Vyčkávali a o dobrou hodinu později se i dočkali.
K lodím přicházela skupina mužů ve zbrojích a s tmavě modrými plášti hozenými přes ramena. Doprovázela je dvojice v kápích a teplém ošacení. Všichni si nesli batožiny s tím nejnutnějším pro výpravu.
Umbrecht, Welton, dvojice a velící mužů ve zbrojích se sešli v kajutě jedné z lodí. Rozložili na stole mapu, její rohy zatížili svícny a po krátkém tichu padla ona palčivá otázka. “Kam plujeme?”
Velící zapíchl prst k okraji mapy na jihu a klidným hlasem odvětil: “Sem.” “Ale to jsou neprobádané vody. Nikdo je nikdy nezmapoval,” namítl rázným hlasem Umbrecht. “Jiná možnost není,” odvětil velící. “Je to až za Asárií. Na takovou plavbu nemáme zásoby. Budeme je muset po cestě doplnit,” ozval se Welton, když si spočítal délku trasy. A jeho výpočty byly jen hrubý odhad. Počasí bylo v tomto ročním období na moři nevyzpytatelné. “Zásoby nebudou jediný problém, Weltone. Ty vody nejsou neprobádané pro nic za nic.” Umbrecht se zachmuřil ještě víc. Odebral se na Mořského hada a zavelel k vyplutí.
Noční plavba "Tady je podpalubí. Sítě na spaní jsou támhle, pitná voda a zásoby jídla jsou hlídané. Všichni budou dostávat svůj příděl pravidelně. Nemusíte mít obavy," vysvětloval Welton. Vyzbrojené jednotky modrých plášťů si s Umbrechtem rozdělili půl napůl. Na Siréně zůstalo dvacet mužů s velícím a dvojice. Se zbylými dvaceti muži se Umbrecht na druhé lodi snažil domlouvat gesty, což ho nikterak netěšilo. "Vy dva," oslovil dvojici, "máte spaní připravené v mojí kajutě. Je to pro vaše dobro, věřte mi," dodal s pohledem upřeným na jednoho z nich. Z jeho poslední věty zaznívalo varování. "A teď pojďte, najíte se, musíme ještě probrat pár věcí," mávl rukou a vedl je po schodech nahoru na palubu a poté zamířil do kajuty, kde za nimi zavřel dveře. Na stole, kde předtím rozložili mapu, čekaly talíře plné jídla a poháry vína. Welton s velícím se usadili naproti sobě a bez ostychu se pustili do jídla. "Jestli jsem to v tom zmatku dobře spočítal, nastoupilo vás čtyřicet tři?" položil Welton otázku směrem k velícímu, který přikývl. "Celá má posádka, já a tady dvojice. Počítal jste správně."
Další otázka padla z úst jednoho z dvojice: "Tušíte kde by mohl Krkavec být? Jeden z vašich lidí ho zná. O koho jde?" "Mhm," zahučel velící s plnou pusou kuřete, "zná ho Cukrouš. Je na Mořským hadovi, pluje tedy s námi. Krkavec mu poslal zprávu, že míří dál na jih. Vtipně k tomu využil krkavce." "A co nás tam čeká?" zeptal se znovu jeden z dvojice. "To nikdo neví," odvětil mu Welton s vážnou tváří. "Jih je mezi námořníky obávaný. Koluje plno legend o potopených lodích a ztracených posádkách, které zmizely právě daleko na jihu..." "Kdy bude nutná první zastávka?" ozval se hlas druhého z dvojice. Byla v něm cítit nervozita. "Za šest dnů. Doplníme pitnou vodu v Midě. Je to taková ostrovní obchodní smyčka," pousmál se kapitán Sirény. "Najezte se a běžte se vyspat. Čeká nás dlouhá cesta."
dne 15.12.21 zapsal(a) Arella
Nečekaný útok
Svíral v ruce svitek s neúhledným písmem, který mu přinesl jeden z jeho mužů. Četl ho v přítmí pokoje, zatímco si u rozpadlé skříně jednou rukou dovazoval kalhoty a poté šátral v polici po košili. Bylo mu jedno, že jeho ošacení páchne špínou a chlastem. Patřilo to k němu. “Zase sme vám dobrý, volové…” zamručel. Jeho další úvahy přerušil výkřik. “Tatííí!” vřískalo malé děvče. Přiběhlo s uslzenýma očima. Vlasy mělo pocuchané, plné pavučin a prachu. Oblečení špinavé od hlíny a místy potrhané. “Tááátiiii, Haďas!” “Co je s nim?” zeptal se klidným chraplákem. Časy, kdy v něm zatrnulo pokaždé, když slyšel její vřískot, naštěstí minuly. Zvykl si. “Kobruše!” vysvětlovalo uslzeně. On však nebyl o nic moudřejší. Navlékl se do košile, chytil děvče za ruku a táhl ji dlouhými chodbami ke kuchyni, kde si hrávala. Měla tam dvě bedny. V jedné měla svého prvního hada, kterého jí daroval a pojmenovala ho Haďas. Ve druhé ji dovezl z jihu královskou kobru - Kobruši. “Tys je strčila do jedný bedny?” zeptal se uslzené dcery, když mu došlo, co se stalo. Kobruše vyřídila Haďase. Nadobro. Děvče kývlo. “Chtěla jsem je skamarádit,” vysvětlovalo a lítostivě se podívalo do bedny na mrtvého mazlíka. “Sem ti řikal, že to nejni dobrej nápad. Máš kudlu?” zeptal se jí zcela automaticky. Vzal si od ní dýku, kterou mu vzápětí podala. Vyřízl Haďasovi zub, přešel místnost a vytáhl ze šuplíku koženou šňůrku, kterou kolem něj omotal. Ukázal hadí náhrdelník děvčeti. “Tak ať máš na něj památku, ne? Jo a,” začal, “budeš muset na pár dnů k mámě. Máme s klukama práci.” “Já chci taky pomáhat!” vyhrkla. Otcovo vrtění hlavy ji neodradilo. Pověsila se mu na ruku a hučela do něj další hodinu a půl, dokud ji nenacpal do sedla a nedovezl k domu její matky.
Byla jedna z těch mrazivých nocí, kdy na nebi nebyly vidět ani hvězdy. Využili toho a vplížili se podél hradeb k ležení otrokářů, kteří okupovali Margaard. Napočítali jich dobré dvě stovky. Skarfů bylo podstatně méně. I tak věřili tomu, že dokážou ovládnout situaci.
Prvních několik mužů odchytili postupně, když se šli vymočit. Útok na další z nich proběhl přímo z lesa, kde zůstali skryti ve stínech. Do tětiv luků zasadili otrávené šípy a vyslali je k ležení otrokářů. Ozvaly se výkřiky bolesti i překvapení. A právě tyto výkřiky přilákaly jejich největšího nepřítele. Na černé obloze se jako stín prohnal Temný drak. A ač si Skarfové mysleli, že jsou dokonale skryti před jeho zrakem, mýlili se. Neunikl mu žádný z jejich pohybů. Křídly rozvířil koruny stromů, ze kterých popadal sníh a následně zahltil zabijáky svým dechem. Nikomu se v daný moment nic nestalo, i tak je ale překvapilo jejich odhalení. S drakem bojovat nemohli, neměli s sebou vhodné vybavení. Dali se proto na ústup.
Daleko od Margaardu, někde mezi Ilerenem a severem, se jeden z mužů začal hroutit v sedle. “Amigo, vstávej, vole!” povzbuzoval ho jeden ze Skarfů. Ale ani jemu nebylo nejlépe. “Do pekel! Co to je?!” ozval se další, když si sáhl na čelo. Měl na něm podivný vřed. “Ta svině nás něčim vošlehla!” stěžovali další. Vředů přibývalo. “Tare? Vole, Tare!” zařval nejbližší jezdec, který ho spatřil padat z koně. “Hej, Tarceas dole!”
dne 04.01.22 zapsal(a) Arella
Noční přesun
“Jsi s tím hotov?”
“Ano pane,” pronesl muž, jehož bledou tvář pokrývaly černé skvrny, které se každou chvíli měnily. Skláněl se zrovna nad kamenem, který pokrývaly nápisy a tlačítka. “Je to hotové.”
“Výborně, vrať se do hradu a přiveď sem část armády. Zítra asi budou překvapení.”
Postava v černé zbroji stála kus od řeky v lese a pozorovala oblohu. Když nad ní proletěl velký stín, zapsala cosi na pergamen. Pak popošla až k ústí řeky, kde čekal velký zarostlý muž v róbě. Kývli na sebe.
“Vše je připravené. Snad každý sehraje svou část správně.”
dne 15.01.22 zapsal(a) Jednooky
Několik dní před bitvou
S prací začali hned po setmění. Zatímco muž plnil sudy výbušnou směsí, žena smotávala dlouhé kusy provazu. Pracovali beze slov, aby nevzbudili děcko, co spalo ve stejné místnosti. Navíc dobře věděli, co dělat.
Až pozdě večer konečně zavelel: "Je čas, převleč se."
Když byla ve zbroji a balila převlek, musela se chechtat. "Takže přes Thyris?"
V lese přes sebe přehodili temně modré pláště, nandali si masky a zamířili k dřevěnému hradišti. Uvnitř města nepobyli dlouho, potřebovali prozkoumat vnější stranu hradeb. "Hlídej!" nařídil jí než zabořil lopatu poprvé do země. V práci je však nikdo nevyrušil, město bylo tiché.
Zbývalo jen odevzdat plánek s označenými místy ukrývající nálože.
dne 16.01.22 zapsal(a) Tass
Tajný plán
Byl jeden z těch zimních večerů, kdy se po obloze honila v nepříjemném větru černá těžká mračna. Sníh v pustinách dosahoval výšky několika metrů a vyšlapané cestičky mezi lesíky se pomalu ztrácely pod čerstvě nafoukaným prašanem.
Kolem padlého Ilerenu, kde stále žhnula místy láva, se sníh měnil v břečku. Podrážky vysokých bot pleskaly v loužích, když zahalená postava přešlapovala po nerovné desce starého portálu a svěřovala tajný plán postavě naproti ní. "Mají v plánu zaútočit ze západu, aby odvedli pozornost. Hlavní útok ale povedou od brány u portálu. Přinesou si zbraň na draka a chtějí se zbavit i rudých kamenů."
"Kdy dojde k útoku?"
"To ještě nevím. Až to zjistím, přijdu."
dne 02.02.23 zapsal(a) Arella
Noc před bitvou
Elfka v plátové zbroji stála před stolem, na kterém byla rozložená mapa Margaardu. Vypadala značně znaveně. Na okraji stolu měla šálek čaje a několik prázdných džbánků. Nehnutě zírala do plánů. “Na co jsem zapomněla? Co mi uniká? Co můžeme udělat lépe?” mumlala si pro sebe.
**
Muž s dlouhými havraními vlasy a korunou na hlavě seděl na svém trůnu a zrak měl upřený na stůl stojící opodál. Usmíval se. “Zajímavý plán. Kdybych o něm nevěděl, nejspíš by měl i naději na úspěch. Škoda. Škoda, že stále stojí na opačné straně. Však i ta nejpevnější větev časem ztrouchniví a zlomí se. Obzvlášť, když tomu trochu pomůžeme.”
**
V dřevěném městě bylo i večer velice rušno. Postava s kápí na hlavě a v černočerné róbě procházela městem a sledovala své pilné včeličky. Jedna z včeliček k postavě přispěchala a rychle spustila: “Už je vše téměř připraveno pane!”
Postava se otočila a světlo luceren jí až nyní ozářilo tvář. Tvář, která scházela. Pod kápí byla pouze maska, ve které se podivně přelévaly barvy na různých místech, z bílé na černou a zase zpět.
“Výborně, pak je tedy dokonáno.“ Na malý moment se odmlčel. “Vlastně ne. Ještě je potřeba udělat jednu věc. Přiveďte všechny zbylé obyvatele. Posloužili nám dobře, ale čas jejich užitku vypršel. Teď jsou pro nás spíše přítěží. Všechny je přibijte na kříže. Ať nepřátelé vidí, co způsobili. Nikdo nebude moct prozradit náš plán.” To celé řekl hlubokým, ale klidným, naprosto nezaujatým mužským hlasem.
Včelička hlasitě polkla, přikývla a běžela předat zprávu dál.
“Téměř bych byl i zvědav, co řeknou na naše překvapení.” Z rukávu dlouhého roucha vytáhl smotaný svitek. I v tomto stavu na něm byly viditelné zeleně zářící runy neznámého původu. I člověk bez magického citu byl schopen poznat, že z něho magie přímo sálá.
dne 25.02.23 zapsal(a) Jednooky
Bitva o Margaard
Pět dní před bitvou
Muž s dlouhými havraními vlasy a korunou na hlavě stál před zříceninou, ze které stoupal neustále dým. Naproti němu stál o několik metrů dál muž. Byl o poznání vyšší a zarostlejší.
“Mám pro tebe informaci, kterou jsi chtěl. Útok proběhne za pět dní ve večerních hodinách. ”
“Výborně, taková informace si zaslouží odměnu. Nicméně mám pro tebe ještě jeden úkol. Když ho splníš, dám ti mnohem víc. Ale ještě jedna otázka. Souhlasíš tedy s Thyrisem?“
“Rozhodně.”
“Takže Thyris. Dobrá. Myslel jsem si to.”
“O jaký úkol by se jednalo?”
“Máš ještě ten kámen, který jsem ti dal? Ten, který má být dopraven během bitvy na Kyr?”
“Někde nejspíš jo.”
“Tak ho ukryj v Thyrisu. Ideálně někde v centru. A jelikož jednáme férově, odměnu dostaneš celou hned. Následně odkudsi vytáhl truhličku, která vzduchem dolevitovala až k nohám druhé postavy. ”
*** Den před bitvou
Muž v kápi vešel do pískovcové budovy v Thyrisu. Ihned byl pozdraven mužem, který čekal na zákazníky.
“Dobrý den, mé jméno je Lionel, Thyrský bankéř, jak vám mohu pomoci?”
“Chci si tu uložit jednu věc.”
“Ale jistě, beze všeho. Smím prosit vaše ctěné jméno?”
" Ty mě nepoznáváš?" odkryl kousek kápě.
“Bohužel, pane."
Muž v kápi se k bankéřovi naklonil a zašeptal mu cosi do ucha. Pak se odtáhl a rázně dodal: "Tak si to zapamatuj."
Jistě pane, omlouvám se. Nicméně vás poprosím o pět stříbrných. “
Muž v kápi předal bankéři pytel a pět stříbrných. Cosi zamručel a otočil se k odchodu.
“Byla radost s vámi obchodovat, pane.” Ledabyle mávl rukou, následně přidal cedulku na pytel a odnesl jej do úschovny o patro níž.
*** Po bitvě
Na břehu moře severovýchodně od Thyrisu stály dvě postavy. Jedna drobnější, oděná v černočerné zbroji a kápi, druhá o poznání vyšší, ramenatá, oděná v otrhané temně zelené róbě, třímající zvláštně tvarovanou hůl. Celé okolí bylo přímo poseto hejny havranů. O chvíli později se nad nimi mihl obrovský stín, který následně přistál před nimi.
“Zdravím tě, starý příteli," pronesla postava v temné zbroji hlubokým mužským hlasem.
“Jaké jsou vaše rozkazy, paní?” dotázal se temný drak rozladěným tónem.
“Paní? Tak mi neříkej. Ještě ne," odvětila postava ve zbroji. Skřehotavým hlasem a stejným stylem se i zachechtala. “Lovec Duší bude vhodné oslovení,” dodala postava tajemným ženským hlasem.
***
Černým hradem se neslo hlasité klení. “Aaaargh! Ty dvě zpropadené laciné coury!” Ze země vyšlehl obří plamen. Zrovna na místě, kde postávala jedna z Tajemných postav Černého hradu. Ozvalo se krátké zakvílení a vteřinu poté plamen uhasl. Na místě zbyla jen drobná hromádka popela. “Však já si je podám, jednu po druhé!" pronesl muž s dlouhými havraními vlasy a korunou na hlavě.
***
Elfka v plátové zbroji stála před stolem na kterém byla rozložena mapa, nikoliv však Margaardu, ale Thyrisu. Vypadala znaveněji, než dny před tím. Zbroj i tělo měla špinavé od krve. Cizí, i té vlastní. Zakřičela a začala shazovat věci ze stolu, nakonec vztekle praštila pěstí do stolu. Jizva, ve tvaru suchých větví stromu na jejím krku se o něco protáhla, a dosáhla až k její tváři, zároveň barva jizvy začala nabírat tmavě šedou barvu. “Ten parchant! Jak to mohl všechno vědět!” Po chvíli se vydýchala a uklidnila. “Thyris byl vždycky stoka. Dáme mu ochutnat její chuť.”
***
Na balkóně Kyrského starostovského sídla postávala černovlasá žena, neskonale krásná, oděná v šatech, které ladily s jejími vlasy. Hleděla směrem k Andarii. Na tváři měla vážný výraz. Tiše pronesla: “Tak už to začalo.”
dne 26.02.23 zapsal(a) Jednooky
Znovu od začátku
Perla jihu. Město, které oslňovalo po celý rok slunce, se najednou halilo do temnoty. Říšské vojsko dozorovalo v ulicích, občas pokřikovalo na obyvatele, kteří se v panice snažili vystěhovat z města, a bylo jim jedno, že jim vlastně nikdo nerozumí. Stačilo pohrozit zbraní nebo pohledem.
Hospodáři, řemeslníci, rybáři, prodejci i děvky - všichni sesbírali svůj skromný majetek a prchali pryč. Všichni věděli, jak dopadli obyvatelé Margaardu - přitlučení ke křížům nebo zůstali jen tak pohozeni v ulicích, kde je ožírali havrani. Thyrské občany svíral strach. Z prosperujícího města, kde měli své domovy i živobytí, vstupovali na území měst, kde neměli nic a museli začít od nuly.
dne 05.03.23 zapsal(a) Arella
Žrádlo pro ryby
Pokročilou noční hodinu oznámilo tiché cinknutí hodin, které zdobily bílou vnitřní stěnu domu. Ve vaně se povaloval dlouhán, hlavu měl zakloněnou, z úst vyfukoval obláčky kouře a naslouchal dvěma elfům sedícím u mramorového stolu. Měla to být jen obyčejná návštěva jedné malé nezbedy. Jenže ta spala jako dřevo v pokoji o patro výš. Rozhovor dospělých se začal stáčet směrem, který se mu moc nezamlouval.
“Mám vzít svý lidi a poslat ty šmejdy ke dnu. Chápu,” zavrčel nepříjemně. Volnou rukou si uhrábl delší černé vlasy. “Kolik těch lodí má bejt?”
“To přesně nevíme,” připustil elf.
“Vy byste si bez nás nevytřeli už ani prdel,” ušklíbl se. Zvedl se, oklepal se jako pes, čímž si vysloužil zlostný pohled elfky. “Uklidni se,” řekla varovně. Vrátil jí to otráveným zamručením. Natáhl si kalhoty, špinavou košili ovoněnou kořalkou a koukl na elfa. “Tak si sbal. Doufám, že máš rychlou kobylu. Čekat na tebe nebudu.”
“Napočítali sme osm lodí. Všecko sou to necky, pudou ke dnu snadno,” hlásil jeden z mužů na palubě těsně po rozbřesku. Oni sami měli lodí čtrnáct. Všechny ověnčené černou vlajkou, na které se šklebila lebka se zkříženýma hnátama. Byli vyzbrojení tím nejlepším, co se dalo sehnat ať už legální nebo nelegální cestou. Dlouhán složil dalekohled, odplivl si a zařval několik rozkazů.
“Napěchujte děla! Tyhle zkurvysyny musíme rozstřílet a poslat ke dnu jako žrádlo pro ryby! Votroky neberem! Stojej stejně za hovno, seženem si lepší materiál!” zachechtal se. Elf ho počastoval káravým pohledem, ale nic neřekl.
Z lodí nepřítele, které zásobovaly flotilu u Kyru, odlétaly kusy dřeva. Dělové koule je trhaly na kusy. Byl slyšet řev nepřátelských námořníků, kteří se snažili ubránit invazi pirátů. Ti se pomocí lan přesouvali z paluby na palubu, aby je pobili a nadělali z nich fašírku pro ryby.
Paluby lodí smáčela krev. Křik pomalu ustával, výstřely ubývaly. Pod vodou mizely stěžně menších lodí, zatímco na hladině v poklidu plavala prkna i mrtvá těla. Dlouhán si otřel zjizvenou tvář do cípu košile. Zhluboka si oddechl, štěkavě se zasmál a dlouhou dýkou ukázal na plovoucí bednu. “Vytáhněte to, psiska! Plave tam bedna chlastu!” Pak se otočil na elfa, jehož jindy nablýskaná zbroj byla zborcena krví nepřítele. “Estli řekneš, že chlastáš jenom čaj, je z tebe žrádlo pro ryby, elfe.”
dne 15.03.23 zapsal(a) Arella
Pozdvižení v Thyrisu
Byl večer, ulice pískovcového města osvětlovaly pouze lucerny a měsíční svit. Před pár minutami se ozval výbuch u hlavní brány. Nic co by ostříleného vojáka zneklidnilo. Na obsazení města je zapotřebí víc, než pár sudů s trhavinou. I tak nechal kapitán Ulrich Gurtdum posílit hlídky. Většina Říšských vojáků byla v pohotovosti. Rozruch však nastal někde jinde. Přístavní čtvrtí se nesly zvuky boje. “Co ti vzteklí psi zase tropí?” pomyslel si kapitán. O chvíli později se ozval výbuch z přístavu. “Poručíku, vezměte dvě čety a okamžitě se tam vypravte. Vyřešte situaci, případně dojeďte pro posily.” Poručík pouze přikývl a jízda se dala do pohybu. Hned za ní byli v závěsu kopiníci a lučištníci.
***
Poručík přijel do přístavu právě ve chvíli, kdy letělo do povětří poslední molo. “Zünde das Schiff an!” křikl na lučištníky, kteří ihned začali pálit zápalné šípy na poničenou bárku. Na pískovcové části mola se marně snažila skupinka císařských probojovat davy zbojníků, otrokářů a teď již i Říšských jednotek. Některým se podařilo záhadně zmizet, ale tři z nich se po chvíli snažení podařilo udolat. Byli naživu. Ale jen bohové věděli, na jak dlouho.
***
Beztvářný předal jednomu vojákovi zakrvácený plášť v barvách cechu Post Mortem. Cosi v něm bylo zabaleno. “Zítra to s bílou standartou dovezeš do Andoru na císařský hrad. Mám tu ještě nějakou práci. A pošli mi sem Kulhavcovu třináctou četu z šestého pluku.” Voják pouze přikývl a vydal se od věznice směrem do centra města.
***
Bylo již kolem půlnoci, když skupinka říšských vojáků vesele hvízdala cizokrajnou melodii. Při tom stloukali kříže a zasazovali je do země. Opodál stál malý povoz, ze kterého kapala krev.
Když práci dokončili, stáhli z povozu tři velké kusy masa, které vzdáleně - tvarem a konzistencí - připomínaly lidské postavy. Dvě mužské, jedna ženská. Ani jedna z nich nebyla pokrytá ani tím nejmenším kousíčkem kůže. Vojáci těla přibili hřeby ke křížům, pronesli pravděpodobně pár morbidních fórků cizí řečí na účet obětí. Následně z jedné torny ležící opodál vytáhli několik lahví Havantského Ležáku. Připili si, a pak za stále dobré nálady odtáhli povoz zpět do města.
dne 16.03.23 zapsal(a) Arella
Bitva o Kyr
Zvuky děl byly ohlušující a neutichající, především ze strany obránců. Společné síly andarijských hrdinů a vojsk Paní neúnavně bránily každou píď Kyrského ostrova. Za každý metr postupu platili útočníci krutou daň. Sabotážní akce před samotnou bitvou velmi prospěly obraně. Přesto se však hordy nepřátel zdály být nekonečné. Mezitím skupinka obránců proklouzla portálem na vlajkovou loď říšské flotily, kterou měl v drápech Kulhavec. Měli dva úkoly. Získat knihu, potřebnou k definitivní porážce Vládce a zároveň se zbavit jednoho z říšských generálů.
Na palubě galéry: “Chcípněte, vy prašiví psi!” pokřikoval bledý muž v hnědém rouchu na skupinku, která se vloupala na jeho loď. Metal kouzla, posílal své muže do boje. O něco později na vlastní kůži pocítil, že to nejsou obyčejní hlupáci, kteří si přišli pro smrt s kudličkama v rukách. Naopak měli zbraně vyrobené k jedinému účelu. K jeho porážce. Situace pro něj však zatím nebyla kritická. Ve své aroganci si byl jist, že své nepřátele porazí.
Boj na galéře byl pro hrdiny zdlouhavý. Nebylo jisté, zda se podaří splnit oba úkoly, i proto se někteří oddělili od skupiny a vydali se potají hledat knihu do velitelské kajuty. Jeden z nich měl štěstí a tento malý poklad opravdu našel. Dokonce měl takové štěstí, že se v kajutě minul s nečekaným hostem, který prahl po knize také. S obrovským zarostlým mužem v otrhaném hábitu a s vyřezávanou holí do tvaru nahého ženského těla. Tu čest měl ze skupiny dobrodruhů jiný muž, který ho ihned oslovil. “Co tady děláš?”
“Něco hledám. Hádám, že tu samou věc co vy. Dejte mi ji a já vám pomohu.”
“Uvidíme."
Na palubě, kde stále probíhal lítý boj, se znenadání objevil Streggan a začal rozsévat smrt v říšských řadách. Císařští dobrodruzi postupně získávali výhodu. Kulhavcových mužů ubývalo, až nakonec zbyl sám. Skupina společně se Stregganem bez váhání zaútočila na generála. A i přes veškerá kouzla, která na ně metal, nakonec padl bezvládný k zemi. Zabili ho? Těžkou soudit. Generálové obvykle neumírali jako běžní smrtelníci.
Streggan se proměnil zpět do své běžné podoby - tedy té, které by se dalo říci lidská. Obrovský muž z podpalubí najednou stál kousek od skupiny císařských. “Myslím, že máte něco, co patří mně.” “Máš na mysli knihu?” zeptala se elfka - pravděpodobně vedoucí skupiny. “Ano.” “Co se stane, když ti jí nedáme?” zkusila další otázku, zatímco opodál jeden z andarijských čarodějů narychlo cosi zapisoval do knihy. “To bych si ji pak musel vzít sám.” “Dobrá. Nemusíme být nepřátelé. Můžeme být spojenci.” “Souhlasím. Když mi dáte i tu knihu, kterou má u sebe Paní, tak se můžeme do tří měsíců zbavit Vládce.” “Popřemýšlíme o tom.” “Zašili jste mu všechny tělní otvory? I řiť?” zeptal se poté mimoděk zarostlý muž. Rukou ukázal na Kulhavcovo tělo. “Ne, na tu jsme zapomněli.” “Postarejme se o to, že tenhle parchant už zůstane mrtvej. Na tuhle chvíli jsem čekal dva tisíce tři sta osmdesát šest let. Tak ať to nezvoráme. Doneste ještě dvě velké bedny. A jednu z nich hodně zatižte.”
O pár minut později letěly obě bedny přes palubu. Na přídi se otevřel portál, do kterého Andarijská skupinka vešla. Hned poté začal Streggan ničit loď na malé třísky.
Na pevnině:
Ženská démonická postava na oři s planoucíma očima, jež vyfukoval nozdrami plameny, projela cvalem po mostě od vstupní brány města Kyru v doprovodu několika vojáků. Přímo před mostem sváděli andarijští tuhý boj s nepřáteli. Rozhodla se konečně dát průchod své magii. Konečně si ji nemusela nutně šetřit. Cítila, že největší nebezpečí dnešní bitvy je pryč. Zasypala nepřátele rozličnými kouzly až z nich zbyly jen ohořelé kusy masa. “Pojďme je vytlačit zpět do přístavu!” zavelela. Nikdo z andarijských ji nemusel poslouchat, přesto poslechli, protože cítili to nejdůležitější. Naději. Nepřítele společnými silami vytlačili zpět - tam, odkud přišli..
Kdesi na moři:
Na přídi černé eflské zlatem zdobené galéry stála elfka s narůžovělými vlasy, které zdobila čelenka z temného kovu. Po jejím boku stála žena. Vlasy měla zrzavé jako liška a v rudých očích jí jiskřilo. “Zdá se, že to přece jen stihneme včas.” “Něco na nás ještě zbylo,” ušklíbla se elfka. Otočila se a začala křičet na posádku rozkazy v elfském jazyce. Troubením rohu se nesly rozkazy dál - k několika desítkám dalších černých elfských lodí.
Pozdě v noci na černém hradě:
Hradem se nesl vzteklý až démonický řev. “Za tohle budou pykat! Svolejte radu, ať se připraví na záložní plán! A hned mi zjistěte, odkud jsou ty černé lodě!”
dne 22.03.23 zapsal(a) Jednooky
Koňská hostina
Lovecké skupiny mužů byly vyslány, aby opatřily maso. Bylo jedno jaké, hlavně aby bylo čerstvé a vydatné.
Cestou si pískali, zpívali a mluvili. A to vše v jazyce, kterému nikdo z Andarijců nerozumněl.
Když narazili na první poplašenou kobylku toulající se v pralese, ušklíbli se. Proč by se namáhali s lovem dravé zvěře, když konina byla dobré maso?
Kobylka padla. A po ní další a další. Každý kůň, kterého potkali, aniž by měli v okolí svého pána, skončil ten večer za hradbami města, aby jej zpracovali a snědli.
dne 20.04.23 zapsal(a) Arella
Nezvyklé léto v Imeru
Ledová sněhová pokrývka se třpytila v odrazu slunečních paprsků, které byly v oblasti severní země spíš výjimečné. Slunce tu svítilo a slabě hřálo obvykle jen dva až tři měsíce v roce. Po zbytek času tu foukal ledový vítr a k zemi se snášely sněhové vločky.
Tentokrát bylo ale léto na severu jiné. Slunce skryla těžká mračna, ze kterých hustě sněžilo, teploty prudce klesaly a poslední toky zamrzaly. Kolem osady se začaly objevovat bytosti z ledu i sněhu. Kus zmrzlé země, kterou místní přijali za svůj domov, odřezávali pomalu od okolního světa.
dne 07.08.23 zapsal(a) Arella
Jedna nebo dvě?
U malého stolu, který ozařoval slabý plamínek svíce, seděly dvě postavy téměř identického vzezření. Byly to ženy a lišily se maličkostmi, jež mohl spatřit pouze ten, kdo si je pečlivě prohlédl zblízka. Bedlivému pozorovateli však neunikla rozdílná gesta a jisté odlišnosti v chování. Sešly se spolu v jedné místnosti po dlouhé době a vedly obsáhlý rozhovor až do časných ranních hodin.
“Děti jsou už pryč?” položila jedna z nich otázku. “Ano,” přitakala druhá. “Opustily Andarii před týdnem.” “Spolu?”
Žena odložila poloprázdnou sklenku a slabě se usmála. “Copak by si dva nejvzácnější diamanty vložila do stejného měšce?” “A gardista?” zeptala se zase ta první. “Tady,” druhá k ní popostrčila listinu. “Vše je sepsáno zde. Dál si s ním dělej, co uznáš za vhodné.” “Cokoli?” Otázka vyklouzla ženě z úst rychleji, než ji stihla spolknout. “Hlavu mu netrhej,” dostalo se jí pobavené odpovědi. “Ostatní věci jsme probraly. Tak tedy - hodně štěstí.” Zvedly sklenky a přitukly si.
dne 22.10.23 zapsal(a) Arella
Dvě služebné?
Prsty poklepával o desku starého psacího stolku. Sepisoval na svitek řádky, které byly možná urážlivé, ale dle jeho názoru bylo nutné, aby pravdy vyšly na světlo světa. Škrtnul jedno slovo. Pak druhé. Byl rozladěný tím, že si s tím dává takovou práci a nikdo to neřeší. Jak je možné, že si teplá místečka pohlavárů drží lháři, zloději i děvky? A přitom tu už řadu měsíců linčují jednoho z nich z údajné velezrady! Pokrytci. Kdo z nich byl horší? Ten, který chtěl celý tento prohnilý systém dost možná svrhnout, ačkoli tvrdí, že je nevinný nebo ti, kteří se jen tváří, že jim na všem a všech záleží, i když mají sami ruce od krve?! Praštil dlaní do stolu.
Rozhodl se během týdne. Harmonogram služebnictva, který nosil jídlo vězněnému starostovi, znal dobře. Stejně tak věděl, kdo bude hlídkovat u dveří. Do kapsy si strčil tři lahvičky, kus hadru a přes hlavu si přehodil neviditelný plášť. Prošel hradními chodbami a v rohu společenské místnosti gardistů čekal. Služebná přišla téměř na minutu přesně. V rukou nesla podnos s jídlem a pitím. U pokoje vězněného zaťukala a ohlásila se. Byl jí v patách. Pak už bylo vše rychlé. Dveře pokoje se zavřely, odložila podnos, najednou ji držel omráčenou čpavkem v náruči a tiše položil na podlahu. Starosta Thyrisu na to koukal s povytaženým obočím. "Jsem Zachariáš Ziran, pane," šeptal tiše, když se mu zjevil. Z kapsy vytáhl dvě fialové lahvičky. "Tohle vypijte. Budete na chvíli vypadat jako žena," vysvětloval a koukl po služebné na zemi. Na podrobnější vysvětlování nebyl čas. "Tak to ji asi budeme muset svléknout," zašeptal nazpět vězněný a svázal si přeroslé vlasy do ohonu.
"Jak vám mohl utéct?!" řval kapitán císařské stráže. "Ta služebná z toho pokoje zase odešla, pane," bránil se voják na stráži. "Ta služebná je v tom pokoji a nahá! Jestli zjistím, že jste chlastali ve službě, ponesete si následky!"
dne 14.01.24 zapsal(a) Arella
Začátek konce
Ulrich seděl v klidu své pracovny a popíjel víno z Thyrských vinic. Letošní sklizeň byla velmi dobrá. Když v tu chvíli ho vyrušil obrovský výbuch a otřes. Cosi zavrčel a vydal se ke dveřím. Svým rodným jazykem spustil z ochozu na své podřízené sedící v hale pod ním: “Okamžitě zjistěte, co se děje! Do deseti minut chci mít zprávy!” Ti na nic nečekali a rychle se vydali směrem ke dveřím.
Za několik minut byli zpět. Neměli na tvářích zrovna radostné výrazy. Po delší době mlčení je Ulrich pobídl: “Tak spusťte!”
“Zdá se, že něco vybouchlo uvnitř kanalizace. Z některých kanálů se vrací voda nahoru. Z dalších navíc vylézají ta žabí stvoření, která tam žijí.”
Další muž si odkašlal: “Někdo zaútočil zápalnou lodí na přístav. Než jsme zvládli dostat oheň pod kontrolu, shořely nám tři lodě.”
“Válečné?” dotázal se Ulrich.
“Jedna válečná to schytala napřímo, další dvě byly menší pirátské bárky.”
Ulrich jen něco zavrčel když si ve své hlavě sumíroval informace. Pak se podíval na posledního: “A ty nic neneseš?”
“Na polní oblast zaútočily hořící opice.”
Ulrich s podivem zdvihl obočí: “Cože?”
“Erhm… na polní oblast zaútočily hořící opice, hlídky většinu z nich postřílely, Ale shořelo několik stohů slámy a dvě ovčárny včetně ovcí.”
“Jak na nás mohou útočit hořící opice?! Co to je za nesmysl chlape?!”
“Opravdu!”
Další přitakal a potvrdil tvrzení svého kolegy.
“Dobrá. Zdvojnásobte hlídky na hradbách, ztrojnásobte hlídky uvnitř města. Veškerá víka od kanalizace zaházejte pytlema s pískem. Písek ať napytluje zdejší plebs z přístavu a slumů. Zabarikádujte a hlídejte sklady jídla zbraní. Zajistěte, ať se tam ty žáby nedostanou. Stejně tak zdejší lůza. Ať v přístavu zajišťuje pořádek zbytek Kulhavcových jednotek. Vy pak budete zajišťovat pořádek mezi nimi. A pošlete dvanáct čet pročesat okolí města. Chci tam lehkou jízdu, lučištníky a halapartníky!”
“Máme to hlásit i Beztvářnému?”
“Budeme hlásit, až budeme mít co hlásit!”
**********************************
O půl hodiny později v kanceláři Ulricha
Jeden z podřízených rázně zaklepal a vkročil dovnitř. “Pane, dostali jsme jednu z nich. Podle popisu je to ta nová gardistka!”
Ulrich si promnul ruce. “Výborně. To by nás mohlo dostat z problémů. Informujte rovnou i Vládce. O všem.”
“Zařídím, pane!”
**********************************
O další půl hodiny později na Černém hradě
Muž s havraními vlasy a s korunou na hlavě seděl na svém trůnu, obklopen podivnými postavami v černých róbách a kápích. Zprávy z Thyrisu nebyly dobré, ale zároveň nebyly zas tak špatné. Usmíval se a díval se do dáli před sebou, kde stál mohutný stůl. Na něm ležela obří mapa Andarie. “Nadešel čas, dejte plány do pohybu. Ať se všichni připraví. V sobotu zaútočíme. Zároveň dejte vědět do Thyrisu, ať provedou operaci Návnada a Zpráva. A taky, že se za naším novým hostem během týdne zastavím osobně.
