Příběh

Nikdo přesně nevěděl, odkud Skiorh přišel.

Někteří tvrdili, že z jihu, protože se poprvé objevil na cestě od pobřeží. Jiní přísahali, že ho viděli sejít z hor, samotného a bez zavazadel, jako by tam předtím několik dní bloudil v mlze. Koňský handlíř z nedaleké vsi zase vyprávěl, že si od něj ten šedovlasý cizinec koupil bílou klisnu a zaplatil bez smlouvání, ale s takovým pohledem, že se handlíř po obchodu ještě dlouho neodvážil přepočítat mince.

Skiorh k tomu neříkal nic.

Když se ho někdo ptal na původ, mluvil o ostrovech za mořem. O černých skalách, větru, starých školách magie a jazyce, který prý uměl věci pojmenovat přesněji než zdejší řeč. Neznělo to jako lež. Ale nezní tak ani některé sny, dokud se z nich člověk neprobudí.

Pravda byla složitější a Skiorh ji neměl v úmyslu nikomu vykládat.

Nepřišel do Andarie jako poutník. Nebyl vyhnancem v obyčejném smyslu. Nebyl ani mužem, který by opustil domov, protože ho tam čekala smrt, dluhy nebo hanba. Skiorh přišel trhlinou.

Někde daleko, ve světě moří a ostrovů, otevřel jeden mladý čaroděj dveře, které neměl otevírat. Ne ze zloby. Z ctižádosti. Z pýchy. Z touhy dokázat, že jeho jméno bude jednou patřit k největším. Takové touhy mají svou vůni. Skiorh ji cítil dříve, než měl tvář, dříve než měl hlas, dříve než smysl.

Nejprve byl jen odpovědí na chybu. Stínem za dveřmi. Hladem po tvaru.

Ten, který ho pustil do světa, před ním prchal. Přes ostrovy, moře, přístavy a suché kraje. Skiorh ho následoval. Ne jako lovec sleduje stopu zvěře, ale jako dluh sleduje dlužníka. Mezi nimi nebyla nenávist v lidském smyslu. Bylo to starší. Jeden druhého stvořil a jeden druhého se bál.

Pak se při lovu cosi zlomilo.

Ve chvíli, kdy se hranice světa zachvěla, Skiorh ucítil otvor. Nebyly to dveře, spíše rána. Trhlina v místě, kde se jeden řád světa dotýkal jiného. Mladý mág, kterého pronásledoval, zmizel z dosahu. A Skiorh, natažený po jeho stopě, byl stržen stranou.

Dopadl do Andarie.

Poprvé měl tělo.

Bylo to ponížení.

Tělo dýchalo. Tělo bolelo. Tělo mělo hlad, žízeň, únavu a váhu. Tělo se muselo oblékat, mýt a chránit před chladem. Tělo muselo mluvit s lidmi, kteří chtěli slyšet jména, původ, cenu, záměr a vysvětlení. Skiorh brzy poznal, že v tomto světě nelze pouze být. Člověk musel být někým.

A tak si ponechal jméno, které se k němu přichytilo během dlouhého lovu.

Skiorh.

V Andarii se nejprve držel stranou. Pozoroval. Učil se, kudy vedou cesty, kdo komu slouží, kdo komu lže a jak zdejší lidé rozlišují moc od práva. Překvapilo ho, jak často si ty dvě věci pletou.

Brzy pochopil, že andarijská magie má vlastní pravidla. To ho rozhněvalo víc než hlad a únava. Věřil, že pravidlo je jen strach, který se naučil tvářit jako zákon. Ale i strach může být pevný, pokud mu dost lidí uvěří. A tak četl.

Četl staré knihy, svitky, poznámky zemřelých mágů i neobratné zápisy učedníků. Nehledal moudrost. Hledal spáry. Každý svět měl své švy. Každé kouzlo mělo místo, kde se dalo ohnout. Každá přísaha měla skulinu a každé jméno stín.

Právě jména ho zajímala nejvíc.

Ne ta obyčejná, kterými se lidé volali na tržišti. Těch se nebál. Byla to šustící slupka, užitečná jen pro obchodníky, milence a hrobníky. Ale pravá jména, jména, která držela věci v jejich tvaru, ta nenáviděl. Byla nejčistší formou řádu. A řád byl podle Skiorha lež.

Lidé si na něj zvykali pomalu. Šedovlasý muž, ostrý, asketický a nepříjemně klidný, nevzbuzoval důvěru. Ale platil včas. Neopíjel se. Nekradl slepice. Nežebral o přízeň. Když mluvil, mluvil přesně. Když mlčel, jeho mlčení mělo větší váhu než řeč jiných mužů.

Někteří ho začali vyhledávat.

Sedlák, kterému hynul dobytek. Žena, která chtěla vědět, zda se jí vrátí syn. Mladík, který toužil po moci, ale neuměl ji rozeznat od pomsty. Skiorh je přijímal jen tehdy, když v tom viděl užitek. Někdy si vzal peníze. Někdy informaci. Někdy jen pozoroval, jak se člověk tváří ve chvíli, kdy pochopí, že odpověď, po které toužil, nebyla ta, kterou chtěl slyšet.

Nebyl krutý pro potěšení.

To by považoval za nízké.

Byl bezohledný, když to bylo účelné. Pokud mu někdo posloužil, mohl odejít bez úhony. Pokud mu někdo překážel, stal se překážkou. A překážky se odstraňují.

Skiorh trávil dny studiem a noci pokusy. V okolí se o něm začaly šířit řeči. Že nemá stín. Že jeho stín jde občas jiným směrem. Že ho při svíčce není dobré sledovat příliš dlouho. Že v zimě chodí bez rukavic a nedýchá páru. Většina těch řečí nebyla pravdivá.

Některé však nebyly úplně nepravdivé.

Sám Skiorh podobné pověsti netlumil. Lidé se snáze ovládají, když si nejsou jistí, zda se mají bát toho, co vědí, nebo toho, co si domýšlejí. Strach byl nástroj. Ne nejvznešenější, ale spolehlivý.

Přesto nebyl v Andarii spokojený.

Tělo ho zrazovalo každý den. Hlad. Spánek. Bolest po dlouhé jízdě. Nutnost mluvit, když by raději působil přímo. Nutnost kupovat inkoust, svíce, pergamen a krmení. Nutnost snášet déšť, špínu, únavu a pomalost lidských rukou.

Nenáviděl to.

A zároveň věděl, že právě tělo mu dává možnost jednat.

Bez něj by byl znovu jen hladem v trhlině. Bez něj by nemohl držet knihu, vyslovit zaklínadlo, vstoupit do města, položit dlaň na krk koně, otevřít dveře a zavřít je za sebou. Tělo bylo klecí. Ale byla to klec s rukama.

A Skiorh uměl zbraně používat i tehdy, když jimi pohrdal.