Příběh

Uprostřed hvozdů, kam odváží se jen vyvolení lidé jakými jsou hraničáři, stála prostičká chaloupka. Žil v ní jeden z nich. Halt byl statný muž s plnovousem a lukem vždy u sebe. Žil zde spokojeně se svou ženou Yolou a právě čekal na narození svého prvního dítěte. Měl obrovskou radost, ale bál se o Yolu. Trpěla horečkou a obrovskými bolestmi.Po dlouhé a náročné noci se k ránu narodila drobounká holčička. Dal ji jméno Marwen...
Po dvouch dnech Yola zemřela vyčerpáním. Halt dlouho plakal, ale nevzdával se...Měl přece Marwen s očima hlubokýma jako studánky a musel bojovat a být silný pro ní.
Když Marwen bylo 10 let rozhodl se, že započne s jejím výcvikem. Avšak někde byla chyba... Halt nikdy nebyl bohatý a jedinou užitečnou věc, kterou chtěl Marwen předat bylo jeho umění, které nebylo ničím jednoduchým. Marwen se na výcvik těšila a už se nemohla dočkat až ji dovede na palouk za ohrádkami. Utíkala napřed a po cestě si prozpěvovala. Halt velice rád viděl její nadšení, nevěděl však že mu radost za krátko něco zkazí...
"Tak Marwenko vezmi si luk do ruky a vlož do něho šíp" vysvětloval ji.
"Napni tětivu až k bradě. Táááák. A teď zkus zamířit na terč a vystřelit."
Místo smrtelného hvizdu letícího šípu se však ozvalo jen obyčejné "BUM"
" To nic Marw, to se stává" sám si pomyslel že od tak mladé dívky ani nemohl nic jiného čekat, přesto však byl zklamán.
Postupem času a let jeho zklamání pomalu přecházelo do lítosti nad tím, že své jediné dceři nic neodkáže.
Každý šíp skončil nejdále metr od Marwen, meč jako by byl kluzký a padal ji z ruky, zvířata vyplašila dříve než k nim došli a schovat se nedokázala ani za největší dub v lese...Marwen to bylo líto, ale své umění vylepšit nedokázala přes veškerou snahu.
Halt si po čase našel ženu z vesnice a chystal si ji vzít. Marwen si lámala hlavu nad tím co jim ke svatbě dát. Už dříve našla na půdě starý kolovrátek po mamince a šlo jí to když zkoušela šít věci na sebe. Chodila po lese a lámala si hlavu s tím kde vzít tolik bavlny. Když tu něco našla ,vypadalo to jako kukla nějakého motýla... Netušila že nalezla hedvábí, ale napadlo ji, že by z toho mohli být hezké šaty. Pobrala kolik hedvábí jen unesla a utíkala domů na půdu a dala se do práce. Nebylo to nic jednoduchého, jemné vlákno se trhalo, ale ona se nevzdávala. Se rty prokousanými od soustředění a rukami propíchanými od jehly své dílo nakonec dokončila.
V den svatby už všichni čekaly, ale Marwen furt nikde. Halt už si začal dělat starosti, že je třeba smutná kvůli tomu že nahrazuje matku, kterou sice nikdy nepoznala, ale přišlo mu to divné a začal mít strach. Když tu se objevila s těmi nejnádhernějšími šaty jaké přítomní viděli snad jen z dálky na princeznách...Haltovi se moc líbili a rozhodl se že tohle je cesta která se k ní hodí, dal Marwen své úspory a poslal ji do světa, aby se naučila vyrábět vše na co si vzpomene....
Marwen nejdříve nevěděla kam jít, ale na cestě potkala jednoho převozníka s látkami a s vínem, který ji nabídl svezení. Povídali si a on jí řekl že putuje do císařství jménem Andarie a dlouho jí o něm vyprávěl. Už po chvíli jeho vyprávění byla rozhodnutá, že se bude učit právě tam.
Netrvalo dlouho a Marwen našla mistra co jí byl ochoten učit a nebyl drahý. Nic však nebylo tak jednoduché jak se prve zdálo. Bylo zapotřebí mnoha materiálu na procvičování a sekera i krompáč byli tak těžké. Mnohokrát se Marwen už téměř vzdala a nářadí zahodila, její ruce měli každý den o mozol navíc oblečení bylo zašpiněné od popela a třísky už ani nestíhala vyndavat, slíbila však otci že se stane mistryní řemesel. A tak každou noc usínala s pláčem a rozbolavěná o to větší však bylo její nadšení, když se jí jednoho dne konečně povedlo vyrobit výrobek pevnější a hezčí na pohled než mistrův. Toho dne si ji k sobě mistr zavolal a vysvětlil jí že jejich dílna je pro dva mistry příliš malá a ona by měla odejít. Byla z toho sice smutná, ale očekávala to. A tak opět balila své nářadí a oblečení a vydala se dál hledat nějaký domov.
Vzhledem k tomu co uměla o ní byl nemalý zájem a ona si nakonec vybrala skupinku lidí sídlících v Havantu. Dny plynuly a ona byla velice šťastná pak ale přišla obrovská pohroma. Byla zrovna ve své dílně ve městě když uslyšela křik a voda jí začala prosakovat dovnitř. Na nic nečekala pobrala to nejcennější co měla a začala utíkat.Kolem zněl všude křik a obří poslové vody byli snad všude. Zoufale se rozhlížela kolem, ale neviděla nic než smrt a obrovské vlny řítící se na město. Se slzami v očích Se rozběhla k Andoru. Katastrofa zasáhla všechny, už nikdy nemohlo nic být jako dřív po tom jakou hrůzu viděla a zažila... Začala se stranit všech lidí, dokonce i doma a to přesto že postavili nové město, které by mělo být v bezpečí, prostě se tam necítila dobře.
Byla noc, pracovala na něčem v krámě a byla zahleděné do práce natolik, že jí příchod muže až vyděsil. Když se ohlédla a uviděla ho tam stát v překrásné zbroji chvilku jí trvalo než se mohla zase nadechnout.
,,Madam potřeboval bych opravit zbroj ale nemám u sebe peníze mám jen tohle" řekl hlubokým hlasem a ukázal jí svazek těch nejkrásnějších květin jaké kdy viděla. Ještě jednou se podívala na jeho úsměv a věděla že je ztracená...
Dny plynuli jako voda. Trávila vedle válečníka čím dál více času. přišel však čas říct to doma. Vítr jí zlehka rozcuchal vlasy a květina v nich byla nakřivo. Zhluboka se nadechla a vešla dovnitř domu.
,,Ehm... Jutti? Můžu s tebou mluvit?" Kněžna seděla na trůnu. Pomalu si Marwen prohlédla a jen lehce přikývla hlavou na souhlas.
,, Víš, já našla jsem muže, se kterým bych chtěla žít a založit rodinu. Odstěhovat se z tohoto města a od vás... " Marwen ani nestačila domluvit a kněžnina tvář zbrunátněla vztekem. Sídlem se rozezněl křik.
,, Odejdi odsud a už se nikdy nevracej! Nepřekročíš práh tohoto domu!" Marwen jen poslušně sklopila hlavu a pokusila se zatlačit slzy v očích. Měla je přece ráda...
Byla skoro noc když dojela i s nákladním koněm do Andoru. Rozechvělá zimou a tím co se stalo zaklepala na jeho dveře.
Život s ním byl skoro jako pohádka, téměř jako sen. Měla vše na co si vzpomněla, když se pak stal heroldem netrávil sní již tolik času, ale vše bylo dokonalé. A pak, najednou zmizel. Neukázal se, jeho vyleštěná zbroj, jeho vůně, jeho teplo, to vše a ještě mnohem víc, bylo ztraceno...

Stála sama na pobřeží pokrytém sněhem a ledem. Vítr rozehrával s jejími vlasy a kousky jejího oblečení podivnou hru. Po chvíli se oklepala zimou, ještě jednou se otočila ke slunci a vydala se k domovu. Pískla a počkala než se k ní přiřítí malý, hnědý pes.
,, Tak pojď , jdeme domů. Čeká nás hodně práce." Usmála se a přidala do kroku, vstříc novým začátkům...