Aktuální dění Odkazy Pro nováčky Hraní role Města a území Informace

Sally

-> Charakterník

obrázek postavyVypravila se do hlubin lesa. Dávala si velký pozor, slyšela už prapodivné zvěsti o skřetech a dalších stvořeních v těchto lesích... Pro jistotu vytáhla z toulce šíp a přiložila ho k luku. Měla oči na šťopkách a protože se už stmívalo, dávala si velký pozor na kořeny stromů, aby náhodou nezakopla.

Jmenovala se Sally z rodu Lay'el. Byla to samozřejmě elfka, proto byla také vybrána k této nebezpečné výpravě. Jejím cílem bylo získat rostlinku, ze které je možné připravit lék na zhoubnou nemoc, která otřásala Sallyným rodným krajem. Této nemoci podlehli už všichni členové její rodiny. Úkolem jí pověřil samotný král. Ten se rozhodl rostlinku najít, když mu na onu nemoc zemřela dcera. Uvědomil si, že pokud to rychle nezastaví, celé království velmi ochabne. Vyvolil si tedy Sally, protože její otec byl proslavený válečník, který vybojoval mnoho válek. Král věřil,že je Sally stejně nadaná jako její otec. Jak byl bláhový. Král jí úkol představil takto. Nechal si jí předvolat před svůj trůn a řekl: „Sally Lay'el, máš velké štěstí. Byla jsi vybrána na jedinečný úkol. Nadešel čas, aby ses vypravila hledat Alurii, květinu, která nás ochrání před touto strašlivou chorobou. Pokud uspěješ, daruji Ti nezměrné bohatství. Vím, že to bude náročné a nebezpečné, proto Ti svěřuji svojí nejlepší lučištníci Lauriu. Květina by se podle mých alchymistů a vědců měla nacházet v Havranových lesích, na druhém konci světa, poblíž země Andarie. Můžeš si vybrat jakékoliv zbraně a jednoho koně, z těch co mám na hradě. A teď jdi. Přeji ti mnoho štěstí.“
Druhého rána se tedy s Lauriou vypravila.

Koně uvázaly k prvnímu stromu u lesa, dál šly pěšky. Stromy byly velmi staré, mohutné a šel z nich strach. Větve byli zkrouceny do prapodivných tvarů. V lese bylo ještě víc temno, než na louce po které přišly.
Když prošly pod několika větvemi, ohlédla se Sally zpět. Cesta se jim za zády jakoby uzavírala, už nemohla prohlédnout skrz na mýtinu. Rozhlédla se. Všude jen větve, kmeny a kořeny. Vydaly se dál do středu lesa. Našlapovala opatrně, aby slyšela každého cizího zvuku. Teď si všimla další pozoruhodné věci – v lese bylo tíživé ticho. Žádní ptáci, ani drobní živočichové, žádný vítr šustící listím, prostě nic. Jen ticho.
Šly dlouho, byla už úplná tma, ale jí to jako elfce nevadilo. Začínala si říkat, tohle je snad nekonečné, tenhle les nemá konce! Vždyť už jsme na konci světa. Třeba takhle vypadá Konec.
Když v tom něco uslyšely. Bylo to jen.. na setinu vteřiny. Zastavily se. Pozorně naslouchaly. Chvíli stály a chtěly se zase rozejít, když v tom to Sally uslyšela znovu a tentokrát se to ozvalo blíž a déle. Po nějakém čase co se zaposlouchala, si všimla, že to co slyší, je vlastně píseň. Divná píseň, beze slov. Zmateně se rozhlížela kolem, ale pořád tam byla jen tma. Nespatřila nic, co by mohlo vydávat tenhle zvuk. Píseň trvala dál a Sally si všimla, že je krásná, krásnější než elfské oslavné písně, krásnější než písně bojovné.
Před nimi se objevovalo světlo. Blikalo do rytmu a osvětlovalo krajinu kolem. A píseň stále sílila. Světlo měnilo barvy. Pak se ustálilo a bylo už vidět jako ve dne. Lauria dostala strach a přikrčila se za jeden mohutný dub, zvědavě se dívaly na všechny strany, zajímalo je, co se bude dít dál. Světlo už neblikalo, nic nedělalo, až docela úplně zmizelo. Krajina byla však nadále osvětlená a Sally si všimla, že vzduchem něco létá. Ozónem proplouvali nesmírně malinké částečky. Ona jednu chytila a podržela si ji u oka. Byla to maličká víla, která zpívala onu píseň. Těch víl tam bylo nespočet. Najednou píseň umlkla, Sally pustila vílu a ozval se mohutný ženský hlas:
„Vítám Tě Sally, vznešená elfko ze země Naonijské. Překvapila jsi mne, když ses dostala až sem, i když vím, že jsi velmi schopná bojovnice. Avšak to, pro co si jdeš, Ti nemohu dát jen tak.“
Sally nevěděla odkud ten hlas pochází, ale stoupla si a zvolala: „Kdo jsi, paní? Jakto, že mne znáš? Zjev se mi!“
Na ta slova se před jejíma očima asi dvacet metrů od ní zjevila krásná dáma v lesklé zbroji. Měla půvabnou tvář, veliké černé oči a husté havraní vlasy, ve kterých měla vpletenou nádhernou květinu.
„Znám Tě, protože je mi to souzeno. Znám všechny elfy, lidi, trpaslíky i jakékoliv jiné tvory. Zvlášť ty vyjímečné.“ Při těchto slovech na ní mrkla. „Já jsem Uriel. Hlídám tento Konec světa a střežím posvátnou Alurii.“ sáhla do vlasů, na květinu. „Vím co se děje v tvém kraji a moc ráda bych Ti pomohla, ale nemohu. Bohužel do tohohle ani já mluvit nemohu, to je v rukou někoho jiného. Každopádně ses teď dostala na samotný Konec světa. Řeknu Ti co máš dělat. Pokud porazíš mého přítele a věrného pomocníka v souboji bez zbraní, můžeš si Alurii vzít. Lituji Tě. Nikdo ho ještě neporazil.“ Usmála se na ní, otočila se a zmizela.
Sally se zmateně ohlédla kolem. Nikoho nikde neviděla jen Lauriu. Potichu uvažovala...Říkala souboj bez zbraní. Odložila tedy meč, luk se šípy i dvě malé dýky. V tom propukl déšť, který se záhy změnil v ohromnou bouřku. Světlo zmizelo.
Sally vůbec neviděla toho úhlavního nepřítele, neviděla vůbec nic, když v tom se za ní něco pohnulo. Pomalu se ohlédla, stál za ní ten největší dub v lese, za který se Lauria skrývala před Uriel a máchal všemi svými mohutnými větvemi kolem sebe.
Sally pohlédla vzhůru a zakřičela do výšky: „Tak tady tě máme... No tak pojď!“
rozeběhla se proti stromu, ale ten jí jednou větví chytil kolem pasu a vyzvedl do výše. Sally byla proti jeho silným, tlustým pařátům úplně bezmocná. Strom jí pustil, takže dopadla z veliké výšky na zem a myslela si, že má snad rozlámané všechny kosti v těle. Dub jí chtěl znovu vyzdvyhnout, ale Sally se v pravé chvíli zvedla a rozběhla se. Běžela a rychle uvažovala, co se asi dá tak použít proti vysokému agresivnímu stromu. Strom pomalu dusal za ní, při každém skoku vytrhával své kořeny ze země. Nad jejich hlavami zatím zuřila ohromná bouře.
Sally zmáčená deštěm se v běhu ohnula a zvedla ze země větší a tlustou větev obrátila se a rychle proběhla stromu mezi kořeny. Obrovi chvíli trvalo, než si toho všiml, elfka byla štíhlá, takže necítil její váhu na kořenech a jeho očka, která se otevřela před několika minutami, se ještě pořádně ani nerozkoukala. Sally doběhla až k místu, kde odhodila všechny své zbraně, vzala jednu velkou dýku a zapíchla ji do větve. Tu pak chytila tak, aby se ona sama dýky nedotýkala. Pak se otočila čelem ke stromu a čekala až ji chytí.
Strom k ní přiskákal a vítězoslavně jí zvedl k nebesům. Ale než s ní stačil znovu praštit o zem, Sally zvedla větev nad sebe, takže vyčnívala z celého lesa. Jak čekala, do dýky uhodil blesk, který sjel do větve, která začala hned hořet. Když jí strom chtěl pustit na zem, zahákla větev mezi dvě velké větve na dubu. Když dopadla na zem, viděla, jak strom udiveně hledí na hořící část svého těla a začíná panikařit. Než se však nadál, klátil se k zemi jako horda žhavého uhlí.
Sally se postavila a oddechla si. Znechuceně ze sebe sundávala nánosy bahna do kterého spadla. Pak se rozhlédla po promočeném lese a zvolala do tmy: „Tak co, Uriel, dáš mi teď tu mocnou květinu? Porazila jsem Tvého přítele! Mám na ní právo!“
Uriel se objevila přímo před ní. Byla rozzuřená a zmoklá, ale Alurie dál zářila do mokré tmy. „Nikdo jiný to před tebou nedokázal! Nikdo nepočítal s tím, že Ty uspěješ!“ Syčela Uriel s nenávistným pohledem. „Vezmi si Alurii a opusť tohle místo navždy!
Na cestě zpět, zabloudili Sally a Lauria k zemi zvané Andaria.
„Zkusíme najít někoho, kdo vlastní loď a doveze nás zpět.“
Sally se natolik tato země zalíbila, že se rozhodla tu zůstat a poslat zpět jen Lauriu s květinou. „Pověz králi náš příběh, předej květinu a řekni kde jsem zůstala, třeba mi pošle někoho s odměnou.“

O tři dny později se voják na hradbách Melosatu, hlavního města země Naonijské velmi lekl. Nemohl uvěřit vlastním očím... Ale ano! Byla to Lauria. S radostí zvolal: „Otevřete brány!“ Pak doběhl do trůního sálu a udýchaně ohlásil: „Veličenstvo, Lauria se vrátila, ale bez Sally.“
Král se nezmohl na slovo, vyběhl Laurii vstříc. Za ním běželo ještě mnoho lidí, kteří slyšeli tu báječnou zprávu.
„Kde je Sally?!“
Lauria mu pověděla jejich příběh, král se jen usmál a v duchu si pověděl „Tak se rozhodla jít vlastní cestou, vždy tu budeš vítána jako hrdinka. “

Tak to byla cesta Sally. Cesta, která jí přivedla do nové země, kde se snaží prosadit.



O rok později...

V krásném elfském městě Lewan, ve velkém domě u portálů k přístavu. Který sloužil jako sídlo Řádu Waltari, seděla Sally a jako každý týden si přerovnávala své věci. ,,To je strašné, už nevím kam ty věci dávat." Byl letní večer, když v tom zaslechla troubení rohu, který ve většině případech znamená nebezpečí. Ihned zanechala své práce, vyběhla před dům, kde nasedla na koně a vydala se za zvukem rohu. Ten zněl od Lewanského portálu. Když tam dorazila, bylo už na místě pár dobrodruhů a velmi vážně zraněný strážný, který slouží hradu a císařovně Killias. Po pár chvílích, kdy ostatní dobrodruzi vzdali svojí snahu zachránit strážnému život, Sally neváhala, v hlavě se jí začalo promítat co by měla udělat a jak by mu zachránila život. Ale Sally byla bojovnice, moc toho o léčení nevěděla. I s její velikou snahou mu pomoci, muž zemřel. Po půl hodině se vrátila do sídla a zamyslela se. ,,Bojů už mám za sebou mnoho, teď je ten čas se vydat jinou cestou, cestou léčení zraněných a učení se všem uměním léčitelství. Svlékla ze sebe zbroj a šla vyhledat mistra v léčení. Když ho našla řekla mu svůj příběh a důvod proč se tomu chce učit. On jí pochopil a výměnou za měšec zlatých jí vysvětlil základy léčení a tajemství léčitelské magie. Tedy nová cesta jí začíná avšak jak je známo, nikdy nevíme co se může dalšího přihodit.

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Shariel - 4

Za mě 3-4, zatím za 3, až budou opravené pravopisné chyby, přepíšu hodnocení klidně na 4. EDIT: opraveny chybky, tzn. za mě za 4.
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 4: 1x

© Copyright 2002-2024 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist