Aktuální dění Odkazy Pro nováčky Hraní role Města a území Informace

Veřejná statistika herní postavy

V následujícím přehledu jsou dostupné všechny veřejně přístupné informace o dané postavě - její rasa, odkaz na její charakterník a plný text jejího příběhu. Vše za předpokladu, že jsou tato data známá, tj. hráč této postavy data vložil do systému.

Eressiel


Rasa

Elf

-> Charakterník

obrázek postavy

Příběh

Kapitán Moril stál široce rozkročený na můstku thyrské obchodní lodi, ruce spojené za zády, tvářil se sice na oko odměřeně, kvůli disciplíně, ve skutečnosti však byl nanejvýš spokojený. Plavba až dosud probíhala bez zvláštních příhod, nebylo třeba trestat žádné neshody mezi mužstvem, posádka plnila příkazy hbitě a spolehlivě. Celou cestu jim přál příznivý vítr, i moře bylo klidné. Odhadoval, že do dvou dnů zakotví v lewanském přístavu.
„Hejno delfínů na pravoboku!“ zahlásila náhle hlídka ze stěžně. To bylo neobvyklé. Ve zdejších vodách byli tito legendami opředení tvorové k vidění jen velmi vzácně. „Obrat o tři čárky na pravobok, pane Jorgu!“ zavelel kapitán, „ať se k nim víc přiblížíme, využijeme příležitosti si je lépe prohlédnout.“ „Podle rozkazu, pane!“ bryskně opáčil vousatý muž u kormidelního kola a obratem změnil kurz.
„Jsou tři, pane! Ten vpředu vyskakuje z vody, staví se na ocas, předvádí se, jako páv před pávicemi, další dva plují za ním v závěsu, možná to jsou samice“ volal plavčík z přídě hlasem přeskakujícím vzrušením. Kapitán se ušklíbl plavčíkovu přirovnání, nicméně roztáhl dalekohled a přiložil jej k oku. „Skutečně,“ potvrdil správnost pozorování po chvíli. „Chcete se také podívat, pane Larsi? Zkuste, zda rozeznáte něco víc,“ kapitán sklonil dalekohled a nabídl jej vysokému muži vedle sebe, který léta sloužil pod jeho velením na Albatrosu jako první důstojník. Přestože byli přátelé, na moři v dohledu posádky vždy důsledně dodržovali formálnost oslovení, jak odpovídalo jejich hodnostem. Dobře věděli, že pro udržení disciplíny mužstva na lodi je to nezbytné.
„S vaším dovolením, pane!“ přikývl Lars, převzal od kapitána dalekohled a zamířil jej na skupinku delfínů. „Plují přímo k nám, pane. Ti dva vzadu, zdá se mi, že mezi sebou cosi nadnášejí,“ oznámil a snažil se dalekohled ještě lépe zaostřit. „U Athana, vypadá to jako lidské tělo, snad trosečník! Mám nechat spustit záchranný člun, pane?“ teď neovládl vzrušení ani on. „Jistě, pane Larsi, prověřte to, a pokud ten ubožák ještě žije, vezměte jej na palubu,“ rozhodl kapitán. Vzal si zpátky svůj dalekohled a znovu jej zamířil na moře. “Spustit člun! Čtyři muži k veslům!“ zahalekal Lars, nemínil ztrácet čas. Sotva byl rozkaz splněn, naskočil do loďky k ostatním a chopil se kormidla. Námořníci, kteří zrovna neměli co na práci v plachtoví, se nahrnuli k brlení na pravoboku, aby s napětím sledovali záchrannou akci.
Skupinka delfínů před člunem neprchala, naopak, zamířila přímo k němu. Teprve teď, když se přiblížili téměř k nim, Lars si povšiml ruky svírající hřbetní ploutev jednoho z nich. Druhý plul těsně vedle prvního, zjevně se snažil vysíleného plavce podpírat vlastním tělem, aby neklesl pod hladinu. Třetí, nejmenší z nich, doplul rychle až ke člunu, skokem se obracel zpět a opakoval to znovu a znovu, dokud nedoveslovali až přímo k dvěma delfínům vzadu. Bylo očividné, že delfíni čekají, až silné paže námořníků pomohou jejich chráněnci z moře.
Šlo to ráz na ráz, ale teprve když neznámého uložili na dno člunu a mohli si jej lépe prohlédnout, zjistili s úžasem, že nezachránili muže, ale dívku, spíše elfku než lidské děvče! Nasvědčoval tomu tvar jejích uší a celková stavba těla, které přes značnou vyhublost nepostrádalo pro elfy tak typickou jemnost a ladnost. Šat neurčité barvy jí přes boky přidržoval kožený opasek s umně tvarovanou sponou. Po straně z něho visel dlouhý pevný kus provazu, jaký bývá k vidění u rybářských sítí. Jeho konec by rozedřený, zdálo se, že nese stopy ostrých zubů. Rozedrané cáry, zbývající z kdysi snad pěkného oděvu, jen spoře halily náznak dívčích vnad, však natolik skoupých, že jen stěží mohly vzbudit chtíč v mužích uvyklých na plnější křivky žen. Dlaně jejích rukou byly pokryté mozoly a oděrkami, pravidelné rysy tváře nesly známky dlouhého strádání a zcuchané vybledlé vlasy bez lesku ještě víc podtrhovaly dočista zubožený vzhled neznámé. S viditelným vypětím se zvedla do sedu přidržujíc se boku člunu.
Obrátila se k delfínům, kteří vyčkávali opodál. „Navždy si uchovám ve svém srdci vzpomínku na vás, mí věrní přátelé,“ na znamení hluboké úcty pozvedla pravou ruku a pak si ji přiložila ke své hrudi. Všichni tři delfíni v odpověď vyskočili z vody, opírali se o ocasní ploutve, vysoce vztyčení nad mořskou hladinu couvali a hvízdavě povykovali jeden přes druhého. „Kéž vám moře zpívá jen šťastné písně, Nistra vás provázej,“ zašeptala, věděla, že i tak ji uslyší.
Pak se obrátila k ustrnulým námořníkům, v její tváři se zrcadlila nefalšovaná vděčnost. „Děkuji za záchranu, vám všem. Nebýt vaší lodi, nedokázala bych doplout k pevné zemi ani s jejich pomocí“, stočila znovu krátce pohled k delfínům, kteří se dosud drželi na dohled. „Povězte mi prosím pánové, kam míří vaše loď?“ zeptala se námořníků, bloudíc očima z jednoho na druhého. Její hlas zněl přerývaně, téměř chraptivě, zdálo se, že samotný hovor jí působí námahu. „Do Lewanu,“ sdělil Lars stručně a dívku podepřel, slabost neznámé v něm budila soucit. Tušil však, že sebou přináší potíže. Neušla mu totiž změna v rozpoložení přihlížejících námořníků, jejich uhýbavé pohledy prozrazující strach a ochranná gesta proti uřknutí. Elfka, nebo kdo to vlastně byl, si naštěstí ničeho nevšimla. „Do Lewanu“, opakovala si se zřejmou úlevou, pociťujíc ve šťastném zvratu osudu přízeň Matky. Víc ji v tu chvíli nezajímalo.
„Na co, k ďasu, čekáte, chlapi?! Přestaňte civět a chopte se vesel! Kapitán čeká na zprávy, tak pořádně zaberte,“ obořil se Lars drsně na zakaboněné lodníky. „Zatracení pověrčiví zabedněnci!“ ulevil si v duchu. Muži neochotně poslechli a člun se zvolna začal sunout k čekající lodi.
„Přece ji vážně nechcete vzít na loď, pane! Každý ví, že ženské na palubě nosí lodím smůlu!“ neudržel se lodník s jizvou na tváři a rukama potetovanýma až k loktům. „A kdyby to alespoň byla pořádná ženská, pane! Mořská panna je to. Siréna.“ pokračoval dál za souhlasného mručení ostatních. „Tak dost! Kdepak na ní vidíš rybí ocas a šupiny, co? To jsi taková baba, že se bojíš děvčete, co se neudrží na nohou?“ pokusil se Lars lodníkův výlev zlehčit žertem. Ale marně.
„Vždyť se na ni podívejte. Některé sirény rybí ocas nemají, pane! Všichni viděli, jak mluvila s těmi delfíny,“ v mužově pronikavém hlasu se už začínala projevovat čirá hysterie. „Přivolá bouři, nebo mořské hady! Zavede loď na útesy!“ přisadil si další z námořníků. „U všech ztrouchnivělých ráhen a kosatek! Dost už těch žvástů!“ zahřměl Lars podrážděně. „ Kdo ještě cekne, přijde o týdenní příděl rumu!“ Chvíli se zdálo, že poslední výhrůžka remcání mužů úspěšně utnula. Nasadili ublížený výraz, opřeli se do vesel a loďka nabrala konečně rychlost.
Nastalé ticho nečekaně narušil jakýsi podivný zvuk, cosi mezi zasípáním a smíchem. Lars ztuhl nad takovou nehoráznou opovážlivostí, než si uvědomil, že pochází z dívky vedle něho. „Pro mě ten příkaz neplatí, že ne, pane?“ rozpukané rty se zvedly v náznaku úsměvu. „Prosím, mohla bych dostat napít? Odpusťte, mám strašlivou žízeň. Před rumem ale dávám přednost čisté vodě, je-li možná.“
Lars si v duchu vynadal, mělo ho napadnout hned, že se dívka bude potřebovat napít. Mlčky přikývl, otevřel soudek uložený pod lavicí, nabral z něho vodu do hrnku a podal dívce. „Jmenuji se Lars, sloužím jako první důstojník Albatrosu, té velké plachetnice, co na nás čeká. A ty, odkud ses v moři vzala, kdo vlastně jsi, jak se jmenuješ?“ zeptal se a pozorně ji sledoval. Chopila se lačně hrnku a žíznivě vypila všechnu vodu až do dna. „Loďka se mi rozpadla, nebyla dost odolná na plavbu po moři, přišla jsem o všechny zásoby, včetně vody, nezbylo mi dočista nic, jen ty cáry, co mám na sobě,“ vzdychla. „Jmenuji se Eressiel Maiwe, není proč se mě bát,“ koutky úst se zdvihly do smutného úsměvu. „Nevládnu žádnou mocí, nejsem ani mořská panna, ani siréna, jak si někteří z vás myslí, i když si opravdu mohu povídat s delfíny. Jsem elfka, pocházím z Havantu, moře mě strhlo, když se přihnala obrovská ničivá vlna a zpustošila celý kraj. Nevím, jestli moji rodiče tu zkázu přežili, byla to taková hrůza.“ Zajíkla se, po tváři jí stékaly slzy bolesti při vzpomínce na nelítostnou zběsilost moře onoho nešťastného dne.
„A celých šest let se vozila oceánem na delfínech! Každý ví, jak dlouho je Havant pod vodou!“ vyhrkl posměšně potetovaný námořník. „Pane Larsi, ta holka nás má za hlupáky a vykládá jen samé báchorky. Kde byla celou tu dobu? Měli bychom ji hodit zpátky do moře, odkud přišla, dokud je ještě čas a není při síle!“ Lars po muži šlehl mrazivým pohledem:
„Varoval jsem tě, Burnsi. Vykoledoval sis týden o chlebu a vodě. Ještě slovo a budu to brát jako opakované neuposlechnutí rozkazu. Víš jaký je za to trest. Vážně chceš okusit, jak chutná devítiocasá kočka na holých zádech?“ Burns zbělel vzteky, ale další poznámky a postřehy si už odpustil.
Člun mezitím doplul k mateřské lodi, námořníci vtáhli vesla dovnitř, loďku připoutali dvěma úvaznými lany k boku plachetnice a jeden po druhém začali šplhat po spuštěném provazovém žebříku. „Nevšímej si těch pověrčivých tlachů,“ obrátil se Lars k dívce ve snaze rozptýlit obavy, které v ní, jak předpokládal, Burnsův podezíravý projev musel vzbudit.
„Kapitán Moril je slušný a rozumný člověk, na Albatrosu se nemáš čeho bát.“ K jeho překvapení však elfčin pohled prozrazoval spíš rozrušení než strach. „Šest let! Tvrdil, že uběhlo šest let od útoku moře na Havant. Je to pravda?“ ptala se naléhavě. Lars si ji chvilku zaraženě prohlížel. „Je to tak, co ti na tom připadá divného?“ nechápal.
„Šest dlouhých nekonečných let,“ zopakovala znovu, jako by se stále zdráhala uvěřit. „Štěstí, že jsem přestala počítat dny, když se týdny změnily v měsíce. Vědět, jak dlouhý čas tam trávím, zbláznila bych se snad,“ hlas se jí při té představě zlomil.
Lars na to nic neřekl, její zmatené chování přičetl na vrub útrap, které musela zřejmě překonat, a snažil se potlačit počínající netrpělivost. Už bylo na čase, aby se přesunuli na loď.
„Kapitán čeká, bude chvít slyšet hlášení. Dokážeš vylézt nahoru sama?“ Byl si vědom, že výstup na loď kolébající se ve vlnách po žebříku, který se houpe na boku lodi ze strany na stranu, může být pro vyčerpanou dívku nad její síly. Pomýšlel v krajním případě ještě na druhý jedině možný způsob. Prostě ji jednoduše vyzvednout zavěšenou v plátěném vaku pomocí kladky připevněné na ráhno. Takový postup pro přemístění na loď ale jako námořník považoval za značně nedůstojný. „Přidržím žebřík, aby se tolik nekymácel, chytím tě, kdybys sklouzla,“ navrhl opatrně.
Vzhlédla vzhůru k brlení lodi, po celé délce obleženém námořníky. Čekali na její neschopnost a těšili se, že si užijí zábavu. Zmocnilo se jí rozhořčení, nad takovou neomaleností. „Zvládnu to!“ odtušila úsečně, téměř uraženě. Přece si nezadá před těmi neotesanci nahoře! I kdyby měla ze sebe vykřesat poslední zbytky svých sil. Bez dalšího se chytla příčlí žebříku a jala se šplhat na palubu, sice o něco pomaleji, než kdyby nebyla tak vyčerpaná, ale přesto mnohem rychleji, než od ní očekával Lars. Sledoval její výstup, oddechl si, když už byla bezpečně na palubě. Během chvilky stál na palubě i on a dal mužům pokyn k vytažení člunu.
„Nuže pane Larsi,“ ozval se z kapitánského můstku velitelský hlas. „Jak vidím, měl jste, chvála Athanovi, pravdu.“ Kapitán Moril utkvěl nečitelným pohledem na Larsovi, pak si důkladně změřil zachráněnou dívku. „Vítejte na Albatrosu, slečno. Poděkujte prvnímu důstojníkovi za jeho ostrý zrak. To on spatřil v dálce na moři plavce v nesnázích. Plujeme do Lewanu, za dva dny spustíme kotvu v přístavu.“
Kapitán se nadechl a obrátil pozornost znovu k prvnímu důstojníku. „Pane Larsi, přenecháte zachráněné svou kajutu, bude ji užívat jako náš host, dokud nedoplujeme do přístavu. Postarejte se o její potřeby. Nezapomeňte pro ni sehnat něco přiměřeného na sebe, ať nám tu nepobíhá skoro nahá. A zařiďte, ať jí kuchař donese jídlo. A požádejte druhého důstojníka, ať vás prozatím zastoupí a zaměstná posádku, zdá se, že muži mají čas nečinně lelkovat! Pane Jorgu, kormidlo zpět o tři čárky na levobok. Napněte plachty, vyplouváme! A pane Larsi, až všechno zařídíte, čekám vaše podrobné hlášení ve své kajutě.“
„Podle rozkazu, pane!“ bryskně zahlásil Lars odmítaje si připustit pocit, že kapitán se nastalou situací svým způsobem docela baví, i když to pečlivě skrývá. Raději se rázně pustil do plnění příkazů. Druhý důstojník bez prodlení začal prohánět muže, přesně jak kapitán nařídil. Život na lodi musel mít svůj řád a přítomnost hosta, zvlášť šlo-li o dívku, jej narušila. Zahálka v mužstvu by vedla k úpadku morálky, uvolnění disciplíny v omezeném prostoru lodi by lehce přerůstalo v chaos a rozvrat.
Lars doufal, že Burns se zklidní, až doplují do přístavu a dívka opustí loď. Teď spala, schoulená v závěsném lůžku jeho kajuty. Nechal jí halenu a kalhoty složené na stolku. Nic lepšího jí nabídnout nemohl, ženské šaty na lodi samozřejmě neměli. Tiše zavřel dveře, vše bylo splněno, zbývalo jen podat hlášení.
V soukromí, nyní už bez zbytečných formalit, u lahve červeného vína kapitánovi vylíčil, co se přihodilo od chvíle, kdy v člunu opustil loď, až do návratu. Nevynechal nic, ani Burnsovu nevraživost způsobenou pověrčivostí, ani dívčino přiznání, že dokáže s delfíny mluvit, ani její podivné chování poté, co zjistila, že Havant je zničený už 6 let a že je prozatím nejasné, kde po celou tu dobu byla. „Nemyslím, že by nám od ní něco hrozilo, Morile, působí upřímně, nezdá se, že by něco předstírala. A ti delfíni se chovali přátelsky, i když skákali a dováděli kolem člunu, nebyli vůbec útoční. Navíc slíbila, že nám vše vysvětlí, až si odpočine“, shrnul Lars vše, co považoval za podstatné. Kapitán pozorně naslouchal a zamyšleně točil pohárem vína. „Na Burnse si dáme pozor, kdyby jeho nevraživost sdílelo víc námořníků, mohlo by to být na obtíž. A náš nečekaný host, jak říkáš, v Lewanu odejde, pokud chce klamat, nakonec se do svých výmyslů zaplete a prozradí se. Ty jí ale prozatím, zdá se, věříš. Počkáme tedy, co nám poví, až se probere,“uzavřel nakonec kapitán debatu. Lars souhlasil, nebylo co dodat.

Čerstvý vítr zpíval v ráhnoví a opíral se do napnutých plachet, nahoru a dolů klouzal Albatros hladce po vlnách, pravidelné houpání závěsného lůžka kolébalo vysílenou Eressiel do neklidného spánku. Ani ve snu ji zcela neopouštěl pocit napětí, úzkost z bezmoci střídaná tvrdohlavým lpěním na naději a odhodlání nevzdat se. Na hranici polovědomí se zvolna propadala do hloubi vzpomínek až ke dni, kdy útok moře změnil její osud.

Viděla se, jak za časného rána vybíhá z domku a slibuje matce, že do soumraku se s určitostí vrátí. Dosud slyšela klapot matčina tkalcovského stavu a její měkký hlas zdravící písní východ slunce. Pamatovala si uspokojení v pohledu otce, když obcházel ovocným sadem a obhlížel větvě obtěžkané plody, nebo hladil dlaní klasy zlátnoucího obilí. Nezapomněla na vůni pestrobarevných květin, krášlících okolí jejich domova.
Spěchala dolů k oblázkové pláži s koženou brašnou zavěšenou přes rameno a košíkem v ruce, rozesmátá, s vlajícími vlasy, netušíc, jakou pohromu přinese večer. Odliv právě vrcholil, moře ustoupilo a nakrátko odkrylo úzký pás dna, po kterém snadno přeběhla na nedaleký ostrůvek. Po strmé stezce zamířila vzhůru k fíkovníkům vysázeným na terasách, zbudovaných na jižním svahu ostrova. V prolukách mezi stromy se na plném slunci sušilo ovoce, rozložené na slaměných roštech. Postavila košík, naplnila jej vysušenými fíky, pár jich odložila i do brašny a na volná místa přidala nové čerstvě natrhané plody. Než dokončila práci, bylo již k poledni, dost času na odpočinek, než se moře při novém odlivu znovu stáhne a umožní bezpečný návrat. Košík nechala stát pod stromy ve stínu, vzala brašnu, nabrala vodu ze studánky a vydala se až na samotný vršek ostrova, kde vyrůstal z kamenité půdy starý olivovník. Vyšplhala k rozsoše v jeho rozložité koruně, která jí skýtala útočiště před pálícím sluncem, brašnu zavěsila za řemen k silné větvi, pohodlně se uvelebila, pozorovala racky poletující nad mořem a snila. O krajích, které ještě byly divoké, plných tajemství a slibujících dobrodružství, ne tak poklidně utěšených, jako byl její domov.
Snad byla unavená více než jindy, vzduch se zdál podivně nehybný, víčka jí únavou ztěžkla. Když se s trhnutím probrala, klesající slunce už krvavě barvilo západní obzor. Nevzpomínala si, že by kdy viděla moře stáhnout se v odlivu tak daleko a do takové šíře odkrýt dno pokryté řasami a úlomky lastur. Už chtěla sklouznout se stromu a rozběhnout se domů, ale zarazila ji úzkost, kterou jako by se chvělo vše živé kolem. Z dalekého moře se šířilo hluboké dunění, zprvu sotva slyšitelné, prudce však sílilo a když pohlédla tím směrem, ztuhla úděsem. Než se stihla k čemukoli rozhodnout, přihnala se mohutná vlna a drtivým úderem smetla vše, co se jí postavilo do cesty. S pocitem neskutečna zírala na zběsilé víření vln, které nenávratně pohlcovalo kraj, který byl jejím domovem. A voda stoupala výš až k terasám pod ní. Rychle odepjala svůj opasek a připoutala se jím k větvi, které se křečovitě držela. Vzápětí olivovníkem zacloumal úder vzdutého moře, vyrval jej z kořenů, přelila se přes něj zpěněná voda, svět se propadl v mlze a ztratila vědomí….

Z tíživého snu ji vytrhlo zaklepání na dveře, trhla sebou, chvíli ji trvalo, než se vzpamatovala a uvědomila si, že je v bezpečí na lodi a není už vydána moři na pospas. S úlevou vydechla a vzdala dík Nistře. Dveře se pootevřely a dovnitř nakoukla mužská tvář. „Jsi v pořádku? Prospala jsi už celý den,“ Lars znepokojeně zaznamenal její pobledlou tvář a téměř nepřítomný pohled. „Měla bys něco pojíst, kapitán tě zve do své kajuty na oběd.“
„Já … je mi už mnohem lépe,“ vstala a zachytila se stolku, aby neztratila rovnováhu vlivem nečekaného zhoupnutí lodi. Přitom si všimla složených šatů, zjevně připravených pro ni. „To je od kapitána laskavé, vyřiď prosím mé poděkování. Přijdu hned, jen co se dám trochu do pořádku.“
„Počkám venku,“ pokývl Lars a zmizel za dveřmi.
Shodila rozedrané šaty a oblékla halenu a kalhoty, visely na ní, podkasala je opaskem, zahrnula příliš dlouhé rukávy a nohavice, prsty prohrábla zcuchané vlasy. I bez zrcadla věděla s jistotou, že nevypadá zrovna nejlépe. Víc pro svůj zevnějšek však v tu chvíli stěží mohla udělat.
Brzy na to už seděla usazená v kapitánově kajutě, při pohledu na prostřený stůl si uvědomila, jaké má štěstí, že netrpí mořskou nemocí. Kapitán se choval pohostinně, zprvu se nesnažil ji zatáhnout do hovoru. Jakmile však dojedla, už se neudržel. „Nu děvče, už nás víc nenapínej a pověz, jak to přišlo, že jsme tě našli v moři daleko od pevniny ve společnosti delfínů.“
Chápala jejich zvědavost. Napila se z poháru vody, nadechla se a pustila se do vyprávění. „Zmínila jsem se už, že pocházím z Havantu, při útoku moře na jeho břehy jsem měla štěstí a neutopila se jen díky velkému stromu, v jehož koruně jsem se snažila před stoupající vodou zachránit. Síla vln jej však vyrvala z kořenů a stáhla pryč od pobřeží. Měla jsem sebou něco jídla a pitné vody, šetřila tím, mořský proud mě i se stromem unášel po řadu dní, neviděla jsem celou dobu žádnou loď, ale nakonec mě vlny i se stromem vyvrhly na písčité pláži. Zprvu jsem věřila, že jsem zachráněná, o to větší však bylo mé zklamání, když jsem zjistila, že jsem skončila na ostrově, z jehož nejvyššího místa jsem neviděla nic než zvlněné moře. Musel být stranou lodních cest, marně jsem po dlouhé dny vyhlížela, že v zálivu přistane loď. Na ostrově nežili žádní lidé a naštěstí ani velké šelmy. Díky noži, který jsem měla u sebe, jsem dokázala přežít, obstarat si potravu, ale postavit loď pouhým nožem, abych přeplula moře, bylo nemožné. Neměla jsem tušení, jak daleko od pevniny ostrov leží.“
Svlažila rty a obrátila se k Larsovi: „Teprve včera jsem se dozvěděla, že jsem na ostrově strávila celých šest let. V samotě, v naprostém odloučení. Není divu, že jsem ztrácela naději, že se odtud kdy dostanu.“
Odmlčela se a pohnutým hlasem pokračovala ve vyprávění. „Ztratila jsem pojem času, byly chvíle, kdy jsem ze zoufalství vážně uvažovala, že nechám moře, aby si mě vzalo. Smrt mi připadala tak snadná …. Abych se nezbláznila, vyřezala jsem si flétnu a pak chodila na mořský břeh hrát a zpívat o svém trápení. Jistě to bylo bláhové, ale představovala jsem si, že mě vítr uslyší a zanese někomu zprávu. Věděla jsem, že je to nemožné, ale přesto jsem v tom nacházela jakousi útěchu.
A pak jsem začala ve snech slyšet hlasy. Zprvu jsem nechápala, co říkají. Ale později jsem začínala rozumět. Nemluvily ke mně, ale mezi sebou. „Proč zpívá tak bezútěšné písně?“ ptal se jeden. „Ztratila své hejno, maličký, proto je smutná,“odpovídal hlubší hlas. „Proč neodpluje a nenajde nové?“znovu se ptal první. „Nemůže dýchat vodu, nemůže plout tak daleko, maličký,“ odpověděl třetí hlas. „Ani my nedýcháme vodu, a přesto doplujeme daleko,“ odporoval první hlas. „Moře není její domov, maličký, je bezploutvá, není tak silná jako my,“ snažil se vysvětlit hlubší hlas. Chvíli bylo ticho, pak se znovu ozval tenčí hlásek: „Když nemůže za svým hejnem, tak o ní povíme ostatním bezploutvým, aby si pro ni přišli, potkáváme je v jejich domech na moři přece,“ navrhoval. „Bezploutví nerozumí našim hlasům, maličký, nepochopí, co jim sdělujeme,“ odtušil hlubší hlas.
Nevěděla jsem zprvu, čí hlasy ve spánku slyším, ale slýchávala jsem je často a později i za dne, i když jsem nespala. Když připluli delfíni do zálivu, pochopila jsem, že to mluví oni, že rozumím, co říkají. Ve své mysli ne sluchem. A pak jsem se začala pokoušet ve svých myšlenkách spojit s nimi. Ne že bych čekala, že mi mohou pomoci, ale abych unikla osamění. Zprvu mě neslyšeli, ale nakonec se to zdařilo a postupně jsme se spřátelili.“
„A tak jsi je přesvědčila, aby tě donesli přes moře k pevnině?“ nevěřícně vyhrkl Lars. „Neříkala jsi ale, že se ti rozpadla loďka?“ dodal.
„Ostrov byl příliš daleko od pevniny, aby mě dokázali nést tak dlouho,“ potvrdila. „Jejich přátelství mi ale vrátilo naději. Znali moře, bylo jejich domovem, nebylo pro ně těžké odhadnout vzdálenosti. Potřebovala jsem loď, třeba malou, která by mě unesla a ve které bych mohla mít zásoby jídla a vody. Nemusela mít plachty ani vesla, slíbili, že ji po vlnách potáhnou. Bylo jen nutné, aby vydržela alespoň sedm dní, vysvětlili mi. A tak jsem začala přemýšlet, jak s pouhým nožem takovou loď postavit. Zdálo se to nemožné, ale vzpomněla jsem si na slaměné rohože, na kterých jsme v mém rodném kraji sušili fíky. Slámu mohl nahradit rákos, kolem jezera uvnitř ostrova ho rostlo dost. Nožem jsem nařezala hromady, splétala rákosové stvoly lýkem co nejhustěji k sobě a promazávala lepivou šťávou získanou z naříznutých stromů, aby rohože nepropouštěly vodu. Jednotlivé díly jsem spojovala k sobě a tvarovala do trupu loďky. Zkoušela nesčetněkrát, až byla dost pevná, aby mě unesla. Nebylo to snadné a nedařilo se to hned,“ odmlčela se a pohlédla na své zhrublé dlaně, svědčící o těžké práci.
„Delfíni mi pomohli i tím, že donesli kus nalezené rybářské sítě," pokračovala dál, "rozpletené provazy jsem připevnila k přídi loďky, aby ji delfíni měli za co táhnout. Když bylo vše hotovo, naložila jsem zásoby a oba dospělí delfíni chytili do svých čelistí každý jeden z provazů. Tak jsme se vydali na širé moře. Neodhadli ale, že i když loďka nebyla těžká, přeci jen táhnout ji po vlnách bylo pro ně mnohem náročnější, než jen tak volně plout.
Slibovaných sedm dní bylo pryč, břeh byl stále ještě příliš daleko a loďka se začala rozpadat. Bylo zřejmé, že nevydrží. Tak změnili plán a rozhodli se doplout k nejbližší lodi na moři, kterou objeví. A pak se objevila vaše loď a delfínům se podařilo upoutat vaši pozornost. A vy jste mě z moře zachránili,“ skončila a vděčně se na oba muže usmála.
„Tak to je ta nejpodivnější historka, jakou jsem kdy slyšel,“ zvolal Moril a Lars jen souhlasně přikývl. „U Athana, bozi na tebe vlídně shlíželi, jinak to není možná.“

„Země na obzoru!“ zahlásila hlídka ze stožáru. Než slunce zapadlo, Albatros spustil kotvu v přístavu. Eressiel vzdala dík Nistře, poděkovala i svým zachráncům a s nadějí přešla přes můstek k zelenému městu, kde doufala najít svůj nový domov.

Pokud si přejete vstoupit do soukromé sekce, v níž můžete editovat příběh své postavy, charakterník, nebo provádět další úkony, zadejte prosím své přihlašovací údaje. Dávejte pozor na velikost písmen, systém je rozlišuje.

Pokud si přejete pouze prohlížet veřejně přístupné informace ostatních postav, vyplňte prosím jméno postavy, kterou si přejete prohlížet, do formuláře vpravo.

zamecek
Soukromá sekce
Login:
Heslo:
Veřejná sekce
nebo Jméno postavy:

Valid CSS Valid HTML 4.01 Transitional 

© Copyright 2002-2024 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist