Příběh

Valindra je svým původem prosté vesnické děvče. Přestože její otec pochází ze slavné elfské rodiny Amarillis, dům Valindru a její matku, která se o ní sama starala, za své nikdy nepovažoval ani nikdy považovat nebude. Matka Laeanna vyrůstala na elfské vesnici se svýma rodiči. Dlouhé léta si nevěděla najít druha i přesto, že oplývala krásou po matce. Možná i proto, že byla hodně arogantní zalíbil se jí až ve vyšším věku, dobrodružní mladík Haldir z rodu Amarillis, s kterým také počala dítě, o které se už ale Haldir starat nechtěl. Proto se rozešli a Laeanna zůstala s Valindrou sama v rodičovské chatrči v malé vesnici. Přibývajícím věkem matka pomalu chřadla a mladá Valindra musela rychle dospívat a začat se o matku starat. Už i tak těžký život náhle zkomplikovala jednoho dne matčina nemoc, s kterou si Valindra nevěděla rady. Navštívila desítky rodin ve vesnici s nadějí, že jí někdo pomůže, ale protože Laeanna nebyla ve vesnici velmi oblíbená, pomoc nepřišla. Proto se Valindra rozhodla hledat pomoc mimo vesnice. Kdysi někde slyšela, že v hlubinách lesa za vesnicí bydlí elfská stařena jménem Syndra, jejíž léčitelské schopnosti už pomohli mnohým obyvatelům vesnice obzvlášť, když nepomohli žádné běžné používané masti nebo odvary. Proto se vydala Valindra stařenu hledat.
Les kolem vesnice byl rozsáhly a nikdo ze sousedů nevěděl přesně popsat, kde se chatrč staré léčitelky nachází. Jedni říkali, že chatrč je směrem na Leuthilspar, jiný že musí hledat někde po proudu řeky. Valindra začala postupně hledat oběma směry a k večeru se vracela k nemocné matce, aby aspoň trochu utišila její bolest odvary z léčivých bylin okolitých luk. Asi po týdni pátraní naráží v hlubokém lese na stařenu sbírající suché dřevo. Valindra přistoupila a vahavě se pozdravila: „Mára ré?!“. „Co po mně chceš“, odvětila stařena. „Neznáte prosím vás paní jménem Syndra ?“, zeptala se Valindra. „Hmm, ale jo slyšela sem o ní. Bydlí někde podél řeky.“ Valindra radostí bez sebe přiskočila ku stařeně a hlasitě začala prosit: „Můžete mě k ní prosím dovézt, Klidně vám s tím dřevem pomůžu. Klidně vás tam odnesu na zádech.“ Stařena mávla rukou a odvětila: „To není potřeba, stačí když mi pomůžeš nasbírat ještě trochu dřeva a odneseš ho k chatrči.“ Valindra začala rychle sbírat dřevo a kopu kterou nasbírala stařena jí vytrhla z rukou. „Klidně se sem vrátím a nasbírám další, jen mi prosím pomozte.“ Stařena přikývla a vybrali se i s nasbíraným dřevem směrem na Leuthilsparů.
„Oč tedy de?“, zeptala se stařena. Valindra překvapeně pohlédla na stařenu a začala mluvit: „ Matka je nemocná, nikdo ve vesnici jí neumí pomoct a já se bojím, že brzy zemře.“ „A co jí je? Má horečky nebo s ní třepe, slintá, potí se ?“ Zeptala se stařena. „Horečky občas mývá, ale téměř se nemůže hýbat. Když se postaví hrozně se třese a udělá jen pár kroků a padne na zem.“ Vysvětlovala Valindra. „To může být cokoliv. Jinak, já sem Syndra“, řekla stařena a pousmála se na Valindru. „Já to tušila !“ Zajásala Valindra a pokračovali hlouběji do lesa. Po několika chvílích dorazili ke staré chatrči. Kostra chatrče byla vytesaná z mramoru a steny byly seskládaný z dubového dřeva přivázaného k mramorovým sloupům hrubými provazy. „Tady odlož to dřevo“, ukázala stařena a hromadu dříví pod dřevěným přístřeškem vedle chatrče. Valindra hromadu upravila a nové dřevo na ní položila. Poté vešli do chatrče. Stařena navařila teplý čaj a ptala se na stav matky. Po dlouhém rozhovore se dohodli, že stařena jí o dva dni navštíví a přiložila taky seznam bylin a přísad, které je potřeba nachystat. Valindra se tedy rozloučila, a vydala se domů.
Poté co Valindra dorazila domů, našla na posteli ležet už len nehybné tělo své matky. Po několika pokusech matku vzbudit s pláčem klekla před postel a začala se modlit. Ani dlouhé hodiny modliteb nepomohli, a Valindra od únavy zaspala před postelí s mrtvou matkou.
Na druhý den hned ráno Valindra vyšla z domu a natrhala kvítí. Květy různých barev pečlivě naskládala kolem matičního těla. Poté začala hromadit barevné látky, šperky, zlaté a stříbrné mince, aby se ujistila, že může zaplatil matce důstojní pohřeb. Vzala hrst šperků a pár mincí a šla navštívit místního truhlaře a kněží. Poté co Valindra vše zařídila, přikryla matčino tělo purpurovou látkou a posadila se na svou postel. Z pod postele trčela listina, na kterou stařena z lesa napsala seznam bylin a přísad. Valindra listinu zvedla a začala ji číst. Poté co si uvědomila že zná místa, na kterých mnoho bylin ze seznamu roste rozhodla se, že je půjde brzy ráno nasbírat, i přesto že matka již nežije.
Pochmurné ráno plné smutku rozjasnili prvé louče slunce. Valindra si nachystala věci na cestu a vybrala se na louku u lesa. Po dlouhé chvíli nasbírala plné dva batohy bylin, které svázala dohromady a vracela se domů. U domku už stála stařena, která už z dálky křičela na Valindru: „No kde seš ? Máme tady snad nějakou práci.“ „Je mi to líto, ale už nemáme“, odvětila Valindra. „Tvá matka už není mezi námi ?“. „Ne, to není, ale přesto sem ty přísady nasbírala. Prosím, pojďte dál“, řekla Valindra držíc vstupné dveře domku.
Několik chvil vysvětlovala Valindra stařeně co se stalo a jak bude o pár dnů matčin pohřeb. Stařena ji s lítosti v očích obejmula a chvíli se v tichosti drželi v objetí. Po té stařena navrhla Valindre, že pokud chce může jí bylinářství a léčitelství přiučit i přesto, že už své matce nepomůže. Valindra přikývla a navrhla stařeně aby u ní pár dnů zůstala.
Několik dnů vysvětlovala stařena Syndra Valindre, které bylinky se používají na ty nebo jiné nemoci. Ukázali jí, jak bylinky drvit v hmoždíři a jak připravit lepší odvary. Poté co Valindra vše pochopila vytáhla Syndra z kapsy bílou knihu. Valindra s překvapením pohledla na knihu a pak na stařenu a zeptala se: „Není to náhodou kniha života ?“. „Bok o coi“, odvětila stařena. „A jestli chceš, můžu tě naučit s ní kouzlit.“ „To by stě pro mě udělala ?“, zeptala se Valindra. „Když jsem ti už nemohla pomoct s matčinou nemocí, chci ti pomoct jinak a co nejvíc.“, přiznala stařena. A tak až od večera listovali v knize a mluvili o různých způsobech léčení nemocí a otrav. Tyhle sezení pak pokračovali ještě asi dva dny, kým Valindra vše pochopila, a kým Syndra některé strany z knihy přepsala na listiny, které pak Valindre odevzdala.
„Tady je má práce hotová“, řekla Syndra. „Musím se vrátit domů, aby se mi chatrč nerozpadla“. „To chápu“, odvětila Valindra. „Můžu tě dopravit domů a pomoct ti nachystat nějaké další dříví nebo bobule na jídlo. Blíží se zima.“, řekla Valindra. Syndra přikývla a vybrali se společně do lesa. Společně přichystali zásoby pro Syndru na zimu a Valindra ještě stŕavila pár dnů u Syndry, která jí na oplátku ještě víc zasvěcovala do tajemství magie života. Poté co bylo vše připraveno a Valindra už cítila, že by své nové dovednosti chtěla zkusit využít, rozloučila se ze Syndrou a vybrala se zpátky do vesnice.
Prázdny dům Valindra uklidila, nachystala si věci na cestu a vybrala se směrem k Leuthilsparů. Několik dnů putovala krajinou až dorazila před dalekosáhle město plné elfů. Vkročila do místní hospody a pronajmula si pokoj, jídlo a pití. Sedla si do rohu a popři pití vína poslouchala ostatní elfy v hospodě. Po chvilce dumáni si něco uvědomila: „Odtud musím pryč. Pořad je to to samý, co doma. Nechci si už pamatovat na nic kromě toho, co mě učila Syndra.“ Pak se vrátila se spět na pokoj, kde si začala balit věci na cestu.
Na druhý den ráno se Valindra vybrala k přístavu. V přístave kotvila obrovská loď, která vypadala jakoby jí postavil někdo kdo nebyl elf. Žádná elegantní stavba, ale zato bylo vidět, k čemu loď slouží. Obrovská plachta se rozprostírala na celou šířku lodě. Kormidlo trčící z vody bylo podstatně vetší než u elfských lodí a na palubě lodě po sebe řvali zarostení námořníci. Při můstku stál mohutný bradatý muž v středným věku. S úšklebkem na tváři se přihovořil k Valindre: „Tak čo mladá, ideš s nami ?“. Valindru nejdřív zamrazilo, ale pak se otřásla a přistoupila k muži při můstku: „Dobře tedy. Neříkej mi, kam jdete ani kto jste. Jen mne odsud odvezte pryč!“.