Příběh

„Nejsem zlodějka. Jen mám talent najít věci, které jejich majitelé neumějí dostatečně dobře hlídat.“

Nina Cortex nikdy nebyla dívkou, které by svět něco daroval. Narodila se jako obyčejný člověk, bez slavného jména, bez bohatého rodu a bez dědictví, které by jí jednou zajistilo pohodlný život. Od malička však měla něco, co jí všechno ostatní dokázalo vynahradit – byla neobyčejně všímavá, chytrá a měla talent pozorovat lidi takovým způsobem, jakým většina lidí pozoruje pouze okolí. Zatímco jiné děti běhaly po tržišti a hrály si, Nina sledovala obchodníky, jejich zákazníky a stráže, všímajíc si toho, kdo nosí měšec na opasku, kdo nechává dveře od domu otevřené, kdo lže a kdo se nechá snadno přesvědčit. Dokázala si zapamatovat tvář člověka, kterého zahlédla třeba jen jednou, a často poznala, že někdo něco skrývá, ještě dříve, než to dotyčný sám pochopil.

Už jako malá zjistila, že lidé jsou mnohem předvídatelnější než zámky, a právě tehdy se v ní začalo rodit něco, co později udělalo z Niny jednu z nejšikovnějších zlodějek, jaké kdy potkala. První věc, kterou ukradla, nebyla mince ani šperk, ale obyčejné jablko. Byla ještě malá a měla hlad, a tak jej vzala ze stánku na tržišti a utekla tak rychle, jak jen dokázala. Čekala křik, trest a možná pořádnou facku, ale nic z toho nepřišlo, protože prodavač si její krádeže vůbec nevšiml. Nina si tehdy zapamatovala jednu důležitou věc, která ji provázela po celý život: nejlepší zloděj není ten, který umí rychle utíkat, ale ten, o kterém nikdo neví.

S přibývajícími lety se její talent zdokonaloval a Nina se naučila, že rychlé prsty nejsou ani zdaleka tak důležité jako správně zvolená slova. Dokázala přesvědčit strážného, že ji právě pustil dovnitř, obchodníka, že obyčejný kámen je vzácný minerál, a někdy dokonce i samotného majitele domu, že se s ním už někdy v minulosti setkala. Lhala často, ale nikdy bezdůvodně a rozhodně ne každému. Postupně si vytvořila vlastní pravidla, která nikdy nepřekračovala: nikdy nezabít kvůli penězům, nikdy neublížit člověku, který jí nic neudělal, a především nikdy nevzít poslední minci někomu, kdo ji skutečně potřebuje. Bohaté kupce, lakomé obchodníky a šlechtice, kteří měli ve sklepích více zlata, než kolik obyčejný člověk vydělal za celý život, však za skutečné oběti nepovažovala.

Její pověst postupně rostla a s ní i okruh věcí, do kterých se odvažovala. Někdy zmizel měšec, jindy prsten nebo vzácná cetka, ale časem začala přijímat zakázky, při kterých už nešlo pouze o peníze. Dostávala se do zadních místností hostinců, tajných sklepů, uzamčených archivů i domů lidí, kteří měli více tajemství než majetku. Právě tam pochopila, že existuje něco mnohem cennějšího než zlato – informace. Člověk může přijít o měšec a znovu jej naplnit, ale informace, kterou někdo vlastní a jiný zoufale potřebuje, může mít cenu celého života.

Jedna z takových informací ji nakonec přivedla ke jménu Waltari.

Zpočátku ji jejich jméno příliš nezajímalo. Slyšela o nich jako o skupině lidí, kolem kterých se neustále motají podivné příběhy, staré listiny, tajemné předměty a věci, které by se možná daly velmi dobře prodat. Nina se začala vyptávat, sledovat a hledat, protože tajemství pro ni byla vždycky lákavější než obyčejné zlato. Čím více se však o Waltari dozvídala, tím méně si byla jistá, zda chce jejich tajemství skutečně někomu prodat. Některé věci totiž člověk ukradne pro peníze, jiné ze zvědavosti, ale občas narazí na něco, čeho se dotkne a okamžitě pochopí, že by to možná měl raději nechat být.

Přesto ji zvědavost nepustila.

Nina se nakonec ocitla mezi Waltari a sama si dodnes není úplně jistá, proč tomu tak vlastně je. Možná ji přivedla jejich minulost, možná tajemství, která ukrývají, a možná jednoduše lidé, které uvnitř našla. Ať už byl důvod jakýkoliv, zjistila, že poprvé v životě stojí mezi lidmi, kterým by snad jednou mohla skutečně věřit. To je pro Ninu mnohem nebezpečnější než jakýkoliv zamčený trezor.

Navenek působí jako mladá a krásná dívka, která přesně ví, co chce, a většinou také ví, jak toho dosáhnout. Umí se usmívat ve chvíli, kdy by se ostatní báli, dokáže flirtovat s člověkem, kterého ještě před hodinou okradla, a pokud potřebuje něco zjistit, dokáže být tak milá a nevinná, že by jen málokdo uvěřil, že se pod tím úsměvem skrývá velmi ostrá mysl. Nina si totiž všímá téměř všeho – kdo se dívá, kdo poslouchá, kdo lže, kdo má u pasu klíče a kdo má něco, co by se jí mohlo hodit.

Přesto není skutečná mrcha. Má v sobě kus dobra, který se snaží před ostatními ukrývat stejně pečlivě jako své skutečné úmysly. Možná proto, že si už dávno zvykla považovat dobrotu za slabost, kterou si člověk v jejím světě nemůže dovolit, a možná také proto, že se bojí někoho si skutečně pustit k tělu. Když totiž člověku na ničem nezáleží, nemůže o nic přijít. Nina tuto zásadu pochopila už dávno a právě proto si od ostatních drží určitý odstup. Vtipkuje, provokuje, lže a když už neví, co říct, jednoduše se usměje, jako by se jí nic z toho netýkalo.

Ve skutečnosti však nikdy nezapomíná na člověka, který jí pomohl, a ještě méně zapomíná na toho, kdo ji zradil.

Nina Cortex tedy není hrdinka a rozhodně není svatá. Je zlodějka, která je prohnaná, chytrá, odvážná a někdy až příliš zvědavá na to, aby dokázala nechat některé věci být. Dokáže lhát, podvádět a vzít si něco, co jí nepatří, ale stále v ní zůstává hranice, přes kterou nechce překročit. Někde hluboko v ní totiž stále žije ta malá holka, která kdysi ukradla jablko jen proto, že měla hlad, a která tehdy ještě netušila, že se jednoho dne bude pohybovat mezi lidmi, pro něž jsou tajemství cennější než zlato.

Možná právě ona jí občas připomene, že ne všechno na světě musí člověk získat pro sebe. Někdy stačí natáhnout ruku a někomu něco vrátit, i když by si to člověk mohl nechat.

Samozřejmě až poté, co si Nina pořádně prohlédne, co vlastně vrací.

Protože co kdyby to náhodou bylo cennější, než si původní majitel myslel?