Na této stránce naleznete odkazy na nejrůznější historické prameny popisující dějiny zemí andarijských, jejich sounáležitostí i obyvatele v nich žijící.
V jeskyni byla tma, jediné světlo bylo z uhasínajícího ohniště. Každý do ohně hodil nějaký předmět. Vejce, kus masa, pavučinu, lesklý šperk, několik mrtvých much, zub, kůži. Oheň se rozzářil jasným plamenem a během vteřinky se v něm začala rýsovat tvář. Všechny bytosti stály bez hnutí, jen jedna z nich, oblečena ve zbroji cosi žvýkala a vyplivovala peří.
Obraz obličeje se na všechny přítomné podíval. „Opět požíráte své soupeře?“ Pojídač vyplivl kus masa a zašklebil se. Tvář spustila: „Dnes se stalo něco, co se dlouho nestalo, hůl získá ten…“
Šklebící bytost natáhla ruce. „Dát nám mocná věc, nám scházet ta pár den.“ Z plamene vystřelily dva uhlíky a popálily ho. „Hůl získá ten, kdo si ji vybojuje. Proto čtyři z vás dostanou její části.“
Jeden z přísedících se zasmál. „Nebudeme hrát vaše hloupé hry, máme své plány.“ A rozešel se k východu. Obličej však neustal. „Hůl budete mít vy, vy, vy a vy.“ Ohnivou rukou ukázal postupně na pojídače, bytost ověšenou zlatem, bytost držící obří zbraň a nakonec na bytost držící kopí. Usmáli se a i oni odešli. Dva zbývající se dívali do ohně. Tvář se podívala na skupinku nejmenších bytostí. „Nejste vhodní, vaše národy jsou slabé, pokud nás však překvapíte, můžete mít hůl i vy hůl.“ Bytostem se rozzářila očka a rychlostí blesku zmizela z místnosti.
Obličej se díval po prázdné místnosti. „Letos to bude zajímavé.“
dne 27.11.13 zapsal(a) Zullas
Hra pokračuje
V okolí Lewanu
Malá bytost vylezla ze svého obydlí a hrdě kráčela k náměstí. Věděla, že čas zimního spánku není ideální, ale turnaj je turnaj. Popadla malou brašnu a vydala se na povrch hlídat. Přece jen nebezpečí stále hrozí.
Kdesi v podzemí
Had si razil cestu skrze pavučiny, až se dostal k jedné obrovské. „Sssss vylezzzz, vím, že tu ssssi.“
Z obří pavučiny se sesunula pavoučí bytost. „Co chceš, plaze?“
Had se napřímil. „Pomož nám vyhrát, hadi si zassslouží výhru.“
Pavouk se jen potutelně usmál. „Nebudeme se zaplétat do vašeho slavného turnaje, až přijde čas, náš národ vyhraje bez boje.“
Hadovy zrudly oči a vydal se pryč z jeskyně.
Nedaleko Ilerenu
„Uuu Grakdok vyhrát, Grakdok král.“ Skandovali skřeti jako u vytržení nad skřetem, který stál na vrcholu hory z mrtvol. Sundal helmu a velitelským tónem. „Teď skřet vyhrát hůl jak tomu má být! Najít a zabít každá jiná bytost! Rozumět?!“
Skřeti sborově pronesli: „Boj! Boj! Boj!“
dne 20.01.14 zapsal(a) Zullas
Slepičí sny
V jeskyni byl hluk. Sedm bytostí stálo a navzájem se probodávalo pohledy, ale nejvíc ze všech tu nejmenší. Svírala totiž žezlo. Podivná tvář si prohlédla všechny zúčastněné. „Byl to velmi dobrý boj, ale je dokonáno.“
„Grakdok nesouhlasit!“ Zařval skřet.
Tvář se na něj zahleděla. „Bojovali jste dobře, velmi dobře, ale jen hrubá síla nestačila.“
Skřet na okamžik zmlkl a sledoval ostatní kolem sebe. „Krysák chytrá, ale slabá. Žabák mít strach. Ještěr přemýšlet moc. Pavouk zalezlá v díra. Hadák silná ale ne chytrá. Tak proč vyhrát hloupá bytost jako ona?!“ Rukou ukázal na nejmenšího tvora v jeskyni.
„Hráli podle pravidel, proto je vítězství jejich.“
Skřet si odplivl. „Příště my zničit každá soupeř!“
Tvář se usmála. „To můžete, ale nyní je čas splnit vítězi jeho přání.“
Tvor hrdě vztyčil zobák. „Já Kvokykvok, král našeho lidu, kvok, znovuzrozený od velké slepice, držitel žezla, kvok. Náš národ vůči vám, kvok, ostatním cítí zášť, kvok, jak pojídáte naše druhy, kvok, ničíte vejce, kvok, máte nás za slabé, kvok, ale hůl, kvok, chceme využít, kvok, mnohem lépe, kvok, než kdokoliv z vás.“
Přihlížející sledovali napjatě slepičího krále a čekali na jeho přání. Přání, které ovlivní jeho lid. Kvokykvok si upravil pírka. „Náš kvokiální, kvok, národ si přeje létat!“
Tvář změnila svou grimasu, která naznačovala znechucení. „Dobrá.“
Král zahrabal v zemi. „Dál chtít, aby v našem, kvok, kvokiálním kurníku bylo vždy dost kvokiální stravy, aby naše, kvok, kvokiální děti měly vždy co jíst.“
„Dobrá.“
„A jako poslední. Chceme znát odpověď na otázku, která náš národ zajímá od jeho počátku.“
„A to je?“
„Co bylo, kvok, dřív? Slepice, kvok, nebo vejce?“
„Tři přání pro vítěze jako vždy, doufám, že svého daru využijete.“
Ostatní bytosti se zvedaly ze svých míst a s nespokojeným mumláním opouštěly jeskyni.
„Takže, Kvokykvoku, nyní se dozvíš odpověď na svou otázku. Na počátku byl…..“
